Nová Anglie – II. část


Jaro je tady, dálky a nové destinace volají. Konečně jsem se dostal k dopsání druhé části podzimního výletu po Nové Anglii. 

Day 11 – Lubec – Machias 119 km

Moje cesta po Nové Anglii byla doposud bezstarostnou projížďkou po bukolické krajině, ale ráno jedenáctého dne nastala situace, kterou by místní popsali asi souslovím “when shit hit the fan”. Nechal jsem totiž s důvěrou nabíjet powerbanku v koupelně kempu a ráno nebyla k nalezení. Jelikož byla pěkná zlatá, někdo ji prostě štípnul. Navíc i s kablíkem, který jsem potřeboval pro nabíjení svých dvou telefonů. Naštěstí alespoň adaptér tam zloděj nechal. Teda, okrást cestovatele, to by měl být těžký hrdelní zločin. V supermarketu v Lubecu sice usb kabel měli, ale mé telefony s poměrně vychozenými porty moc nenabíjí. Nu co dělat, vyrážím kolem poledne dál na cestu, lehce mrholí a já mám pocit jakoby právě dnes začal podzim. Vracím se asi 15 km po včerejší trase do Whittingu kde to obracím na sever. Po 40 km mžení, které zesiluje jsem už docela promoklý. Stavuju se v malém bistru na čaj a sušenku, osychám. Náladu mi nezvedají neustálé práce na silnici, vždy je to poměrně dlouhý úsek odkrytého bahnitého podloží silnice, všude plno velkých strojů, čilý stavební ruch. Krajina kolem mění s každým kilometrem směrem od pobřeží dramaticky charakter. Topím se v moři lesů, civilizace je kolem cesty velmi málo. Za Meddyhemps narážím na odbočku na silnici č. 9, kterou nakonec jedu jen několik km a následně to otáčím. Tady jsem udělal velkou navigační chybu, jednak díky vybitému telefonu nemám úplně představu o tom kde jsem a také druhá cesta kterou jsem se chtěl na 9 dostat neexistuje, resp. ztrácí se po kilometru v lese. Tady udělali soudruzi z Google Maps chybu a já jim slepě věřil. Nakonec se vracím směrem k pobřeží až do Machias, kde chci přespat, opět prší. To ještě netuším jak je to daleko a že si zadělávám na problém i pro zítřek. Poté co chvíli neúspěšně hledám volný motel, hodím nakonec stan pod rouškou tmy do lesíka vedle hlavní cesty. Spravuji si náladu junk foodem z blízkého McDonaldu.  

Day 12 – MachiasBangor 151 km

Vstávám brzy, už po šesté. Přeci jen takový stealth camping, ačkoliv jsem ho původně plánoval více, mi není úplně příjemný a nechci aby mě tu někdo vyhmátl. Dobíjím trochu telefon v blízkém mekáči a zjišťuju, že mám před sebou pořádnou porci km abych se ještě dnes dostal do Bangoru. Je naštěstí slunečno, i když trochu zima. Vyrážím na sever a po čase se konečně dostávám na silnici č. 9, která mi včera zdárně unikala. Devítka je široká cesta, osaměle se vinoucí do táhlých kopců, ze kterých jde vidět na směrem na sever jen zalesněnou divočinu s jezery a občasným vyšším kopcem předhůří Apalačských hor. Po cestě je naštěstí alespoň jeden obchůdek a osamělá restaurace, kde doplňuji energii. Jinak žádné větší sídla. Posledních 40 km jedu na krev. Nocleh mám u středoškolské učitelky Lisy a jejího partnera Kirka v Hamdenu kousek za Bangorem. Dobrá vegetariánská večeře a rady na další cestu.

Day 13 – Bangor – Skowhegan 101 km

Vyměňuju s Kirkem svůj nefunkční kabel k telefonům, ten jeho mi funguje a ten můj funguje jemu. Venku je cca 14 stupňů, fouká, dorazil podzim. Jedu nejdřív na druhou stranu Bangoru, kde kupuju novou powerbanku bez které to opravdu nejde. Bangor je oproti městům jižněji trochu zpustlý, přijde mi že tu je dost lidí bez práce a střechy nad hlavou. Dům Stephena Kinga nenavštěvuju a vyrážím na západ. Projíždím městečky se zvláštními často biblickými a starověkými názvy jako Canaan, Etna, Palmyra či Carmel. Dokonce potkávám dva mladé amiše. Děvče se na mě směje a chlapec v klobouku kyne. Část dne docela silně prší, snažím se být v suchu, pod přístřeškem. Odpoledne naštěstí přestane, tak stíhám večer dojet do kempu v Skowheganu. Je pěkný, na soutoku dvou řek. Jsem zde jako vždy jediný se stanem mezi karavany. Dokonce mi nabízejí jakési topení, ale já odmítám s tím že mám teplý spacák. A hlavně nemám ke stanu přivedenu elektriku.

Day 14 – Skowhegan – Dixfield 102 km

V noci nebyla moc zima a i ráno je teplo, nakonec přes den cca příjemných 17 ͒C. Peru si v kempu, suším, snídám. Na kole je hezky a chmury z předchozích dvou dní dnes definitivně odcházejí. Krajina je kopcovitější, prosluněná, úsek přejezdu mezi Sandy River a Androscoggin River si vyloženě užívám. V dálce jsou vidět vrcholky hor. Pak už jedu pohodově podél řeky a končím v Dixfieldu v kempu. Dixfield je ospalé městečko, je vidět že narozdíl od pobřeží zde není tolik práce, hodně domů je opuštěných. I kemp je levnější. Dělám si pravou tábornickou pohodu, ohýnek, hřeju si párky koupené v malém obchůdku u hlavní cesty. V noci přituhuje.


V Dixfieldu

Day 15 – Dixfield – Grafton Notch 73 km

Ráno je pořádná zima, možná tak k sedmi stupňům, mlha. Dělám si oheň abych se zahřál. Je paráda, že většina amerických kempů má pro táborníky takové jakési kovové zvony, ve kterých si můžou udělat ohýnek, dokonce občas je u nich i malý gril. Jen to (mokré) dřevo asi nesbírají v okolním lese jako já, ale kupují ho v úhledných otýpkách od správce. Oblíkám na sebe téměř vše co mám a jedu vstříc Apalačům. Je krásně. Souměstí Mexico a Rumford je podobně ospalé jako Dixfield, je vidět že zde byl dřív průmysl a továrny které dnes už dožívají. Cihlové domky pro dělníky a jinak spousta barů a hospod, lidé poznamenaní dlouhou recesí. Cestou na Grafton Notch se rozhoduju nechat věci v kempu po cestě a vylézt na kopec Old Speck Mt. Původně jsem chtěl spát až někde dál, ale řeka kolem se jmenuje Bear River tak neriskuju setkání s huňáčem. Navíc si už nejsem jistý zda věřit navigaci a původně plánované cestě, která podle mě opět neexistuje, příroda ji pozřela. Výstup na Old Speck je náročný, je to součást apalačského trailu. Stezka strmě šplhá po kamenných schodech, všude kolem je neprostupný prales. Jdu tam už docela pozdě odpoledne, potkávám jen turisty co jdou dolů. Po dvou hodinách tvrdé práce nakonec stanu na vrcholu kde je rozhledna nad stromy, nádherný rozhled. Všude kolem moře stromů a kopců, nikde ani živáčka nebo vůbec stopy po lidské činnosti. Moc se tady ale nezdržuju, je už dost pozdě. Sestup je stejně časově náročný a dolů scházím už za  tmy, stezka je tak tak vidět. Na cestu do kempu mi krásně svítí měsíc.

Směrem ke Grafton Notch
Výlet na Old Speck Mt
Výhled z Old Speck Mt

Day 16 – Grafton Notch – Passaconaway campground 136 km     

Bear river dostála svému názvu. V noci se prý jeden méďa toulal po kempu, někdo na něj troubil klaksonem auta a odehnal ho. Já spal jak dřevo. Dnes nevyleze teplota nad 15 ͒C, ale už si naštěstí zvykám na chladnější počasí. Projíždím White Mountains kolem Mt Adams a Mt Washington, na vrcholové výstupy není čas ani moc chuť. Ve sjezdu do Conway fouká pěkně ledový vítr. Po tomto městě jezdí zvláštní stará železnice. Prostě si tu hrají s velkými vláčky. Najíždím na slavnou Kancamagus Highway. Je to poklidná mírně stoupající cesta nořící se opět do nitra hor. Postupně míjím několik kempů, ubytovávám se až v tom posledním – Passaconaway, protože tuším že zítřejší den bude pršet. Je to spartánský kemp organizace National Forest v lese bez vody, pouze se suchým záchodem. 22 dolarů které se vkládají do krabičky, vnímám jako příspěvek na zachování americké přírody. Ve světle baterky je možné zahlédnout na cestičkách v téměř opuštěném kempu všelijakou havěť. Příroda zde opravdu vládne mocnou rukou.  

Staré nádraží v Gilead

Day 17 – Passaconaway – Franconia 64 km

Na vrcholu Kancamagus pass

V noci mě žádný medvěd nenavštívil, nebo o sobě alespoň nedal vědět. Ohřívám si na ohni polévku na zahřátí, zatažená obloha nevěstí nic dobrého. Vyjíždím na vrchol Kancamagus pass, překvapuje mě že je to cca 850 m n.m. Je zima a fučí. V Lincolnu začíná pršet a zmokám celou cestu až do Franconie. Tam trochu schnu v restauraci. Po páté jedu za Franconii k Robertovi a jeho družce Susane. Jsou to padesátníci hipíci, bydlící v krásném pronajatém dřevěném domečku. Robert má ještě kousek dál obchod s bicykly. Na zimu prý zavírá a třeba letos jede s kamarádem do Patagonie. U večeře (skvělé špenátové ravioli) mi dává dobré rady kudy dál jet. Velmi příjemné setkání.

Day 18 – Franconia – Morrisville 125 km      

Typický domek v Nové Anglii, Franconia

Ráno se budím a zjišťuji, že jsem v domě sám. Susane je v práci a Robert jel provětrat jedno ze svých MTB. Snídám, zabouchnu dům dle pokynů a vyrážím. Dnes je tepleji. Vjíždím do Vermontu. Za St. Johnsbury nacházím parádní cyklostezku dle Robertovy rady. Je na starém náspu železnice a mírně stoupá asi 25 km tunelem nádherných, už se vybarvujících lesů. Z divoké hornaté krajiny New Hampshire se ve Vermontu stává spíše mírně zvlněná země farem a lesíků, připomíná mi to trochu jižní Anglii, akorát více zalesněnou. Na cyklostezce nepotkám jediného cyklistu jen pár běžců. Na konci cyklostezky a vrcholu kopce ve West Danville se občerstvuji výborným burgerem a lokálním pivem typu IPA v příjemném bistru. Do Morrisville je to převážně z kopce, koncem odpoledne začíná hustě pršet. Naštěstí je pořád teplo a s vidinou brzké sprchy moje morálka příliš neklesá. Bydlím u Leslie a jejího syna Landera. Mají dvě nádherné obří černé kočky. Jedna z nich mě kouše, má docela sílu.

Littleton
Cyklostezka namísto železnice

Day 19 – Morrisville – East Middlebury 137 km  

Vstávám poměrně brzy, z domu je krásný výhled na Green Mountains a jejich nejvyšší vrcholek Mt Mansfield. Nádherný slunečný den. Vyrážím v devět směrem na Stowe. Rušné, turistické městečko s butiky a farmářskými obchůdky. Projíždím hezkou krátkou cyklostezku nad městem než zamířím na jih po silnici 100. Ve Vermontu nejsou tak kvalitní cesty jako v Maine a NH, hlavně krajnice je dost rozbitá. Po chvíli zjišťuju že jsem u Leslie nechal svoji drahou nepromokavou bundu. Nadávám si a vracím se. pěkných 45 km navíc. Naštěstí je doma syn, který má něco jako rýmečku, není ve škole a hraje videohry. Po vyzvednutí bundy pokračuju správným směrem na jih. Zastavuju se ve slavné místní zmrzlinárně Ben & Jerry. Mají snad 100 druhů zmrzliny. Je celkem dobrá, ale opět mi přijde, že všechna americká zmrzlina má lepivou, lehce žvýkačkovou konzistenci. Ve Warrenu nalézám pěkný krytý most, kterých je v této oblasti několik. Šplhám na druhou stranu Green Mt přes Lincoln Gap. Zpočátku je to pohoda, ale na konci se to zalomí do 15 a více procent. Jet se to nedá, musím tlačit. Sjezd je taky výživný, navíc je zde spousta cest šotolinových, musím dávat bacha. V zimě to tady musí být docela divoké. Míjím spoustu pěkných chat, příroda kolem je moc krásná, lesy už se barví. Nocleh mám v East Middlebury na druhé straně hor u týpka jménem RJ. Žije ve velkém domě spolu s několika přáteli, mimo jiné i s úspěšnou mladou spisovatelkou fantasy románů. Taková trochu komunita, resp. prodlužují si výhody studentského života i po přechodu do pracovního procesu. Ekonomicky to dává smysl. U večeře padne několik piv a vedou se řeči. Jen ten gauč není úplně nejpohodlnější.   

Green Mt
vodopád Moss Glen
Krajina za Lincold Gap

Day 20 – East Middlebury – Tinmouth 101 km     

Vyjíždím v 9. Pokračuju na jih na západní straně hor. Krajina je zalesněná, ne příliš kopcovitá. Projíždím kolem několika jezer. Trochu zalituju, že jsem si ještě nepůjčil kajak a neprojel se po nějakém. V Castletonu se zastavuju na jídlo v malém bistru u silnice, které vypadá že je zde odjakživa. V Poultney se má trasa stáčí zpět  k horám. Míjím středoškolské hřiště s trénujícími fotbalisty. Překvapilo mě že poprvé vidím jak hrají americký fotbal, viděl jsem zatím spíše klasické hřiště na soccer u škol. Kdosi mi vysvětlil, že pro malé střední školy je am. footbal hodně drahý tak od něj upouští. Podél krásné řeky se cesta mírně vine až do Tinmouthu. Barevné listí všude kolem. Ubytován jsem dnes u Cathy a Douga na samotě kousek od městečka v krásné prostředí. Jsou to velmi milí lidé. Berou mě dokonce na lokální komunitní pečení pizzy, asi nějaká místní dobročinná akce. Konverzuji s vesničany, jsem tam u nich zjevně zpestřením běžného chodu dní.

řeky ve Vermontu byly krásné a divoké
barevný podzim ve Vermontu
krytý most Warren

Day 21 – Tinmouth – Brattleboro 138 km

štěrková cesta Kelley Stand

štěrková cesta Kelley Stand

Cesta z Tinmouth do Arlingtonu vede otevřenou, kopcovitou farmářskou krajinou Vermontu. Odtud stoupám cestou Kelley Stand opět na hřeben hor. Cesta je štěrková, parádní stoupání, ne moc příkré, užívám si to. Stromy kolem se barví stovkami barev podzimu. Sjezd je už asfaltový a studený. Po opětovném napojení na silnici 100 mě překvapí ještě jedno nepříjemné stoupání, které mě trochu odrovná. Přece jen těch 20 dní v nohách už musí jít trochu cítit. I následujících pár km než se napojím na cestu podél řeky je náročných. Vermont je pěkně náročný terén. Brattleboro je menší, ale životem pulzující město. Má hostitelka Dorothy, učitelka v důchodu mě hostí pizzou, salátem a místním pivem. Pokud jsem něco zhubnul tak tady jsem vše nabral zpět. Mluví o hodně o lokální historii a vůbec o všem co se v Americe událo za posledních 50 let. Jsem spíše posluchačem, ale to já umím.

Day 22 – Brattleboro – Springfield 106 km

Ráno je mlha a zima, ale to tady znamená že později bude celkem teplo a slunečno. Cesta do Springfieldu není nic moc, provoz už se zhušťuje. Potkávám skupiny nedělních cyklistů, jede se zde zřejmě nějaký dobročinný závod. Kolem poledne jsem v Amherstu, univerzitním městě. Navštěvuji zde dům básnířky Emily Dickinson, nyní muzeum. Doprava ve Springfieldu je naštěstí celkem ok, bude to tou nedělí, jinak město není moc hezké, zejména ta předměstí jsou náročná na navigaci. Ale v pohodě dorážím s předstihem k železničnímu nádraží ze kterého mám jet do Bostonu. Nádraží vypadá jak na malém městečku a ne jak ve víc jak půlmilionové aglomeraci. Nádražák mi říká že vlak má 2 hodiny zpoždění, nikde to totiž není vidět. Odjezdy vlaků jsou vyskládané písmenkama na tabuli jako někde ve školce. Trochu ještě popojíždím po Springfieldu, dávám si tacos u málého stánku. Amtrak z Chicaga nakonec přijíždí až v 8, kolo dám do zavazadlového prostoru a jede se. Ještě na nástupišti se bavím s borcem, který mi potvrzuje že vlaky už tady nejsou to co bývaly, všichni jezdí auty. K Markovi v Bostonu u kterého jsem bydlel na začátku své cesty se dostávám až v 11 hodin večer.     

Typická krajina ve Vermontu

Day 23 – Boston 27 km

Ráno je v Bostonu v pondělí rušno, nechávám ještě batožiny u Marka, který pracuje z domu a vyrážím do města ještě na nákupy. Docela blbě jsem si spočítal časovou rezervu na přepravu na letiště, takže jsem nakonec rád že po všech těch kontrolách sedím v 1730 v letadle po tom co mě už vyvolávali jménem. Sice ještě stojíme půl hodiny na ranveji kvůli odpolední špičce 

Dům Emily Dickinson

Day 24 – Flughafen – Wien hbf 28 km

Z letiště ve Vídni jedu opět na nádraží kolmo, je zima a pěkně fouká. Zajímavé je že obráceně sem trasu trefil lépe, nyní trochu bloudím a málem (opět?!) nestíhám vybraný vlak. 

Všechny fotky z druhé části

Road Wisdoms, statistiky a další poznámky

Jelikož to byla moje první takto dlouhá cesta sepíšu tady (možná i víc sám pro sebe) pár poznámek a úvah, kterým se možná později zasměji.

