Nová Anglie – I. část

Už nějaký čas jsem měl v plánu delší výlet na kole, ne jen cca týdenní cesty jako doposud ale pravý “touring” se vším co člověk potřebuje k životu s sebou na kole. V podstatě i pro to jsem před pár lety původně zakládal tento blog, jako prostor ke sdílení takových zážitků, i když doposud jsem zde psal hlavně o silniční cyklistice.

Možností kam jet bylo a bude obrovské množství. Nejsem vyloženě fanoušek takových těch profláklých turistických destinací a tak jsem se nakonec rozhodl pro asi třítýdenní zářijovou cestu po Nové Anglii ve Spojených státech amerických. Tři týdny na kole jsou pro mě schůdný kompromis mezi pracovním vytížením a touhou poznat co nejvíce z cizí země a jejich obyvatel za co nejkratší čas. Původně jsem se chtěl vypravit na tour po Alpách a cestu do USA plánoval až na rok 2019, ale problémy s kolenem od minulého roku způsobily značný pokles mojí “formy” a zejména myšlenka na dlouhá alpská stoupání mě orosila čelo už při pouhé představě. Zvolil jsem tedy fyzicky méně náročnou, ale zato dobrodružnější cestu za oceán.

Do této části USA jsem se chtěl vždy podívat. Lákala mě zdejší krajina, která i když trochu podobná Evropské, je přece ve spoustě věcí jiná. Je zde na poměrně malém území k vidění hodně věcí a přišlo mi, že se charakter krajiny mění náhle ze dne na den. Navíc jsem neměl úplně odvahu a chuť jezdit na kole někde po pouštích a velehorách západu nebo prériích středozápadu, kde jsou vzdálenosti obrovské a vyžadují větší připravenost a odolnost od osamělého cyklisty. Zde to nebylo tak nehostinné. Velkou roli pro tuto destinaci hrála také znalost jazyka, přeci jen když si můžete s lidmi promluvit je hned den veselejší a poznáte více z místních zvyklostí. A také to, že je zde velká síť aktivních uživatelů Warmshowers.  

Warmshowers  je fenomén. Já jsem se připojil minulý rok a po zkušenostech z USA a poté co jsem měl tu čest hostit pár cestovatelů u sebe doma, si až říkám, že je to příliš dobré na to, aby se něco nepokazilo. Princip je v podstatě stejný jako u couchsurfingu. Jste buď hostitel nebo host či obojí a nabízíte nebo využíváte ubytování u lidí v domácnostech. S tím rozdílem, že toto je určeno pouze pro cyklisty. Výhodou tohoto zúžení na cyklocestovatele je jakási premisa, že když k vám někdo přijede zdaleka na kole, těžko bude mít v úmyslu vám krást třeba televizi. Název je odvozen od toho po čem cyklista po dni na kole nejvíce touží, tedy po teplé sprše. Kam až pak pohostinnost hostitele zajde se různí, ale jelikož lidé využívající tuto platformu většinou ví co unavený, špinavý a často zmoklý cyklista potřebuje, je pak vaše vděčnost za jakoukoliv vymoženost civilizace obrovská. Skvělé je i to, že dostanete tipy na místní zajímavosti, restaurace nebo cyklotrasy.

Jen za tento rok stoupl počet uživatelů Warmshowers z 80 na 120 tisíc a můžete je najít i v nejzapadlejších koutech planety. Samozřejmě vše má svá úskalí a pravidla. Musíte mít na své hosty čas, a pokud ho nemáte prostě se přepnete do dočasně nedostupného režimu. Kdo bydlí v nějaké velmi vyhledávané destinaci, např. v USA u ikonických cest jako je Route 66, může někoho hostit téměř každý den. A slyšel jsem, že řada lidí to tak dělá, třeba osamělí důchodci, kteří se tak mohou setkat se zajímavými lidmi z celého světa. Pokud cestujete, je dobré s hostiteli často komunikovat, dát přesně vědět kdy přijedete atd. Ve větších městech je koncentrace hostitelů velká, ale často se jedná o “mrtvé účty” lidí, kteří se kdysi zaregistrovali a nyní na zprávy neodpovídají. Dobrý článek o Warmshowers (dále již jen ws) je zde.

