Vuelta bývá poslední roky velmi zajímavý závod. I když je pořád ve stínu svých Grand Tour konkurentů, nabízí většinou atraktivní podívanou, ne tak svázanou taktikou a nervozitou jako na Tour, což je dáno jejím zařazením na konci sezóny, kdy už není co ztratit, a také velmi těžkou trasou. Většinou se na ní střetnou závodníci, kteří měli za cíl uspět na Giru s těmi, kteří nějakým způsobem nedostáli svým osobním a týmovým ambicím na Tour a chtějí si spravit chuť v poslední Grand Tour sezóny. Letos je to ale jinak, protože Vuelty se zúčastní první čtyři závodníci z Tour, takže bude velmi zajímavé sledovat kdo vydrží se silami oproti relativně odpočatým borcům, co jeli Giro. Snad jediným velkým jménem které ve startovce chybí, je Alberto Contador. Třetí GT v roce by už byla pro něj moc a hazardoval by tak s plány pro svou poslední sezónu.

Trasa

Letošní trasa je i na Vueltu poměrně inovativní. Nechybí sice už skoro tradiční krátká týmová časovka na začátku a brzký výjezd na kopec, který zajistí zajímavé změny v pořadí už ve druhé (!) etapě, ale jinak jsou to samé změny. Dojezdů na kopec je opět přehršel, ale všechny jsou v závodě nové. Španělé mají opravdu z čeho vybírat ve své hornaté zemi, diváci i závodníci tak objeví neprobádaná teritoria. I klasičtí sprinteři nemusí naříkat, budou mít několik šancí, i když velkou výhodu budou mít ti, kteří jsou schopní přejet kopec nebo do něj (dokonce) zasprintovat. V prvním týdnu jsou konečné kopce spíše kratší a slibují souboje adeptů na GC s punchery. Bezkonkurenčně nejtěžší etapou celého závodu bude číslo 11. 11. etapa bude brutální zkouškou (zdroj: lavuelta.com)

Po prvním volném dnu čeká na cyklisty zubatá, 138 km dlouhá pila s celkem 6 náročnými vrcholy. Těžkou zkouškou bude také 16. etapa, závěrečný kopec Alto Eremita de Alba má sice jen 7 km, ale jeho procenta málokdy klesnou pod desítku. Zajímavý je poslední týden. Začíná poměrně dlouhou a plochou časovkou na 39 km. Po ní už jsou jen čtyři záludné etapy na pláních a horách kolem Madridu, kterým sice chybí dojezd na kopec, ale pořád jsou natolik těžké, že se v nich může ještě mnohé stát.Závěrečný kopec 16. etapy Alto Ermita de Alba (zdroj: lavuelta.com)

Favorité

Chris Froome nakonec sebral Tinkoffem pomyslnou hozenou rukavici ve smyslu jeho výkřiků, že ti nejlepší závodníci by měli jezdit spolu všechny GT v roce. Pokouší se tak jako Contador letos o double, možná ještě vzácnější, protože Vueltu a Tour se podařilo vyhrát v jednom roce jen dvou závodníkům (Anquetil 1963, Hinault 1978), ale to ještě tehdy když bývala Vuelta v dubnu. Je zase fakt, že po vítězné Tour většinou závodníci Vueltu nejezdí, což by ale ani v nejmenším nesnižovalo výjimečnost tohoto počinu. Je otázkou jak se on spolu s Quintanou, Valverdem a Nibalim dokázali zregenerovat po náročném francouzském závodě a nakolik budou schopní konkurovat odpočatým soupeřům. Pro Frooma hovoří to, že má letos po částečně vynechaném jaru jen 48 závodních dní za sebou (Quintana a Nibali 57, Valverde dokonce 63). Quintana vypadal ke konci Tour ze všech nejlépe, je sice stále hodně mladý na dva tak těžké závody po sobě, ale jeho talent v horách je obrovský. Valverde má vynikající celou sezónu a jeho schopnost udržet se ve vysoké formě celý rok je obdivuhodná. Nibali nebyl na Tour v nejlepší formě, Vueltu má navíc rád a bude chtít ukázat i před svými spolulídry v týmu, že je to on kdo si zaslouží výsadní místo v Astaně. Mikel Landa a Fabio Aru budou dělat závod zajímavý svým agresivním stylem. Teejay Van Garderen, který vypadal před svým odstoupením z Tour velice dobře, si chce spravit chuť. Joaquim Rodriguez a Dani Moreno opět vytvoří nebezpečnou úderku, zvláště na krátkých ostrých stojkách. Je otázkou zda pojedou na pořadí či na etapová vítězství v této konkurenci. Dominico Pozzovivo byl před svým pádem na Giru ve skvělé formě, uvidíme zda se mu ji podaří oprášit na Vueltě. Mohli by uspět i Andy Talansky, Daniel Martin, Rafal Majka, možná i Frank Schleck.

Young guns

Na Vueltě se vždy vyskytne nějaké to překvapení v první desítce. V minulých několika letech to byli dokonce i velmi nečekaní vítězové v podobě JJ Coba a Chrise Hornera. První velký výsledek na tomto závodě zaznamenali i třeba Leo König, Peter Velits (bohužel zatím i poslední), Andy Talansky, Warren Barguil a vlastně i Chris Froome. Je jasné že takový závodník musí být hlavně talentovaný vrchař. Letos by to mohl být např. Louis Meintjes, který se na Tour spíše zatím učil jak zvládat třítýdenní závod. Jhoan Chaves z Oricy má už s GT více zkušeností a nyní by mohl konečně prorazit. Joe Dombrowski se po trápení ve Sky opět našel v Garminu. Zatím mu to letos šlo jen na závodech na domácím okruhu, tady ho čeká náročné evropské závodění. Lawson Craddock nebo George Bennett se mohou také prosadit. A nebo to může být úplně někdo jiný, komu se to letos v září všechno sejde.Joe Dombrowski zajel v Utahu výborně, dokáže to zopakovat na Vueltě? (zdroj: cyclingnews.com)

Sprinteři

V soubojích sprinterů nebývá na Vueltě obvykle největší konkurence, což neznamená že by hromadné dojezdy nemohly být zajímavé. Přítomen je devítinásobný vítěz španělských etap John Degenkolb. Jeho největším konkurentem bude Peter Sagan, má velmi dobrou podporu k ruce v podobě Bennatiho nebo McCarthyho. Otázkou je, zda se Saganovi bude chtít objet závod celý nebo ho bere jen jako přípravu na MS. Nacer Bouhanni se bude chtít svému týmu revanšovat za zpackanou Tour a bude vidět hlavně v plochých etapách. Jeho soupeři by mohli být také talentovaní Caleb Ewan, Danny van Poppel, Matteo Pelucchi.

Caleb Ewan se bude snažit potrápit sprintery na své první Tour (zdroj: greenedgecycling.com)

Týmy

Snad ještě nadupanější sestavu než na Giru má Astana. Je ale velkou otázkou jak se 3 lídři v jednom týmu srovnají. Martinelli sice tvrdí, že existuje určitá hierarchie v níž jsou nejvýše oba Italové (kteří ale spolu jeli naposledy Lombardii 2013), ale je otázkou jestli se Mikel Landa bude chtít podřídit roli pomocníka, když z Astany odchází. Jeho zařazení do týmu bylo spíše Vinovým rozhodnutím, protože pro něj je rok bez vyhrané GT neúspěchem.

Tento obrázek bude možná často k vidění i na na Vueltě (zdroj: roadcyclinguk.com)

Froome má okolo sebe silnou podporu do hor, Sergio Henao nebo Nicolas Roche budou plánem B. Nepředpokládám že by “G“ Thomas zajel obdobně skvěle jako na Tour, přeci jen už má za sebou letos 65 závodních dnů. Movistar má v záloze ještě Amadora, čtvrtého z Gira, ale jinak pomoc do hor není příliš valná.

U týmů pozvaných na divokou kartu můžeme očekávat opět zajímavé výkony od MTN-Qhubeky, rozhodně mají na to aby po Tour uspěli i zde. Domácí Caja Rural a Team Columbia budou určitě předvádět dobré výkony ve svém oblíbeném terénu.

Počasí ve Střední Evropě bude na přelomu srpna a září jistě pořád pěkné, takže i když mnohý fanoušek cyklistiky dá přednost najíždění předpodzimních kilometrů před sledováním Vuelty, zdá se že ani tato druhá možnost nebude úplně špatná. Pěknou zábavu.

Letošní Tour je u konce. Byla velmi opět nabitá vzrušujícími momenty, ostatně jak tento svátek cyklistiky vždy bývá. Závodníci brali každou etapu útokem a nebyl den kdy by se něco zajímavého nestalo. Kdo byli tedy hlavní aktéři, ať už vítězové či poražení.

Chris Froome byl letos nejlepší a vyhrál zaslouženě. I když trasa nebyla pro něj ideální, tedy bez časovek, ukázal že jako závodník vyspěl a v kombinaci se skvělým týmem dokázal získávat cenné vteřiny a minuty na konkurenty během celých tří týdnů. Závěrečné ohrožení Quintanou si už pak mohl dovolit a možná i tím posledním dnem, kdy našel v Nairovi svého rivala pro další sezóny, naznačil pochybovačům že není stroj (mimozemšťan, či podvodník), a že i pokud je v nejlepší formě může se najít někdo kdo jej nakonec porazí. Jeho výkon v 10. etapě byl ovšem zdrcující, v obrovském horku knokautoval v prvním velkém kopci konkurenci a po zbytek Tour byl již ostražitý a kontroloval s týmem její vývoj. Skoro by se dalo říci, že nestranným divákům Tour znechutil, ale po třech týdnech je jasné že to bylo pro něj jediné správné řešení, a nemělo smysl vyčkávat. Je zřejmé, že v době kdy už se (snad) nedopuje a kdy mezi závodníky nejsou tak velké výkonnostní rozdíly, neuvidíme neustálé přelévání pořadí, zázračné výkony a naopak hluboké propady, či zmrtvýchvstání, ale čím dál častěji urputnou taktickou bitvu, kdy budou vyhrávat maličkosti. Taková je i politika Sky a jejich “marginal gains“. Když Froome viděl v 10. etapě, že jeho protivníci na tom nejsou nejlépe, dal do toho prostě maximum.

Nairo Quintana

Kdoví jak by vše dopadlo, kdyby Tour nabídla ještě jeden těžký den v horách. Ale na kdyby se nehraje a ačkoliv byl Nairo stejně jako před dvěma lety v závěru Tour lepší než Froome, je nakonec opět druhý. Možná se mu stala osudnou už druhá etapa na větru, kde na Frooma ztratil 1:28. Kostky zajel mladý Kolumbijec až překvapivě dobře, k jeho štěstí jich bylo jen 13 km.