Celkem jsem za 24 dní ujel 2255 km v poklidném tempu a nastoupal 23600 výškových m (dle aplikace Strava). Souhlasil jsem rád s Bobem z Franconie, který ač je bývalý solidní závodník, tak říká že je fajn jet průměrnou rychlostí cca 10 mil/hodinu, což byl zhruba můj průměr s různými zastávkami. A dá se tak udělat i 150 km pokud se jede celý den a člověk pořád stíhá vnímat krajinu a kochat se.  

Měl jsem sice lehčí obavu jak to zvládnu po fyzické i psychické stránce, přeci jen jsem na takto dlouhé cestě a sám ještě nebyl (nejdéle 2 týdny Švýcarsko a Francie a to jsem se ještě nepřemísťoval každý den), nicméně tyto úvahy se ukázaly jako naprosto liché. Spíše jsem se s každým dnem cítil lépe. Kolena držely, na počasí si člověk rychle zvykne.   

Krajina a příroda byla velmi krásná, ale ty rozhovory a příjemná setkání s místními lidmi mě obohatily možná ještě více než bych čekal.

Američané, alespoň ti co jsem poznal, jsou milí, laskaví a tím správným způsobem zvědaví lidé. Ale pořád jsem si uvědomoval, že jsem projel jen velmi malou část této obrovské země a ty rozdíly v lidech stejně jako v krajině jsou velké. Nicméně jsem se nesetkal s jediným projevem nějakých antipatií vůči mě (když nepočítám krádež powerbanky což byla částečně moje blbost), lidé se se mnou sami dávali do řeči a byli fajn.  

Nikdy není radno podceňovat dopravu na letiště. Pokud je třeba ještě sbalit kolo (a tím myslím dobře sbalit, ne tak halabala), ty 3 hodiny před odletem být na letišti by měl být základ.

Některé plechovky s pivem cestu letadlem nevydrží.

S většinou vybavení jsem byl velmi spokojen. Máloco se ukázalo jako přebytečné a nevyužité a žádnou věc jsem naopak nepostrádal. Možná ten lepší foťák by nebyl špatný ať je nějaká lepší dokumentace a vzpomínky, když už je co fotit. Těch pár set gramů navíc se dá uvézt. Další dobré tipy na vybavení a možnou inspiraci pro cesty příští jsem nalezl zde. Ale těch různých ultralight touring a hiking webů je dnes spousta.

Původně jsem nechtěl brát vařič, ale moje sestra, zkušená tábornice mě naštěstí přesvědčila. Těch studených rán a večerů v kempech, kdy jsem si udělal čaj, kafe nebo polévku bylo dost.

Mobil s gps a mapami je fajn, ale když je vybitý je na dvě věci. Prostě pro příště tištěná mapa je základ.

Pořizoval jsem si před cestou zip simku na data, kterou jsem zejména proto že v některých částech nebyl skoro signál a téměř každý den jsem někde i v menších městech chytil nějakou wi-fi, vůbec nevyužil.

Kliky jsem měl na kole 50/34 – klasický kompakt, nicméně velký talíř jsem skoro nepoužil. Při tomto pohodovém cestování to opravdu není potřeba, jen snad kdyby mocně foukalo do zad. Resp. nemám asi tak silný motor abych větší talíř se zátěží na kole utočil. V rámci ušetření váhy a také možných zjednodušení výbavy si možná příště nechám pouze malou placku a velkou úplně vymontuju. Prostě jednotalíř, jaký se dnes už často používá v MTB. A vzadu koupím přesmykač s delším raménkem a kazetu 11×34. Tady jsem měl 11×25 a největší kolečko zejména v některých kopcích Vermontu jsem využil poměrně naplno a často jsem zoufale zkoušel přeřadit výše i když jsem už věděl, že tam žádné větší není. Ale tlačit jsem nakonec musel jen jednou.

Při debatě s někým z ws lidí mi někdo řekl, že ten systém nosiče brašny od Carradice má obrovskou výhodu v tom že při nerovnostech lehce pruží, takže váha zavazadla se nepřenáší na zadní stavbu rámu, jako by to bylo u klasických nosičů montovaných napevno. Navíc je brašna větší než ty systémy, které se přivazují pod sedlo bez nosiče. Těch způsobů jak na kolo dostat víc věcí je opravdu mnoho, ale při cestách trvajících víc jak 2 týdny a méně jak 2 měsíce si nemyslím že by to bylo žádoucí. Je to ale prudce individuální.

Rubriky: Travelogue | Napsat komentář

Nová Anglie – I. část

Už nějaký čas jsem měl v plánu delší výlet na kole, ne jen cca týdenní cesty jako doposud ale pravý “touring” se vším co člověk potřebuje k životu s sebou na kole. V podstatě i pro to jsem před pár lety původně zakládal tento blog, jako prostor ke sdílení takových zážitků, i když doposud jsem zde psal hlavně o silniční cyklistice.

Možností kam jet bylo a bude obrovské množství. Nejsem vyloženě fanoušek takových těch profláklých turistických destinací a tak jsem se nakonec rozhodl pro asi třítýdenní zářijovou cestu po Nové Anglii ve Spojených státech amerických. Tři týdny na kole jsou pro mě schůdný kompromis mezi pracovním vytížením a touhou poznat co nejvíce z cizí země a jejich obyvatel za co nejkratší čas. Původně jsem se chtěl vypravit na tour po Alpách a cestu do USA plánoval až na rok 2019, ale problémy s kolenem od minulého roku způsobily značný pokles mojí “formy” a zejména myšlenka na dlouhá alpská stoupání mě orosila čelo už při pouhé představě. Zvolil jsem tedy fyzicky méně náročnou, ale zato dobrodružnější cestu za oceán.

Do této části USA jsem se chtěl vždy podívat. Lákala mě zdejší krajina, která i když trochu podobná Evropské, je přece ve spoustě věcí jiná. Je zde na poměrně malém území k vidění hodně věcí a přišlo mi, že se charakter krajiny mění náhle ze dne na den. Navíc jsem neměl úplně odvahu a chuť jezdit na kole někde po pouštích a velehorách západu nebo prériích středozápadu, kde jsou vzdálenosti obrovské a vyžadují větší připravenost a odolnost od osamělého cyklisty. Zde to nebylo tak nehostinné. Velkou roli pro tuto destinaci hrála také znalost jazyka, přeci jen když si můžete s lidmi promluvit je hned den veselejší a poznáte více z místních zvyklostí. A také to, že je zde velká síť aktivních uživatelů Warmshowers.  

Warmshowers  je fenomén. Já jsem se připojil minulý rok a po zkušenostech z USA a poté co jsem měl tu čest hostit pár cestovatelů u sebe doma, si až říkám, že je to příliš dobré na to, aby se něco nepokazilo. Princip je v podstatě stejný jako u couchsurfingu. Jste buď hostitel nebo host či obojí a nabízíte nebo využíváte ubytování u lidí v domácnostech. S tím rozdílem, že toto je určeno pouze pro cyklisty. Výhodou tohoto zúžení na cyklocestovatele je jakási premisa, že když k vám někdo přijede zdaleka na kole, těžko bude mít v úmyslu vám krást třeba televizi. Název je odvozen od toho po čem cyklista po dni na kole nejvíce touží, tedy po teplé sprše. Kam až pak pohostinnost hostitele zajde se různí, ale jelikož lidé využívající tuto platformu většinou ví co unavený, špinavý a často zmoklý cyklista potřebuje, je pak vaše vděčnost za jakoukoliv vymoženost civilizace obrovská. Skvělé je i to, že dostanete tipy na místní zajímavosti, restaurace nebo cyklotrasy.

Jen za tento rok stoupl počet uživatelů Warmshowers z 80 na 120 tisíc a můžete je najít i v nejzapadlejších koutech planety. Samozřejmě vše má svá úskalí a pravidla. Musíte mít na své hosty čas, a pokud ho nemáte prostě se přepnete do dočasně nedostupného režimu. Kdo bydlí v nějaké velmi vyhledávané destinaci, např. v USA u ikonických cest jako je Route 66, může někoho hostit téměř každý den. A slyšel jsem, že řada lidí to tak dělá, třeba osamělí důchodci, kteří se tak mohou setkat se zajímavými lidmi z celého světa. Pokud cestujete, je dobré s hostiteli často komunikovat, dát přesně vědět kdy přijedete atd. Ve větších městech je koncentrace hostitelů velká, ale často se jedná o “mrtvé účty” lidí, kteří se kdysi zaregistrovali a nyní na zprávy neodpovídají. Dobrý článek o Warmshowers (dále již jen ws) je zde.

Kolo a vybavení

Docela dlouho jsem špekuloval jaké kolo na tuto cestu zvolit, poslední dobou totiž jezdím pouze na silničních kolech, ale pro touring to chtělo něco robustnějšího a pohodlnějšího. Nechtěl jsem úplně jít do tradičního ocelového bajku. Jsou to sice kola bytelná, ale většinou jsou hodně těžká a stavěná na to aby uvezly cyklistu i jeho 30 kg nákladu. To jak píšu níže, nebyl můj případ. Chtěl jsem si zachovat tu lehkost a pocit z jízdy na silničce, ale také jsem potřeboval něco do čeho by se daly někdy dát i silnější pneu pro trochu terénu. Nakonec jsem objevil na jedné holandské stránce rám hliníkového Wilieru CX, model z roku 2013 s navářkama pro klasické brzdy s karbonovou vidlicí. Jelikož Wilier byla a stále je moje první silnička, bral jsem to jako znamení a za dobrou cenu 299 Euro rám koupil. Někdo namítne, že hliník je jako materiál pro touring naprosto nevhodný, jelikož například v poušti Gobi těžko objevíte někoho kdo vám to svaří a také tento materiál stárne a křehne. Nicméně pokud už se vyskytne taková závada, která vyžaduje opravu rámu, znamená to stejně většinou konec cesty a je docela jedno jestli jedete na karbonu, hliníku či oceli. Možná kdybych jel někam na půl roku zvolím ocel, takto hliník naprosto splňuje mé nároky.  

Kolo před a po složení

Moc ostatních komponentů jsem pořizovat nemusel, jen jsem je přemontoval ze svých dalších kol.

Co se týče vybavení rozhodl jsem se jít cestou co nejmenšího nákladu. Nakonec se mi podařilo váhu všeho vybavení stlačit na cca 10 kg a i když jsem jel pouze 20 dní, přišlo mi že s možná pár dalšími drobnostmi maximálně do 2 kg navíc by bylo možné zvládnout i třeba dvakrát delší výlet. Člověk si jen musí zvyknout na to, že ne vždy úplně voní, často prát oblečení a sušit ho kde se dá, třeba i za jízdy na kole.

Jako zdroj inspirace pro tento přístup mi sloužil zejména blog tohoto chlapíka a taky tento podcast . I když není potřeba zacházet do krajnosti a bublinková fólie místo karimatky mi přijde už jako docela velký extrém. Je fajn že kolo se pak chová opravdu jako kolo a ne jako nějaký malý tank nebo motorka, kterou máte problém zvednout když ji náhodou položíte. V kopcích jsou ty kila která nevezete hodně znát, navíc riziko že se vám zlomí výplety je minimální.

Kompletní seznam vybavení

Cesta

Samotnou cestu jsem naplánoval na 24 dní, s tím že 2 dny na začátku a na konci zabrala přeprava do destinace. Takže 20 dní na kole, každý den jinde. Až příliš smělý plán, který nepočítal s žádnými vynucenými zastávkami způsobenými nepřízní počasí, únavou materiálu či jinými okolnostmi.  

Day 1 – Vídeň 24,5 km na kole

Cesta vlakem z bydliště do Vídně proběhla v pohodě. Trochu jsem sice při koupi jízdenky asi týden před cestou zaspal a nevlezl se s kolem do některých rychlíků (v Uherském Hradišti byly slavnosti vína, takže rezervace zabrali ovínění darmošlapové), ale nakonec mě zachránil osobák do Břeclavi. Trochu mě naštvalo to, že cena přepravy kola je pokud jedete do Rakouska 15 Euro. Dal jsem tedy za svůj lístek asi 200,- a za samotné kolo 300,- Co už. Do Vídně jsem tedy dorazil něco kolem 11 večer. Letadlo mi letí v 7 ráno a jelikož z centra vede údajně až na letiště cyklostezka, rozhodl jsem se tam přejet vlastními silami. Cyklostezku nacházím lehce s pomocí offline navigace Locus v mobilu. Vede podél Donaukanal a po starých komunikacích kolem rafinerie a dalších továren až k letišti. Noční jízda je lehce strašidelná, po trase nepotkám ani živáčka.

Day 2 – let a Boston 9,3 km

Na letišti trochu nekvalitně spím v polosedě, po čtvrté ráno balím kolo do vaku (dal jsem si záležet aby se nic nerozbilo). Odbavení probíhá v pohodě a rychle. Letím se skandinávci z SAS, za kolo pokud je do 23 kg stejně jako u dalších větších společností se dnes naštěstí už nic neplatí (v tomto světle se mi opět vybavuje drahá místenka pro kolo ve vlaku, trochu paradox). Let do Kodaně celý prospím. Na luxusním letišti v Kodani mám asi 3 hodiny pauzu mezi lety, i když je dopoledne dávám si pivo v Irské hospodě, snad aby se mi lépe spalo v letadle do Bostonu. Sedmihodinový let uběhne rychle, mezi dřímáním jsem se dívám na nějaké filmy. V Bostonu absolvuju krátký, z mé strany zbytečně nervozní, pohovor s imigračním úředníkem, vyzvednu kolo, projdu “vítací” halou ke stojánce autobusů do centra. Ty jsou směrem z letiště zdarma. Amerika mě nevítá úplně vlídně, trochu poprchá a je asi 18 °C (resp 65° F, musím si zvykat :-)). Cestou z letiště koukám na vysoké mrakodrapy v centru a hlavně mraky aut na čtyř a více proudých silnicích, je zrovna odpolední špička. Pro každého Evropana je první cesta do nového světa asi vždy velký zážitek a objev. Z podzemního nádraží South Station se vyškrábu na povrch a skládám kolo. Déšť mezitím zesílil. Oblékám vše proti dešti a jedu večerním městem do Cambridgeportu na druhou stranu Charles River. Ostrá zkouška nového oblečení do deště. Ubytován jsem u prvního z ws hostitelů – Marka. Je to postarší dětský psychiatr, který jezdí rád na svém skládacím kole po Evropě. Byl dokonce i u nás a zná pár lidí na Slovensku. Dobře jsme si poklábosili, popili moji slivovici a jeho vodku (už tady mě možná napadla poprvé myšlenka na to že slivovice jsem vzal málo).     

V Bostonu

Day 3 – Boston – Newburyport  107,2 km

Ráno je mlha, bez deště a o dost tepleji, později dusno. Mark mi udělal výbornou snídani a poradil jak se nejlépe vymotat z Bostonu. Nechávám si u něj některé nepotřebné věci jako obal na kolo, přespím u něj ještě na zpáteční cestě. Dopoledne strávím ještě ve městě. Je zde rušno, spousta turistů se prochází po Freedom trail, pohyb na kole v centru není úplně jednoduchý. Kolem řek a i větších cest jsou ale parádní cyklostezky a spousta Bostoňanů je využívá. Obědvám obří a výbornou bagetu zakoupenou v bistru Pauli’s v italské čtvrti. V Bostonu není mnoho obřích mrakodrapů, samotné město nepůsobí nijak zběsile, naopak spousta menších domů z červených cihel hned kousek mimo centrum mu dodává příjemnou atmosféru. Určitě by bylo fajn zde strávit pár dní, ale kolo volá. A hlavně tu bagetu je nutné spálit. Cestou ven z města se stavuju v přístavu, je zde USS Constitution, nejstarší funkční americká válečná loď. A poté ještě v okrajových čtvrtích v jednom ze výborných místních malých pivovarů Nightshift. Výborná IPA, ale nejde sedět, už tak mám zpoždění a dlouhou cestu před sebou. Trefil jsem na cyklostezku, která vede jako mnoho jiných tady po staré železniční trati. Je částečně po šotolině, ale ta je tvrdá, tak se jede dobře. Projíždím kolem těch méně nablýskaných, špinavějších částí staré Ameriky, zadních dvorků, cihlových továren z 19. století. Na první den si docela dávám, projíždím bez delší zastávky Salem, město čarodějnic a nyní docela nóbl místo a poklidný přístav Manchester-by-the-Sea, dějiště stejnojmenného, pár let starého filmu. Za Manchesterem se krajina mění nejprve v hluboké lesy s jezery a pak rozsáhlé mokřadní oblasti s meandrujícími řekami. Do Newburyportu, kde mám domluveno ubytování u Jeannie a Martyho, dorážím až za hluboké tmy.

Jezero Beck Pond za Manchesterem

Newburyport

Day 4 – Newburyport – Cape Neddick 84,4 km                                                   

Dopoledne lehce mrholí a celý den fouká proti. Jedu kolem pobřeží, moře je docela rozbouřené. O 1000 km jižněji právě naráží na pevninu hurikán Florence. Tady na severu to naštěstí není moc znát. Široké písčité pláže jsou viditelně po sezóně a působí velmi melancholicky. Atmosféra jak z Felliniho filmů. Spousta různých atrakcí, restaurací a obchůdků je zavřená. Dostavuje se lehčí krize, jednak tělo bolí ze včerejšího dne, a počasí moc nepřidává na psychické pohodě. V Portsmouthu kupuju malou bombu na vařič. Poprvé ochutnávám slavnou humří bagetu (lobster roll) a ačkoliv mám plody moře rád, ten poprask kolem humrů jsem nepochopil. Dobré, ale nic převratného. Nohy stále moc nejedou, takže když vidím k podvečeru ceduli značící kemp, neváhám.   