Kolo a vybavení

Docela dlouho jsem špekuloval jaké kolo na tuto cestu zvolit, poslední dobou totiž jezdím pouze na silničních kolech, ale pro touring to chtělo něco robustnějšího a pohodlnějšího. Nechtěl jsem úplně jít do tradičního ocelového bajku. Jsou to sice kola bytelná, ale většinou jsou hodně těžká a stavěná na to aby uvezly cyklistu i jeho 30 kg nákladu. To jak píšu níže, nebyl můj případ. Chtěl jsem si zachovat tu lehkost a pocit z jízdy na silničce, ale také jsem potřeboval něco do čeho by se daly někdy dát i silnější pneu pro trochu terénu. Nakonec jsem objevil na jedné holandské stránce rám hliníkového Wilieru CX, model z roku 2013 s navářkama pro klasické brzdy s karbonovou vidlicí. Jelikož Wilier byla a stále je moje první silnička, bral jsem to jako znamení a za dobrou cenu 299 Euro rám koupil. Někdo namítne, že hliník je jako materiál pro touring naprosto nevhodný, jelikož například v poušti Gobi těžko objevíte někoho kdo vám to svaří a také tento materiál stárne a křehne. Nicméně pokud už se vyskytne taková závada, která vyžaduje opravu rámu, znamená to stejně většinou konec cesty a je docela jedno jestli jedete na karbonu, hliníku či oceli. Možná kdybych jel někam na půl roku zvolím ocel, takto hliník naprosto splňuje mé nároky.  

Kolo před a po složení

Moc ostatních komponentů jsem pořizovat nemusel, jen jsem je přemontoval ze svých dalších kol.

Co se týče vybavení rozhodl jsem se jít cestou co nejmenšího nákladu. Nakonec se mi podařilo váhu všeho vybavení stlačit na cca 10 kg a i když jsem jel pouze 20 dní, přišlo mi že s možná pár dalšími drobnostmi maximálně do 2 kg navíc by bylo možné zvládnout i třeba dvakrát delší výlet. Člověk si jen musí zvyknout na to, že ne vždy úplně voní, často prát oblečení a sušit ho kde se dá, třeba i za jízdy na kole.

Jako zdroj inspirace pro tento přístup mi sloužil zejména blog tohoto chlapíka a taky tento podcast . I když není potřeba zacházet do krajnosti a bublinková fólie místo karimatky mi přijde už jako docela velký extrém. Je fajn že kolo se pak chová opravdu jako kolo a ne jako nějaký malý tank nebo motorka, kterou máte problém zvednout když ji náhodou položíte. V kopcích jsou ty kila která nevezete hodně znát, navíc riziko že se vám zlomí výplety je minimální.

Kompletní seznam vybavení

Cesta

Samotnou cestu jsem naplánoval na 24 dní, s tím že 2 dny na začátku a na konci zabrala přeprava do destinace. Takže 20 dní na kole, každý den jinde. Až příliš smělý plán, který nepočítal s žádnými vynucenými zastávkami způsobenými nepřízní počasí, únavou materiálu či jinými okolnostmi.  

Day 1 – Vídeň 24,5 km na kole

Cesta vlakem z bydliště do Vídně proběhla v pohodě. Trochu jsem sice při koupi jízdenky asi týden před cestou zaspal a nevlezl se s kolem do některých rychlíků (v Uherském Hradišti byly slavnosti vína, takže rezervace zabrali ovínění darmošlapové), ale nakonec mě zachránil osobák do Břeclavi. Trochu mě naštvalo to, že cena přepravy kola je pokud jedete do Rakouska 15 Euro. Dal jsem tedy za svůj lístek asi 200,- a za samotné kolo 300,- Co už. Do Vídně jsem tedy dorazil něco kolem 11 večer. Letadlo mi letí v 7 ráno a jelikož z centra vede údajně až na letiště cyklostezka, rozhodl jsem se tam přejet vlastními silami. Cyklostezku nacházím lehce s pomocí offline navigace Locus v mobilu. Vede podél Donaukanal a po starých komunikacích kolem rafinerie a dalších továren až k letišti. Noční jízda je lehce strašidelná, po trase nepotkám ani živáčka.