Alejandro Valverde se nakonec vklínil mezi velkou čtyřku a zaslouženě si vydobil první pódium na Tour. Jako jediný tým měli vepředu v pořadí dva lidi, možná mohli trochu víc zkoušet taktiku střídavého útočení na lídra. Ve 20. etapě se jim to povedlo dokonale. U Valverdeho ale není jisté, nakolik by byl schopný se pro úspěch Quintany naprosto obětovat, a je zase jasné že lepší je mít na pódiu dva lidi než jednoho. Možná tomu konečnému výsledku trochu obětoval individuální úspěch v etapě, protože příležitostí tam měl letos spoustu, ale vyplatilo se. Stárne jak víno a je vždy zábavné ho sledovat.

Nibali

I když mu budou někteří vyčítat, že útok v 19. etapě, kterou vyhrál byl nefér, zrovna ve chvíli kdy měl Froome potíže s kolem, zachránil tím pro sebe zatím ne moc dobře se vyvíjející závod. A navíc, posledních pár let se už moc v pelotonu tohle gentlemanství nenosí, každý se snaží využít chyb či nepřízně osudu protivníka. Enzo byl sice znovu na začátku velmi aktivní na kostkách, ale nic z toho nevytěžil, a když pak ztrácel v první horské etapě, Vinokourov ho na chvíli sesadil z pozice lídra týmu. Když pak ani Fuglsang nejel nic moc,  zase ho tam vrátil a i trochu naštvaný Vicenzo ve zmiňované etapě na La Toussouire předvedl odvážný dlouhý atak. Pokud by se ho přesto Astana pokoušela zbavit na konci sezóny jako neperspektivního, bylo by to od ní velmi hloupé. Vicenzo je pořád jedním z nejzajímavějších závodníků posledních let a bude favoritem každé Grand Tour na které bude startovat.

Alberto Contador se stal sám sobě i světovému pelotonu pokusným králíkem ve snaze dokázat zda lze v dnešní době vyhrát dvě GT po sobě. Resp. Kombinaci Giro – Tour. Odpověď je jasná – nelze. Protože kdo jiný než nejlepší GT závodník poslední dekády by to mohl dokázat. Všichni ostatní velcí lídři mají problém udržet svoji výkonnost vysoko po dobu několika měsíců, Albertovi se to vždy dařilo a často závodil od začátku roku až do konce. Nicméně tady bojoval s větrnými mlýny a čtyřmi lepšími soupeři, kteří na rozdíl od něj Giro nejeli a možná i přibývajícími roky. Příští rok bude pravděpodobně jeho posledním, bude zajímavé sledovat pro jakou GT se rozhodne. Konkurence se mu totiž pěkně rozrostla.

Peter Sagan počtvrté v řadě vyhrál zelený dres, navíc v 25 letech, k tomu není moc co dodat. Tinkoff a i určitě on sám jsou sice frustrovaní z toho že nevyhrál ani jednu etapu, ale způsob jakým Sagan bojoval téměř každý den o body i o vítězství je obdivuhodný. Na pomezí druhého a třetího týdne byl ve čtyřech únicích v řadě a právě tady si vybudoval rozhodující náskok. Organizátoři se mu sice snažili hodit klacek pod nohy tím jak bodovačku změnili, ale zároveň mu i pomohli v tom, že vytvořili několik dojezdů kde klasičtí sprinteři neměli šanci. A dokázal si tradičně Tour i užít jak je v jeho povaze.

Francouzi

Favorizovaní francouzští cyklisté byli ze začátku velmi rozpačití a nechali se zlákat do nástrah prvního týdne všichni do jednoho až na Tonyho Gallopina, který se dlouho statečně držel v popředí klasifikace. Možná ještě mladý Warren Barguil by se dal za první týden pochválit, ale ve vysokých horách už spíše ztrácel. Jeho konečné 14. místo, ale pořád potvrzuje jeho velký talent. Pinot, Bardet, Rolland i Peraud poztráceli v prvním týdnu moře času. Ale první tři se nakonec revanšovali domácímu publiku odvážnými eskapádami v horách. Pinot i Bardet vyhráli etapu a Rolland se nakonec vetřel do první desítky. Domácí diváci asi doufali v umístění někoho opět na pódiu, ale to by bylo při letošní tak skvěle obsazené Tour nereálné a tento výsledek je pořád potvrzením vzestupu francouzské cyklistiky.

Sprinteři

Čtyři první místa dělají z Andrého Greipela jasného krále sprinterů letošní Tour. Německá gorilla s tichým hlasem měla nejlépe sestavený vlak a načasovanou formu (naštěstí je jeho sprint lepší než jeho rap). Marka Cavendishe jakoby zabrzdila první nepovedená etapa do Zeelandu, kde po poziční chybě skončil 4. Sice poté vyhrál v etapě do Fougéres, ale jinak neměl na Greipela nárok. Nutno podotknout, že tato Tour byla pro klasické sprintery asi nejméně vděčná za poslední roky, celkem těch dojezdů balíku bylo jen 5, a to ještě v 2. etapě to byl balík značně zredukovaný.

Trochu zklamal Alexandr Kristoff, ve své skvělé sezóně získal na Tour jen dvě 3. místa. Michael Matthews byl bohužel od hrůzostrašného pádu ve 4. etapě dosti pomlácený, ale Tour nakonec statečně dokončil. O francouzských sprinterech se nedá říct to samé jako o jejich GC kolezích. Bryan Cocquard se sice dobře rval, ale na víc než jedno druhé a jedno třetí místo to nestačilo. Pořád to bylo ale lepší než u Demareho, a hlavně u Bouhanniho, který odstoupil po pádech už v 5. etapě.

Team Sky si letos zaslouží velký obdiv za kolektivní výkon. Frooma provezli všemi nástrahami úvodních dnů, zejména etapou na kostkách, nebo když se peloton rozdělil na větru. Zde hlavně zpečetili svoji víru v to, že letos mohou vyhrát a v první etapě v horách jí dal Froome razítko. Celých 15 dní museli hlídat žluťáka a dělali to skvěle. Geraint Thomas byl Froomův strážný anděl téměř celé tři týdny a sám mohl dlouho pomýšlet na umístění v první pětce, až předposlední horský den zaplatil za svoji tvrdou práci. Ale na člověka, který nikdy třítýdenní etapák nejel na pořadí a na jaře tak zářil na kostkových klasikách, je to obdivuhodný výkon a příslib. Sky v něm má dalšího potenciálního vítěze GT. Stejně tak Richie Porte i přes to, že ze Sky odchází, předvedl velmi oddaný výkon. Ve třetím týdnu jej sice brzdila nemoc, ale v 20. etapě kdy už “G“ Chrisovi moc pomoci nemohl, to byl právě on kdo svého lídra tahal na Alpe za letícím Quintanou. Wout Poels se po celou Tour zlepšoval a v závěrečných pasážích v Alpách byl hodně vidět. U Königa sice bylo znát, že Giro v nohou má, ale pracoval jak nejlépe mohl. I situaci, kdy někteří experti zpochybňovali Froomovu watáž při první horské etapě, ustál tým docela dobře, když svolal tiskovku a data ze SRM zveřejnil. Sky tak nepřestává vládnout už několik let po sobě světové cyklistice, a i přes občasná drobná zakolísání ukazuje, že jejich nastolená cesta nese ovoce.

Z dalších týmů asi nejvíce potěšila výkonem MTN Qhubeka. Nejenže Daniel Teklehaimanot nosil chvíli puntíky a stal se tak nejen ve Francii velmi populárním, ale Serge Pauwels si připsal 13. místo, své nejlepší na GT, a dresy MTN byly neustále vidět v únicích. Stephen Cummings jejich parádní kolektivní výkon završil skvělým vítězstvím v Mende, když mu Pinot s Bardetem dali trochu prostoru a pak ho marně stíhali nevěda, že je to bývalí dráhař. Pěkný kolektivní výkon předvedlo BMC v týmové časovce.

Čtyři čeští mušketýři

Naši se rozhodně neztratili, všichni měli sice své povinnosti, ale patřili mezi základní kameny svých týmů a byli vidět. První Tour Zdeněka Štybara dopadla fantasticky. Vrhl se do toho hlavou, a i když nedopadl dobře jeho pokus roztrhat pole v etapě na jeho oblíbených kostkách, využil v 6. etapě zmatku po pádu Martina a vyhrál etapu po útoku na posledním kilometru. Je to první české vítězství od r. 2001 a Jána Svorady.

Jan Bárta byl snad v polovině všech úniků. Sice mu nevyšla díky problémům s technikou úvodní časovka, ale zdravě se naštval a hned v následujících dvou etapách ho bylo možné vidět na čele. Účastnil se pak i velkých úniků v Alpách a bylo vidět, že jeho forma je nejlepší jakou kdy na GT měl. Celkové 25. místo je fantastické.

Roman Kreuziger nebyl po Giru úplně v top formě. Pracoval hodně dobře prvních 9 dní na rovinách, v Pyrenejích měl trochu krizi a Alberto byl často poměrně osamocen, což nejde ale jen na jeho vrub. V Alpách se nakonec Roman zlepšil a objevil se i ve dvou únicích, ze kterých Saxo nic nevytěžilo. Konečné 17. místo je fajn, ale bylo vidět, že ani jemu kombinace Giro – Tour nebude svědčit. Ale jsem rád,  že vůbec Tour po dvou letech jel.

Leopold König si odvedl svoji práci ve Sky pro Chrise Frooma a zaslouží si také palec nahoru. Akorát se mi zdálo, že ve vyjádřeních pro média je vidět, že se s touto rolí domestika jen těžko smiřuje, protože za léta působení v PSK a Netappu ji tak úplně nepoznal. Ve Sky to bude mít na denním pořádku, tady se mohl učit správnému přístupu od Thomase nebo Porteho.

Další letošní příběhy

Teejay Van Garderen se slzami v očích slézá po druhém volném dni z kola a vzdává pro něj tak dobře rozjetou Tour.

Adam Hansen si to zase užívá, i přes těžký pád dokončuje svoji 12. GT v řadě.

Didi the Devil nakonec v důchodu ještě není, a i přes dvě operace kolen mu to stále skáče. Diváci přišli v obrovských davech, bohužel někteří jedinci se nechovali zvlášť ke žlutému trikotu příliš sportovně.

Orica neměla letos sice moc důvodů k radosti, ale ten tým je mi prostě ohromně sympatický ve všem co dělá.