 Salisbury Beach

Day 5 – Camp Neddick – Portland 101,3 km

Ráno platím za kemp správci, který jezdí kolem nervózně v golfovém vozíku (večer tam nebyl) 32$, což je tady docela standardní cena. Kvituju rozhodnutí vzít si vařič, teplá polévka a káva po noci ve stanu jsou prima. Včerejší chmurná nálada je pryč a i počasí se konečně spravuje a po třech dnech vychází slunce a hlavně nefouká. Po cestě narážím na muzeum starých vlaků a tramvají. Za Bidefordem najíždím opět na cyklostezku Eastern Trail, moc pěkná trasa lesem a poté nádhernou prosvětlenou krajinou kolem meandrů řeky Nonesuch. Všude je spousta ptáků, po stezce leze dokonce malá želva. Na Cape Elizabeth je moře stále rozbouřené, ale ve slunečním světle na plochých kamenných útesech vytváří krásnou podívanou. S výhledem na maják a moře neodolám občerstvení ve skvěle umístěné restauraci Lobster Shack at Two Lights. Už několikátý člověk za pár dní se u mě zastavuje na kus řeči, Američané v tomto koutě země jsou rozhodně srdeční. Do Portlandu dorazím v 6 večer. Je to nevelké město, ale je to tu rozhodně in. Ubytován jsem u dvou mladých lidí, čerstvých snoubenců Stephanie a Kevina. Zatáhnou mě na narozeninovou party jejich kamaráda. Všichni jsou tak nějak na prahu mezi školou nebo začínajícím zaměstnáním, moje cesta jim připadá “cool” a “awesome” a vše je zajímá. Padnou nějaká piva, griluje se. Noční jízda na kole spolu s dalšími patnácti mladými lidmi je pro mě velký zážitek (hipsteřina jak sviňa, rozumíš).  

Ogunquit Beach

Eastern trail

Cape Elizabeth

Day 6 – Portland – Newcastle 95,3 km

Ráno se ještě trochu motám (ne že bych měl ještě v hlavě ze včera) v Portlandu. Jeho cihlové ulice krásně prosvětluje jasné slunce a vrhá ostré stíny. Město je poměrně kopcovité, resp. jeho centrální část. Musí to být příjemné místo k životu. Po chvíli už jsem opět na silnici č. 1 směrem na sever. Silnice je to sice poměrně rušná, ale pro cyklisty a jiné potížisty tady mají obrovitou krajnici, která je široká jako celý pruh. Chvílemi přemýšlím po které straně toho pruhu mám vůbec jet. Ve Wiscassetu se stavuju ve slavné humří boudě Red’s Eats, podle mnohých nejlepší vůbec, která údajně spotřebuje 14,5 tuny humřího masa za rok. Soudě podle mé porce to bude i více. Končím s humry, nebo mě to zruinuje. Den uzavírám ve městečku Newcastle, ubytování je opět u ws hostitele Kevina, cca 50 let. Říká, že už objel na kole skoro celý svět. Chystá se zrovna na přejezd Afriky –  borec.  

Portland, Maine

  Krajina za Portlandem

Day 7 – Newcastle – Belmont 108,5 km

Ráno je u moře mlha, ale nakonec bude příjemných 25°C. Jedu většinou po silnici č. 1, pár km bloudím než zase trefím správný směr. Je to první den kdy je trochu členitější terén. V Camdenu mám snahu vylézt na Mt Megunticook, žulový kopec tyčící se asi 400 m nad mořem. Nakonec jsem zůstal jen u nižšího vrcholu Mt Battle, i odsud je pěkný výhled. Zpět cestou z kopce trochu bloudím, stezka není moc vychozená ani značená. Po pár km zpět na kole zastavuji u krásného jezera Lake Megunticook a koupu se. V jezeře je pár ostrůvků a to mu dodává na zajímavosti. Voda má pěkných 24°C. Ubytování mám opět přes ws v Belmontu, ještě se zastavuju v Searsmontu v pivovaru Thrashers, kde hraje parádní kapela a zdá se že je to místní kulturní centrum, protože se zde sejde postupně tak na sto lidí. Hostitelka Cathy má pro mě doslova dveře otevřené, v podstatě mi dovolí využívat vymoženosti a pohodlí svého domu bez toho aniž by sama byla přítomna. Jsem směrován pouze malými lístky s poznámkami. Cathy se později ukáže jen na chvíli, pečuje totiž v sousedství o nemocného příbuzného.    

Výhled z Mt Battle

Lake Megunticook

Day 8 – Belmont – Mt Desert Island 99,8 km

Ráno při snídani si užívám klasickou americkou verandu s houpačkou. Cesta č.1 se od tohoto místa mění na téměř dálnici, s dost hustým provozem. Krajnice i když je stále široká má poměrně velké praskliny. Praží slunce. Sem tam minu přejetého rosomáka či jinou lesní potvoru. Je patrné že čím dál víc na sever vládne příroda nad krajinou silnější rukou a lidská obydlí tu tvoří jen malé ostrůvky propojené řídkou sítí silnic. Dojedu až na Mt Desert Island jehož velkou část zabírá Acadia National Park. Pochopil jsem že většina dopravy směřuje sem. Ubytovaný jsem na severu ostrova v motelu v části Eden.   

Day 9 – Mt Desert Island – Sunset Point Campground 110,2 km

Krásný den. Slunce a teplo. Lituju později že jsem neskočil někde do moře, pak už možnosti nebyly. Vstávám brzy, dnes je toho potřeba objet hodně. Dorazím do Bar Harboru, hlavního letoviska ostrova, odkud pojedu později trajektem. Kupuji snídani a vyjíždím na objížďku východní části ostrova po jednosměrné Park Loop Road. I když se za vjezd musí platit, je to parádní projížďka s výhledy na krásné útesy z červené žuly. Borovice slabě voní v dopoledním slunci, asfalt je hladký, auta kolem jezdí pomalu. Nádhera. Vyjíždím na Cadillac Mountain, je to asi 450 m vysoko, ale v tom horku pěkná fuška. Místní tam jezdí auty, nahoře jsou obrovská plná parkoviště, cyklistu žádného nepotkám. Výhled do okolí z vršku stojí za to. Nemůžu se ale dlouho kochat, chci stihnout trajekt. V Bar Harboru si dávám ještě obří zmrzlinu, tady prostě malé porce neexistují. Trajekt do Winter Harboru mi ušetří tak 50 km a navíc je to skvělé svezení na malé lodi pro asi 40 lidí. Kolo mi vezmou bez problémů, kapitán je správně bodrý a během cesty ukazuje různá zvířata, například delfíny. Winter Harbor působí oproti Bar Harboru ospale a tiše, nejsou zde žádní turisté. Odpolední slunce v kombinaci s bíle natřenými domy vyvolává dojem, že zde čas plyne mnohem pomaleji a tak nějak správně. Na noc jsem se ubytuju v pěkném kempu kousek za Harringtonem. Od moře večer rychle přichází mlha, chlad a vítr.

Acadia National park

Day 10 – Sunset Point Campground – Lubec 105,7 km

Ráno si chci ještě zaplavat v Atlantiku než ho nadobro opustím, ale odliv moře posunul o něco dál a odhalil bahnité dno. Jedu poslední úsek pobřeží Maine do Lubecu. Zastavuji se jen v restauraci Helens v Machias. Dávám si burger a borůvkový páj pro energii na další cestu. V Lubecu to vypadá jak na konci světa a ještě po sezóně dohromady. Za mostem už je vidět ostrov Campobello, což už je Kanada, malé ostrůvky pohlcuje večerní mlha. Ulice jsou liduprázdné, skoro všechny podniky zavřené. Bohužel také trajekt, kterým jsem chtěl přejet do Eastportu už je mimo provoz. Budu tak muset pozměnit trasu a trochu se vracet. Stavím stan v kempu kousek před Lubecem a po nákupu potravin ještě zajíždím k majáku Quoddy Head, což je nejvýchodnější výspa americké pevniny. Od moře rychle přichází mlha a vše pohlcuje.  

Lubec a maják Quoddy Head

pokračování příště…

Všechny fotky z první části

Rubriky: Travelogue | 1 komentář

Tour de France preview

Ačkoliv sportovní fanoušky letos vytěžuje fotbalové mistrovství světa v Rusku, Tour de France převezme otěže pevně do rukou jako vždy po tři červencové týdny. Letošní závod je poznamenaný rozruchem kolem Chrise Frooma a jeho startu, který nebyl až do posledních dnů jistý. V pondělí, pět dní před startem ho nakonec UCI očistila, ale skvrna na tváři cyklistického sportu je opět o něco větší. Bohužel i to je cyklistika v roce 2018 a její fanoušek se musí vybavit růžovými brýlemi, aby mohl nerušeně sledovat pouze samotné dění na silnicích v epických krajinách krásné Francie. Snad se letos nedočkáme dalších kontroverzních okamžiků a závod proběhne v duchu fair play.      

Trasa závodu

Letošní trasa je při bližším pohledu docela záludná. Letos se jede kolem Francie po směru hodinových ručiček, startuje se v regionu Vendé a konec je tradičně na Elysejských polích. První týden je po rovinách severu, ve druhém týdnu přijdou Alpy a ve třetím Pyreneje. Po dvou úvodních sprinterských etapách, přijde na řadu těžká týmová časovka na 35 km. Nedávné TTT na Dauphiné a Suisse ukázaly velké rozdíly mezi týmy, a tato časovka je ještě náročnější. Někteří jezdci na pořadí ztratí minutu i více. Pátá “bretaňská” etapa je docela klasikářská s množstvím krátkých stoupání. V šesté pak určitě uvidíme souboj klasikářů na Mur de Bretagne. Na závěr týdne přijde neděle v pekle, tedy více než dvacet km z celkových 150 po kostkách používaných na závodě Paříž – Roubaix. Proto množství týmů bere specialisty na tento povrch. Takto těžká etapa s tolika kostkovými úseky se ještě na Tour nejela.  A ještě dodám, že některé z etap v prvním týdnu mohou být ovlivněny větrem vanoucím od Atlantiku a vytvořením echelonů.

9. etapa s 15 těžkými sektory na kostkách (letour.fr)

Hned po volném dni, přichází nálož tří těžkých etap v Alpách. Už v té desáté určitě někdo zaplatí, jak to po volném dni vždy bývá. Jedenáctá etapa končí prvním větším kopcem a také má jen 108,5 km, takže je možné očekávat urputné závodění od kilometru 0. 12. etapa je nabitá třemi alpskými velikány, Madeleine, Col de la Croix de Fer a končí na ikoně Alpe D’Huez. Celkem přes 70 km do kopců. Není úplně jasné, která etapa je letos královská, ale blíží se jí právě ta dvanáctka. Víkendové etapy jsou pak záludné, hlavně nedělní do Carcassone možná nebude jen nabídka pro únik.

12. etapa není dlouhá, zato je pořád do kopce a z kopce (letour.fr)

Hned po druhém volném dni přijde opět nálož horských etap. Šestnáctá je delší, sedmnáctá naopak představuje experiment a možná i extrém se svými jen 65 km. Není v ní ani metr roviny a je těžké předpovídat jak bude její průběh vypadat. V posledním týdnu jsou etapy v horách celkem tři a o konečném pořadí ještě rozhodne sobotní 31 km dlouhá časovka s krátkým ostrým kopcem v závěru.        

   17. etapa má jen 65 km! (letour.fr)

Favorité a jejich týmy

Tour je jako vždy výborně obsazená těmi nejlepšími závodníky. Jelikož Chris Froome jel Giro, jeho rivalové zavětřili možnost po jeho tříletém kralování konečně opět vyhrát Tour. Ale Froome jim nic nedá zadarmo, a dokonce do party rivalů přitáhl z Gira i Toma Dumoulina, kterému by trasa závodu měla také vyhovovat. Středně dlouhá časovka a docela dlouhá TTT je pro ně a jejich týmy lákadlem, jež si nedokážou odříci. Za poslední roky pokusy o double Giro/Tour skončily nejlépe 5. místem Contadora v roce 2015. Pokud by ale někdo mohl dokázat double vyhrát, pak je to právě nejlepší závodník  třítýdenních závodů posledních let.

Chris Froome při svém úniku na Finestre (cyclingnews.com)

Nelze říci, že by byl Froome na Giru úplně dominantním závodníkem, resp. měl více slabších dní, ale stačily mu dva vynikající útoky na Zoncolanu a Finestre a tímto závod vyhrál. Dříve býval celé tři týdny konzistentnější, je tedy možné že dokázal nějakou část formy pošetřit ještě na Tour a dokáže vyhrát 4. Grand Tour v řadě. Každopádně na Tour se budou ztráty v prvních dvou týdnech těžko dohánět v tom třetím, takže musí být s týmem více obezřetný.

Pak je tu samozřejmě jeho kauza s překročením limitu salbutamolu z loňské Vuelty, která neměla být do startu dořešena.

Šéf UCI Lappartient tvrdil, že rozhodnutí komise o jeho vině či nevině pravděpodobně nepřijde před Tour a Froome se tak postaví na start. Jisté je, že Francouzi Frooma nebudou vřele vítat, naopak můžeme očekávat další převleky v podobě inhalátorů či polévání močí.   

“Jezevec” Bernard Hinault Froomovi nedávno spílal v médiích, a nejen pro to že má tento bývalý závodník ve Francii a na Tour stále velký vliv a popularitu, řada fanoušků s ním souhlasí. Bohužel u francouzů je objektivita většinou trochu zastřená touhou po vítězství jejich závodníka, takže by se jim velmi hodilo kdyby Froome řekl že raději zůstává doma. Každopádně tlak francouzských médií i fanoušků Frooma může rozhodit. ASO zaslalo před pár hodinami Sky ostrý dopis, ve kterém žádá aby se Froome na start nepostavil a cituje v něm svá interní pravidla. Mohlo by prý nakonec dojít k tomu, že celá stáj bude ze závodu vyškrtnuta. Celé to měl ještě v tomto týdnu projednávat francouzský olympijský výbor a UCI. Je možné, že tento humbuk ASO dělá jen pro to aby si opět upevnila své výhradní postavení v rámci sportu, každopádně je pochopitelné že nechtějí aby Froome jel nebo dokonce vyhrál, načež by byl později z výsledků vyškrtnut. Každopádně dnes nastala protiakce UCI, která je s ASO dlouhodobě na nože a Frooma v této kauze očistilo.    

Vicenzo Nibali ví kdy zaútočit – letošní San Remo (cyclingnews.com)

Závody v mezidobí po Giru ukázaly, že většina závodníků co směřují svoji formu k Tour je na tom velmi dobře. Snad jen Vicenzo Nibali po vítězství na San Remu bere závody jako přípravu bez výraznějších výsledků. Ale tato uspávací strategie se mnohokrát Italovi už vyplatila a žralok bude určitě kousat. Má k dispozici slušnou podporu do hor, ale možná v týmové časovce bude jeho ztráta větší. Richie Porte je pasován na největšího favorita závodu po Froomovi. Vloni musel odstoupit po těžkém pádu, i v roce 2016 byla jeho cesta ke konečnému 5. místu poznamenána problémy. Tour de Suisse vyhrál jakoby jen mimochodem, bez výraznější námahy, obě časovky na Tour mu hrají skvěle do karet. Pokud nebude opět jeho osudem pád, minimálně pódium je již pro něj nachystáno. Nairo Quintana po svém rázném vstupu na scénu v roce 2013 je na nejtěžších závodech obdivuhodně konzistentní, tedy každý rok je na pódiu. Na Tour už byl dvakrát druhý a jednou třetí. Možná Froomova únava mu může otevřít stupínek nejvyšší, ale Nairovi zatím vždy něco málo chybí. Má ale spolu se Sky nejsilnější tým do hor a je jisté od Movistaru čekat útočný závod. Romain Bardet je největší domácí nadějí. Na Tour se v posledních dvou letech umístil vždy na pódiu. V jeho neprospěch letos (jako i jindy) hovoří obě časovky. I když asi bude útočit ve sjezdech, bude rád když se nakonec umístí do 5. místa.  

Černí koně  

Primož Roglič se každým rokem strmě zlepšuje, letos již vyhrál tři etapáky. Jeho síla v horách a časovce ho předurčuje k velkým úspěchům na Grand Tours. On sám nic nechce uspěchat a na Tour údajně jede jen pro úspěchy v etapách, ale může být i vysoko v pořadí. Jakob Fuglsang zraje jako víno a minulý rok byl v nejlepší formě svého života. Musel však po pádu a dvou zlomeninách odstoupit z 5. místa. Do desítky na Tour a vůbec jakékoliv GT nakoukl jen jednou v roce 2013, jinak bývá poměrně konzistentní na krátkých etapácích. Druhé místo na Švýcarsku ukázalo, že je opět ve velké formě (v podstatě nevyhrál jen díky úvodní zpackané TTT, na kterou si musí Astana dát pozor).

Jakob Fuglsang vítězí ve 4. etapě Romandie (cyclingnews.com)

Vítěz Dauphiné Geraint Thomas je záložním lídrem Sky pokud by Froome odpadl, i když v třítýdenním závodě zatím nikdy nebyl ani v desítce. Dvojka Alejandro Valverde a Mikel Landa, bude krýt záda Quintanovi a je dost pravděpodobné, že vytvoří neustále útočící trojku. Tím že budou všichni vysoko v pořadí by to mohlo být velice zajímavé. Adam Yates viděl na Giru jak jeho dvojiče Simon vyzrálo v plnohodnotného GC závodníka a bude jistě chtít představení svého bratra alespoň částečně napodobit. Samozřejmě ale bez výpadku v posledním týdnu. Vloni překvapivě druhý Rigo Uran pravděpodobně tento výsledek nezopakuje, ani kdyby byl ve stejně dobré formě, ale alespoň může držet skomírající Cannondale v první desítce. Dan Martin se na Tour postupně lepší, až k loňskému šestému místu. Ale nakouknout do pětky pro něj bude velmi obtížné.

Jisté je že tým Sky bude po té co se umístí na čelních místech v TTT ve třetí etapě opět chtít závod kontrolovat, nicméně nevypočitatelný první týden s kostkami jim to může pěkně zavařit. A také velké množství závodníků jako je Nibali, Bardet, Dan Martin, a další, kteří nečekají a útočí na jakémkoliv typu a sklonu povrchu, může ze závodu udělat skvělou podívanou. Sestava Sky je možná nejsilnější co kdy byla. Resp. je to letos první Tour v éře osmičlenných týmů a asi se ještě více projeví jejich dominance, jelikož její závodníci jsou i velmi univerzální. Vidím tam 7 vynikajících časovkářů, 5 skvělých vrchařů a 4 závodníky kteří Froomovi pomůžou na kostkách. Pokud budou všichni ve výborné formě (nejsem si jistý Poelsem po Giru) budou to mít jejich soupeři opět velmi těžké. O sestavě Movistaru jsem již mluvil, ti jediní by snad mohli Sky v horách početně konkurovat. BMC pomůže Portemu velmi v časovce, v horách bude mít k ruce jen Carusa a Van Garderena. Týmy Nibaliho a Bardeta, Bahrain resp. AG2R budou mít v TTT, ve větrných oblastech a na kostkách jistě problémy. V horách mají oba podporu dobrou. Quickstep je postaven hlavně pro Gaviriu, ale Alaphillippe a Jungels budou útočit na etapy. U Jungelse se letos trochu zastavil progres v etapácích (i když vítězství na Liége je pro to více než slušná náhrada), nicméně desítku při shodě okolností atakovat může. Soupisky všech týmů lze vidět například zde.

