Rok je skoro u konce. Silniční profi sezona je dávno u konce, resp. spíše je blíže ta nová. Ale ještě se zkusím ohlédnout za tím, co bylo, dokud jsou dojmy ještě aspoň tak čerstvé jako vánoční kapři v kádích na náměstí.
Sypu si popel na hlavu, protože jsem docela dlouho nic nenapsal, vlivem nejrůznějších vnějších okolností. Snad se s nadcházejícími zimními měsíci frekvence příspěvků zvýší.
Takže pár dojmů a poznámek z minulého roku…
Těžký život profíka
Nibali, Sagan, Urán, Cavendish. Řeknete si, že tihle čtyři nemají mnoho společného. Mají. Až příliš často v průběhu sezony jejich týmoví šéfové vyjadřovali nespokojenost s jejich výkony a hlavně výsledky. Přitom s odstupem času je vidět, že všichni dosáhli velkých vítězství, akorát nebyli prostě úspěšní v těch několika závodech, ve kterých to okolí nejvíc očekávalo. Nejmarkantnější je to u Rigoberta Urána. Ačkoliv podle některých zdrojů (cqranking) měl nejlepší sezónu v kariéře, přesto již v průběhu Gira byl v Etixxu pro další sezonu zavržen. Připadá mi, že na hvězdy pelotonu je vyvíjen velký, až nepřiměřený tlak od fanoušků, sponzorů, novinářů a manažerů. Tím, že se základna vynikajících jezdců rozšířila je nesmírně těžké udržet se na špici a neustále opakovat nebo vylepšovat své výsledky. Všichni chtějí růst, zlepšovat se, pokud to ale soustavně nedokazujete, máte problém. Dříve byl jeden slabší rok ok, nyní to vypadá, že to bude stačit ke ztrátě důvěry v jedince a staneme se tak asi svědky neustálého pendlování mezi týmy, kdy nikdo nebude schopen zůstat v jedné stáji déle než 3 roky.
Rigoberto vyhrává Quebec s výmluvným gestem (zdroj: www.uci.ch)
Richie Porte a jeho podivuhodný případ
Už už se zdálo, že Richie Porte půjde v šlépějích Wigginse a Frooma, a přetaví svou dominanci z týdenních etapáků ve vítězství na Grand Tour. Jenže ouha, něco se zaseklo. Na jaře vyhrál, co se dalo, a pro Giro byl považován za jednoho ze tří favoritů, jenže opět zklamal. Jakoby mu nebylo souzeno na GT uspět. Jako domestik ukazoval v posledních letech obdivuhodnou vrchařskou formu, ale jako lídr to předvést nedokázal. Jeho nelepším umístěním tak zůstává GIRO 2010 a 7. místo po poněkud podivném uniku s následným bráněním vydobytých pozic. Snad jediným podobným případem, který mě napadá, je Simon Spilak. Ten je také vždy skvělý od Nice do Švýcarska, ale na GT už raději ani nejezdí, protože by tam nepochodil. Jak sám ale říká, nemá rád teplo a prostě a víc jak 10 dní je pro něj moc. Richie ale doufá, ačkoliv mu bude příští rok 31, že se v novém týmu BMC vše změní. No uvidíme. Hlavně bude zajímavé to, jak se srovná s Teejayem Van Garderenem, který je podobným typem, ale hlavně má na kontě už výsledky na GT. Zatím oba chtějí být lídry na Tour.