Rohan Denis má sice na časovkářské koze zvláštní posed, jakoby se na ní nemohl se svou dlouhou postavou vlézt, a působí trochu rozevlátě, ale v technickém prologu (i v TTT) ukázal obrovskou sílu. Povedlo se mu tak v jednom roce mít rekord v hodinovce a současně držet žlutý dres.

Sympaťák Ivan Basso po prvním dnu volna bohužel musel odstoupit kvůli rakovině varlat. Contadorovi by Ivan ve výborné formě hodně pomohl.

To Greg Van Avermaet odstupoval díky příjemnějším povinnostem, narození potomka. Navíc jeho vítězství v Rodez, kdy porazil jak jinak než Petera Sagana, bylo ukázkou sázky na jednu kartu. GVA to ne vždy vyjde, často bývá blízko, ale tady za to vzal a nedal Peterovi nejmenší šanci ho ospurtovat.

Eduardo Sepulveda z Bretagne Seche byl díky své hlouposti diskvalifikován, když se nechal popovézt ke svému týmovému autu vozidlem AG2R. Přitom do té doby byl tento nadějný Argentinec na 19. místě.

Perrig Quéméneur a Pierre-Luc Perichon byli neustále v únicích, jak se na druhodivizní Francouze sluší.

Matthias Frank se nenápadně v úniku propašoval do desítky. Mnozí poté čekali že odsud zase v posledních těžkých etapách vycouvá, ale jemu se podařilo držet se s favority a desítku uhájit.

Objevem Tour se stal Alexis Vuillermoz, na krátkých strmých dojezdech byl mladý Francouz vynikající. Zvláště na Mur de Bretagne, kde útočil tak dlouho dokud se mu nepodařilo odskočit a zvítězit.

Vousáč Simon Geschke udělal radost všem fanoušků německé cyklistiky, kteří měli možnost po letech Tour sledovat i v domací německé TV, a parádním útokem z úniku  dlouhým 45 km v horském terénu zvítězil v Pra Loup. Spolu s Tonym Martinem a Greipelem tak Němci vyhráli 6 etap.

Joaquin Rodriguez zvítězil ve dvou etapách, když už to nestačilo na boj o GC. Sice chvíli ještě zkoušel útočit na puntíky, ale v závěru neměl sílu. I tak klobouk z hlavy pro tohoto veterána.

Robert Gesink dokázal, že i po zdravotních problémech které měl, může být tam kde před lety. Ve výborně obsazeném závodě je 6. místo pro něj velký úspěch a jasná odpověď těm, kteří mu už nevěřili.

Tony Martin prohrál v úvodní časovce o necelých 5 sekund, ale jeho touha obléci poprvé v kariéře žlutý dres byla tak velká, že se nakonec mohl radovat. Ještě ve druhé etapě mu ji pokazil kamarád Cavendish, když se na pásce nechal předjet Cancellarou, ale odvážný útok v závěru 4. etapy už slavil úspěch. Radost celého týmu v cíli pak vháněla do očí slzy čiré radosti. Škoda jen že si ho pak víc neužil. Nicméně pro mě to byl asi nejsilnější okamžik celé letošní Tour.

Tak zase za rok, Adieu.

Poslední týden Tour de France je před námi a i když je zdá se mnohé rozhodnuto, je z pohledu zdejšího fanouška lákavý tím, že se odehraje v naší relativní blízkosti, tedy v Alpách. Do Gapu či Modane je to něco málo přes 1000 km a volný den je ideální na to vyrazit. Počítám s tím, že u trati bude vidět zase velké množství českých vlajek na podporu všech našich zatím skvěle jedoucích borců.

Nedávno se mě mí přátelé ptali co z toho mám, když se zajedu podívat někam na cyklistický závod přímo ku trati. Peloton přece rychle profrčí a je hned pryč, říkali mi. Většinou nevíte kdo a jak vyhrál, pokud zrovna není nablízku hospoda s přenosem závodu, nebo vedle vás nestojí majitel rádia, které vysílá ve vám srozumitelném jazyce. Závody se konají často v odlehlých místech, část trasy musíte zdolat na kole či pěšky, auta a jiné dopravní prostředky mají zákaz vjezdu. Zřídka se vám dostane příležitosti koupit si občerstvení, prostě s párkem, pivem, natož záchody nelze počítat. Navíc jste vystaveni rozmarům počasí (vždy když se někam vyjedu podívat tak kupodivu prší, což ovšem ze mě nedělá žádného ultras, např. ve srovnání s lidmi kteří třeba kempují na Alpe-d’Huez 3 dny). Prostě negativ je spousta. Přiznám se, že jsem jim v ten moment nebyl schopen úplně dobře vysvětlit jaká jsou ta pozitiva, která nakonec způsobí, že člověk překoná vrozenou lenost a ku trati závodu se vypraví. Snad mi chyběla slova pro vyjádření těch emocí nebo bariéra jejich nepochopení byla příliš vysoká. Pokusím se to tedy alespoň částečně osvětlit na příkladu mé návštěvy na Tour v minulém roce. Snad to navnadí některé příznivce, kteří ještě váhají zda se na Tour vydat či ne.

Když byla minulý rok k nám Tour nejblíže, ve Vogézách, rozhodl jsem se tam vypravit z nedalekého Švýcarska, které jsem projížděl na těžko na kole. Loňský červenec nebyl rozhodně tak suchý jako letos a jak to o dovolených bývá, pršelo skoro každý den. Měl jsem v plánu navštívit 3 etapy.

8. etapa – Tomblaine – Gérardmer

9. července jsem projel příhraniční Juru a v sobotu 12. července se blížil k Vogézám. Už ve Švýcarsku jsem příležitostně sledoval konce některých etap, zvláště ta 5. na kostkách byla epická. Měl jsem v plánu dojet do městečka La Bresse a zde sledovat průjezd ve stoupaní na Col de Grosse Pierre asi 15 km před koncem etapy. Jenže ve stoupání na Ballon de Alsace mě chytl takový slejvák, že jsem se před ním musel 2 hodiny skrývat . A jelikož jsem i tak stíhal s odřenýma ušima, skončil jsem nakonec promočený odpoledne v městečku Le Thillot pod kopcem asi 10 km od místa kde peloton projížděl. Vše zde bylo nazdobeno, protože městečkem měl slavný závod projet za dva dny. Všude visely vlaječky, barevná kola, figuríny, prostě to tam Tour jen žilo. Hledal jsem vhodný podnik kde bych se jednak občerstvil (usušil), a také shlédl alespoň závěr etapy. Bar za odbočkou na Cornimont vypadal slibně, v oknech měl rozvěšené repliky čtyř hlavních dresů Tour i nějaký nápis (něco jako Vive le Tour..) zde byl. Zaparkoval jsem kolo a s očekáváním vešel. Uvnitř byl celkem poklid, jen pár zdejších chlápků popíjelo a četlo noviny na baru. V rozích svítily dvě menší televize, ale k mému překvapení ani na jedné neběžel přenos slavného závodu. Na jedné, kterou sledovali chlápci běžely dostihy se sázkovými kurzy, na druhé nějaké reklamy. „Co se to děje?“, říkal jsem si a přemýšlel o změně lokálu. Když se ke mně přitočil vrchní (asi majitel což jsem později zjistil) a přinesl mi dříve objednané malé “blonde“ pivo, tázavě jsem se na něj zahleděl a ukazoval směrem k televizím se slovy „la tour, la tour?“ Z toho co mi řekl jsem pochopil, že jeden přístroj není vůbec televize a druhý nemůže kvůli těm štamgastům přepnout. Pomalu jsem srkal pšenici a mé zklamání nad ztracenými jistotami a řádem světa bylo viditelné. Asi bylo tak zjevné, že se ke mně majitel/vrchní za nedlouho přitočil a posunky mě lákal někam za bar do útrob podniku s tím, že si mám pivo vzít s sebou. Byl jsem překvapen, ale nakonec se ukázalo že dresy ve výloze nebyly jen tahem zkušeného obchodníka. V obýváku za barem seděla za stolem babička (asi maminka majitele) a upřeně sledovala televizi (větší než v baru) v otevřené skříni, kde běžela Tour. Majitel se jí něco zeptal, asi průběhu závodu, mě řekl ať si sednu vedle a dívám se. Tak jsme tam seděli, dva fanoušci cyklistiky, což bylo naše jediné ale silné pouto, a sledovali mlčky uplakaný konec etapy, ve které zvítězil navíc domácí borec Blel Kadri. Babička to kvitovala spokojeným pomlaskáváním a já popíjel pivo (objednal jsem si myslím i druhé za tu pohostinnost) a byl jsem šťastný jak se situace nakonec vyvrbila.Denní bar v Le Thillot

9. etapa – Gérardmer – Mulhouse

V neděli jsem brzo vstal a plánem bylo jet se podívat na start etapy do místního centra a letoviska Gérardmeru. Pěkné počasí tentokrát zajistilo, že vše proběhlo dle plánu. Po cestě jsem potkal zaparkovaný autobus Lotta u malého hotelu, kolem kterého se procházel Adam Hansen a telefonoval. S každým kilometrem, kterým sem se přibližoval ke Gérardmeru bylo jasné že se tam něco děje. Předjely mě další autobusy Movistaru a Astany. Ve městě byly obrovské davy lidí. Chvíli mi trvalo než jsem pochopil, kde vlastně bude probíhat předstartovní prezentace, protože Tour a její zázemí zabíralo celé širší centrum města. Všude byly organizátoři, policajti, oficiální auta, zábrany, prostě mumraj. V hotelu nedaleko centra bydleli (vůči Lottu trochu protekčně) jezdci domácího Europcaru. Před autobusem čekal roj fanoušků na podpis domácí hvězdy Voecklera. Jezdci se postupně trousili z hotelu, Gene, Cocquard, Arashiro, a nakonec i populární “Thoma“. Podepsal pár svých fotek, vyfotil se a zmizel v útrobách autobusu. Na samotnou prezentaci se jezdci trousili po jednom, trvalo to snad hodinu než se všichni prostřídali. Projížděli na kolech předstartovním koridorem, bylo možné si všechny prohlédnout což také fanoušci dělali. Kluci sedící na ramenou svých tátů nadšeně hlásili jména jezdců, kteří projížděli kolem, někteří v poklidu někteří rychle a já jsem byl udiven jejích znalostmi. Postupně projeli i všechna auta s le Directeur Sportifs, Vinokurov lišácky pomrkával na diváky, asi už věděl že letos bude Tour jejich. Po startu odjela všechna doprovodná vozidla a zaměstnanci organizace začali jak mravenci rozebírat celý ten cirkus k přesunu do dalšího města a lidé se poklidně rozešli. Odpoledne jsem již pak sledoval velké vítězství Tonyho Martina po sólovém úniku v televizi v hotelu.