Bílý trikot

V soutěži o nejlepšího závodníka do 25 let budou vidět zejména francouzi David Gaudu, Guillaume Martin a Pierre Latour. Na Marca Solera zbyde v nabité sestavě Movistaru pozice pomocníka a učně, ale i vytáhlý španěl může překvapit v pořadí. Nejvíce zvědaví jsou všichni na kolumbijskou senzaci Egana Bernala, pokud pojede*. Je mu stále teprve 21 let, ale jeho talent je obrovský a do World Tour vlétl po hlavě. Mnozí, např. jeho bývalý trenér Gianni Savio z Androni, říkají ale že jeho zařazení do sestavy Sky je ještě moc uspěchané, a může tak mladého jezdce psychicky i fyzicky odrovnat. Nikdo neví zda může vydržet tři týdny v plném nasazení. Aby jel pouze na etapy mě nehraje zase s filozofií Sky soustředit se pouze na celkovou výhru. Spíše tedy bude stejně jako Soler pomocníkem Frooma.     

Egan Bernal suverénně ovládl Tour of California (cyclingnews.com)

Sprinteři

U rychlých mužů nastává poměrně zajímavá situace. Tradiční trio Mark Cavendish, André Greipel a Marcel Kittel se v tomto roce nijak zvlášť často neprosadilo. Dohromady mají na kontě pouze 11 vítězství ze spíše menších závodů (z toho Cavendish jen 1!).  Ani Alexander Kristoff nevypadá v nejlepší formě, a navíc teplé počasí ve Francii mu nikdy nesvědčilo. Je tak možné, že nastane střídání generací. Ačkoliv nestartuje Caleb Ewan, ani Elia Viviani, jsou zde talentovaní Dylan Groenewegen a Fernando Gaviria, kteří se mohou přihlásit o opuštěný sprinterský trůn, resp. vyhrát pár etap. A pak je tu samozřejmě Peter Sagan, který může klidně vyhrát tři i více etap. Na Tour se často stává že sprinter, který vyhraje první etapu, pak získané sebevědomí přetvoří v zisk mnoha etap dalších. Letos to na nějakou dominanci jednoho závodníka nevidím, spíše to budou chaotické koncovky a o vítězství se podělí více závodníků. Možná mezi nimi budou i domácí Arnaud Démare a Nacer Bouhanni, Michael Matthews, nebo v nějaké těžší etapě Daryl lmpey či Sony Colbrelli. Quickstep má na ploché etapy nejsilnější tým, DeClercq, Terpstra, Lampaert a Gilbert nedají únikům žádnou šanci.

Peter Sagan si z Mistrovství ČR a SR udělal vlastní závod (sport.idnes.cz)

Soukromé tipy:**

pódium: 1. Richie Porte 2. Chris Froome 3. Vicenzo Nibali

Egan Bernal vyhraje bílý trikot

Peter Sagan vyhraje zelený trikot

Sky vyhraje klasifikaci týmů

Peter Sagan vyhraje 2 a více etap

Jakob Fuglsang bude do 10. místa, stejně jako Nibali, Quintana, A. Yates

Richie Porte bude celkově do 3. místa

Mark Cavendish nevyhraje ani jednu etapu

André Greipel nevyhraje ani jednu etapu

Fernando Gaviria vyhraje 1 nebo více etap

Dylan Groenewegen vyhraje 1 nebo více etap

Alejandro Valverde vyhraje aspoň 1 etapu

Primož Roglič vyhraje aspoň 1 etapu

Egan Bernal vyhraje aspoň 1 etapu

 

* v době uzávěrky článku nebyla známa ještě sestava Sky

** autor nenese žádné následky pokud se prognóza nevyplní 🙂

Rubriky: At races | komentářů 7

Giro 2018 – výsledky a úvahy

Máme za sebou první Grand Tour tohoto roku. Zkusím napsat pár poznámek a komentářů o tom jak jsem ji vnímal a k tomu co se odehrálo.

Giro bylo jako vždy velmi zajímavé, nepředvídatelné, s jedním velkým zvratem na konci jako vystřiženým z hollywoodského trháku (např. Šestý smysl). Za posledních několik let se něco podobného stalo snad jen před dvěma lety kdy Nibali v posledních dnech Gira převrátil pořadí naruby, i když hlavně díky tomu že Kruiswijk spadl. I na Vueltě se občas podobná zápletka objeví (Contador 2012 nebo souboj Dumoulin Aru před třemi lety), ale třeba na Tour která je více svázaná si takové drama v novodobé éře nepamatuju.

Hlavní momenty Gira

Už úvodní časovka v Jeruzalémě naznačila že Giro bude velmi zajímavé. Rohan Dennis dlouho seděl v budce pro vedoucího závodníka, až mu nakonec sebral prvenství obhájce Tom Dumoulin. Časovka nebyla nakonec tak jednoduchá jak to vypadalo na papíře, a hodně vyhovovala vrchařům. V následujících dvou etapách v Izraeli jasně ukázal Elia Viviani kdo bude králem letošních sprintů. Ve čtvrté etapě na Sicílii splnil úlohu favorita v klasikářském dojezdu Tim Wellens. V páté podobné etapě s trochu lehčím dojezdem pak zvítězil Enrico Bataglin a Giro se dostávalo do obrátek. V prvním horském dojezdu na Etnu se výborně ukázali závodníci Mitcheltonu. Esteban Chaves se dostal překvapivě do velkého úniku a zvítězil. V závěru etapy se k němu ještě z malé skupiny favoritů dotáhl Simon Yates a projeli cílem společně. Chris Froome nevypadal v této etapě vůbec dobře, ale nakonec ztratil čas pouze na Yatese. V dalším stoupání se pak předvedl talentovaný Ekvádorec Richard Carapaz. V závěrečné etapě prvního těžkého týdne na apeninský velikán Grand Sasso zvítězil Simon Yates. Zde Froome ztratil dokonce více než minutu a s jeho ambicemi to nevypadalo vůbec dobře.

Takto vypadalo pořadí po prvním týdnu:

  1  YATES, Simon (MITCHELTON – SCOTT)                                   37:37:15
  2  CHAVES RUBIO, Jhoan Esteban (MITCHELTON – SCOTT)        + 32
  3  DUMOULIN, Tom (SUNWEB)                                                             + 38
  4  PINOT, Thibaut (GROUPAMA – FDJ)                                                 + 45
  5  POZZOVIVO, Domenico (BAHRAIN – MERIDA)                              + 57
  6  CARAPAZ, Richard (MOVISTAR)                                                      + 1:20
  7  BENNETT, George (LOTTO NL – JUMBO)                                     + 1:33                                  8  DENNIS, Rohan (BMC RACING)                                                       + 2:05
  9  BILBAO LOPEZ DE ARMENTIA, Pello (ASTANA)           
10 WOODS, Michael (EF EDUCATION FIRST – DRAPAC)              + 2:25
11 FROOME, Chris (SKY)                                                                          + 2:27

Rozdíly sice nebyly až tak dramatické (zvláště při pohledu na konečné pořadí), ale spíše styl jízdy závodníků jako je Yates, Chaves a oproti tomu Froomův, v této fázi závodu byl více než vypovídající.

Prvním zásekem do brnění Mitcheltonu bylo odpadnutí Chavese hned v prvním kopci po volném dnu. Direktoři zmiňovali alergie, možným problémem u Chavese je také jeho křehká fyzická povaha, jelikož dříve prošel vleklým zraněním, nebo prostě nevyladil formu na tři týdny těžkého závodu. Až do konce závodu už nenašel sílu k výraznému výsledku v etapě, dokonce ani v horských dojezdech nebyl vidět po boku Simona Yatese. Etapu vyhrál Matej Mohorič, ze kterého se stává specialista na tyto etapy z úniku. V 11. etapě která končila krátkým ostrým kopcem zvítězil opět Simon Yates a pevně tak svíral otěže závodu. Froome ztratil dalších 40 sekund. Následující sprinterské etapy si rozdělili Sam Bennett a Viviani. Na mýtickém Zoncolanu se poprvé ukázal znovuzrozený Chris Froome, odrazil závěrečný nápor Simona Yatese a potvrdil že od souboje s Cobem na Angliru mu tyto prudké dlouhé kopce svědčí. Ovšem hned následující den se v etapě do Sappady role převrátily. Simon Yates zaútočil již na předposledním kopci a dojel do cíle 41 sekund před prvním pronásledovatelem. Froome na něj ztratil dokonce 1:32.

Pořadí po druhém týdnu:

 1  YATES, Simon (MITCHELTON – SCOTT)                     65:57:37
 2  DUMOULIN, Tom (SUNWEB)                                             + 2:11
 3  POZZOVIVO, Domenico (BAHRAIN – MERIDA)            + 2:28
 4  PINOT, Thibaut (GROUPAMA – FDJ)                                + 2:37
 5  LOPEZ MORENO, Miguel Angel (ASTANA)                     + 4:27
 6  CARAPAZ, Richard (MOVISTAR)                                       + 4:47
 7  FROOME, Chris (SKY)                                                           + 4:52                                                 8  BENNETT, George (LOTTO NL – JUMBO)                      + 5:34
 9  BILBAO LOPEZ DE ARMENTIA, Pello (ASTANA)          + 5:59
10 KONRAD, Patrick (BORA – HANSGROHE)                       + 6:13

Časovku po dni volna vyhrál Rohan Dennis, Dumoulin ani Froome neztratili mnoho. Simon Yates zajel velmi slušně a z růžového trikotu nebyl vysvléknut. Nicméně později sám uváděl že toto čtyřiceti minutové úsilí bylo klíčové k výpadkům v regeneraci v dalších etapách a přispělo k jeho zlomení. Poté slavil ve dvou etapách úspěch Quickstep s Vivianim a Maxem Schachmanem na Prato Nevoso. Již zde Simon Yates ztratil pár sekund na Dumoulina a v tomto poměrně nenáročném kopci to povzbudilo jeho soupeře. Poprvé se v horách objevila u Yatese slabost a žraloci ucítili ve vodě krev. A v následující etapě to přišlo. Sky říkalo, že připravuje velký plán, bylo to samozřejmě i součástí psychologických hrátek před královskou etapou, ale určitě to nalomilo nejednu unavenou mysl. Na prvním kopci se nepodařilo vytvořit dostatečně velký únik a až pod úpatí Colle delle Finestre se jelo pekelné tempo, únik měl jen minutu na peloton. Stoupání má 18 km a již v úvodní čtvrtině se podařilo Sky orvat peloton jak samicu, hlavně Simon Yates začal výrazně ztrácet. V půlce kopce ještě před šotolinou pak už z tak zběsilého tempa nastoupil Chris Froome a svou typickou kadencí se vzdálil Dumoulinovi a ostatním pronásledovatelům. Na vrcholu Finestre měl asi 40 sekund na malou skupinku vedenou Dumoulinem, a svůj náskok navyšoval i ve sjezdu. Byly před ním ještě dvě stoupání do Sestriere a Jafferau a i díky tomu že stíhat ho v malé skupince musel hlavně Tom Dumoulin dojel o více než 3 minuty před nimi a převlékl se do růžového. V následující etapě už si vítězství pohlídal i díky pomoci Astany a navzdory dvěma pokusům Toma Dumoulina o útok. Do té doby na pódiu jedoucí Thibaut Pinot v této etapě těžce zaplatil za předchozí úsilí a vypadl z pořadí. Giro je prostě kruté. Kruté a krásné. V poslední etapě v kulisách římských monumentů našel nejvíce sil v nohách Sam Bennett.

Konečné pořadí:

1  FROOME, Chris (SKY)                                                      86:11:50
2  DUMOULIN, Tom (SUNWEB)                                              + 46
3  LOPEZ MORENO, Miguel Angel (ASTANA)                   + 4:57
4  CARAPAZ, Richard (MOVISTAR)                                     + 5:44
5  POZZOVIVO, Domenico (BAHRAIN – MERIDA)          + 8:03
6  BILBAO LOPEZ DE ARMENTIA, Pello (ASTANA)      + 11:50
7  KONRAD, Patrick (BORA – HANSGROHE)                   + 13:01
8  BENNETT, George (LOTTO NL – JUMBO)                    + 13:17
9  OOMEN, Sam (SUNWEB)                                                 + 14:18
10 FORMOLO, Davide (BORA – HANSGROHE)               + 15:16

Chris Froome si zaslouží samostatný odstavec….

Spadl ještě před časovkou, kterou jel pak docela opatrně. V úvodních etapách byl nevyrovnaný, ztrácel v krátkých kopcích na koncích etap. Až na Zoncolanu se probral a zvítězil, ale i v následující etapě zaplatil za své úsilí a opět ztratil na Yatese o hodně víc než v předchozí etapě získal. Stále nad ním visí salbutamolový přízrak a je velmi nejisté zda se objeví na Tour (otázka je jestli po třech GT za sebou mu to vůbec tělo dovolí i když sám na Tour chce). Až v předposlední možné etapě si připravil útok jako z dílny Coppiho či Pantaniho (i když někteří spíše zmiňují Landise zejména v souvislosti s nepovolenými látkami). Jeho tým, který do té doby jakoby jen trénoval mu připravil dokonalou pozici a na Colle delle Finestre naprosto zničili celý peloton, zlomili do té doby suverénního Yatese. Další závodníci dojeli s velkými ztrátami nebo zaplatili další den. Osmdesáti kilometrový útok jediného osamoceného muže v horském terénu je opravdu něco co vejde do historie cyklistiky a kdo měl možnost to vidět si to bude dlouho pamatovat. Je vidět, že z Frooma se stal naprosto výjimečný a komplexní závodník, u něhož je nejdůležitější ta zkušenost s výhrou Grand Tour. Prostě ví jak na to, podařilo se to jednou, dvakrát, třikrát, podaří se to znovu. Dříve se opíral o časovku a o jeden zdrcující nástup v horách. Nyní je i vynikající sjezdař, a poprvé předvedl tak dlouhý sólo únik. Nutno dodat že to bylo přesně to co stačilo, jiným způsobem by Dumoulina neporazil. V jisté nadsázce se dá říci, že mu v podstatě stačil jeden vynikající výkon v jedné etapě, který následně potvrdil tím že v další etapě nic neztratil. Dumoulin předváděl sice skvělé časovky a v horských dojezdech vždy dojížděl na předních pozicích, ale bez toho že by některý den dokázal výrazně odskočit. Froomovi opět sice k vítězství pomohl skvělý tým kolem něj, ale těch 80 km si musel ujet sám. To že za to nezaplatil v následující etapě může asi jeho skvělá regenerace zvláště v těchto koncích těžkého závodu.     

V moderní éře cyklistiky se tak stal prvním člověkem, kterému se povedlo vyhrát 3 GT za sebou (dříve jen Mercx a Hinault).

Na druhou stranu lze říct, že Froome neměl na Giru vůbec startovat, než se vyřeší aféra z Vuelty 2018. Takto se jedná o výsledek, který stejně jako mnoho jiných může být vymazán z historických tabulek.

…stejně jako Tom Dumoulin

Čekalo se na to v jaké přijede formě po celkem nevýrazném jaru, ale Tom od úvodní časovky ukázal, že je v něm síla se kterou se bude muset v následujících letech počítat. V přímém souboji s nejlepším závodníkem na Grand Tours posledních let sice prohrál, ale jen o 46 sekund a jeho zarputilost a vytrvalost i v těch nejprudších horských dojezdech je obdivuhodná. Sice není schopen reagovat na prudké nástupy, ale vytrvalým tempem si vše dojede a někdy i nastupující horské blechy odpáře. Je ideálním závodníkem pro Tour, na které ještě vlastně v nejlepší formě nestartoval, zejména pokud bude na programu delší časovka.

…a také Simon Yates

Po dva a půl týdne si počínal naprosto suverénně a vládl Giru. Čtyřmi odvážnými útoky v závěrech etap si postupně navýšil své vedení a zdál se neohrožen ve vedení. Novináři i veřejnost na jeho styl závodění pěli ódy. Zdá se mi až trochu zvláštní, že jeho forma spadla z naprosté špičky až někam k bodu mrazu, že nebyl ty poslední dvě etapy schopen dojet trochu slušně a alespoň uhájit místo v desítce. Možná se ještě dovíme co za tím bylo, snad nemoc, nebo prostě nebyl jeho organismus dobře vyladěn na poslední týden a tělo řeklo “už dost”. Orica tak musí nadále doufat, že jeden z bratrů Yatesů nebo Chaves nakonec tu první příčku urve. Tady tomu bylo blízko i když přeci jen strašně daleko.     

 

Naši závodníci bohužel zapadli do průměru Gira. Roman Kreuziger si z Arden přivezl dobrou formu, kterou potvrdil šestým místem ve čtvrté etapě (mohlo to být i lepší pokud by najížděl do kopce v lepší pozici), ale pak už pomáhal svému lídrovi spíše na začátcích kopců. Na to aby vydržel do závěrů neměl natrénováno resp. se to u něj neslučovalo s přípravou na Ardeny. Zdeněk Štybar zkoušel několik útoků v závěrech etap ale výraznějšího umístění se nedočkal. Může se radovat aspoň ze čtyř vítězství Vivianiho, kterému dobře rozjížděl spurty. Honza Hirt zůstal za očekáváním, v horských dojezdech nejezdil v popředí a nepovedl se mu ani výsledek z úniku. Spíše pracoval pro své lídry, ale v závěrech stoupání odpadal.   

Známkování jednotlivých týmů:

Team Sky – 1

Jasná 1 vzhledem ke všemu  již výše řečenému. Opět se ukázala na konci Gira jejich skvělá připravenost. Čtyři závodníci by klidně v jiném týmu mohli jet Giro na sebe, hlavně Woutu Poelsovi by měl Chris Froom postavit pomník za jeho loajalitu a pomoc v závěrečné fázi už několikáté GT. Sky vyhrálo i týmovou klasifikaci.