Peter Sagan
Peter Sagan konečně dosáhl velkého vítězství – stal se mistrem světa. Přitom se jeho sezóna nevyvíjela zpočátku nijak růžově. V jarních klasikách měl sice standardní formu, ale byly z toho jen dvě 4. místa a Tinkoff nešetřil na jeho adresu kritikou. Poté sice skvělým způsobem vyhrál Californii, na které ukázal, že i do kopce mu to jde, když je o co se rvát. Na Tour sice stejně jako vloni nedokázal vyhrát etapu, ale zelený dres získal s přehledem. I když mu organizátoři trochu ztížili podmínky, byl zvláště ve druhé půlce Tour fantastický a dostal se do téměř všech úniků. Na MS vyvrcholila jeho sezona brutálním útokem v ten správný čas, možná k tomu hodně přispělo i to, že závody v Americe má opravdu rád. Je stále svůj a hlavně zábavný. Do médií mluví svým nakřáplým hlasem a nejistou angličtinou, na Tour si dělal šoufky z Frooma a v Dubaji na vyhlašování UCI zaujal rockerským outfitem mezi kravaťáky. Příští rok to bude mít v duhovém ještě těžší, ale i když letos po Van Avermaetovi převzal přezdívku „věčně druhý“, určitě to bude stále zkoušet a hlavně to bude zábavné. Akorát tu politiku by mohl z pozávodních prohlášení vynechat.
Peter Sagan si na Mount Baldy pěkně hrábl (zdroj: tinkoffsaxo.com)
Naši
Pro domácí závodníky to byla velmi úspěšná sezóna, jak z pohledu celku, tak i z hlediska celé domácí scény, a i když český fanoušek chce vždy víc, byla spousta důvodů k radosti. Zdeněk Štybar měl skvělé jaro, jen malý kousek mu chyběl k dosažení vítězství na velké klasice. Nicméně jeho triumf na Strade Bianche a druhá místa z E3 a Paris – Roubaix, způsobily všem našim fanouškům čirou radost. Jakoby si Zdeněk přenesl z cyklokrosu tu touhu prát se každý týden v sobotu či neděli o vítězství, akorát pouze trochu přidal na kilometrech. Vítězství v etapě Tour de France bylo sladkou třešničkou na dortu. Na MS sice zkusil odvážně zaútočit v předposledním kopci, ale nakonec to nevyšlo na dobré umístění. Roman Kreuziger vybojoval největší vítězství u „zeleného stolu“, když byl téměř po dvou letech soudních tahanic očištěn z nařčení z dopingu. Vyznění celého jeho případu je sice prapodivné, ale všichni jsou rádi, že se může v klidu soustředit na další kariéru. I přes tento dvouletý zádrhel předvedl Roman pár slušných výsledků, zejména 5. místo v Liége a vítězství v etapě v Coloradu ukázaly, že příští rok po tréninku s čistou hlavou může být zase tak dobrý jako v r. 2013. Leopold König měl rozpačité jaro. Už to vypadalo, že se ve Sky nechytne a ztratí se v té velké konkurenci. Ale na Trentinu se chytl a těžké Giro zajel skvěle poté, co Porte vypadl ze hry. Zase tak posunul svoji GT laťku o něco výš. Na Tour pomohl Froomovi k vítězství, i když jeho prohlášení do médií někdy nevyznívaly příliš týmově. Snad mu to neuškodí v další sezoně, v nabité Sky dostane totiž jen omezené množství příležitostí jet na sebe a bude se muset naučit lépe zvládat i roli domestika. Mladí závodníci jako Vakoč, Hirt nebo Schlegel jdou po strmé křivce vzhůru. A čtyři Češi na Tour plus Štybarovo vítězství definitivně stvrzují návrat českých cyklistů mezi elitu.
Štyby vítězí v Le Havre a česká cyklistika je zpět na výsluní (zdroj: www.ceskatelevize.cz)
Noví klasikáři
Na jaře přišla malá revoluce a střídání stráží v klasikách. Tom Boonen si s Cancellarou pravidelně rozděloval tituly na největších závodech, ovšem letos je nahradili John Degenkolb s Alexandrem Kristoffem. Jsou to podobné typy jako kdysi Rikové Van Looy a Van Steenbergen, prostě odolní a siloví závodníci kteří umí přejet krátké kopce nebo v nich dokonce setřást většinu soupeřů a ten zbytek porazit ve sprintu. Spolu s nimi se letos prosadili i tři mladí Belgičané Tiesj Benoot, Yves Lampaert a Edward Theuns, takže místní fanatičtí fanoušci nemusí vyhlížet konec Tommekeho s velkými obavami.