10. etapa – Mulhouse – La Planche les Belles Filles

Část desáté etapy jsem si chtěl projet na kole, i když jsem nevěděl moc o tom jak je to s uzávěrkami u trati a zda je to vůbec možné. Ale bylo to v pohodě. Projel jsem kolem baru z prvního dne v Le Thillotu, babička se synem se určitě chystali sledovat průjezd před domem. Vystoupal jsem 3 km na Col des Croix, všude obrovské davy diváků, někteří mi dokonce fandili a nebylo to vůbec nepříjemné nebo nepatřičné (dokonce se to i pak jelo líp). Na Col des Chevréres vedla úzká lesní nepříliš kvalitní cesta. Stoupání bylo pěkně ostré (9,5 %), fandění diváků už moc nepomáhalo, takže jsem asi v půlce tříkilometrového kopce slezl a rozhodl se uvelebit pro dnešek na tomto místě. Kolem mě už bylo hodně lidí, a to do příjezdu pelotonu zbývaly ještě tři hodiny. Temperamentní Francouzi se bavili mezi sebou, a vymýšleli různé kratochvíle jak si zkrátit čekání na peloton. Díky společnému zájmu tam vznikala zvláštní chemie. Obecenstvo bylo různorodé, od dětí až po důchodce. Fandilo se projíždějícím, zejména ženám. Děti kreslili na cestu obrázky a jména svých oblíbenců. Nikomu nevadilo ani občasné mrholení. Asi dvě hodiny před pelotonem projel závod espoirs – mladíků (ani sem nevěděl že se tam něco takového děje).

Kdosi, kdo poslouchal příruční rádio, prohlásil nahlas že “Contador abandonné“, čemuž rozuměl i takový nefrankofil jako já. Davem projel zvláštní šum plný zklamání. I když Francouzi Contadora zrovna nemilují, Tour bez jednoho z favoritů už nebude taková jak by měla.

Poté už předznamenal blížící se závod průjezd reklamní karavany. Hostesky házely z roztodivně ozdobených vozů malé reklamní předměty. Bylo zřejmé, že někteří diváci na takové akci nejsou poprvé jako já a zručně je pochytali nebo posbírali. Pak už bylo cítit jak napětí stoupá s každým projíždějícím vozem a policejní motorkou. Místo jsem zvolil dobré, protože zrovna tady se začal lámat únik v čele s Rodriguezem. Tonymu Martinovi po včerejším vítězství zrovna tady došlo, což bylo skoro slyšet. Z ostrého tempa si vystoupil a jel skoro tak jak před ním zdejší hobíci. Zanedlouho po úniku se prohnala hlavní skupina dirigovaná Astanou a až dlouho po nich jela osamocená pětice ze Saxa, zdeprimovaná odstoupením svého lídra. Po průjezdu posledního pomláceného Tiaga Machala projel zametací vůz “voiture balai“ a lidé věděli že se mohou pomalu rozcházet, protože dnešní představení alespoň pro toto místo bylo u konce.

Dodatek: Na samotné Col des Chevréres (pár dní po závodě úplně opuštěné) a La Planche jsem si vyjel o den později stejnou trasou jako závodníci a musel jsem konstatovat, že jsou ta stoupání, do kterých peloton jen letěl, pěkně těžké. Tuším že závodníci měli standardní převody 39×23 (možná 39×25) a já se se svými 37×27 pěkně vytrápil. Planche jsem jel pomalu v páru s nějakým Němcem, který v klidu točil trojtalíř. Odměnou nahoře byla hospůdka, kde čepovala “belle fille“ výborné pivo ze štrasburského minipivovaru.

Pocit být u toho se nedá u televizní obrazovky zažít i přes všechny nesporné výhody jaké moderní přenos má. Je to v podstatě investice, protože se jedinec stává větším fanouškem, než byl dosud. A pokud se Vám ještě podaří některé části etap projet a protrpět na kole, dovolím si tvrdit, stáváte se pak, alespoň zdánlivě, malou součástkou celého toho velkého kolosu.

I když letos návštěvu staré dámy nestihnu, bude mi náplastí srpnová malé česká tour.

Každý rok v červenci se srdce cyklistického fanouška na 3 týdny rozbuší o trochu víc i v klidovém stavu při sledování skvělé podívané jakou je Tour de France. Opět nabídne velké množství příběhů, hrdinných výkonů a záběrů televizních kamer, při kterých se tají dech. Nic není předem dané, jen trasa, až sami závodníci si určí scénář tohoto epického divadla.

Trasa

Letošní trasa je silně vrchařská. Pryč jsou časy kdy se jezdily dvě padesátikilometrové časovky, i ta týmová je docela krátká. Ale prvních devět dní je, jak řekl Chris Froome, spíše klasikářských, a pokud to závodníci pojmou tak jako podobné etapy na Giru, bude se v každé etapě na co koukat. Škoda jen že ve 20. etapě vypadl Galibier díky sesuvu půdy. Col de la Croix de Fer není dostatečnou náhradou.

Etapa 1 Úvodní časovka v Utrechtu na 13,8 km by snad měla ubrat z nervozity a množství pádů, ale to by se nesmělo jet v Holandsku. Vzpomeňme na rok 2010 kdy start Gira i Tour právě v Nizozemí poznamenalo velké množství pádů, hlavně díky „silničnímu nábytku“. Časovka se poměrně dost klikatí i když je rovná jak placka.

Etapa 2 Naprosto plochá etapa z Utrechtu do Zélandu může být zajímavá, pokud bude od moře foukat boční vítr. Někteří favorité mohou ztratit pokud se peloton nadělí.

Etapa 3 – belgická, končí dojezdem na Mur de Huy, 1,3 km dlouhý v průměru 9,6 % kopec známý z klasiky Fleche Wallone. Hlavní favorité zde musí zůstat pozorní a zejména si před nájezdem na kopec pohlídat pozici. Rozdíly by neměly být velké, přesto může být etapa velmi nervózní. Žlutý dres zde zřejmě změní majitele.

Etapa 4 – celkem 13,3 km kostek čeká na peloton v nejdelší etapě Tour, z toho je většina sektorů v posledních 40 km. Pokud bude pršet, bude to podobný masakr jako vloni. Nibali bude mít kromě loni výborného Fuglsanga ještě Larse Booma a může opět získat výhodu oproti ostatním favoritům. Froome bude spoléhat na dovednosti svých výborných klasikářů. Maličký Quintana zde může ztratit.

Etapa 5 – do Amiens. Stáčí se na jihozápad nyní už ve Francii a může znamenat nebezpečí v podobě otevřené krajiny a tudíž vystavení pelotonu větru. V etapě se také neustále mění směr, takže nebezpečí pádu bude velké.

Etapa 6 do Le Havre – po pobřeží Normandie a končí se krátkým sprintem do kopce. Favority budou Peter Sagan, Michael Matthews nebo Simon Gerrans.

Etapa 7 – Livarot – Fougeres – papírově asi nejklidnější etapa, bez kopců ani bočního větru. Nemělo by se stát nic zásadního, ale na Tour člověk nikdy neví.

Etapa 8 – Rennes – Mur de Bretagne – závěrečný kopec má 2 km a 6,9 %, v roce 2011 na něm zvítězil Cadel Evans a pak vyhrál celou Tour. Valverde bude mít tuto etapu červeně vyznačenou v kalendáři.

Etapa 9 Plumelec – středně dlouhá týmová časovka na 28 km bude pěkně těžkým testem soudržnosti týmu na docela kopcovitém terénu. Navíc pokud některým týmům bude scházet po těžkém úvodu jeden nebo dva lidé, bude to znát. Rozestup mezi prvním a posledním týmem může být až do 3 minut.

      Týmová časovka bude letos pěkně těžká. (zdroj: letour.fr)

Etapa 10 – Tarbes – Le Pierre Saint Martin – hned po prvním volném dni přichází první a těžký horský test v Pyrenejích. Mnoho bude závodníků, kteří zde zaplatí za těžký první týden, obzvlášť bude-li horko. A jelikož je 14. 7., svátek dobytí Bastilly, Francouzi se budou chtít ukázat v nejlepším světle. Závěrečný kopec je velmi těžký a pekelně dlouhý. 34 km a průměr 4,7 %. Nicméně posledních 15 km je kolem 7,4 %! Tato etapa ukáže mnohé.

První pořádný kopec je sice až v 10. etapě, o to bude možná náročnější. (zdroj: letour.fr)

Etapa 11 – Pau – Cauterets – Klasická pyrenejská etapa s Aspinem a Tourmaletem, která končí 6,4 km/5 % výjezdem do Cauterets. Je docela možné že etapa skončí úspěšným únikem. Ovšem pokud to favorité budou chtít udělat těžké, může být už na Tourmaletu pěkně horko.

Etapa 12 – na Plateau de Beille – asi zatím nejtěžší etapa, královská pyrenejská, navíc po dvou přetěžkých dnech. Jedna dvojka a dva jedničkové kopce a závěrečná HC 15,8 km/7,8 % v průměru budou pořadně těžkým testem. Celkově se zde stoupá celých 47 km. Po této etapě již nebude v první desítce náhodných jmen. Závěrečný kopec se jel poprvé v roce 1998, kdy na něm vyhrál Marco Pantani, tehdejší vítěz Gira i Tour. Uvidíme zda přinese podobná konstelace štěstí Albertu Contadorovi.

Etapa 13 – do Rodez – klasická tranzitní etapa na Tour, se zvlněným terénem, ve které půjde spíše o odpočinek, ale sprinterské týmy nebudou chtít nechat ujet únik. Ale nebudou to mít lehké, silná sestava může vydržet a na těžším terénu ke konci mohou klasičtí sprinteři trpět.

Etapa 14 – do Mende – závěrečný kopec “Laurenta Jalaberta“ má 3 km a v průměru 10 %. Je to už čtvrtý dojezd na krátký kopec letos, ale tento je zdaleka nejtěžší a rozdíly budou mnohem větší. GC favorité si musí dávat pozor, každá mezera může znamenat cenné ztráty. Nicméně pravděpodobné je i vítězství někoho z úniku.

Etapa 15 – Mende – Valence – další z tranzitních etap a poslední šance před Paříží pro sprintery. Jen Col de l’Escrinet 60 km před cílem může znamenat komplikaci.