Day 2 – let a Boston 9,3 km

Na letišti trochu nekvalitně spím v polosedě, po čtvrté ráno balím kolo do vaku (dal jsem si záležet aby se nic nerozbilo). Odbavení probíhá v pohodě a rychle. Letím se skandinávci z SAS, za kolo pokud je do 23 kg stejně jako u dalších větších společností se dnes naštěstí už nic neplatí (v tomto světle se mi opět vybavuje drahá místenka pro kolo ve vlaku, trochu paradox). Let do Kodaně celý prospím. Na luxusním letišti v Kodani mám asi 3 hodiny pauzu mezi lety, i když je dopoledne dávám si pivo v Irské hospodě, snad aby se mi lépe spalo v letadle do Bostonu. Sedmihodinový let uběhne rychle, mezi dřímáním jsem se dívám na nějaké filmy. V Bostonu absolvuju krátký, z mé strany zbytečně nervozní, pohovor s imigračním úředníkem, vyzvednu kolo, projdu “vítací” halou ke stojánce autobusů do centra. Ty jsou směrem z letiště zdarma. Amerika mě nevítá úplně vlídně, trochu poprchá a je asi 18 °C (resp 65° F, musím si zvykat :-)). Cestou z letiště koukám na vysoké mrakodrapy v centru a hlavně mraky aut na čtyř a více proudých silnicích, je zrovna odpolední špička. Pro každého Evropana je první cesta do nového světa asi vždy velký zážitek a objev. Z podzemního nádraží South Station se vyškrábu na povrch a skládám kolo. Déšť mezitím zesílil. Oblékám vše proti dešti a jedu večerním městem do Cambridgeportu na druhou stranu Charles River. Ostrá zkouška nového oblečení do deště. Ubytován jsem u prvního z ws hostitelů – Marka. Je to postarší dětský psychiatr, který jezdí rád na svém skládacím kole po Evropě. Byl dokonce i u nás a zná pár lidí na Slovensku. Dobře jsme si poklábosili, popili moji slivovici a jeho vodku (už tady mě možná napadla poprvé myšlenka na to že slivovice jsem vzal málo).     

V Bostonu

Day 3 – Boston – Newburyport  107,2 km

Ráno je mlha, bez deště a o dost tepleji, později dusno. Mark mi udělal výbornou snídani a poradil jak se nejlépe vymotat z Bostonu. Nechávám si u něj některé nepotřebné věci jako obal na kolo, přespím u něj ještě na zpáteční cestě. Dopoledne strávím ještě ve městě. Je zde rušno, spousta turistů se prochází po Freedom trail, pohyb na kole v centru není úplně jednoduchý. Kolem řek a i větších cest jsou ale parádní cyklostezky a spousta Bostoňanů je využívá. Obědvám obří a výbornou bagetu zakoupenou v bistru Pauli’s v italské čtvrti. V Bostonu není mnoho obřích mrakodrapů, samotné město nepůsobí nijak zběsile, naopak spousta menších domů z červených cihel hned kousek mimo centrum mu dodává příjemnou atmosféru. Určitě by bylo fajn zde strávit pár dní, ale kolo volá. A hlavně tu bagetu je nutné spálit. Cestou ven z města se stavuju v přístavu, je zde USS Constitution, nejstarší funkční americká válečná loď. A poté ještě v okrajových čtvrtích v jednom ze výborných místních malých pivovarů Nightshift. Výborná IPA, ale nejde sedět, už tak mám zpoždění a dlouhou cestu před sebou. Trefil jsem na cyklostezku, která vede jako mnoho jiných tady po staré železniční trati. Je částečně po šotolině, ale ta je tvrdá, tak se jede dobře. Projíždím kolem těch méně nablýskaných, špinavějších částí staré Ameriky, zadních dvorků, cihlových továren z 19. století. Na první den si docela dávám, projíždím bez delší zastávky Salem, město čarodějnic a nyní docela nóbl místo a poklidný přístav Manchester-by-the-Sea, dějiště stejnojmenného, pár let starého filmu. Za Manchesterem se krajina mění nejprve v hluboké lesy s jezery a pak rozsáhlé mokřadní oblasti s meandrujícími řekami. Do Newburyportu, kde mám domluveno ubytování u Jeannie a Martyho, dorážím až za hluboké tmy.

Jezero Beck Pond za Manchesterem

Newburyport

Day 4 – Newburyport – Cape Neddick 84,4 km                                                   

Dopoledne lehce mrholí a celý den fouká proti. Jedu kolem pobřeží, moře je docela rozbouřené. O 1000 km jižněji právě naráží na pevninu hurikán Florence. Tady na severu to naštěstí není moc znát. Široké písčité pláže jsou viditelně po sezóně a působí velmi melancholicky. Atmosféra jak z Felliniho filmů. Spousta různých atrakcí, restaurací a obchůdků je zavřená. Dostavuje se lehčí krize, jednak tělo bolí ze včerejšího dne, a počasí moc nepřidává na psychické pohodě. V Portsmouthu kupuju malou bombu na vařič. Poprvé ochutnávám slavnou humří bagetu (lobster roll) a ačkoliv mám plody moře rád, ten poprask kolem humrů jsem nepochopil. Dobré, ale nic převratného. Nohy stále moc nejedou, takže když vidím k podvečeru ceduli značící kemp, neváhám.   