Quick Step – 1-

Elia Viviani vyhrál celkem 4 etapy a získal trikot pro vítěze bodovací soutěže. Další etapu vyhrál ještě mladý talent Max Schachmann, takže pro belgickou sestavu tradičně úspěšná Grand Tour. Minus je za poslední etapu v Římě. 

Bora Hansgrohe – 1-

Sam Bennett byl Vivianimu velmi zdatným soupeřem a nedal mu nic zadarmo. 3 vítězství jsou maximum čeho mohl dosáhnout, možná i díky převaze sprinterského vlaku Quickstepu je to trochu nadplán. Ostatní sprinteři tak na Giru ostrouhali a 7 etap si rozdělili právě tito dva. Navíc mladíci Davide Formolo a Patrick Kondrad potvrdili své Grand Tours ambice a skončili oba v desítce.    

Mitchelton-Scott – 2

Sympatická stáj z Austrálie sice vyhrála díky svým vrchařům pět etap, ale zůstane v nich hořký pocit z neúspěchu v GC. Vždyť v jednu chvíli to vypadalo tak růžově (:-)). Simon Yates vozil od 6. až do 19. etapy růžový dres a dominoval závodu, a Esteban Chavés se jevil také velmi dobře. Ale jeden špatný den u Chavése a úbytek formy Yatese ve třetím týdnu znamenají že si tento tým bude muset na další úspěch ještě počkat. Alespoň Jack Haig ukázal velký potenciál v horách.

Astana Pro Team – 2

Sice nezvítězili v žádné etapě, ale nakonec si odvážejí úspěch v podobě 3. a 6. místa. U Miguela Lopeze se čekalo, že bude vysoko i když byl spíše nenápadný a ke konci raději jen bránil bílý dres před Carapazem. To Pello Bilbao dosáhl životního výsledku. I když je mu už 28 a vždy platil za talent, podařilo se mu až nyní prosadit se takto vysoko.

Movistar – 2

Movistar jel na Giro se sestavou bez hvězd, ale nakonec bojovali s Richardem Carapzem o bílý trikot a i když si ho Lopez pohlídal je 4. místo skvělý úspěch pro talentovaného Ekvádorského vrchaře. Navíc vyhraná etapa. Carlos Betancur ukázal, že v něm stále dříme někdejší talent.

Sunweb – 2

Tom Dumoulin přijel ve skvělé formě a i přes všechnu snahu to na vítězství nebylo. V horách jel spíše defenzivně, ale to je jeho styl. Navíc i pořád se zlepšující Sam Oomen proklouzl do desítky.

Androni Giacatolli – Sidermec – 3

Zástupci domácí stáje chodili hlavně do úniků, Davide Ballerini získal dvě prventství v soutěži průběžných sprintů a combativity. Manuel Belletti nebyl ve sprintech moc vidět, nejlépe skončil pátý.

Lotto Fix All – 3

Lotto vyhrálo díky Wellensovi jednu etapu a velice dobře si vedl také v úvodní etapě Victor Campenaerts. Adam Hansen odjel svoji 20. GT v řadě na solidním 60. místě. Jens Debuscherre byl daleko od úspěchu ve sprintu. Na víc to v téhle sestavě být nemohlo.

Bahrain-Merida – 3

Sice urvali jedno vítězství díky Mohoričovi, ale zklamáním bylo vypadnutí Domenica Pozzoviva z boje o titul nebo alespoň pódium. I když 5. místo je pro něj vyrovnáním nejlepšího umístění, vypadal na víc.

AG2R – 3-

Můj oblíbenec Alexandre Geniez se téměř protlačil až do desítky. Pouze Nico Denz a jeho druhé místo v etapě stojí za zmínku.

Lotto Jumbo – 3-

V druhém Lottu si vedl solidně Bataglin a vyhrál 5. etapu. V únicích mě zaujal Koen Bouwman. Robert Gesink je svým někdejším stínem, ale to je po jeho zdravotních lapáliích docela pochopitelné.

Bardiani CSF – 3-

Giulio Ciccone předváděl v horách odvážné kousky, ale k vítězství v etapě bylo daleko. Byl druhý v klasifikaci vrchařů, kterou na začátku vedl jeho kolega Barbin.

BMC Racing – 4

BMC se pokoušelo přetvořit Rohana Denise z časovkáře na GT závodníka a ne úplně se to podařilo. Každopádně toto Giro pro to nebylo zrovna nejvhodnější. V časovkách vynikající, dokonce vezl chvíli i růžováka. Ale v horách na nejlepší zatím nemá. Ostatní z týmu docela neviditelní.

Groupama – FDJ – 4

Dlouho to vypadalo na úspěch pro Pinota v podobě pódia, ale sny se zhroutily v předposlední etapě. Sébastien Reichenbach se opět zapsal jako jeden z nejlepších horských domestiků, ale tady sázka na jednu kartu nakonec nevyšla.

Dimension Data – 4

Zklamáním byl výkon Louise Meintjese, který se nepotkal s formou a vzdal. V překvapení naopak pokračoval objev Ben O’Connor, který se držel na hraně desítky. Bohužel při sjezdu ze Sestriére spadl a zlomil si klíční kost.

EF Education First – Drapac – 4

Michael Woods dlouho figuroval v popředí, ve čtvrté etapě téměř zvítězil. Ale v závěru couval v pořadí až z toho bylo 19. místo v GC. Sacha Modolo byl ve sprintu nejlépe druhý. Vrchaři Dombrowski a Carthy nepředvedli až na pár účastí v únicích nic převratného.

Katusha Alpecin – 4

V Katushi překvapil José Gonçalves umístěním v úvodní časovce a  nakonec i 14. místem v GC. Tony Martin už není v časovkách to co býval, takže v té delší bral jen druhé místo.

Israel Cycling Academy – 4-

Pouze veterán Ruben Plaza předvedl v jedné z etap velmi sympatický výkon a dojel si pro druhé místo. Ke konci Gira byl v únicích aktivní i Kirsts Neilands, ale jinak tato nová stáj ničím nepřekvapila. Ben Hermans nepředvedl nic.

UAR Team Emirates – 4-

Všechny karty měli vyložený na Fabia Arua, ale když ten odpadl a posléze odstoupil už bylo pozdě znovu míchat balíček. Zpočátku byl velmi aktivní Valerio Conti.

WILIER TRIESTINA – SELLE ITALIA – 5

Po odstoupení sprintera Jakuba Mareczka už se na víc než pár účastí v úniku nezmohli. Celkově velmi slabé vystoupení italských prokontinentálních týmů.

Trek – Segafreddo – 5

Dost žalostný výkon Treku. Jakoby v tom závodě ani nebyli.

 

Rubriky: At races | Napsat komentář

La passione per il Giro

V Itálii dělají s vášní skoro vše, od politiky, přes fotbal, italskou kuchyni, design, umění. Někdy se nám to může zdát jako vyprázdněný pojem, fráze a klišé, ale pokud tu vášeň někomu věřit, tak Italové jsou první v pořadí. A o cyklistice to platí obzvláště. Giro bude zase třítýdenní oslavou tohoto sportu, plnou růžové barvy v kulisách krásných italských měst a horských velikánů. Letos se organizátoři rozhodli opět pro export závodu, a to až do Izraele. Poté se závod přesune od Sicílie směrem k severu Itálie a končit se bude v Římě ve smyslu křesťanské symboliky a historického spojení věčného města s Jeruzalémem. A také je zde ještě spojující prvek Gina Bartaliho, vyznamenaného titulem spravedlivý mezi národy za svou činnost v proti-fašistickém odboji a pomocí židovské rodině jež ukrýval ve svém sklepě.  

     Gino Bartali – cyklista a hrdina (https://www.rollingstone.it)

Trasa

Tím, že se začíná v Izraeli a končí v Římě, se Giro vrátilo ke svému často cyklisty a týmy kritizovanému nešvaru, tj. dlouhým transferům. Přelety jsou dva, no a pak ještě několik poměrně dlouhých přesunů mezi etapami.

Organizátoři také tentokrát vynechali nejvyšší horské velikány jako Stelvio nebo Gavia, zřejmě z obavy zkrácených etap kvůli počasí. Etapy jsou rozděleny na dvě individuální časovky, 7 etap pro sprintery, 6 středně těžkých a 6 těžkých etap. I když profily u Gira bývají někdy zrádnější než je z papíru, tedy obrázku profilu zřejmé. A samozřejmě bude také záviset na samotných závodnících jak si kterou etapu udělají náročnou.

Expozice

Krátká, lehce zvlněná časovka v Jeruzalémě a následující dvě ploché etapy budou mít pravděpodobně  pouze vliv na úvodní rozřazení závodníků, i když závodění v pro peloton netypické zemi může mít vliv na pády způsobené nervozitou v balíku.  

Po přesunu do Itálie se začíná v úterý na Sicílii a hned je na programu poměrně těžká klasikářská etapa s dojezdem do krátkého prudkého kopce. Ani 5. etapa není úplně lehká, ale v 6. etapě přijde první velký test – výjezd na Etnu. Kopec téměř od moře do 1736 m není sice úplně prudký (většinou pod 7% ve své druhé části), ale celkově má téměř 40 km. Často se stává, že někoho z favoritů první hora závodu překvapí a na Etně se k tomu určitě schyluje. Sedmá etapa je pro sprintery, ale závěr prvního týdne bude patřit opět vrchařům. Osmá etapa končí u klášteru Montevergine di Mercogliano a devátá šplhá na apeninský gigant Gran Sasso až do 2135 m. Víkendové etapy mají 209, resp. 225 km což bude hrát také svou roli. Jak na Etně tak i na Sassu mohou závodníci počítat se silným větrem. Pěkně náročných prvních 9 etap.   

4. etapa je zubatá jak pila (www.gazzetta.it)

Zápletka

Po dni volna následuje nejdelší etapa letošního ročníku, tedy 239 km dále směrem na sever Itálie, kterou by teoreticky měly kontrolovat spurterské týmy. Jedenáctá etepa bude jistě plná vzpomínek na Michele Scarponiho, zavítá do Fillotrana, tedy místa kde tragicky zahynul. Závěrečný krátký kopec v Osimu bude opět nachystán pro výbušné klasikáře. Po fotbale a cyklistice jsou třetí italskou sportovní vášní závody na rychlých strojích s motory, takže dvanáctá etapa zavítá do Imoly a i zde by měli vítězit nejrychlejší muži pelotonu. Třináctá etapa je rovněž plochá a předznamenává klid před bouří, kterou bude sobotní výšlap na Zoncolan, obávané a brutální stoupání Karnských Alp. Patnáctá etapa nevypadá na papíře tak náročně a měla by spíše vést k vítězství úniku, ale po útrapách na Zoncolanu v předchozím dni může mít někdo slabší den. Tyto dvě etapy jsou rovněž nejblíže z ČR takže uvidíme opět silnice obsypané českými fanoušky tak jako v minulých ročnících.   

Legendární Zoncolan a jeho šílený profil (www.gazzetta.it)

Velké finále

Ve třetím týdnu následuje hned po volném dni časovka na 34 km, která je převážně plochá a bude tak sedět specialistům. Horské blechy zde hodně ztratí a proto bude jistě závod v horách plný útoků. 17. etapa startuje v oblíbeném letovisku Riva u Gardského jezera, ale jinak se jedná o profilově spíše klidnější záležitost. Vyvrcholení závodu nastane v následujících třech etapách. Nejprve je cílem etapy Prato Nevoso, kopec který se postupně čím dál víc zalamuje. Ve dvacáté etapě čeká v půlce Colle delle Finestre, dlouhý a nemilosrdný stoupák s druhou polovinou na štěrkové cestě. Po něm se ještě před závodníky zvedne stoupání do Sestriere a Bardonecchie. Poslední šance na změnu pořadí bude ve dvacáté etapě končící v Cervinii, před kterou jsou ještě dva dlouhé kopce. Nedělní dojezd v Římě po leteckém transferu bude již formalitou a odměnou pro přeživší spurtéry.

19. etapu s Finestre se dá označit za královskou (www.gazzetta.it)

Maglia rosa

Hlavními favority na vítězství jsou obhájce Tom Dumoulin a Chris Froome. Dumoulin je vynikající časovkář, a vloni ho v horách nesetřásli ani Nibali s Quintanou. Letošní přípravu pojal nenápadně, ale patnácté místo na Liége a jeho vlastní slova o skvělé kondici naznačují dobrou pohodu. Nad Froomem jedoucím Giro po dlouhých devíti letech od časů Barloworldu se vznáší přízrak dopingového skandálu TUE, který se táhne od konce minulého roku. Froome navenek nenechává nic na sobě znát, ale v hlavě mu určitě hryže pocit nejistoty nad vývojem celé kauzy a nad budoucností svého závodění. Současně však bude chtít dokázat svoji nadvládu na pelotonem. I když jsou tifosi mnohdy k dopingu tolerantní, Frooma určitě vítat s otevřenou náručí nebudou. Ne že by snad na něj měli jako ve Francii lít moč, ale i informace, že jeho účast na Giru je výsledkem tučného finančního bonusu mu mnoho příznivců na trati rozhodně nepřidá. A jelikož se Sky se na Giru nikdy moc nedařilo je tento jinak jasný favorit třítýdenních podniků v nelehké pozici.

Chris Froome byl v roce 2009 ještě v dresu Barloworldu blízko k vítězství v etapě, vyhrál Simon Gerrans, Froome dojel šestý (www.bikeraceinfo.com)

Miguel Angel Lopez je jako předurčený pro ostrá stoupání italských hor. Bude navíc lídrem v silné Astaně. Stále je velmi mladý a chybí mu lepší výkonnost v časovce, nicméně v horách by mohl kralovat.  

Thibaut Pinot ukázal dobrou formu na Trentinu, chuť útočit mu nechybí i když jeho sjezdy jsou stále jeho achillovou patou. Oproti ostatním vrchařům, kromě Frooma a Dumoulina, má ale lepší časovku a může si tak dělat zálusk na pódium.  

Maličký Domenico Pozzovivo se na Giro dokáže vždy dobře nachystat a letos to platí opět. Trentino i  Liége pro něj dopadly skvěle. A tým z Bahrainu sice bude podporovat Nibaliho na Tour, ale Pozzovivo může i tak pomýšlet na vyrovnání svého nejlepšího umístění v první pětce.

I když se Fabio Aru na Trentinu nejevil tak dobře jak výše jmenovaní, může to pro něj znamenat pomalejší nástup formy s cílením na poslední týden Gira. UAE je ovšem citelně slabší tým než vloni Astana a zdá se, že Aru zatím tímto svým vydupaným přestupem trochu ztratil.

Simon Yates zaznamenal v jarních závodech velmi dobré výsledky a na Giro je dobře připraven.  Johan Esteban Chaves na jaře několik závodů nedokončil a jeho forma je mi trochu záhadou, nicméně někdo kdo skončil na Giru druhý nemůže být podceňován.

Další závodníci patří spíše mezi černé koně. Kanaďan Michael Woods by chtěl navázat na loňský úspěch na Vueltě a také na vítězství Rydera Hesjedala na Giru v roce 2012, ale sám naznačil že půjde hlavně po etapách. Novozélaňďan v barvách Lotta George Bennett už měl rozjeto několik slibných Grand Tour, ale vždy ho brzdily pády či nemoce. Letos by to mohlo vyjít, i když má už poměrně mnoho (28) závodních dní odjeto. Louis Meintjes je letos po návratu svého původního týmu poměrně neviditelný, spíše věřím někomu z dvojice Bory Davide Formolo, Patrick Konrad že budou vidět v popředí.

Maglia bianca

Na Giro se chystá množství talentovaných mladých vrchařů. Miguel Angel Lopez bude velmi pravděpodobně nejlepší z nich, ale jsem zvědav i na výkony mladých závodníků jako jsou Ben O’Connor, Sam Oomen, Giulio Ciccone, Hugh Carthy, Richard Carapaz nebo Jack Haig. Někdo z nich může zažít průlomový závod a skočit do desítky.   

Maglia ciclamino

Ciclamino jest italsky brambořík, a jeho fialová barva květů bude letos určena pro dres nejlepšího sprintera. Giro bývá tradičně sprintery opomíjené, ti se soustředí hlavně na Tour, a také množství klasických plochých etap je na Giru pomálu. Největším favoritem na ploché etapy je Elia Viviani, který má za sebou i silný podpůrný tým Quick Stepu a zatím také velmi dobře rozjetou sezónu. Ve Sky nedostal minulý rok vůbec příležitost jet Grand Tour, takže má o motivaci postaráno. Nahánět ho budou určitě další domácí spurtéři, zejména Sacha Modolo, Jakub Mareczko, Niccolo Bonifazio či Manuel Belletti, ale překvapilo by mě pokud by jeden z nich získal více než jednu etapu. prosadit by se mohl také Sam Bennett z Bory, ale letos nemá zatím moc dobrou sezonu.

Týmy

Nejsilnější tým má Astana, vždy se dokázali na Giro skvěle připravit a letos jsou snad ještě lepší. Na Tour of Alps měli v horách dominantní převahu a zde tým doplnili ještě o agresivního Lutsenka a spolehlivého domestika Kangerta. Ve Sky bude hodně záležet na výkonu Wouta Poelse, který Frooma často na Tour v posledním týdnu zachraňoval. Než se rozjede zastoupí ho ve formě jezdící maličký Elissonde a Sergio Henao. David de la Cruz má také zatím dobrou formu, Sky může být nakonec stejně silné jako je pro ně obvyklé na Tour. Tyto dva týmy by měly závod kontrolovat v horách, za nimi zeje poměrně hluboká díra. Sunweb obhájce růžového trikotu Toma Dumoulina není tak silný, spoléhat na formu stárnoucího Ten Dama a trojici mladíků Oomena, Hamiltona a Vervaekeho, může být ošemetné. Ale vloni to Dumoulin zvládl. Řada týmů vysílá na Giro sestavu, kde není lídr určený pro celkové pořadí a půjde jim tak zejména o dílčí etapové úspěchy. Je zde možné zařadit AG2R, Lotto Fix All, Quick Step, Movistar, Katusha, Trek, pravděpodobně i BMC. V případě druhodivizních domácích týmů se bude počítat hlavně agresivita a účast v únicích. Bude zajímavé sledovat jak se poprvé v závodě projeví snížení počtu závodníků z 9 na 8.

České zastoupení

Na Giro jedou Zdeněk Štybar, Jan Hirt a Roman Kreuziger a všichni tři vypadají ve skvělé kondici po vydařeném jaru. Zdeněk Štybar bude mít poměrně hodně prostoru k individuálním výsledkům, hned po Vivianim je asi největší nadějí Quickstepu na etapová vítězství. Jan Hirt je zdá se po přestupu do Astany v dobré pohodě a měl by zůstávat s Lopezem ve velkých kopcích co nejdéle. Je vidět, že nový materiál i kvalitní příprava v jedné z top stájí světového pelotonu ho zase nakopla o něco výše, v pohodě se se všemi dorozumí italsky a jelikož taktika Astany na Trentinu byla velmi útočná, klidně se může stát že může získat i nějakou etapu. Na celkové pořadí Jan nemyslí, ale tohle Giro ho i tak může posunout zase o něco výš v profipeletonu. Roman Kreuziger v Ardenách doslova zářil, a i na předešlých jarních závodech vypadal velmi dobře. Nicméně jeho hlavní práce bude domestikování pro Chavese a Yatese. V Australské stáji jsou ale i v dobré formě jezdící Haig a ve slušné kondici se po zranění vracející Nieve, takže na to Roman nebude sám a není vyloučen ani nějaký individuální úspěch v etapě. I když letos nejsou kopce na Giru tak vysoké, je u něj zřejmě vyloučeno vyšší umístění v pořadí, chybí mu vysokohorské soustředění a příprava směřovaná k výbušnosti na Ardenách zřejmě také není pro Giro ideální. Daniel Turek se bohužel neprosadil v Izraelském týmu pro Giro. Je to škoda, v únicích by ho bylo jistě vidět. Stejně tak Leo König dlouho figuroval v předběžné soupisce, ale jeho vleklé patálie s kolenem mu zabránily startovat. Nicméně i tak budou naši závodníci určitě vidět.          

Jan Hirt v útoku na Giro del Trentino (sport.idnes.cz)

Giro bude opět epickým dobrodružstvím s nepředvídatelnými zápletkami a krásnou, uvolněnou atmosférou italských měst a přírody. Přeji Vám hodně zážitků při jeho sledování.

Rubriky: At races | 1 komentář

Vive le Tour !

A je to zase tady. Červencová třítýdenní paralýza jménem Tour. Vrchol cyklistické sezóny. Miliony diváků na trase i přilepených u televizních obrazovek. 21 nepředvídatelných dnů, kdy se může stát cokoliv. Spousta velkých i malých příběhů, sladkých vítězství i hořkých porážek. Pot, krev, slzy, euforie i zklamání. Takže podívejme se na to, co nás čeká.

Trasa

Trasa je opět jiná, překvapivá, na papíře spíš lehká. Kromě tradičního střídání Alp a Pyrenejí ve druhém nebo třetím týdnu je letos nezvykle těžký první týden. Dříve v něm byly spíše rovinaté etapy, s nebezpečím větru, a maximálně jeden dojezd na kopec. Letos je hned v páté etapě těžký dojezd na Planche des Belles Filles (před třemi lety jsem si to stoupání zkoušel a je to pěkně náročný, i když krátký kopec). A navíc o víkendu dvě těžké etapy v pohoří Jura. Hlavně ta nedělní, tři velmi těžké kopce kolem deseti procent. Do toho ještě pořadí nadělí úvodní 14 km časovka v německém Düsseldorfu a možná i třetí klasikářská etapa do Longwy s kopcovitým dojezdem jako stvořeným pro Peťo Sagana.

9. etapa vypadá hrozivě (letour.fr)

Druhý, „Pyrenejský týden“ nabízí několik dobrých možností pro odvážné únikáře. Pro závodníky na celkové pořadí vypadá na papíře ne až tak náročně, ale všichni musí být pozorní, zvláště když v pelotonu jsou útočné typy jako Contador, Aru, Bardet nebo Daniel Martin. Zásadní tady určitě bude 12. etapa do Peyraguedes se stoupáním na Port de Balés a Col de Peyresourde v krátkém sledu před cílem. V následující 13. etapě pak následuje v posledních letech už každoročně zařazovaná krátká (jen 100 km!!) horská etapka, kterou se určitě vyplatí sledovat od začátku do konce. A možná 15. etapa je takovou nenápadnou záležitostí ala Fuente Dé.

 

Třetí týden nabídne alpské velikány Galibier a Izoard, ale už to nejsou tři horské etapy po sobě jako v minulých letech. Nicméně je tu i na závěr druhá časovka na 22,5 km, s ostrým krátkým kopečkem, která může nakonec rozhodnout o celkovém pořadí. I to je poměrně netypické, jen 36,5 km časovek celkem, žádná týmová. Nicméně po skoro třech týdnech závodění i zde mohou být rozdíly velké.

18. etapa a legendární Izoard (letour.fr)

Hlavní favorité

Chris Froome se letos nezdá neporazitelný. Jeho jaro bylo letos brzděno zraněními i rozvířenou situací kolem možných dopingových praktik v týmu Sky. Na posledním závodě před Tour – Dauphiné bylo vidět, že to není ještě ono. Na druhou stranu ale často útočil a je možné, že tuto taktiku od něj budeme vidět i na Tour a závod tak bude zajímavější, než když zaútočil pouze jednou a pak už jeho silný tým závod kontroloval. Překvapením byl na Dauphiné jeho výkon v časovce, kdy jej porazil nejen Porte, ale i Valverde a Contador.

Možná letos od Chrise uvidíme méně koukání na představec a více útočení (http://chrisfroomelookingatstems.tumblr.com)

Richie Porte se může stát druhým Australanem, který vyhraje Tour. Je tu ovšem několik ale. Vloni sice byl 5., a konečně tak dosáhl signifikantního výsledku, ale nevyhnul se mu jeden slabší moment tentokráte v podobě defektu. Nebýt toho dosáhl by pravděpodobně na pódium. Letos má za sebou vítězství na Tour Down Under a Romandii, vítězství na Dauphiné mu uniklo o sekundy, ale zase porazil všechny hlavní rivaly. Problémem může být to, že má vynikající formu právě už od lednových závodů v Austrálii a může mu něco chybět ve třetím týdnu. Rovněž jeho tým je slabší než Sky a Movistar, nicméně závodníci BMC nejsou ani žádná ořezávátka, někteří pomáhali k vítězství Cadelu Evansovi. Pro mě by bylo překvapení, pokud by nebyl na pódiu.

 

Richie Porte na trati časovky Dauphiné (letour.fr)

Nairo Quintana na Giru zklamal tím, jak nebyl schopný ujet Tomu Dumoulinovi ve vysokých horách italských alp. Nechci tím snižovat Holanďanův skvělý výkon, ale nejlepší vrchař posledních let by to měl dokázat, pokud chce vyhrát, ale nebylo tomu tak. Zda to bylo tím, že si nejlepší formu schovával na Tour bude zřejmé za pár týdnů. Ale je dost pravděpodobné, že ani on nedokáže zajet kombinaci Giro/Tour v top formě.

Alberto Contador a jeho forma je letos zahalena tajemstvím. V pořadí na letošních etapácích zaznamenal už 4 druhá místa, ale nemá letos ještě žádné vítězství. Na Dauphiné, kde byl až 11., jak sám uvedl, pouze ladil formu, ale je otázkou zda jeho fanoušci neuvidí jen další unavený výkon stárnoucího velikána. Jeho schopnost převrátit závod na hlavu se pomalu vytrácí, na jaře se mu to většinou ještě daří, ale v červenci jsou ostatní lídři i jejich domestici v takové formě že jeho útoky se obrací spíše proti němu. Tento rok se možná bude loučit s kariérou, tak uvidíme, zdase ještě v něm najde vzepětí k nějakému pěknému výkonu.

Alejandro Valverde vytrvale prohlašuje, že bude jen a jen k ruce svému lídru Quintanovi. Ale kdo by mu to věřil, že? Formu má stále skvělou, dokonce by se dalo říci, že se i zlepšuje, třeba v časovkách jsou jeho výkony z posledních let naprosto skvělé. Několik etap s kratšími kopci mu letos bude hodně sedět, možná snad alpští velikáni ve třetím týdnu nebudou pro něj to pravé ořechové, ale i tak by měl být celkově vysoko. Nebo alespoň mít pár vítězství v kapse.

Černí a jiní koně

Zdá se mi, že adeptů, kteří mohou doplnit pětici uvedenou výše na pódiu, je každým rokem více. O těch kdo mohou proniknout do desítky ani nemluvě. Napočítal jsem celkem 27 jmen v letošní startovce, kterým se to v minulosti podařilo (takže to mohou klidně zopakovat) a nadějných závodníků, kteří k tomu mají nejlepší předpoklady. Na Dauphiné jeli skvěle zejména Jakob Fuglsang, Fabio Aru a Dan Martin. Největší domácí nadějí bude Romain Bardet. Do desítky bude chtít určitě poprvé i dvojnásobný vítěz puntíků Rafal Majka a stabilně se zlepšující Louis Meintjes. Nad závodníky z Oricy, Chavesem a Simonem Yatesem visí otazníky. První se vrací po dlouhém zranění, u Simona Yatese mám pocit jakési křehkosti a nevyzrálosti pro Tour. Geraint Thomas může klidně napodobit Richieho Porta z let minulých a zůstávat se svým lídrem až do závěrů etap, což by mu mohlo vynést vysoké pořadí. Jako jeden z mála výše zmiňovaných (kromě Porteho a Frooma) má i skvělou časovku. Prostě dostat se letos do desítky bude vyžadovat velké výkony.

Fabio Aru pojede na Tour v mistrovském dresu své země (www.cyclingnews.com)

Mladíci

Louis Meintjes a Simon Yates se s největší pravděpodobností utkají o bílý dres, ale promluvit do tohoto souboje může i stále se lepšící Němec Emanuel Buchmann, a nadějní Francouzi Guillaume Martin a Pierre Latour.

Sprinteři

Sprinteři mají celkem 9 šancí na hromadný dojezd, což je v posledních letech nezvykle vysoké číslo ale v kontextu minulých desetiletí to není nic zvláštního. Peter Sagan může zaútočit na šestý zelený dres v řadě a vyrovnat tak Erika Zabela. Pokud bude stabilně dojíždět v popředí jak má ve zvyku a sem tam vyhraje nebo pobere body v nějaké těžší etapě, mělo by se mu to podařit. Marcel Kittel by měl sice několik etap vyhrát, ale na Sagana nemá a závodníci jako Michael Matthews, Sonny Colbrelli či Arnaud Démare, kteří jsou schopni přejet i kopec, zase nemají takovou stabilitu výkonů. Loňský vítěz 4 etap Mark Cavendish byl dlouho se svou účastí nejistý poté, co se léčil s mononukleózou a spíše se objevují názory, že nevydrží ani týden. Ale na druhou stranu vloni mu už také skoro nikdo nevěřil.

Týmy

Není překvapením, že už několikátý rok po sobě je Sky nejsilnějším týmem. Černá mašina sice letos mění tradiční barvu za bílou, ale opět čekejme vláček jejich jezdců v popředí pelotonu. Dokonce si mohli dovolit nevzít loňského hrdinu Wouta Poelse, nebo domácí borce Stannarda a Kennaugha. Henao, Nieve, Kwiatkowski, Thomas i Landa by byli v jiných týmech lídry. Tradičně silný bude i Movistar. Rovněž AG2R jde v poslední době hodně nahoru jako tým spolu s výsledky Romaina Bardeta. BMC nevypadá tak silně, ale Moinard, Caruso a Roche by měli Portemu ve většině etap být dostatečnou oporou. Chudák Daniel Martin nemá v Quick-Stepu nikoho, kdo by mu pomohl v horách, protože Julian Alaphilippe má zraněné koleno. Orica byla v posledních etapácích nezvykle neviditelná, ale na Tour by se mohli zvednout. Contadorovi budou v horách vozit bidony Felline, Pantano i Mollema. Nové týmy UAE a Bahrainu se svým majitelům určitě budou chtít prezentovat vítězstvími na největším závodě, ale budou to mít velmi těžké. Astana si veze tradiční závaží v podobě čtyř Kazachů, i když Lutsenko by se mohl předvést v nějakém úniku. Domácí týmy Cofidis, Fortuneo, Direct Energie a belgický nováček Wanty budou rádi za co největší počet km v únicích, i když Nacer Bouhanni by nějakou etapu vyboxovat mohl. Tuším, že Thomas Voeckler letos končí kariéru, určitě se od něj dočkáme nějakých velkých gest v průběhu závodu, přesně jak to mají jeho francouzští fanoušci rádi.

Naši hoši

I když Lefevre nás trochu napínal, bude na Tour startovat i Zdeněk Štybar. Je to asi naše největší šance na to, jak v závodě zanechat stopu. Před dvěma lety jednu etapu vyhrál, tak proč to nezopakovat. Dres mistra republiky mu dodá sebevědomí, práce pro Kittela by měla být spíše na jiných. Zda pojede i Petr Vakoč není jasné, podle mě ne. Pro Ondru Cinka je letošní sezona jedna velká pohádka. Nejdřív zjistil, že má na to jezdit ve světovém pelotonu, a dokonce že mu to docela jde do kopců a v časovkách a najednou je na nejslavnějším závodě hned v prvním svém roce na silnici. Jede jako hlavní pomocník Izagirreho a pokud pro něj bude příkladně pracovat, ještě se mu to mnohokrát vrátí. Roman Kreuziger prožívá nejhorší jaro kariéry, výsledkově se velmi trápil a zopakování umístění v desítce z minulých let je velmi nepravděpodobné. Nepochybuji o tom, že bude nakonec dobře připraven a bude příkladně pomáhat svým lídrům. Nicméně si myslím že Orica moc vysoko své zástupce v pořadí mít nebude a bylo by fajn, kdyby se Roman pokusil o nějakou etapu v závěru Tour. No a nesmím zapomenout na bratry Saganovy, hlavně Juraj jede poprvé na Tour a Peter s ním bude ještě lepší.

Letošní přenosy na ČT nabízí ojedinělou příležitost sledovat etapy od začátku do konce. I na tom je vidět že silniční cyklistika je u nás stále více sledovaná a populárnější. Snad se povede i týmu komentátorů a hostů doplnit skvělé obrázky alespoň slušným komentářem.

 

Rubriky: At races | Napsat komentář

Prach a kostky

Je tady velký týden, dvě neděle s nejvýznamnějšími kostkovými klasikami. Jsou to jediné dva z pěti jednodenních monumentů, které jsou takto blízko v kalendáři u sebe, takže napětí diváka je vysoce koncentrováno do těchto dvou nedělních odpolední. Pro mě jsou to i klasiky nejzajímavější. Na San Remu jsou vždy dlouhé hodiny klidu se závěrem kde se vše najednou stane strašně rychle. Liége je poslední roky také jaksi bez šťávy, velmi vyrovnaná,
navíc v šedivé Belgické průmyslové krajině. Lombardie má zase svým místem na konci cyklistického kalendáře už trochu unavený odér. Ne že bych jejich význam snižoval, ale je to můj subjektivní názor proč preferuji právě tento velký jarní týden.
Pokusím se shrnout co v těchto závodech bude letos zajímavé.

Okolo Flander
Trasa je letos trochu odlišná od loňska, vracíme se po letech na slavný Kapelmuur, ale jeho umístění v závodě nebude mít významný vliv na průběh, jelikož se nachází na 164 km (z 260). Finále je shodné jako v posledních letech. Zase zřejmě rozhodne dvojitý výjezd na Oude Kwaremont/Paterberg. Kopenberg, Tainberg i Kruisberg mezi, určitě sehrají klíčovou roli v prosetí pelotonu, možný je i nějaký překvapivý únik tak jako vloni Kwitkowského se Saganem.
Z uplynulých několika belgických závodů je jasné kdo bude v neděli favoritem a koho v závěru určitě neuvidíme, protože Flandry jsou v tomto nemilosrdné. Kdo na to nemá prostě vepředu nebude, v některém z mnoha kopců ztratí a už ho nikdy v
záběru televizních kamer neuvidíme.

Návrat Kapelmuuru na Flandry (foto: Tim De Waele)

Významní hráči (v obou závodech)
Jasným favoritem Flander je loňský vítěz Peter Sagan (dále o něm i viz. níže). Jeho dominance na Paterbergu vloni i jeho vůle po vítězství proti tak skvělému časovkáři v závěrečné rovině byla dominantní. Na Roubaix to Saganovi zatím moc nejde, jeho maximem je 6. místo z roku 2014.
Číslem dvě je Greg van Avermaet. Na Wevelgemu se ukázal na posledním kopci Saganovi rovnoceným protivníkem, jeho taktická vyspělost po letech druhých míst a skvělý sprint z něj dělá extrémně nebezpečného soupeře. Navíc má dobrý tým pomocníků, Daniel Oss se často objevuje později v závodě v útocích. Výhra v monumentu mu stále chybí, takže je hladový. A i na Roubaix umí být nebezpečný (3. a 4. místo v 2015 resp. 2013).                                                                                                                                               Třetím favoritem je pro mě Philippe Gilbert (o něm viz níže).
Pak je zde Sep Vanmarcke u něhož je zatím forma trochu neznámá po naražení žeber dříve na jaře. Z favoritů druhého sledu bych jmenoval Johna Degenkolba, který se v minulých závodech jevil i v kopcích velmi silný. Má navíc dobrou podporu v Theunsovi a Stuyvenovi. Ale více mu bude sedět Roubaix. To samé se dá říct o trojici Quickstepu Boonenovi, Terpstrovi a Štybarovi. Všem třem více sedí ploché, hrubé kostky severní Francie. Štyby už na Flandrech nějaké to umístění v desítce má, ale podle mě se letos někde opět ztratí v složité taktice svého týmu, který má navíc ještě Trentina a Lampaerta. Silný tým má i Lotto Soudal, s Benootem, Debusscherem a Roelandtsem. Poněkud nevýrazné je letos Sky. Thomas se soustředí na
etapáky a trio Stannard, Rowe a talent Moscon zatím nic světoborného nepředvedlo. Alexander Kristoff vyhrál dnes etapu v De Panne ale za favorita Flander se sám nepovažuje. Z dalších závodníků stojí za zmínku snad jen Lars Boom, který byl v loňských sezónách vždy nahoře. Pro Paris – Roubaix určitě domácí vkládají naděje do Arnauda Demarého, ale v minulých závodech byl velmi nenápadný. Z menších týmů jsem zvědav jestli dokáží obnovit solidním umístěním zašlou slávu Pippo Pozzato a Stijn Devolder. Na Roubaix jsou favorité v podstatě shodní se jmény výše uvedenými, s tím rozdílem že vyhrát může kdokoliv z asi 40 lidí.