Etapa 16 – do Gap – tradiční etapa do Gapu přes Col de Manse. Šance bude jak pro únik, tak i pro souboj GC zájemců. Sjezd do Gapu je totiž pekelně těžký a např. Nibali zde bude útočit. Nebo Contador zde může předvést podobný útok jako na Fuente Dé. Navíc před druhým volným dnem se nebude nikdo šetřit.

Etapa 17 – na Pra Loup – opět po volném dni pěkně těžká první Alpská etapa, ale přesto těžší etapy ještě přijdou. Col d‘ Allos je nejvyšším vrcholem Tour po vyřazení Galibieru a na Dauphinné se ukázalo jak je důležitý sjezd z něj, když v něm ujel pozdější vítěz Bardet. Nibali ho také bude znát, takže pozor na něj. Tady začnou slábnout ti, kdo vydrží jen dva týdny.

Etapa 18 – jediná alpská etapa bez dojezdu na kopec, nicméně pořád těžká. Velký únik v ní může uspět až do konce, ale GC závodníci nebudou mít odpočinkový den. Celkem jsou zde 3 kopce 3. kategorie a 3. druhé plus HC v podobě Glandonu, ze kterého je těžký sjezd.

Etapa 19 – do La Toussuire – celkem 61,5 km stoupání dělá z této etapy královskou celé Tour. V předchozích ročnících si ASO vyzkoušelo že zařazení takovýchto kratších etap v horách je velmi atraktivní. Sprinteři budou trpět hned od začátku a jejich snahou bude hlavně zvládnout časový limit. A to je v další etapě čeká repete. Všechny čtyři kopce mají sice v průměru pod 7 % ale načítaná únava se v závěru projeví.

Královská etapa a její kopce. (zdroj: letour.fr)

Etapa 20 – konec na Alpe d’Huez – Kvůli sesuvu a neprůjezdnému tunelu vypadl Galibier, který tak byl trochu nedostatečně nahrazen Col de la Croix-de-Fer. Etapa má jen 110 km a nebude již důvod šetřit si nějaké síly. Závěrečný výjezd na Alpe tak bude soubojem na pěsti o celkovou klasifikaci nebo alespoň slavné vítězství.

Etapa 21 – pokud po útrapách předchozích dní vůbec nějací sprinteři v pelotonu zbudou, bude vítězství na Elysejských polích o to sladší. Boj o zelené triko bývá již zpravidla rozhodnutý, ale tady jde především o prestiž.

Velká čtyřka

Mnoho bylo napsáno o tom, že tato Tour bude velkým soubojem čtyř jmen – Chrise Frooma, Naira Quintany, Vicenza Nibaliho a Alberta Contadora. Je velmi nepravděpodobné, že by v Paříži stál na prvním stupínku někdo jiný, nebo dokonce se někdo jiný prodral na pódium. Avšak nástrahy prvního týdne jsou nemalé a zvláště kostky, pokud bude zlé počasí jako vloni všechny prověří.

Alberto Contador se pokouší o historický double Giro – Tour (resp. první od Marca Pantaniho v r. 1998), čímž by ještě zvýraznil a potvrdil svoji pozici nejdominantnějšího GC jezdce postarmstrongovské éry. Nicméně jeho první pokus v r. 2011 nebyl příliš úspěšný a to byl na Giru mnohem dominantnější. Ale nesházelo mu mnoho. Letos měl v předposlední etapě menší krizi a je otázkou zda ve velmi těžkém třetím týdnu na Tour nebude takových krizí více. Proti němu hovoří také těžší soupeři a věk se nedá zastavit. Jeho výhodou mu bude obrovská taktická vyspělost a zkušenosti, schopnosti využít i nepřízně osudu. Bude doufat také ve větší podporu a chránění od svého týmu, který na tom na těžkém Giru nebyl nejlépe.

Chris Froome po podivném startu do sezóny, kdy střídal dobré výkony se závody kdy odstoupil díky zdravotním potížím, ukázal na Dauphinné opět svoji dominantní tvář a svým vetřelčím stylem vyhrál dvě horské etapy po sobě, jakož i celý závod. I když letos není v trase tolik kilometrů proti chronometru, nemusí mu to vadit, protože je zdá se ve své nejlepší formě i v horách. Kritický však pro něj a jeho tým může být první týden. Vloni dostalo jeho ego pořádnou ránu ještě než se dostal na kostky a sebevědomá prohlášení o dominanci na staré dámě po dobu pěti let už z úst nevypouští. Od roku 2012 se mašina kolektivního pojetí Sky na GT závodech (naštěstí) trochu zadrhla, uvidíme zda dokáží být opět dominantní silou v důležitých okamžicích.

Tichý Nairo Quintana je nejmladším ze čtyřky favoritů, ale v minulých dvou letech dokázal, že je zrozen pro to být prvním Kolumbijcem v historii, který ovládne Tour. Připravoval se v klidu rodných hor a na Route du Sud ukázal, že Contadorovi v horách stačí v pohodě. Jeho pověstný „pokerface“ musí temperamentnější soupeře pěkně štvát. Bude tohle už jeho rok? Zde se o něm dá zjistit víc informací, než o něm bylo prozatím známo dohromady.

Sicilský žralok Vicenzo Nibali má podobnou sezónu jako vloni, nic moc jaro, občasné záblesky formy. Na Dauphinné byl den ve žlutém, ale v zbývajících etapách jakoby se šetřil. Opětovné vítězství na domácím šampionátu mu ale zvedlo pořádně náladu, protože letos byl bez vítězství. Vítěze všech tří GT z posledních pěti let nelze podceňovat. Proti ostatním má výhodu odolnosti při nepřízni počasí a skvělé ovládání kola, což se může v prvním týdnu projevit zejména na kostkách (stejně jako vloni) nebo v mokrých a technických sjezdech, kterých bude letos hodně. A pokud se k tomu přidá stejně skvělá Astana jako na Giru, nelze říci že by byl tím čtvrtým vzadu.

Nibali vyhrává domácí šampionát. (zdroj: cyclingnews.com)

…a ti další

Nelze je snad ani nazvat v této konkurenci černými koni, spíše favority „druhého sledu“. Ti, kteří by měli doplnit desítku v závěrečném pořadí (nehledě na velkohubá předzávodní prohlášení) by měli být nejspíš Thibault Pinot, Teejay van Garderen, Baude Mollema,Wilco Kelderman, Joaquin Rodriguez, Alejandro Valverde a Jakob Fuglsang. Tour je obecně tak náročná a hlavní hvězdy jsou v takové formě, že většinou nedochází k velkým překvapením v podobě málo známých jmen v popředí tak jako na Giru nebo Vueltě. Možná překvapí znovu Francouzi z AG2R a nebo někdo ze (super)domestiků zastoupí svého lídra.

Francouzská renesance

V uplynulých několika letech se domácí závodníci obdivuhodným způsobem dostali opět na výsluní k všeobecnému nadšení fanoušků. Navíc závodní styl jejich hlavních hvězd naštěstí nedoznal změn a je vítanou protiváhou oproti strojovému koukání se na wattmetry. Thibault Pinot je často přidáván jako černý kůň ke čtyřem výše uvedeným favoritům. Jeho vítězství v královské etapě na Tour de Suisse bylo i přes nepřítomnost hlavní konkurence odvážně hozenou rukavicí. Domácí publikum ho požene vpřed a nemusí se obávat časovek.

Romain Bardet zvítězil ve etapě na Dauphinné, která bude i letos na Tour, a bude chtít alespoň zopakovat své šesté místo z loňska. Od JC Perauda, vloni druhého, asi letos i kvůli přerušované přípravě a věku nelze tolik očekávat. Na etapová vítězství mohou útočit vždy agresivní Pierre Rolland, Tony Gallopin a Warren Barguil, pro něhož je to první Tour.

Nacer Bouhanni, Arnaud Démare a Bryan Cocquard. Škoda jen že Bouhanni se nepříjemně zranil na domácím mistroství, bude tak zřejmě poloviční i pokud neodstoupí hned v úvodních etapách.

Týmové sestavy

Na Giru jsme viděli naprostou dominanci jediného týmu – Astany. Ta si z ostatních dělala trhací kalendář a ve chvílích, kdy se hlavní pole zúžilo na patnáct, dvacet lidí, astaňáků tam bývalo šest a zběsilým tempem ořezávali hlavní pole favoritů jak tužku z kohinooru. Tady bude Astana také silná, nicméně tlak očekávám spíš ze strany Sky a hlavně Movistaru, který se lepší s každou GT nehledě na obsazení. Saxo se snad poučilo a nebude se fanfarónsky producírovat na čele pelotonu jak na Giru a pošetří síly na důležité okamžiky. Útok v echelonu jako v roce 2013 může být klidně zopakován. Otázkou je jak s týmem a taktikou zacvičí Tinkoff, pokud opět usedne týmového auta.

Od domácích druhodivizních týmů Cofidis, Europcar a Bretagne-Seché je možné očekávat aktivní pojetí s množstvím zástupců v únicích. Překvapit mohou Sepulveda, Navarro a již zmiňovaný Bouhanni s Rolandem a domácím miláčkem Voecklerem. Bora bude po odchodu Königa spoléhat na Nerze. MTN-Quhubeku bude zajímavé sledovat nejen pro to, že je to první africký tým na Tour, ale jeho účastníci budou podle mě z proconti týmů nejvýraznější. Boasson Hagen nebo Louis Meintjes mohou urvat etapu.

Češi

Důkazem zvedající se úrovně české profesionální cyklistiky je letošní účast našich čtyř borců. A nebudou jen do počtu! Jan Bárta se podruhé účastní Tour a bude po boku Nerze jedním z lídrů Bory. Tým na něj bude spoléhat zejména v prologu a šance na dobrý únik bude velká. Leopold König pojede po úspěšném Giru bez nervů, bude jedním z posledních pomocníků Frooma a tahoun do časovky. Individuální úspěch v etapě nemusí tímto být ale vyloučen. Zdeněk Štybar je nakonec na startu, ačkoliv nad jeho jménem byl díky narození potomka (to se nedalo lépe načasovat Štyby?) dlouho otazník. Jeho pozice v týmu je dobrá, nemusí moc pracovat na Cavendishe ani na žádného vrchaře a může se pokusit o nějaký dílčí úspěch, třeba v etapě na jeho oblíbených kostkách. Čerstvě očištěný a psychicky silnější Roman Kreuziger bude pro svého lídra velkou pomocí. Objeté Giro by mu mělo vrátit závodní rytmus a Roman se bude snažit zopakovat svůj skvělý výkon z roku 2013. Z předzávodních prohlášení vyplývá že bude spíše pomocníkem pro střední kopce, ale uvidíme.

Roman Kreuziger útočí na Lieége – Bastogne – Liége (zdroj: profimedia.cz)

Další zápletky

Neúčast Marcela Kittela trochu snižuje zajímavost boje o zelené tričko a v hromadných dojezdech. Organizátoři opět trochu upravili bodový systém, který zvýhodňuje klasické sprintery oproti těm co přejedou i kopec a bojovat se tak bude o každou prémii. Vítěz posledních tří trikotů Peter Sagan, je i přes slabší vstup do sezóny a kritiku od svého mecenáše Tinkoffa, opět největším favoritem. V Kalifornii,Švýcarsku a na mistrovství v Žilině ukázal, že jeho forma jde správným směrem. Nevýhodou pro něj však je, že oproti ostatním ryzím sprinterům bude muset pracovat na Contadora, pokud ten bude na dohled žlutého dresu, a sám nebude mít k ruce celý tým snad jen jednoho či dva závodníky. Mark Cavendish bude chtít navázat na své úspěšné roky na Tour po loňském pádu a sesazení z trůnu nej sprintera od Kittela. Zajímavé je, že letos nemá ještě vítězství na závodě nejvyšší kategorie a je otázka zda to bude stačit na letos zářícího Alexandra Kristoffa, který od klasik výrazně zhubl a útok na zelený dres avizoval. Leadouty mají oba srovnatelně kvalitní. Tuto trojku papírových favoritů budou chtít co nejvíce narušit němečtí džentlmeni André Greipel a John Degenkolb a stále se lepšící Michael Matthews.

Je skoro zbytečné zmiňovat že Adam Hansen je opět v sestavě Lotta. Na Giru solidně potrénoval a na Tour si půjde za etapou. Zajímá mě, co předvede Richie Porte. Zda se od něj dočkáme oddaného výkonu superdomestika se slabšími dny jako v roce 2013, či bude chtít předvést, že je schopen zajet celé tři týdny na GC pokud jede bez tlaku, nebo se dokonce pokusí o malou revoltu i vzhledem díky tomu, že mu končí smlouva. Zkušení eskapisti Sylvain Chavanel a Thomas Voeckler povedou své týmy do boje, ale francouzskou zástavu asi budou držet výše jiní. Vítěz loňských dvou etap Rafal Majka se zdá se dostává do formy, otázkou je jaká bude jeho role v týmu. Jeho krajan Michal Kwiatkowski bude jezdit na Tour v duhovém, ale nedávné švýcarsko zatím ukázalo že to bude spíše v grupettu. Toniho Martina nemusí mrzet nedostatek dlouhých časovek, vloni ukázal že i v úniku se mu může málokdo rovnat. Zajímavé bude také sledovat na první Tour mladé bratry Yatesovy (zvláště Simon si letos na jaře vedl dobře) a zda Orica i s nimi ovládne týmovou časovku. Rui Costa předvedl na Dauphinné kvalitní výkon, je ovšem otázka zda se bude soustředit při takovéto konkurenci na GC či na etapy. To samé bude platit zřejmě i o duu z Garminu – Danielu Martinovi a Andrewu Talanském.

Takže pěknou podívanou (na kolo asi sedne v červenci prach)!

Dnes ráno jsem se rozmýšlel, zda sledovat letošní závod kategorie elite a U-23 na společném mistrovství České a Slovenské republiky na televizní obrazovce, či si zajet přímo do Žiliny. Naštěstí nezvítězila lenost (původní plán byl dokonce jet tam na kole) a i přes deštivé počasí jsem vyrazil. Jistě, sledovat cyklistiku naživo u trati má své nevýhody. V podstatě nikdy moc nevíte co se děje, závodníci prosviští rychle kolem Vás. Nestíháte současně fotit, fandit, natož si všimnout podle čísel pokud vlastníte výtisk startovky (což jsem já rozhodně nebyl) kdo je vlastně kdo. Nejlogičtější je stoupnout si do nejprudšího stoupání, tam alespoň jedou přijatelnou rychlostí. Takže jsem stál v 9% stoupání na Horky, asi 1,5 km od prostoru cíle/startu. A i tak to byl cvrkot. I přes asi 18 přeháněk za celé odpoledne, mistrovství neodradilo místní i přespolní příznivce. Vždyť domácí cyklistický polobůh Sagan je v Žilině doma. A i když to neměl jednoduché, zavděčil se domácím až fanatickým fanouškům vítězstvím a navnadil je na nadcházející Tour de France. Škoda jen, že nemá doma větší konkurenci. Protože i když je společné mistrovství chvályhodným počinem, nelze se ubránit pocitu, že Slováci trochu kolektivně pracují pro to, aby jejich hrdina hlavně porazil všechny Čechy. Navíc ještě když bratr Juraj a M. Kolář jsou taktéž v Saxu, a Dukla Trenčín, bývalý Saganův klub, je nejsilnějším domácím týmem. To boj o český titul byl daleko zajímavější. Roman Kreuziger byl dnes při chuti, testoval si nohy po dlouhé  závodní pauze od konce Gira a už po 115 km doskočil do dřívějšího úniku. V 8. okruhu s ním ještě spolupracovali Josef Hošek a Tomáš Kalojíros, v 9. už byl na Horkách sám s asi čtyřicetisekundovým náskokem před pelotonem. Bohužel ke konci předposledního kola měl problém s přehazovačkou a čelo ovládli jiní. Josef Černý a Leopold König byli v závěru hodně vidět, ale nakonec dres nebude měnit stáj. Petru Vakočovi bude trikolóra určitě slušet, 22 let a už takový chytrý, vyzrálý závoďák. Ettix dělá dobře že ho podepsal na další dva roky. Velmi nadějně vypadá umístění našich mladých závodníků Schlegela, Šišra a Turka. Cyklokrosař Adam Ťoupalík (ročník 1996!) ukázal, že by klidně v budoucnu mohl přejít z bláta na asfalt. K organizaci závodů nemohu moc říct, zdálo se že vše funguje, ačkoliv přímý přenos prý nebyl povedený (takže jsem se zpětně utvrdil že jsem neprohloupil). Možná mohou organizátoři děkovat nepříznivému počasí za to, že u trati nebylo ještě více diváků, protože pak by potřebovali více pomocných sil přímo u trati.

Zde pár neumětelských fotek z dění:Počasí závodníkům moc nepřálo, ale aspoň nebyla zima

Je jasné komu se tady fandí

Davy ve stoupání na Horky

Roman Kreuziger v úniku v 8. kole…Peloton ale nebyl daleko…

V 9. kole osamoceného Kreuzigera na čele skrápí hustý déšť

Jarní klasiky jsou za námi a nyní konečně začíná sezóna Grand Tours. Jako prvního se tradičně dočkáme Gira. Proč se ho vyplatí sledovat je jasné. Nabídne spoustu vzrušujících momentů a zápletek. Každý rok se objevují hlasy, že Giro se čím dál více přibližuje svou atraktivitou k Tour de France, nebo ji dokonce předčí. Není tak takticky svázané, trasa bývá obtížnější a jarní počasí v Alpách vytváří často prostředí pro epické bitvy.

Trasa

V souvislosti s letošní trasou se nejvíce skloňovalo slovo „vyvážená“. Možná je to spíše tím, že v dřívějších letech některá Gira, když RCS ještě vedl Zomegnan, bývala až nelidsky brutální. Takže výsledkem je, že letos to sice není nejtěžší Giro, ale pořád je to pekelně náročná zkouška pro nejlepší vrchaře, skoro 3500 km a 43000 výškových metrů. Sprinteři se mockrát radovat nebudou. Dojezdů na kopec je sice jen 6, ale o hodně půjde v dalších několika etapách. Budou to tyhle:

Etapa 1: týmová časovka, plochá 17,6 km dlouhá, rozdíl mezi prvním a posledním týměm bude asi do 1 minuty. O prvenství budou tradičně bojovat týmy jako Orica, Sky, Ettix, Movistar, Astana, BMC, ani Saxo nemá vůbec špatnou sestavu a mělo by být v popředí. Z favoritů asi hodně ztratí Cunego.

Etapa 3: má jen 136 km, takže se bude závodit velmi ostře hned od startu. Buď zvítězí únik nebo se celá odjede ve vysokém tempu a do cíle určitě nedorazí všichni v jednom balíku.

Etapa 4: klasikářská, pořád nahoru dolů, i když jen 150 km takže na konci to nebude taková selekce. Ale hlavní favoriti musí zůstat ostražití.

Etapa 5: rozcvička pro GC favority, 17 km kopec do Abetone, není příliš prudký, ale tady se zjistí kdo na to bude mít a kdo ne.

Etapa 7: 263 km, sice ne moc kopcovitá, ale konec je zvlněný a díky té délce to asi nebude pro sprintery, spíše někoho jako je Gilbert nebo Ulissi.

Etapa 8: do Campitello Matese – první skutečný test GC favoritů – velmi těžký kopec, těžší než to vypadá na papíře, 15,6 km dlouhý s průměrem stoupání 7 %.

První těžká zkouška pro GC (zdroj gazzetta.it)

Etapa 9: 215 km, těžká a dlouhá etapa, pořád nahoru dolů, a po těžkém prvním týdnu tu může někdo ztratit.

Etapa 11: zvláštní etapa, krátká, s ostrými krátkými kopci v první části, končící v Imole na závodním okruhu. Opět spíše něco pro tužší sprintery jako je Matthews.

Etapa 12: posledních 800 m 10% finiš do kopce, sprinteři opět ostrouhají.

Etapa 14: docela brutální časovka na 59,2 km, jako z devadesátých let. Tempo naruší dva táhlé 5 km kopce v druhé půlce. Hlavně Urán a Porte zde mohou najet na ostatní konkurenty více než minutu.

Etapa 15: hned po tvrdé časovce stoupání na Madonna di Campiglio, které ale není tak těžké jako Passo Daone, které je na trase před ním.

Etapa 16: po druhém dni volna je na programu královská etapa, celkem 5 stoupání, přetěžké Mortirolo jako čtvrté v pořadí. Tady se pravděpodobně rozhodne o vítězi.

Královská etapa do Apricy (zdroj gazzetta.it)

Etapa 18: těžký kopec Monte Ologno (9 %) a pak dlouhý sjezd do cíle, možná šance pro únik.

Etapa 19: dlouhých 236 km a na konci troika dlouhých středně těžkých kopců s výjezdem do Cervinie.

Etapa 20: Brutální Colle delle Finestre se štěrkovým povrchem může ještě pořádně zamíchat pořadím.

Finestre – poslední bitva (zdroj http://blog.wilier.it)

Všechny informace a profily lze nalézt zde na stránkách růžových novin.

Kdo (asi) vyhraje?

Hlavních favoritů je překvapivě málo, většina lídrů svých týmů se spíše soustředí až na Tour. Najde se dokonce i několik týmů, které přiznaně nemají lídra pro GC jako BMC, Katusha Trek či Orica. Hlavními favority jsou Alberto Contador, Richie Porte, Rigoberto Urán, Fabio Aru, Domenico Pozzovivo a bylo by velké překvapení, pokud by někdo z nich na konci května nestál v Miláně v růžovém na nejvyšším stupni. Zejména se očekává souboj prvních dvou jmenovaných.

Zatímco Contador se pokouší o double Giro – Tour, což od Pantaniho nikdo nedokázal, a jeho sezóna doteď byla spíše přípravou na Giro s jediným vítězstvím, Porte zatím vyhrál vše co se dalo. Zda dokáže zajet skvěle i celé tři týdny je otázka, jeho nejlepším výsledkem v GT je pořád „jen“ spíše náhodné 7. místo z Gira 2010. On sám říká, že je připraven, je mu čerstvě 30, zhubnul 5 kilo, což se naštěstí pro něj neprojevilo na jeho skvělé časovce. Jeho tým se rovněž jeví jako skvěle sestavený.

Porte je ve velké formě (zdroj cyclingnews.com)

Contador mluví letos o možném konci kariéry a jeho motivace odejít na vrcholu jako největší cyklista posledních dvou dekád je obrovská. Vůči Portemu není jeho tým o nic slabší, navíc jeho taktická vyspělost a překvapivé útoky na jakémkoliv terénu mu v posledních letech pomáhaly i v momentech kdy nebyl tak dominantní jako dříve.

Contadorovo vítězství v r. 2011 bylo ukázkou absulutní dominance (zdroj twitter.com)

Urán byl v posledních dvou letech na Giru vždy druhý a ačkoliv se v horách trochu zhoršil, jeho časovka je nyní vynikající. Navíc je to velký bojovník. Fabio Aru bude hnán tifosi, pravděpodobně bude opět odvážně útočit a udělá závod zajímavým. Jeho přípravu narušil na Trentinu střevní virus, ale nemělo by se jednat o zásadní problém. Navíc nabitá Astana bude asi v horách velmi konkurovat Sky pokud přímo nebude dominantní. Maličký Pozzovivo bude chtít konečně na podium, v poslední době zlepšil hodně časovku.

Rigoberto Uran vloni okusil růžový dres (zdroj cyclingweekly.com)

Černí nebo síše šedí koně

Tzv. černých koňů není až tak mnoho. Jmen které mají zkušenosti s top 10 z GT zde není moc a pokud ano jsou už trochu vousaté. Dvojka z Garminu Rider Hesjedal a Tom Danielson má jednu z posledních šancí na velký výsledek, ale pravděpodobnější je že se spíše prosadí domácí Davide Formolo. V Movistaru mohou využít nepřítomnosti Valverdeho a Quintany Ion Izagirre a Beňat Intxsausti. Vycházející hvězda ruské cyklistiky Ilnur Zakarin jede spíše na zkušenou. Jurgen Van Den Broeck se bude snažit oživit svoji uvadající kariéru.

Další zápletky a zajímaví aktéři

Je fantastické, že Giro jedou tři naši. A budou určitě vidět. Leopold König a Roman Kreuziger budou posledními pomocníky svých lídrů v horách, snad i záložní lídři do GC, klidně mohou skončit oba v top 10, protože formu mají podle posledních výsledků dobrou. Petr Vakoč si místo na Giru vysloužil skvělými výkony po celé jaro a pravděpodobně ho velmi často uvidíme stahovat na čele pelotonu uprchlíky pro své sprintery nebo Urána.

Na Giru sice není tentokrát přítomný Team Colombia, ale kromě již zmiňovaného Urána se můžeme dočkat dalších zajímavých výkonů od jezdců z této jihoamerické země. Mladší bratři svých slavných sourozenců Dayer Quintana a Sebastian Henao budou chtít vystoupit z jejich stínu a urvat nějaký vavřín pro sebe. Jednodušší to bude mít Dayer, Sebastian zřejmě bude hodně pracovat pro svého lídra. Jhoan Chaves z Oricy může v horách také řádit. Jsem zvědav zda se Carlos Betancur dokáže vrátit do své formy z r. 2013 nebo bude pokračovat ve výkonech odvislých od jeho rozmařilého životního stylu. John Darwin Atapuma se soustavně zlepšuje a klidně může nakouknou do první desítky. Zvláště když v týmu BMC není nikdo na koho by musel jet, Carusovi moc nevěřím. A to zde ještě není Aredondo.

Malé italské tými Androni, Bardiani, Southeast a Nippo určitě budou dělat závod zajímavým. Damiano Cunego naznačil dobrou formu, otázka je jestli se nebude soustředit jen na etapová vítězství. Neustále útočící a zábavní budou určitě Stefano Pirazzi nebo Enrico Battaglin.

Naturalizovaný valach Adam Hansen jede už svou 11. GT v řadě, navíc ve vhodném úniku může klidně uspět i v etapě.

Nejlepší sprinteři sice Giro nejedou, ale i tak se bude v 6-7 etapách na co dívat. Minulé Giro hodně stoupl v ceně Michael Matthews, dokáže přejet i kopce a vyhrávat těžší sprinty. André Greipel už není to co býval, ale v této konkurenci uspět může. Po dlouhé době uvidíme jet GT Toma Boonena. Fabio Felline je překvapením jarní sezóny a těžší dojezdy mohou být jeho.Ve formě jsou Lobato a Viviani, i když ten nebude mít k dispozici žádné rozjížděče.

Takže nezbývá než popřát pěknou zábavu.

Nedělní edice Ronde van Vlaanderen bude zvláštní v tom, že na jejím startu budou chybět Tom Boonen a Fabian Cancellara, oba mající po třech vítězstvích. Nikomu v historii se zatím nepodařilo vyhrát čtyřikrát a i to svědčí o tom, jak je tento závod těžký a vítězství v něm ceněné. Ronde je nejčistší esencí belgické cyklistiky, plné krátkých, ostrých a špatně dlážděných kopců, úzkých silnic, bahna, často nevlídného počasí, fanatických a silným pivem opilých belgických fanoušků. Prostě nic pro slečinky, ale ty nejodolnější příslušníky pelotonu. Kdo se  zařadí mezi nezapomenutelné letos? Zde je přehled několika z těch, kterým se to podařilo v minulosti.

Paul Deman – první vítěz Ronde v r. 1913. Závod měl tehdy 330 km a 38 účastníků.

Prvním a až do roku 1949 nadlouho posledním nebelgickým vítězem byl Heiri Suter.Gerard Debaets byl prvním komu se podařilo vyhrát závod dvakrát, v letech 1924 a 1927.

Rik Van Steenbergen vyhrál v roce 1944 v pouhých 19 letech, což z něj dosud činí nejmladšího vítěze monumentu. Vítězství zopakoval po dvou letech. Vpravo je zklamaný rovněž dvojnásobný vítěz Briek Schotte.

Po 2. světové válce se začaly prosazovat i nebelgičané. Fiorenzo Magni, přezdívaný „ten třetí“ (pochoopitelně za Coppim a Bartalim) vyhrál dokonce tři edice za sebou, což se dosud nikomu nepodařilo zopakovat a právem mu náleží titul „Lion of Flanders“.

Louis Bobet byl v r. 1955 prvním vítězným Francouzem a po Magnim druhým z mála univerzálů, kteří dokázali uspět ve Flandrech i na Grand Tours.  

Sprinter Rik Van Looy, přezdívaný „císař“, zahájil vítězstvím v r. 1959 další silnou éru Belgičanů, seskupených hlavně do stájí Faema a Flandria. Zde v závěsu za svým dvorním domestikem Noelem Foré (také vyhrál v r. 1963).

Tom Simpson je jediným anglicky mluvícím vítězem Flander z r. 1961.

Eddy Merckx vyhrál Flandry „jen“ dvakrát. Konkurence byla v jeho době v těchto závodech obrovská. 

“Monsieur Paris–Roubaix” Roger De Vlaeminck při svém jediném vítězství v r. 1977.  Jeho silovému pojetí více seděl francouzský závod.

Walter Godefroot byl ne nadarmo přezdíván „Bulldog of Flanders“. Dokázal vyhrát dvakrát v rozpětí deseti let.

Francesco Moser Flandry nikdy nevyhrál (všimněte si těch paží). Tady v roce 1980 ho sleduje pozdější vítěz Michel Pollentier.

Střety s diváky nejsou vyjímkou. Dvojnásobný holandský vítěz Jan Raas insultuje fotografa na poté co ho zastavil na už tak obtížném Koppenbergu.

Adri Van Der Poel měl pro tyto závody dobrou průpravu z cyklokrosu. Zvítězil v roce 1986 a je posledním holandským šampionem. Napodobí ho Zdeněk Štybar?

Edwyg Van Hooydonck zvítězil dvakrát na přelomu 80. a 90. let a skončil předčasně s kariérou kvůli rozšíření EPO v pelotonu.

Trojnásobný vítěz Johan Museuw sleduje Andreje Tchmila při jeho vítězství v r. 2000.

Andrea Tafi a Michele Bartoli v typických barvách Mapei. Italové vyhráli od roku 1990 šestkrát. Poslední z jejich silné generace Filippo Pozzato bude i letos na startu. 

Tom Boonen při svém druhém vítězství v roce 2006, navíc v dresu světového šampiona.

Nick Nuyens v roce 2011 překvapil všechny favority.

Stijn Devolder bude letos jediným jezdcem na startu, který okusil chuť vítězství na Ronde. Slavný Muur van Geraardsbergen letos opět neuvidíme, z trasy byl vyřazen v roce 2012.

Fabian Cancellara se pokouší setřást Sepa Vanmarckeho na Kwaremontu v loňské edici.

Odkazy a zdroje:

http://cyclingtips.com.au/2014/04/tour-of-flanders-moments-in-history/

http://bikeraceinfo.com/images-all/classics-images/flanders-historical/

http://www.steephill.tv/

http://www.flandriabikes.com/heroes

http://en.wikipedia.org/wiki/Tour_of_Flanders

La Primavera pro cyklistické fanoušky neznamená jaro, ale přezdívku závodu Milán – San Remo, každoročně prvního z velkých klasických jednodenních závodů, tedy pěti monumentů. Je zajímavý tím, že je to jediná velká klasika kde mají šanci klasičtí sprinteři oproti útočným, výbušným typům a horským blechám. Někdo říká, že ten závod je dokonce nudný. Skoro 300 km sledujeme jak se peloton proplétá z italského vnitrozemí směrem k moři a pak je během pár desítek sekund rozhodnuto. Ale na San Remu je krásné, že jde právě o to neustále narůstající napětí vedoucí k nevyhnutelnému závěru, urputnému souboji v posledních kilometrech. A i když je scénář závodu často podobný, vítězství je obrovsky cenné a hlavně po těch 300 km vždy zasloužené.