Na klasikách ardenských vyletěl jako kometa Julian Alaphilippe. Tak velký progres v tak těžkých závodech svědčí o mimořádném talentu. Francouzi mají také další důvod k radosti v osobě Alexise Vuillermoze. Prosadil se na Tour vítězství v 8. etapě, kde v krátkém kopci útočil tak dlouho, dokud nezvítězil. Pro tento typ těžkých klasik je zdá se předurčen. Michael Matthews ukázal, že bude dobrým nástupcem svého krajana Gerranse, má dobrý sprint a zvlněný profil mu také nevadí. Akorát mu může v Orice ublížit právě ta rivalita se svým typově podobným kolegou, která vyústila v malou slovní válku na MS v Richmondu.
Chamtivost mocných
V průběhu sezony a na jejím konci se událo několik obchodů a přestupů s velkými jmény, které vzbuzují otázky. Přijde mi, že se rozevírají ekonomické a tím pádem i výkonnostní nůžky mezi silnými stájemi a těmi slabšími. Mikel Landa přestupuje do Sky, kde sice uvolnil místo Porte, ale je zde početná skupina lídrů v čele s Froomem. Thomas, König, Nieve, Roche či Henao, …, byla by škoda nechat celý rok tato jména pouze domestikovat.
„Pojedu ještě někdy něco jako lídr?“ (zdroj: www.skysports.com)
Zrovna Sky a Etixx ještě nedávno platily za stáje, které kladly velký důraz na výchovu a postupné zařazování britských potažmo belgických talentů na soupisku. Pokud budou pokračovat v politice nakupování hotových hvězd, může se stát že na to dojedou. Přestup Kwiatkowského a Daniela Martina je toho příkladem. Jsem docela zvědav zda si oba polepší po stránce příležitostí a vítězství.
Třetím prudce dominantním týmem v pelotonu se stala Astana. Astaně se podařilo to, že hodně přeskupila kádr někdy v době příchodu Nibaliho, udělala pár dobrých akvizic, a i když má nyní jasné dva velké lídry, tak disponuje obrovskou silou v (loajálních) domesticích. Fuglsang, Cataldo, Tiralongo, Zeits, Kangert, Rosa, LLSanchez, to je prostě síla a to ještě odešel Taaramae a (neloajální) Landa. Její dominance na Giru byla zarážející a vzhledem k minulosti této stáje se nelze pochybovačům příliš divit. Uvidíme, jak budou pokračovat v příštím roce poté co nepopulárního Martinelliho nahrazuje Fofonov (prodloužená Vinova ruka?).
Astana na Giru, typický obrázek (zdroj: roadcyclinguk.com)
Rok karambolů
Letošek byl bohužel také ve znamení pádů a karambolů způsobených auty a motorkami doprovázejícími peloton. Případů bylo takové množství, že to není možné brát jako náhodu a UCI spolu s organizátory s tím budou muset něco dělat, zřejmě zredukovat počet fotografů a kameramanů, nebo nasadit přísnější pravidla pro řidiče jejich strojů. Peter Sagan a Sergio Paulinho na Vueltě, Matthew Brammeier V Utahu, Greg Van Avermaet na San Sebastianu, Jesse Sergent na Flandrech, prostě výčet událostí je příliš velký. Konkrétní kroky zatím UCI nepodnikla, tak jsem zvědav, co vymyslí pro příští sezónu.
Aktuální roztržka mezi UCI a A.S.O. také nevěstí nic dobrého pro budoucnost cyklistiky, ale bylo to holt už na spadnutí. Francouzi jsou v tomto sportu mocní. Snad změny, které nutně nastanou nezpůsobí zrušení některých závodů, a ještě větší prohloubení ekonomických rozdílů (mezitím co jsem to psal zrušili Bayern Rundfahrt, jeden z mála slušných závodů v Německu).
Pro mě osobně byl uplynulý rok nic moc, na kole jsem toho moc nenajezdil, resp. méně než vloni, což je vždycky tak nějak špatně. Na běžky to zatím moc nevypadá, tak se zkusím namísto vánočního vysedávání na gauči zúčastnit Rapha Festive 500. Přidejte se, bude to maso.
Pěkné vánoce všem!