Je také jasné, že v obou závodech uvidíme pády, mechanické problémy a tyhle malé osobní tragédie některé z velkých favoritů Flandrů nebo Roubaix vyřadí.
Počasí v neděli kolem Oudenaarde má být příjemně jarní, bez deště.

Těžká rozhodování páně Lefevra                                                                            

Sestava Quickstepu je opět na oba závody obrovsky nabitá velkými jmény. A to může být zase potíž. Závodníci Qucikstepu se často střelí do vlastní nohy, anebo přebírají tak dlouho až přeberou. Do posledních kilometrů mají vždy největší zastoupení v prořídlém pelotonu, ale jejich taktické řešení situací se většinou ukáže jako nesprávné. Otázkou je, nakolik je toto dané fyzickými schopnostmi závodníků či taktickými pokyny z auta sportovních ředitelů. Docela by mě zajímalo zda Lefevre nějak do auta udílí pokyny Peetersovi a Steelsovi či to nechává na nich.

Čerstvý vítr vnesl do jejich řad Philippe Gilbert (věděli jste že jeho další jména jsou Marc Jacky?). Možná za to může jeho ryzí závodnický instinkt. Sice se dříve zaměřoval na
Ardenské klasiky a etapáky, ale z Ronde už má z minulosti dvě třetí místa. Je to podle mě největší šance podlahářů na vítězství na Flandrech. Roubaix zřejmě nepojede. Jeho schopnost akcelerace do prudkých krátkých kopců a následné nastolení ostrého tempa do cíle, i velmi slušný sprint z něj dělá největšího kandidáta na alespoň pódium z modré party. Sám říká, že po patnácti letech v pelotonu tento sport stále miluje a motivace mu nechybí. Na Paris – Roubaix mají trochu větší šance na solidní umístění Štybar a Terpstra, nicméně se určitě pojede na Toma Boonena. Nicméně peklo severu je vždy velká loterie a kdo ví, Tomovi to nakonec může i vyjít (nebo může spadnout ještě před Arenbergem), ale byl by to konec jako z pohádek a ty se skutečností nestávají.

Gilbert je na třech dnech v De Panne jasně nejlepší (zdroj: www.zikloland.com)

Sagan vs Quickstep

Dnes se na CN objevil článek ve, kterém DS Quickstepu Peeters říká: „Nebudeme pracovat na Flandrech na 100 % se Saganem, pokusíme se ale vyhrát. Pokud ale nevyhrajeme, on nevyhraje také.“
Je to prostě válka slov, taktiky a svěšených nohou. Peter Sagan ji začal letos na San Remu, když si po dojezdu frustrovaně zanadával na své parťáky z úniku, který zinscenoval. Minulý týden na Gentu Wevelgemu zase Terpstra Sagana „odpojil“ od prvních dvou závodníků a ten pak prohlásil něco v tom smyslu, že má moc rozhodnout kdo závod nevyhraje. Je to prostě těžká úloha pro Sagana, pokud nemá nějaký problém mechanický či zdravotní, je vždy vepředu, odjíždí do úniků, útočí. Je to závodník kterého si každý hlídá, v pelotonu je díky mistrovskému dresu a výkonnosti naprosto nepřehlédnutelný. Minulé Flandry mu vyšly takticky dokonale, i přes heroický výkon Cancellary, dokázal že je jeho zdatný nástupce. Podle mě je jeho jedinou možností se v těchto velkých závodech uskromnit, zkoušet překvapivé útoky, má totiž ještě 10 let možnost je vyhrávat i když jeho někteří soupeři tu dávno nebudou. A také by mu dost pomohl ještě jeden velmi silný závodník v týmu na tyto typy závodů. Po přestupu z Tinkoffu do Bory přešel z bláta do louže. Saramotins nebo němci jsou sice zdatní pomocníci na kostky, kteří ho budou 200 km krýt v pelotonu, ale potřebuje někoho kdo by byl schopný v závěru útočit, ať Sagan nemusí stále tahat tempo menších skupin, nebo mu nějaký útok rozjet. Uvidíme za rok, třeba to bude Zdeněk Štybar.                                                                                                                             Je jen škoda, že Peeters a celý Quickstep zapomíná na to, že Sagan je také člověk a občas dělá chyby nebo nemá svůj den. V závěru takto dlouhé klasiky ho klidně může někdo přespurtovat nebo zkusit z malé skupiny na posledních km útok jako Thomas E3 v 2015. Jisté je to, že ten kdo se nepokusí, nevyhraje, a ten Sagan tam někde vepředu velmi pravděpodobně vždy bude. Takže buď je to jen blufování a uvidíme v neděli krásný závod kdy vyhraje ten nejlepší, nebo to bude taktická šlamastika a vyhrát může někdo třetí, šťastnější (pravděpodobně GVA, který je nyní lepší než všichni z Quickstepu).
Jisté je že Sagan i Quckistep mají v tomto máslo na hlavě a já se nekloním ani k jedné straně.

Frustrovaný Sagan po dojezdu Gent Wevelgem (zdroj: velonews.com)

Noví klasikáři v této sezóně
Nedá se říci, že by se letos zčista jasna někdo vyloupl na klasikách jako blesk z čistého nebe. Jsou to většinou známá a talentovaná jména světového pelotonu. Potíž klasik je v tom že nikdo učený z nebe nespadl a na tyto těžké závody se musí sbírat zkušenosti.
Letos se mi zatím nejvíce líbí dvojice z Oricy Jens Keukeleire a Luke Durbridge. Oba jsou skvělí svým stylem. Keukeleiremu byla dlouho předpovídána skvělá kariéra na těchto závodech, ale zatím jezdil nenápadně. V závěru Gentu jel jako dráha, na kole jako přikovaný.
Durbridge, jako dříve skvělý časovkách překvapuje i svou schopností vyjet prudké dlážděné kopce. Oliver Naesen se jako domácí talent letos přidává k Benootovi, Stuyvenovi a Lampaertovi. Zvolil závodění za AG2R, místo domácích přecpaných stájí a svědčí mu to.
Nadějně vypadá i další závodník této stáje, Alexis Gougeard. Francie by potřebovala někoho silného. Naposledy byl velkým francouzským závodníkem klasik Chavanel a ten už pomalu končí kariéru. Alexey Lutsenko ukázal že loňské umístění na Flandrech nebyla náhoda a na Dwars door Vlaanderen jel výborně. Na GW však měl nehezký pád. Jméno holandské naděje zní Mike Teunissen. Dokázal vyhrát Paris Roubaix Espoirs, ale přechod k dospělým bývá složitý. Zajímavých výsledků dosáhl letos neznámý Rakušan Lukas Pöstelberger, třeba v Boře roste skvělý závodník na pomoc Peterovi Saganovi.

Peklo severu
Paris – Roubaix je od Flander odlišná svou nevypočitatelností. Je to dáno zejména tím, že na rovném terénu francouzských severních polí má šanci větší počet závodníků než v kopcích Flander a větší roli hraje také štěstí. Překvapiví vítězové z let minulých Vansummeren nebo Hayman dávají velkému množství závodníků možnost snít o tom, že i oni budou jednou třímat v rukou dlažební kostku na Roubaixském velodromu. Vloni jsme toho viděli jasný doklad. Závod byl velmi chaotický, skupiny se neustále proměňovaly, stále se útočilo a vítěz byl překvapením pro všechny. Trasa závodu je naprosto shodná s loňskou, pršet zatím nemá.

Poslední závod Toma Boonena
Tom Boonen si vybral Paříž Roubaix jako poslední závod své kariéry. I to dokazuje jeho status v Belgii, to že si mohl vybrat a skončit po 3 měsících sezóny. Tento závod dokázal čtyřikrát v minulosti vyhrát, a vloni jen málo chybělo aby se stal absolutním rekordmanem. Kdo by nechtěl svůj poslední závod kariéry vyhrát? Zní to jako pohádka, ale může se mu to podařit.
Bohužel pro něj nehovoří statistika právě nejvlídněji. V uplynulých šesti letech třikrát nedokončil nebo nestartoval po předchozích zdravotních problémech a pádech. Je těžké odhadnout nakolik byl loňský výsledek dílem štěstí, jeho obrovských zkušeností
a fyzické formy. Je to vždy jakási kombinace těchto třech vlastností a skutečností. Letos formu určitě má, zkušeností nepřeberně, jen to štěstí bývá často na tomto závodě vrtkavé. Může nastat pád, mechanický problém s kolem, defekt, nebo prostě ujede silná skupina v nevhodný okamžik a Boonen v ní nebude. Či někdo z těch mnoha závodníků na startu bude v cíli prostě o chlup lepší, tak jako vloni. Těžko říci co se v hlavě Tomekeho honí před závodem a jaký si sám na sebe naložil tlak. Každopádně nikomu nemusí nic dokazovat
a 9. dubna večer bude moci ve sprchách velodromu smýt špínu dne a zároveň se ohlédnout za krásnou kariérou.

Tom Boonen počtvrté vítězí na Paříž-Roubaix v roce 2012 (foto: Tim De Waele)

Napište mi do komentářů vaše názory nebo tipy na to kdo vyhraje.

Rubriky: At races | komentáře 2

Australské léto

…pár poznámek k začátku sezony

Zatímco český hobík úpí v tomto mrazivém počasí někde u kamen a tiše tloustne, nebo se v lepším případě věnuje zimním radovánkám na běžkách či fatbiku, v Austrálii se naplno rozjíždí nová cyklistická sezóna. Hurá, jásají majitelé domácích trenažerů a cyklisté gaučáci. Tradičně v polovině ledna začíná Tour Down Under, závod který už má své pevné místo v kalendáři. Uvidíme v něm nové dresy a nablýskaný materiál všech world tourových týmů, přestoupivší závodníky v nových týmech, to vše zabalené do krásného slunečného počasí a pohodové australské organizace. Snad jen ty vysílací časy nejsou pro středo evropana nejlepší, ale troufnu si tvrdit, že kdo si přivstane nebude litovat.

Willunga Hill je na začátku sezóny tvrdý test (mapio.net)

Nové týmy  

V Austrálii se představí dva nově vzniknuvší prvoligové týmy Bora – Hansgrohe a Bahrain Merida Pro Cycling Team. Říkal bych jim prostě Bora a Bahrain. Pozitivní je návrat velkého týmu do Německa (i když Sunweb je již také pár let německý), je to poměrně velký trh, který se dlouho probíral z dopingových let. Ovšem na druhou stranu neschopnost manažerů přilákat do týmu nějakou velkou německou hvězdu je poměrně zarážející. V týmu je celkem 8 Němců, a z toho snad jedině Buchmann má nějaký potenciál. Jinak je spíše charakter týmu národnostně podobný pelotonu Závodu míru – největší hvězdy jsou Slovák, Čech a Polák.

Že se šejkové vrhají do nových sportovních vod potvrzuje i vznik UAE Abu Dhabi (navrhuju zkratku “emiráti”), či spíše přerod z bývalého Lampre, které po dvaceti letech opustilo cyklistiku jako titulární sponzor. Ještě smutnější je však to, že po nedávném konci Liquigasu nemá Itálie worldtourový tým. Inu, kde jsou peníze, tam to jezdí.    

Pro úplný pořádek v názvech týmů: Giant se přejmenoval na Team Sunweb, Etixx – Quick Step na Quick Step Floors (pojedou zřejmě samou podlahu). Do Katushe přistoupil Alpecin (poté co jim plešatící Degenkolb v reklamách moc nenesl, je na řadě Kristoff) a zároveň se majetkově přestěhovali do Švýcarska.  Scott vstoupil výrazněji do Oricy (po BMC, Cannondalu, Treku, Meridě je dalším velkým výrobcem kol v názvu týmu).

V čem a na čem

Z nových dresů se mi docela líbí dresy obou nových týmů UAE a Bahrainu. Oba jsou barevně i geometricky výrazné. Orica značně ztmavla, jakoby chtěli říct “Doteď jsme se učili a bavili, and now we mean bussiness!”. Dres Bory je docela pěkný i když opět zase převažuje černá. I když to není nic pro temnému dresu Sky, na kterém jsou jakési čárečky které prý mají hlubší význam. Ostatní dresy jsou víceméně alespoň barevně podobné roku 2016, i když dříve rudá barva Katushe je nyní poněkud vínová (fuj).   

Jon Izaguirre v barvách nového týmu (www.cyclingweekly.co.uk)

  Specialized si s Argonem 18 vyměnili pozice v Astaně resp. v Boře. Astana rovněž přechází z Campagnola na Shimano. Bahrain bude sedlat Meridy na Shimanu. UAE bude prý jezdit na strojích Colnago s Campagnolem, takže aspoň nějaký návrat italských barev. I když zatím ten stroj nikdo neviděl kompletní. Zajímavě vypadají kola britské firmy Factor zastupované bývalým sprinterem Badenem Cookem, novinka ve stáji AG2R. Francouzi mění také sadu ze Sramu na Shimano.  Poměr Shimano/Campagnolo/Sram bude v roce 2017 14/3/1.

Takto prý vypadají nové Colnaga týmu UAE, ale moudřejší budeme  až příští týden. (twitter.com/Colnagoworld)Koho v Austrálii uvidíme v premiéře v novém týmu

Do velkého týmu se vrací po dvou letech Janez Brajkovič, do týmu Bahrain. Bena Swifta po sedmi letech ve Sky uvidíme v dresu UAE. Loňská kometa Tour Jarlinson Pantano se představí v barvách Treku. Katusha si vytáhla z druhé divize Baptiste Planckaerta. Owain Doull začíná silničářskou kariéru ve Sky.   

Trasa

Trasa je tradiční, bez překvapení. Jede se celkem 6 etap, den před závodem ještě na rozjetí tradiční kritérium . Čtyři etapy jsou sprinterské, celkové pořadí se bude rozhodovat ve druhé etapě ze Stirlingu do Paracombe a zejména v páté, kdy závodníky čeká dvakrát Willunga Hill.

Klasikářský profil druhé etapy ze Stirlingu do Paracombe (tourdownunder.com.au/)

Favorité

Už tradičně na začátku roku pořádané mistrovství Austrálie naznačilo, kdo bude z domácích závodníků vidět. Simon Gerrans vyhrál z posledních pěti ročníků třikrát, čtvrté vítězství má z roku 2006, je tedy jasným favoritem. Orica jede závod jako domácí tým značně motivována, Caleb Ewan bude chtít vyhrát některou ze sprinterských etap. Rohan Dennis ovládl národní časovku, takže po vítězství v roce 2015 bude také domácím želízkem v ohni. Stejně jako Richie Porte kterému tento závod také sedí.

Peter Sagan jede TDU poprvé od roku 2010, tedy svého prvního ve velké cyklistice. Byl to jeho první WT závod, a nevedl si tehdy ještě jako devatenáctiletý vůbec špatně. V jedné etapě byl třetí, ale hlavně v královské etapě na Willunga Hill byl čtvrtý. Od té doby získal dvakrát duhový dres, pětkrát ovládl zelený trikot na Tour a kupu velkých vítězství. Pokud přijel v dobré formě, může zvítězit.

Devatenáctiletý Peter Sagan na svém prvním závodě World Tour (cyclingnews.com)

Mezi další favority patří Diego Ulissi, Sergio Henao, možná i Michael Woods, Tom Jelte Slagter.

Máme zde i dva české závodníky. Petr Vakoč by měl být po skvělém loňském roce lídrem Quick Stepu (alespoň když se tak dívám na sestavu). Poprvé v novém dresu uvidíme Ondřeje Cinka. Pro něj to bude hlavně velká škola pohybu v pelotonu a oťukávání svých možností na začátku nové kariéry.

Jsem zvědavý na Milese Scotsona, další z australských mladých hvězd, které po kariéře na dráze začínají na silnici. Vyhrál nečekaně domácí mistrovství po nástupu v závěru. Jeho bratr Callum pojede za reprezentační tým UniSA. Je docela možné že v první desítce – dvacítce budou nějaká překvapivá jména, aby pak už o nich v tomto roce nebylo vůbec slyšet. Na TDU se to občas stává. Přeci jen je to pro mnoho závodníků příprava a rozzávodění v novém roce.  

Další závody u protinožců

Chris Froome bude chtít zopakovat recept z úspěšné loňské sezony, když pojede malý závod Herald Sun Tour. Vloni zde zahájil sezonu, zvítězil, a odstartoval tak skvělý rok s vítěznou Tour.

Spíše sprinterský jednodenní závod Cadel Evans Great Ocean Road Race (je zajímavé že tam Cadel nezařadil nějaký pořádný kopec:-)) u Melbourne se jede 29.1. a je nově zařazen do rozšířeného World Tour kalendáře. Je tedy nasnadě, že 13 WT týmů které závod pojedou, bude ve stejném nebo velmi podobném složení jako na TDU. Na jednu stranu je fajn že závodníci budou mít o týden více na trénink v teplém počasí, otázka je co to s nimi udělá po návratu do vymrzlé Evropy. Rozšíření WT kalendáře zatím budilo poměrně ostré reakce zejména u sportovních ředitelů. Uvidíme co na to budou říkat závodníci a jak se toto osvědčí v praxi.  

Pěkné australské léto.

I takovéto výhledy nabízí Cadelův závod.

Rubriky: At races | Napsat komentář

Velká cyklokrosová rivalita

…aneb koho a proč letos sledovat ve světě bláta a ledu.

Světu cyklokrosu vládl téměř dvě dekády Sven Nys. Jeho soupeři, kteří se ho snažili z pomyslného trůnu sesadit (a často se jim to také vedlo), byli zejména zpočátku Mario de Clerq, Erwin Vervecken, Bart Wellens, Richard Groenendaal. Později pak hlavně Niels Albert, Zděněk Štybar, někdy i Kevin Pauwels. Tito všichni jsou nyní kromě Pauwelse (a Štybara který je samozřejmě na silnici) pryč a světu cyklokrosu vládnou dvě jména.   


Nad všemi nyní ční Holanďan
Mathieu Van der Poel a Belgičan Wout Van Aert. Jejich dominance nad ostatními je tak velká, že většina výsledkových listin má právě tyto dva v popředí. Viz výsledky nejvýznamnějších závodů tohoto roku:

První a druhý závod Worldcupu UCI v USA vyhrál Van Aert (Van der Poel v USA nebyl)

A pak už:

  • Superprestige #1 Gieten ……………………1. Van Der Poel 2. Van Aert
  • DVV Hottondcross……………………………  1. Van Aert …4. Van Der Poel
  • Superprestige #2 Zonhoven ……………… 1. Van Der Poel 2. Van Aert
  • WC UCI 3 Valkenburg ……………………… 1.Van Der Poel 2. Van Aert
  • Niel Albert CX …………………………………  1. Van Aert 2. Van Der Poel
  • Superprestige #3 Ruddervoorde ………   1.Van Der Poel 2. Van Aert
  • Dvv Koppenbergcross ………………………  1. Van Aert… 15. Van Der Poel
  • Superprestige #4 Gavere ……………………1.Van Der Poel 2. Van Aert
  • WC UCI 4 Zeven ………………………………  1.Van Der Poel 2. Van Aert
  • Dvv Flandriencross …………………………… 1.Van Der Poel 2. Van Aert
  • Superprestige #5 Hansgrohe ……………… 1. Van Aert 2. Van Der Poel
  • Zilvermeercross ……………………………….. 1.Van Der Poel 2. Van Aert

Na trati soupeři, ale jinak kamarádi (velonews.com)

Zdá se tedy, že i v této dvojici má jeden z rivalů navrch.  Již od juniorů byl Mathieu o fous lepší než Wout, ten nikdy nezískal juniorský titul. Zatímco Mathieu se jeví jako silovější, agresivnější jezdec s ryzím talentem, Wout je techničtější zvláště na těžkých tratích, nikdy nepanikaří a málokdy v závodě úplně vybuchne. Umí si správně rozvrhnout tempo a své síly. Van der Poel je mladší (21), syn slavného Adrieho a vnuk ještě slavnějšího Raymonda Poulidora. Takové předpoklady ho předurčují k velké kariéře nejen v cyklokrosu, ale i na silnici. Je přirovnáván svým stylem k Peterovi Saganovi. Nejen množstvím vítězství a talentem, ale i hravou povahou a potřebou ze všeho si dělat legraci a závody si hlavně užít. Až ho cyklokros začne nudit bude chtít vítězit jinde. Snad ho nebudou v kariéře brzdit jeho kolena, se kterými už musel nejednou pod nůž. 

Kdy Mathieu odejde na silnici je jen otázkou času. (cyclingnews.com)

Ale i Wout (22) je velkým talentem a stejně jako Mathieu dokáže jezdit výsledky i na silnici. Letos porazil v krátké časovce v závodu okolo Belgie taková jména jako Tony Martin nebo Niki Terpstra. Oba jsou už v cyklokrosu mistry světa v kategorii elite, Mathieu v roce 2015 u nás v Táboře, Wout nosí duhový trikot letos. Uvidíme, zda u cyklokrosu oba vydrží nebo spíše jak dlouho tato rivalita potrvá. K asfaltu má blíže nakročeno Holanďan, mohl by jít ve stopách svého otce a kombinovat cyklokros a těžké jarní klasiky. U Wouta je spíš pravděpodobnější, že zůstane u cyklokrosu. Pro Belgičany je tento sport téměř posvátný (a hlavně taky dobře placený), takže Wout nemá až takovou motivaci. Navíc, jak sám říká, tento sport miluje, zvláště proto že je to krátká, explozivní, vzrušující, hodinová záležitost oproti nudným čtyř až pětihodinovým etapám a ještě delším jednorázovkám na silnici. Má rád když může v každém kole vést. Když mluví o Zdeňku Štybarovi, kromě toho že si ho váží jako velkého šampiona, naznačuje, že Zdeňkovi možná i závody na blátě chybí. Proto se každý rok na pár závodů vrací. Silnice je prostě obrovská loterie s velkou konkurencí, kdežto cyklokros je závod pravdy, něco jako časovka. Kdo na to má je vepředu, kdo ne je v poli poražených.   

Wout cyklokros a vše kolem něj miluje. Začátek sezóny ve Wisconsinu. (cyclingtips.com)

Trochu v pozadí této dvojice je nyní dřívější velký talent Laars van den Haar, přední pozice drží často veteráni Kevin Pauwels, Tom Meeusen.

Objevují se ale i noví mladí Belgičané, jako ostatně každý rok. Nejlépe vypadá asi Laurens Sweeck, Toon Aerts, hodně můžeme v budoucnu určitě čekat od Eli Iserbyta  a Jense Adamse. Z jezdců mimo Benelux se nadějně ukazují Francouz Clement Venturini a Ital Gioele Bertolini

Laurens Sweeck má z ostatních belgičanů letos nejlepší sezonu (www.stevensbikes.de) 

Nejlepší z našich ve velkých závodech, Michael Boroš se jen občas dostane do druhé desítky celkového pořadí, na víc to bohužel nestačí. Adam Ťoupalík jezdí slušně ve skupině do 23 let, ale na stupních vítězů byl letos zatím ve větších závodech jen jednou.

Další z šampionů (?) – Eli Iserbyt (sram.com)

Série Superprestige a světových pohárů UCI pokračují v těchto termínech:

Superprestige:

  1. 12. Diegem
  2. 2. Hoogstraten
  3. 2. Middelkerke

UCI Worldcup:

  1. 12. Namur
  2. 12. Heusden-Zolder
  3. 1. Fiuggi – Roma
  4. 1. Hoogerheide

Pokračuje také prestižní série DVV/Bpost bank. Mistrovství světa v cyklokrosu pak bude v Bieles, Lucembursku, 28.-29. ledna 2017. Česká televize bohužel jednotlivé závody asi díky úbytku českých úspěšných sportovců nabízí jen spoře a ještě většinou ze záznamu. Ale MS určitě v přímém přenosu bude.  

Wout a Mathieu – souboj v blátě (sporza.be)

Rubriky: At races | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Velká cyklokrosová rivalita

Nejlepší Tour vůbec?

Já vím, já vím, ten titulek je bulvární jak na idnesu a je dost možné, že přílišná očekávání budou vystřídána lehkým zklamáním, ale přesto různé okolnosti červencového divadla dávají tušit, že to letos může být opravdu úžasný závod.
montstmichel

Letos se začíná v Bretaňi, ovce jsu už nachystané fandit u Le Mont-Saint-Michel

Trasa

Někdo někde napsal, že tato letošní trasa připomíná spíše Giro, tak je pekelně těžká. Ano, je zde sice mnoho (dokonce asi 9) etap určených pro sprintery, ale zbytek je nachystán na bitvy o GC. A to tedy určitě i v některých z těch devíti etap se budou dík věci zásadní, pády, echelony atd. Jelikož je trend posledních velkých závodů do toho jít naplno v každé trochu těžší etapě, je se na co těšit. Pyreneje letos přicházejí na řadu před Alpami, a i díky tomu je to trasa vyloženě pro vrchaře.

stage-8-profile8. etapa – Pyrenejská královská etapa (cyclingnews.com)

Počet km v časovkách je 54, ale druhá časovka je horská a i ta delší není úplně plochá, takže rozdíly mezi GC aktéry nebudou značné, i když bude samozřejmě záležet na momentální formě a v případě špatného dne se v obou časovkách dají koupit minuty. Hned ve druhé etapě čeká v závěru krátký kopec, který zamíchá pořadím po úvodním sprinterském dni. Po „Pyrenejském“ závěru prvního týdne, je druhý okořeněn mýtickým provensálským gigantem, těžkou časovkou a zubatou etapou do Culozu. Poslední týden pak vrcholí čtyřmi etapami, kde jedna je těžší než druhá.stage-18-profile

Horská časovka v 18. etapě po dlouhé době na programu Tour (cyclingnews.com)

Tři králové

Minule byli čtyři, tento rok jsou tři. Jména jsou stejná. Nejvýraznější postavy Grand Tours minulých několika let. Vicenzo Nibali z této loňské čtveřice vypadává, protože stejně jako vloni Contador vyhrál Giro, a i když jeho DS tvrdí, že je po něm čerstvý jako padlý sníh, bude se spíše soustředit na etapy a pomoc Aruovi. Sám jsem ale zvědav jak bude v týmu fungovat, protože mu v Astaně určitě letos končí smlouva a jeho animozita vůči mladšímu parťákovi je téměř hmatatelná.

123

Stane se Nairo prvním kolumbijským vítězem Tour? (velonews.competitor.com

Nairo Quintana v ročnících 2013 a 2015 byl vždy v závěru v horách silnější než Chris Froome, vloni to dokonce vypadalo pro něj velmi nadějně. Pokud se vyvaruje ztrát v prvním týdnu a časovce (a tu zlepšil), je tato trasa pro něj jak ušitá. Ve třetím týdnu dostane na rozdíl od loňska ten jeden den v horách navíc, kde by mohl svým slábnoucím protivníkům zasadit konečný úder. Bylo by symbolické, že se to stane právě v etapě do Morzine, která byla svědkem slavných vítězství jeho předchůdců Lucho Herrery a Fabio Parry. Letos zvolil stejný model přípravy jako vloni, dlouhý pobyt v rodném Boyacá a před Tour pouze krátký, ale výživný test na Route du Sud.

12547

Chris Froome byl v 5. etapě Dauphinné nad síly všech (www.telegraph.co.uk)

Chris Froome na Dauphinné ukázal v první horské etapě všem záda (kromě bývalého parťáka Porteho) a vždy když opanoval tento důležitý závod tak se radoval i na Tour. Contadorovy útoky v dalších etapách pak zvládal pokrývat, a i když už nebyl tak dominantní tak závod vyhrál. Je otázka, jestli mu letos bude stačit jeden takto drtivý útok v Pyrenejích, nebo na Mont Ventoux, protože i potom budou mít jeho konkurenti mnoho příležitostí na útok. Sám prohlásil že očekává tvrdou bitvu až do konce. Týmovou podporu má ale vynikající, Mikel Landa by mohl zastoupit roli Porteho a zůstávat s ním až do konce etap.

4701

Alberto Contador na Dauphinné (velonews.competitor.com)

Alberto Contador stojí trochu v pozadí a není tak favorizován jako předchozí dvojice. Je to možná proto, že na Dauphinné skončil až 5., i když vyhrál úvodní horskou časovku a i přes výborné výsledky od začátku sezony. Na Katalánsku a nyní ve Francii ho dokázali Quintana, resp. Froome porazit. Jeho útoky na Frooma byly sice na Dauphinné velmi časté, nicméně nikdy si nedokázal vytvořit větší náskok. Jeho styl však velí nikdy se nevzdávat, dovede překvapivě útočit v různých terénech. On sám mluví o tom, že letos nalezl novou chuť pokračovat ještě minimálně rok. A hlavně vloni byl na Tour unaven po Giru, letos vrhá všechny síly na Tour. Zda to ale bude stačit na Quintanu a Frooma není jasné. Přeci jen Froome ukazuje, že se na Tour dokáže vždy výborně připravit, a stále mladý Nairo se rok od roku zlepšuje. Týmovou podporu má El pistolero slušnou, nicméně diktovat tempo budou spíše Sky a Movistar.

Pokud se někdo jiný než tito tři výše zmiňovaní dostane na bednu, bude to asi opravdu spíš díky nějakému neštěstí v podobě pádu, nemoci.

Kdo doplní top ten

Nejvážnějšími kandidáty na top 10 nebo i top 5 jsou Tejay Van Garderen a Richie Porte z BMC, Fabio Aru vítěz Vuelty debutující na Tour a francouzská trojice Romain BardetThibault Pinot a Warren Barguil. Velice dobře se na Dauphinné uvedl také Daniel Martin, měl ale vždy na velkých Tour problémy se zraněními nebo špatnými dny. Těch dalších jmen, které by do desítky mohly nakouknou je asi ještě 30, ale tito mají momentálně největší naději.

Bitva o zelený dres a sprinty 

Je vůbec možné porazit Petera Sagana v boji o zelený dres? Jedinou šanci má snad Marcel Kittel, pokud by se mu dařilo vyhrávat etapy jak na běžícím pásu a dojet až do Paříže. Profily sprinterských etap nejsou vždy tak lehké jak to vypadá na papíře, a navíc Peter dokázal letos přesprintovat v hromadných dojezdech mnoho typických špurtérů. A pokud by bodíky scházely, nasbírá si je jako vloni v únicích na prémiích. Jen to etapové vítězství mu po dva roky unikalo a letos v dresu mistra světa má o to větší motivaci jej získat. Tým mu moc pomáhat nemusí, zato však on bude muset sem tam jet na Contadora, ale to pro něj nepředstavuje problém. Němečtí rychlíci Kittel s André Greipelem jsou ve velké formě, což potvrdili na Giru, oba mají postavené týmy vyloženě na sebe, takže často uvidíme vepředu jezdce Lotta a Etixxu jak stahují uprchlíky. Zvláště vlak Kittela, to je síla. Lokomotiva Tony Martin, pracant Vakoč, a rychlí Sabatini, Richeze a Keisse. Německou dvojici doplňuje John Degenkolb vracející se po vleklém zranění. Mark Cavendish letos vyhrál pouze tři spurty na menších závodech, takže je velmi nepravděpodobné že by urval na Tour etapu, ale zvyk je železná košile. Trochu v útlumu je i Alexander Kristoff, zatím neopakuje skvělý loňský rok. Domácí naděje rváč Nacer Bouhanni a střízlík Bryan Coquard mohou pomýšlet na vítězství v některé z těžších etap. Překvapením sprintů se může stát Dylan Groenewegen, který letos vletěl do závodů po hlavě. Bude ale spíše sbírat cenné zkušenosti se sprinty na nejvyšší úrovni. 

Na co se ještě těšit

Zajímavý by mohl být boj o bílý dres, favoritem je již zmiňovaný Barguil, ale potrápit ho jistě budou chtít Wilco Kelderman, Louis Meintjes nebo i Julian Alaphilippe. Ten ukazuje letos další výrazné zlepšení v etapácích, zvláště jeho umístění na těžké Dauphinné slibuje mnohé.

Osobně jsem zvědav, jak prospěje přestup do Cannondalu Pierru Rollandovi, zda dokáže Gerraint Thomas zopakovat nebo vylepšit loňské vystoupení,  nebo jestli Richie Porte konečně zaznamená výraznější úspěch na Tour. Těším se rovněž na rozjetého Stephena Cummingse a na rekordmana Adama Hansena. Přál bych mu, aby okořenil svoji sérii i vítězstvím v etapě na Tour. Tony Martin bude po loňském pádu pěkně nažhavený, zatímco Fabian Cancellara se bude s Tour loučit. Diego Rosa by mohl zazářit v únicích, pokud nebude příliš svázaný týmovou taktikou.

Týmy

Rozdíly v rozpočtu jednotlivých týmů se stále zvyšují a tak Sky bude mít letos supertým, alespoň co do jmen. Zdatně mu bude konkurovat určitě Movistar a Astana, možná i BMC. Jako nejslabší z velkých se tak jeví tým Tinkoff, i když Roman Kreuziger ukazoval na Dauphinné že Contadorovi hodně pomůže.

Letošní Tour charakterizují silné dvojice závodníků hned v několika týmech. Ti lídři co jeli Giro, tedy Mikel Landa, Tom Dumoulin, Alejandro Valverde, Vicenzo Nibali a Rafal Majka se zřejmě budou soustředit na etapová vítězství, ale je možné že dlouho budou zůstávat vysoko v pořadí, aby pomohli lídrům svých týmů. Froome má tu výhodu že případné útoky mohou sjíždět Henao, Nieve a Thomas v různých fázích závodu. Jsem hlavně zvědavý, jak vykrystalizuje situace v BMC, zda si Tejay a Richie dokáží pomoci, nebo si budou spíše překážet.

Tým Astany je jakoby postaven na půl pro Arua a napůl pro Nibaliho, alespoň podle jmen která s nimi jezdila předchozí závody. To nikdy nevěstí nic dobrého, navíc u horkokrevných Italů. I když u takového Fuglsanga se nemůžu zbavit dojmu, že mu role superdomestika úplně nesedí a rád by se držel v popředí místo obětování se pro Nibaliho, potažmo Arua.

arunibali

Budou takto vysmátí i v cíli etap? (cyclingnews.com)

Absentéři

Z nejrůznější důvodů (většinou se prostě nevešli do nominace, nebo jejich přípravu přibrzdilo zranění) chybějí na Tour tito výrazní závodníci: Philippe Gilbert, Tom Boonen, Zdeněk Štybar, Michael Kwiatkowski, Robert Gesink, Andrew Talansky nebo Arnaud Demaré.

Naši

Naši závodníci jedou letos ve třech, navíc Roman Kreuziger bude oblékat dres českého mistra což se naposledy stalo za časů Jána Svorady. Roman bude k ruce svému šéfovi Albertu Contadorovi, a i když by s ním měl zůstávat do posledních kilometrů v těžkých etapách je velmi nepravděpodobné, že by mohl zopakovat skvělé 5. místo z roku 2013. Kandidátů na první desítku je prostě mnoho a Tinkoff v poslední sezoně Alberta i svého týmu bere jen vítězství. Roman je ale ve velmi dobré formě a i psychické pohodě a svým výkonem určitě zanechá na Tour stopu. Jan Bárta bude zřejmě pracovat pro talentovanou dvojici Konrad a Buchmann, ale jistě využije každou příležitost k úniku. Nováček Petr Vakoč si skvělými výkony vysloužil nominaci na Tour. Uvidíme ho, řekl bych, často tahat balík pro Marcela Kittela.

roman

Roman Kreuziger vypadal na MČR ve formě. (sport.lidovky.cz)

Přeji pěkné sledování staré dámy ať již doma nebo přímo v reálu, ostatně do Švýcarska na poslední etapy je to od nás docela kousek.

lacets

Lacets du Grand Colombier přijdou na konci 15. etapy

 

 

Rubriky: At races | 1 komentář