Dobová pohlednice (www.ganzomag.com/)

Trasa

Hned po odjezdu z Milána je vše silně svázané taktikou, odjede vícečlenný únik, kde jsou zastoupeny hlavně menší týmy. Pak se v podstatě opravdu dlouho nic neděje, jen ve špatném počasí obávané Passo del Turchino může věci zkomplikovat (v neděli by mělo snad jen trochu pršet, teploty kolem 10 °C). Pobřežní brdky Capo Mele, Cervo a Berta slouží v dnešní době spíše jen k protažení nohou před posledními dvěma náročnými testy, než jako startovací rampy pro rozhodující útoky. První skutečné pokusy odvážných jsou vidět až na Cipresse, ale dlouho nevydrží, a až na Poggiu se skutečně něco děje. Většinou se po sjezdu sjede menší balík a vítězí sprinter, kterému zbylo nejvíce sil. Ale co když to třeba bude letos jinak? Poslední vítězství osamoceného gladiátora se povedlo v r. 2008 Cancellarovi a je skutečností, že drobné změny provedené v trase nahrávají opět spíše sprinterům.

Letošní profil se blíží původnímu záměru organizátorů (http://www.gazzetta.it/)

Sprintery obávaný vršek Pompeiana se totiž nakonec ani letos na trase neobjeví, a ubylo i La Manie. Jakoby si organizátoři z RCS uvědomili právě ten historický odkaz závodu – tedy sprinterské klasiky.

Po sedmi letech se změnil i dojezd. Po cíli na pobřeží Lungomare se vrací na ikonickou ulici v centru – Via Roma. Zajímavé je,  že se tak sníží vzdálenost od vršku Poggia do cíle asi o 700 m, což by mohlo nahrávat nějakému odvážnímu úniku.

Poggio

 Nájezd na Poggio (inrng.com)

Na to jak je tento kopec vzhledem ke svému převýšení v podstatě nevýznamný, jedná se o jedno z nejikoničtějších stoupání vůbec, srovnatelné snad jen s alpskými velikány z Tour de France. Před nájezdem na něj panuje v pelotonu obrovský zmatek a boj o pozice, většina týmů právě zde přetaví poslední síly svých domestiků k vytvoření co nejlepší pozice pro svého lídra. Pak následuje zatáčka vpravo a už se stoupá. Většinou je na začátku stoupání rychlost pelotonu hodně přes třicet a když asi v půlce trochu klesne začnou první útoky. Na 8 % rampě těsně před koncem se zpravidla ukáže kdo má nejvíce sil.

Nejrychlejší výjezd na Poggio zaznamenal v roce 1994 Giorgio Furlan. Zvládl to za 5:45 s průměrnou rychlostí 38,5 km/h. Dnes už víme, že to bylo hlavně zásluhou jeho tehdejšího sportovního doktora Ferrariho.

Někdy je víc než samotné stoupání důležitější hodně technický a docela dlouhý sjezd z Poggia. I tady se dá závod vyhrát či ztratit (často pádem). Třeba vnikající sjezdaři jako Nibali, Kwiatkowski nebo právě Cavendish tady mohou získat předtím ztracené vteřiny po atacích, které na Poggiu určitě přijdou či upevnit už vybudovaný náskok. Viz. vítězství Seana Kellyho v 92 (ten komentář je prostě skvělý).

Profil Cipressy a Poggia (www.cyclingnews.com)

Favorité (a černí koně)

Na vítězství si brousí zuby celá řada cyklistů. A oprávněně, protože poslední roky se nikomu nepodařilo vyhrát dvakrát. Jen Fabian Cancellara prokazuje v tomto závodě obdivuhodnou stabilitu výkonů – poslední čtyři roky byl vždy na pódiu. Letos je také ve formě což dokázal na Tirrenu v časovkách. Minulý vítěz Alexander Kristoff má letos již 5 vítězství a jeho silový dlouhý sprint bude velmi těžké přebít. O to se bude snažit Mark Cavendish, jež se po vítězství v r. 2009 neskrývá s obdivem a úctou k tomuto závodu. Jeho šéf Lefevre na něj nedávno vyvinul tlak narážkou na to, že už není králem sprintu, a je otázka zda Mark najde v sobě sílu mu tuto invektivu vrátit formou vítězství. V obdobné situaci se nyní ocitl Peter Sagan.V pondělí zaznamenal teprve první vítězství v sezoně (a to dokonce od loňského června!?), a i když by byl jinak obrovský favorit, je otázkou zda unese tlak od fanoušků a prohlášení velkohubého bosse stáje Tinkova o tom, že byl měl letos vyhrát 2 až 3 velké klasiky. Velmi silný bude John Degenkolb. Vloni nešťastně píchnul, ale tenhle závod je přesně pro něj a Giant je čím dál lepší tým.

Řadí pondělní vítězství na Tirrenu P. Sagana mezi favority?

 Z „puncherů“ jsou v dobré formě Stannard, Van Avermaet, Valverde, Kwiatkowski, Gallopin, Thomas, Rui Costa a Štybar. Nibali, Paolini, Pozzato či Chavanel jsou se svojí formou spíše tajemní, ale určitě je nelze šmahem odepisovat. A nelze zapomenout určitě ani Gilberta, i když ten letos zatím také moc nezáří.

Mezi černé koně lze řadit Geralda Ciolka. Vítěz z roku 2013 by mohl patřit mezi favority, ale je pravda, že od té chvíle zase spíš uvadal. V pondělí se však ukázal druhým místem na Tirrenu. Matthews, Bouhanni, Greipel, Lobato, Swift, Nizollo, Cimolai a Haussler by mohli promluvit do souboje sprinterů. Zejména prvně jmenovaný bude nebezpečný, silná Orica pojede vyloženě na něj. Z ostatních týmů jsou nejsilnější BMC a Ettix, jelikož jsou připraveni na více scénářů vývoje závodu. I Lotto Soudal, Sky, Tinkoff-Saxo a Giant budou svou kolektivní silou určovat tempo a vývoj závodu.

Pro českého fanouška je skvělé, že může v neděli sledovat hned tři naše cyklisty v akci. Zatímco Honza Bárta se bude pravděpodobně zkoušet dostat se do nějakého úniku a Roman Kreuziger bude hlavně pomáhat Saganovi, Zdeněk Štybar je mnohými považován za jednoho ze širšího okruhu favoritů.

Zajímavosti a fakta z historie MSR

První ročník se jel v r. 1907. Závod se nejel jen v letech 1916, 1944, a 1945. Letos se jede 106. ročník. V r 1906 se sice také jelo, ale jednalo se o dvoudenní akci bez jakékoliv publicity. Rok nato už závod zviditelnil žurnalista z La Gazzetta dello Sport Eugenio Costamagna.

Nejvíc vítězství má Eddy Merckx – 7, na druhém místě je s 6 vítězstvími předválečný Ital Costante Girardengo.

Pořadí národů: Italové 50 vítězství, Belgičané 20, Francouzi 12, Německo 6, Španělsko5, Holandsko 3, Británie, Irsko, Švýcarsko, a Austrálie po 2.

Nejmladším vítězem byl Ugo Agostoni – 20 let a 252 dní. Nejstarší Andrei Tchmil, 36 let a 57 dní.

Ital Wladimiro Panizza drží rekord v počtu účastí, jel 18 krát.

Lucien Petit-Breton vyhrál první ročník. V tom a následujícím roce vyhrál i Tour.
První ročník začal ve 4 ráno, jelo se 288 km a zúčastnilo se 33 závodníků. Petit-Breton jel trasu 11h04’15“. Jen 13 závodníků dokončilo.

Eugène Christophe vyhrál v r. 1910 poté co 185 závodníků nenastoupilo vůbec do závodu kvůli sněhové bouři. V cíli měl takové omrzliny že se z toho dostával dva roky.

Milán byl vybrán jako startovní město díky tomu, že byl v té době centrem italské výroby jízdních kol. V San Remu končí proto, že se nápad na závod zrodil v klubu Unione Sportiva Sanremese, sídlícím v tomto městě.

Traduje se že v r. 1946 Fausto Coppi, poté co unikl sám na Turchinu, měl v San Remu takový náskok, že sesedl z kola a dal si v jedné z kaváren na pobřeží kávu.

Fausto Coppi se chystá na rozhodující útok v r. 1948

V r. 1953 poprvé vítěz jel pod 7 hodin – 6h59’20“.
Po poválečné éře, kdy se ve vítězství střídali velikáni Coppi s Bartalim, přišly tři vítězství belgických spurterů za sebou. Proto se rozhodli zhrzení Italové pro zařazení kopce na konci, aby měli více šancí na úspěch. Takže přišlo v roce 1960 Poggio, kde byl první Gastone Nencini. Nicméně italské vítězství zaznamenal až v r. 1970 Michele Dancelli. Nyní jsou již domácí 8 let bez úspěchu po vítězství Pozzata v r. 2006.

Cipressa byla přidána v r. 1982

V dřívějších dobách se závod často rozhodoval už na Passo del Turchino. Poté co se zlepšila závodní technika a peloton se vyrovnal ve výkonosti, organizátoři přidávali v závěru další a další kopce k zatraktivnění závodu.

45.806 Km/h – nejvyšší průměrná rychlost závodu, kterou zaznamenal Gianni Bugno v r. 1990.

V r. 2004 si Erik Zabel byl tak jistý svým prvenstvím, že už zvedal ruce nad hlavu ve vítězném gestu. Ovšem lišák Oscar Freire využil jeho nepozornosti a závod vyhrál, když úspěšně vrhl své kolo před německého špurtéra.

Slavná prohra Zabela s Freirem

Mezi lety 1937 a 1981 se jezdilo 19. března na den sv. Josefa. Poté dlouho v tradiční sobotu, ale poslední 2 ročníky se stejně jako ostatní velké klasiky jedou v neděli.

A na závěr můj tip na vítěz MSR 2015: Cancellara

Použité zdroje a odkazy:

http://www.milansanremo.co.uk/facts.htm

http://cyclopunk.blogspot.com

http://inrng.com/

http://www.cyclingnews.com