 Salisbury Beach

Day 5 – Camp Neddick – Portland 101,3 km

Ráno platím za kemp správci, který jezdí kolem nervózně v golfovém vozíku (večer tam nebyl) 32$, což je tady docela standardní cena. Kvituju rozhodnutí vzít si vařič, teplá polévka a káva po noci ve stanu jsou prima. Včerejší chmurná nálada je pryč a i počasí se konečně spravuje a po třech dnech vychází slunce a hlavně nefouká. Po cestě narážím na muzeum starých vlaků a tramvají. Za Bidefordem najíždím opět na cyklostezku Eastern Trail, moc pěkná trasa lesem a poté nádhernou prosvětlenou krajinou kolem meandrů řeky Nonesuch. Všude je spousta ptáků, po stezce leze dokonce malá želva. Na Cape Elizabeth je moře stále rozbouřené, ale ve slunečním světle na plochých kamenných útesech vytváří krásnou podívanou. S výhledem na maják a moře neodolám občerstvení ve skvěle umístěné restauraci Lobster Shack at Two Lights. Už několikátý člověk za pár dní se u mě zastavuje na kus řeči, Američané v tomto koutě země jsou rozhodně srdeční. Do Portlandu dorazím v 6 večer. Je to nevelké město, ale je to tu rozhodně in. Ubytován jsem u dvou mladých lidí, čerstvých snoubenců Stephanie a Kevina. Zatáhnou mě na narozeninovou party jejich kamaráda. Všichni jsou tak nějak na prahu mezi školou nebo začínajícím zaměstnáním, moje cesta jim připadá “cool” a “awesome” a vše je zajímá. Padnou nějaká piva, griluje se. Noční jízda na kole spolu s dalšími patnácti mladými lidmi je pro mě velký zážitek (hipsteřina jak sviňa, rozumíš).  

Ogunquit Beach

Eastern trail

Cape Elizabeth

Day 6 – Portland – Newcastle 95,3 km

Ráno se ještě trochu motám (ne že bych měl ještě v hlavě ze včera) v Portlandu. Jeho cihlové ulice krásně prosvětluje jasné slunce a vrhá ostré stíny. Město je poměrně kopcovité, resp. jeho centrální část. Musí to být příjemné místo k životu. Po chvíli už jsem opět na silnici č. 1 směrem na sever. Silnice je to sice poměrně rušná, ale pro cyklisty a jiné potížisty tady mají obrovitou krajnici, která je široká jako celý pruh. Chvílemi přemýšlím po které straně toho pruhu mám vůbec jet. Ve Wiscassetu se stavuju ve slavné humří boudě Red’s Eats, podle mnohých nejlepší vůbec, která údajně spotřebuje 14,5 tuny humřího masa za rok. Soudě podle mé porce to bude i více. Končím s humry, nebo mě to zruinuje. Den uzavírám ve městečku Newcastle, ubytování je opět u ws hostitele Kevina, cca 50 let. Říká, že už objel na kole skoro celý svět. Chystá se zrovna na přejezd Afriky –  borec.  

Portland, Maine

  Krajina za Portlandem

Day 7 – Newcastle – Belmont 108,5 km

Ráno je u moře mlha, ale nakonec bude příjemných 25°C. Jedu většinou po silnici č. 1, pár km bloudím než zase trefím správný směr. Je to první den kdy je trochu členitější terén. V Camdenu mám snahu vylézt na Mt Megunticook, žulový kopec tyčící se asi 400 m nad mořem. Nakonec jsem zůstal jen u nižšího vrcholu Mt Battle, i odsud je pěkný výhled. Zpět cestou z kopce trochu bloudím, stezka není moc vychozená ani značená. Po pár km zpět na kole zastavuji u krásného jezera Lake Megunticook a koupu se. V jezeře je pár ostrůvků a to mu dodává na zajímavosti. Voda má pěkných 24°C. Ubytování mám opět přes ws v Belmontu, ještě se zastavuju v Searsmontu v pivovaru Thrashers, kde hraje parádní kapela a zdá se že je to místní kulturní centrum, protože se zde sejde postupně tak na sto lidí. Hostitelka Cathy má pro mě doslova dveře otevřené, v podstatě mi dovolí využívat vymoženosti a pohodlí svého domu bez toho aniž by sama byla přítomna. Jsem směrován pouze malými lístky s poznámkami. Cathy se později ukáže jen na chvíli, pečuje totiž v sousedství o nemocného příbuzného.    

Výhled z Mt Battle

Lake Megunticook

Day 8 – Belmont – Mt Desert Island 99,8 km

Ráno při snídani si užívám klasickou americkou verandu s houpačkou. Cesta č.1 se od tohoto místa mění na téměř dálnici, s dost hustým provozem. Krajnice i když je stále široká má poměrně velké praskliny. Praží slunce. Sem tam minu přejetého rosomáka či jinou lesní potvoru. Je patrné že čím dál víc na sever vládne příroda nad krajinou silnější rukou a lidská obydlí tu tvoří jen malé ostrůvky propojené řídkou sítí silnic. Dojedu až na Mt Desert Island jehož velkou část zabírá Acadia National Park. Pochopil jsem že většina dopravy směřuje sem. Ubytovaný jsem na severu ostrova v motelu v části Eden.   

Day 9 – Mt Desert Island – Sunset Point Campground 110,2 km

Krásný den. Slunce a teplo. Lituju později že jsem neskočil někde do moře, pak už možnosti nebyly. Vstávám brzy, dnes je toho potřeba objet hodně. Dorazím do Bar Harboru, hlavního letoviska ostrova, odkud pojedu později trajektem. Kupuji snídani a vyjíždím na objížďku východní části ostrova po jednosměrné Park Loop Road. I když se za vjezd musí platit, je to parádní projížďka s výhledy na krásné útesy z červené žuly. Borovice slabě voní v dopoledním slunci, asfalt je hladký, auta kolem jezdí pomalu. Nádhera. Vyjíždím na Cadillac Mountain, je to asi 450 m vysoko, ale v tom horku pěkná fuška. Místní tam jezdí auty, nahoře jsou obrovská plná parkoviště, cyklistu žádného nepotkám. Výhled do okolí z vršku stojí za to. Nemůžu se ale dlouho kochat, chci stihnout trajekt. V Bar Harboru si dávám ještě obří zmrzlinu, tady prostě malé porce neexistují. Trajekt do Winter Harboru mi ušetří tak 50 km a navíc je to skvělé svezení na malé lodi pro asi 40 lidí. Kolo mi vezmou bez problémů, kapitán je správně bodrý a během cesty ukazuje různá zvířata, například delfíny. Winter Harbor působí oproti Bar Harboru ospale a tiše, nejsou zde žádní turisté. Odpolední slunce v kombinaci s bíle natřenými domy vyvolává dojem, že zde čas plyne mnohem pomaleji a tak nějak správně. Na noc jsem se ubytuju v pěkném kempu kousek za Harringtonem. Od moře večer rychle přichází mlha, chlad a vítr.

Acadia National park

Day 10 – Sunset Point Campground – Lubec 105,7 km

Ráno si chci ještě zaplavat v Atlantiku než ho nadobro opustím, ale odliv moře posunul o něco dál a odhalil bahnité dno. Jedu poslední úsek pobřeží Maine do Lubecu. Zastavuji se jen v restauraci Helens v Machias. Dávám si burger a borůvkový páj pro energii na další cestu. V Lubecu to vypadá jak na konci světa a ještě po sezóně dohromady. Za mostem už je vidět ostrov Campobello, což už je Kanada, malé ostrůvky pohlcuje večerní mlha. Ulice jsou liduprázdné, skoro všechny podniky zavřené. Bohužel také trajekt, kterým jsem chtěl přejet do Eastportu už je mimo provoz. Budu tak muset pozměnit trasu a trochu se vracet. Stavím stan v kempu kousek před Lubecem a po nákupu potravin ještě zajíždím k majáku Quoddy Head, což je nejvýchodnější výspa americké pevniny. Od moře rychle přichází mlha a vše pohlcuje.  

Lubec a maják Quoddy Head

pokračování příště…

Všechny fotky z první části

Příspěvek byl publikován v rubrice Travelogue. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Nová Anglie – I. část

  1. Mr. Ventoux napsal:

    Super report, teším se na pokračování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *