Nová Anglie – II. část


Jaro je tady, dálky a nové destinace volají. Konečně jsem se dostal k dopsání druhé části podzimního výletu po Nové Anglii. 

Day 11 – Lubec – Machias 119 km

Moje cesta po Nové Anglii byla doposud bezstarostnou projížďkou po bukolické krajině, ale ráno jedenáctého dne nastala situace, kterou by místní popsali asi souslovím “when shit hit the fan”. Nechal jsem totiž s důvěrou nabíjet powerbanku v koupelně kempu a ráno nebyla k nalezení. Jelikož byla pěkná zlatá, někdo ji prostě štípnul. Navíc i s kablíkem, který jsem potřeboval pro nabíjení svých dvou telefonů. Naštěstí alespoň adaptér tam zloděj nechal. Teda, okrást cestovatele, to by měl být těžký hrdelní zločin. V supermarketu v Lubecu sice usb kabel měli, ale mé telefony s poměrně vychozenými porty moc nenabíjí. Nu co dělat, vyrážím kolem poledne dál na cestu, lehce mrholí a já mám pocit jakoby právě dnes začal podzim. Vracím se asi 15 km po včerejší trase do Whittingu kde to obracím na sever. Po 40 km mžení, které zesiluje jsem už docela promoklý. Stavuju se v malém bistru na čaj a sušenku, osychám. Náladu mi nezvedají neustálé práce na silnici, vždy je to poměrně dlouhý úsek odkrytého bahnitého podloží silnice, všude plno velkých strojů, čilý stavební ruch. Krajina kolem mění s každým kilometrem směrem od pobřeží dramaticky charakter. Topím se v moři lesů, civilizace je kolem cesty velmi málo. Za Meddyhemps narážím na odbočku na silnici č. 9, kterou nakonec jedu jen několik km a následně to otáčím. Tady jsem udělal velkou navigační chybu, jednak díky vybitému telefonu nemám úplně představu o tom kde jsem a také druhá cesta kterou jsem se chtěl na 9 dostat neexistuje, resp. ztrácí se po kilometru v lese. Tady udělali soudruzi z Google Maps chybu a já jim slepě věřil. Nakonec se vracím směrem k pobřeží až do Machias, kde chci přespat, opět prší. To ještě netuším jak je to daleko a že si zadělávám na problém i pro zítřek. Poté co chvíli neúspěšně hledám volný motel, hodím nakonec stan pod rouškou tmy do lesíka vedle hlavní cesty. Spravuji si náladu junk foodem z blízkého McDonaldu.  

Day 12 – MachiasBangor 151 km

Vstávám brzy, už po šesté. Přeci jen takový stealth camping, ačkoliv jsem ho původně plánoval více, mi není úplně příjemný a nechci aby mě tu někdo vyhmátl. Dobíjím trochu telefon v blízkém mekáči a zjišťuju, že mám před sebou pořádnou porci km abych se ještě dnes dostal do Bangoru. Je naštěstí slunečno, i když trochu zima. Vyrážím na sever a po čase se konečně dostávám na silnici č. 9, která mi včera zdárně unikala. Devítka je široká cesta, osaměle se vinoucí do táhlých kopců, ze kterých jde vidět na směrem na sever jen zalesněnou divočinu s jezery a občasným vyšším kopcem předhůří Apalačských hor. Po cestě je naštěstí alespoň jeden obchůdek a osamělá restaurace, kde doplňuji energii. Jinak žádné větší sídla. Posledních 40 km jedu na krev. Nocleh mám u středoškolské učitelky Lisy a jejího partnera Kirka v Hamdenu kousek za Bangorem. Dobrá vegetariánská večeře a rady na další cestu.

Day 13 – Bangor – Skowhegan 101 km

Vyměňuju s Kirkem svůj nefunkční kabel k telefonům, ten jeho mi funguje a ten můj funguje jemu. Venku je cca 14 stupňů, fouká, dorazil podzim. Jedu nejdřív na druhou stranu Bangoru, kde kupuju novou powerbanku bez které to opravdu nejde. Bangor je oproti městům jižněji trochu zpustlý, přijde mi že tu je dost lidí bez práce a střechy nad hlavou. Dům Stephena Kinga nenavštěvuju a vyrážím na západ. Projíždím městečky se zvláštními často biblickými a starověkými názvy jako Canaan, Etna, Palmyra či Carmel. Dokonce potkávám dva mladé amiše. Děvče se na mě směje a chlapec v klobouku kyne. Část dne docela silně prší, snažím se být v suchu, pod přístřeškem. Odpoledne naštěstí přestane, tak stíhám večer dojet do kempu v Skowheganu. Je pěkný, na soutoku dvou řek. Jsem zde jako vždy jediný se stanem mezi karavany. Dokonce mi nabízejí jakési topení, ale já odmítám s tím že mám teplý spacák. A hlavně nemám ke stanu přivedenu elektriku.

Day 14 – Skowhegan – Dixfield 102 km

V noci nebyla moc zima a i ráno je teplo, nakonec přes den cca příjemných 17 ͒C. Peru si v kempu, suším, snídám. Na kole je hezky a chmury z předchozích dvou dní dnes definitivně odcházejí. Krajina je kopcovitější, prosluněná, úsek přejezdu mezi Sandy River a Androscoggin River si vyloženě užívám. V dálce jsou vidět vrcholky hor. Pak už jedu pohodově podél řeky a končím v Dixfieldu v kempu. Dixfield je ospalé městečko, je vidět že narozdíl od pobřeží zde není tolik práce, hodně domů je opuštěných. I kemp je levnější. Dělám si pravou tábornickou pohodu, ohýnek, hřeju si párky koupené v malém obchůdku u hlavní cesty. V noci přituhuje.


V Dixfieldu

Day 15 – Dixfield – Grafton Notch 73 km

Ráno je pořádná zima, možná tak k sedmi stupňům, mlha. Dělám si oheň abych se zahřál. Je paráda, že většina amerických kempů má pro táborníky takové jakési kovové zvony, ve kterých si můžou udělat ohýnek, dokonce občas je u nich i malý gril. Jen to (mokré) dřevo asi nesbírají v okolním lese jako já, ale kupují ho v úhledných otýpkách od správce. Oblíkám na sebe téměř vše co mám a jedu vstříc Apalačům. Je krásně. Souměstí Mexico a Rumford je podobně ospalé jako Dixfield, je vidět že zde byl dřív průmysl a továrny které dnes už dožívají. Cihlové domky pro dělníky a jinak spousta barů a hospod, lidé poznamenaní dlouhou recesí. Cestou na Grafton Notch se rozhoduju nechat věci v kempu po cestě a vylézt na kopec Old Speck Mt. Původně jsem chtěl spát až někde dál, ale řeka kolem se jmenuje Bear River tak neriskuju setkání s huňáčem. Navíc si už nejsem jistý zda věřit navigaci a původně plánované cestě, která podle mě opět neexistuje, příroda ji pozřela. Výstup na Old Speck je náročný, je to součást apalačského trailu. Stezka strmě šplhá po kamenných schodech, všude kolem je neprostupný prales. Jdu tam už docela pozdě odpoledne, potkávám jen turisty co jdou dolů. Po dvou hodinách tvrdé práce nakonec stanu na vrcholu kde je rozhledna nad stromy, nádherný rozhled. Všude kolem moře stromů a kopců, nikde ani živáčka nebo vůbec stopy po lidské činnosti. Moc se tady ale nezdržuju, je už dost pozdě. Sestup je stejně časově náročný a dolů scházím už za  tmy, stezka je tak tak vidět. Na cestu do kempu mi krásně svítí měsíc.

Směrem ke Grafton Notch
Výlet na Old Speck Mt
Výhled z Old Speck Mt

Day 16 – Grafton Notch – Passaconaway campground 136 km     

Bear river dostála svému názvu. V noci se prý jeden méďa toulal po kempu, někdo na něj troubil klaksonem auta a odehnal ho. Já spal jak dřevo. Dnes nevyleze teplota nad 15 ͒C, ale už si naštěstí zvykám na chladnější počasí. Projíždím White Mountains kolem Mt Adams a Mt Washington, na vrcholové výstupy není čas ani moc chuť. Ve sjezdu do Conway fouká pěkně ledový vítr. Po tomto městě jezdí zvláštní stará železnice. Prostě si tu hrají s velkými vláčky. Najíždím na slavnou Kancamagus Highway. Je to poklidná mírně stoupající cesta nořící se opět do nitra hor. Postupně míjím několik kempů, ubytovávám se až v tom posledním – Passaconaway, protože tuším že zítřejší den bude pršet. Je to spartánský kemp organizace National Forest v lese bez vody, pouze se suchým záchodem. 22 dolarů které se vkládají do krabičky, vnímám jako příspěvek na zachování americké přírody. Ve světle baterky je možné zahlédnout na cestičkách v téměř opuštěném kempu všelijakou havěť. Příroda zde opravdu vládne mocnou rukou.  

Staré nádraží v Gilead

Day 17 – Passaconaway – Franconia 64 km

Na vrcholu Kancamagus pass

V noci mě žádný medvěd nenavštívil, nebo o sobě alespoň nedal vědět. Ohřívám si na ohni polévku na zahřátí, zatažená obloha nevěstí nic dobrého. Vyjíždím na vrchol Kancamagus pass, překvapuje mě že je to cca 850 m n.m. Je zima a fučí. V Lincolnu začíná pršet a zmokám celou cestu až do Franconie. Tam trochu schnu v restauraci. Po páté jedu za Franconii k Robertovi a jeho družce Susane. Jsou to padesátníci hipíci, bydlící v krásném pronajatém dřevěném domečku. Robert má ještě kousek dál obchod s bicykly. Na zimu prý zavírá a třeba letos jede s kamarádem do Patagonie. U večeře (skvělé špenátové ravioli) mi dává dobré rady kudy dál jet. Velmi příjemné setkání.

Day 18 – Franconia – Morrisville 125 km      

Typický domek v Nové Anglii, Franconia

Ráno se budím a zjišťuji, že jsem v domě sám. Susane je v práci a Robert jel provětrat jedno ze svých MTB. Snídám, zabouchnu dům dle pokynů a vyrážím. Dnes je tepleji. Vjíždím do Vermontu. Za St. Johnsbury nacházím parádní cyklostezku dle Robertovy rady. Je na starém náspu železnice a mírně stoupá asi 25 km tunelem nádherných, už se vybarvujících lesů. Z divoké hornaté krajiny New Hampshire se ve Vermontu stává spíše mírně zvlněná země farem a lesíků, připomíná mi to trochu jižní Anglii, akorát více zalesněnou. Na cyklostezce nepotkám jediného cyklistu jen pár běžců. Na konci cyklostezky a vrcholu kopce ve West Danville se občerstvuji výborným burgerem a lokálním pivem typu IPA v příjemném bistru. Do Morrisville je to převážně z kopce, koncem odpoledne začíná hustě pršet. Naštěstí je pořád teplo a s vidinou brzké sprchy moje morálka příliš neklesá. Bydlím u Leslie a jejího syna Landera. Mají dvě nádherné obří černé kočky. Jedna z nich mě kouše, má docela sílu.

Littleton
Cyklostezka namísto železnice

Day 19 – Morrisville – East Middlebury 137 km  

Vstávám poměrně brzy, z domu je krásný výhled na Green Mountains a jejich nejvyšší vrcholek Mt Mansfield. Nádherný slunečný den. Vyrážím v devět směrem na Stowe. Rušné, turistické městečko s butiky a farmářskými obchůdky. Projíždím hezkou krátkou cyklostezku nad městem než zamířím na jih po silnici 100. Ve Vermontu nejsou tak kvalitní cesty jako v Maine a NH, hlavně krajnice je dost rozbitá. Po chvíli zjišťuju že jsem u Leslie nechal svoji drahou nepromokavou bundu. Nadávám si a vracím se. pěkných 45 km navíc. Naštěstí je doma syn, který má něco jako rýmečku, není ve škole a hraje videohry. Po vyzvednutí bundy pokračuju správným směrem na jih. Zastavuju se ve slavné místní zmrzlinárně Ben & Jerry. Mají snad 100 druhů zmrzliny. Je celkem dobrá, ale opět mi přijde, že všechna americká zmrzlina má lepivou, lehce žvýkačkovou konzistenci. Ve Warrenu nalézám pěkný krytý most, kterých je v této oblasti několik. Šplhám na druhou stranu Green Mt přes Lincoln Gap. Zpočátku je to pohoda, ale na konci se to zalomí do 15 a více procent. Jet se to nedá, musím tlačit. Sjezd je taky výživný, navíc je zde spousta cest šotolinových, musím dávat bacha. V zimě to tady musí být docela divoké. Míjím spoustu pěkných chat, příroda kolem je moc krásná, lesy už se barví. Nocleh mám v East Middlebury na druhé straně hor u týpka jménem RJ. Žije ve velkém domě spolu s několika přáteli, mimo jiné i s úspěšnou mladou spisovatelkou fantasy románů. Taková trochu komunita, resp. prodlužují si výhody studentského života i po přechodu do pracovního procesu. Ekonomicky to dává smysl. U večeře padne několik piv a vedou se řeči. Jen ten gauč není úplně nejpohodlnější.   

Green Mt
vodopád Moss Glen
Krajina za Lincold Gap

Day 20 – East Middlebury – Tinmouth 101 km     

Vyjíždím v 9. Pokračuju na jih na západní straně hor. Krajina je zalesněná, ne příliš kopcovitá. Projíždím kolem několika jezer. Trochu zalituju, že jsem si ještě nepůjčil kajak a neprojel se po nějakém. V Castletonu se zastavuju na jídlo v malém bistru u silnice, které vypadá že je zde odjakživa. V Poultney se má trasa stáčí zpět  k horám. Míjím středoškolské hřiště s trénujícími fotbalisty. Překvapilo mě že poprvé vidím jak hrají americký fotbal, viděl jsem zatím spíše klasické hřiště na soccer u škol. Kdosi mi vysvětlil, že pro malé střední školy je am. footbal hodně drahý tak od něj upouští. Podél krásné řeky se cesta mírně vine až do Tinmouthu. Barevné listí všude kolem. Ubytován jsem dnes u Cathy a Douga na samotě kousek od městečka v krásné prostředí. Jsou to velmi milí lidé. Berou mě dokonce na lokální komunitní pečení pizzy, asi nějaká místní dobročinná akce. Konverzuji s vesničany, jsem tam u nich zjevně zpestřením běžného chodu dní.

řeky ve Vermontu byly krásné a divoké
barevný podzim ve Vermontu
krytý most Warren

Day 21 – Tinmouth – Brattleboro 138 km

štěrková cesta Kelley Stand

štěrková cesta Kelley Stand

Cesta z Tinmouth do Arlingtonu vede otevřenou, kopcovitou farmářskou krajinou Vermontu. Odtud stoupám cestou Kelley Stand opět na hřeben hor. Cesta je štěrková, parádní stoupání, ne moc příkré, užívám si to. Stromy kolem se barví stovkami barev podzimu. Sjezd je už asfaltový a studený. Po opětovném napojení na silnici 100 mě překvapí ještě jedno nepříjemné stoupání, které mě trochu odrovná. Přece jen těch 20 dní v nohách už musí jít trochu cítit. I následujících pár km než se napojím na cestu podél řeky je náročných. Vermont je pěkně náročný terén. Brattleboro je menší, ale životem pulzující město. Má hostitelka Dorothy, učitelka v důchodu mě hostí pizzou, salátem a místním pivem. Pokud jsem něco zhubnul tak tady jsem vše nabral zpět. Mluví o hodně o lokální historii a vůbec o všem co se v Americe událo za posledních 50 let. Jsem spíše posluchačem, ale to já umím.

Day 22 – Brattleboro – Springfield 106 km

Ráno je mlha a zima, ale to tady znamená že později bude celkem teplo a slunečno. Cesta do Springfieldu není nic moc, provoz už se zhušťuje. Potkávám skupiny nedělních cyklistů, jede se zde zřejmě nějaký dobročinný závod. Kolem poledne jsem v Amherstu, univerzitním městě. Navštěvuji zde dům básnířky Emily Dickinson, nyní muzeum. Doprava ve Springfieldu je naštěstí celkem ok, bude to tou nedělí, jinak město není moc hezké, zejména ta předměstí jsou náročná na navigaci. Ale v pohodě dorážím s předstihem k železničnímu nádraží ze kterého mám jet do Bostonu. Nádraží vypadá jak na malém městečku a ne jak ve víc jak půlmilionové aglomeraci. Nádražák mi říká že vlak má 2 hodiny zpoždění, nikde to totiž není vidět. Odjezdy vlaků jsou vyskládané písmenkama na tabuli jako někde ve školce. Trochu ještě popojíždím po Springfieldu, dávám si tacos u málého stánku. Amtrak z Chicaga nakonec přijíždí až v 8, kolo dám do zavazadlového prostoru a jede se. Ještě na nástupišti se bavím s borcem, který mi potvrzuje že vlaky už tady nejsou to co bývaly, všichni jezdí auty. K Markovi v Bostonu u kterého jsem bydlel na začátku své cesty se dostávám až v 11 hodin večer.     

Typická krajina ve Vermontu

Day 23 – Boston 27 km

Ráno je v Bostonu v pondělí rušno, nechávám ještě batožiny u Marka, který pracuje z domu a vyrážím do města ještě na nákupy. Docela blbě jsem si spočítal časovou rezervu na přepravu na letiště, takže jsem nakonec rád že po všech těch kontrolách sedím v 1730 v letadle po tom co mě už vyvolávali jménem. Sice ještě stojíme půl hodiny na ranveji kvůli odpolední špičce 

Dům Emily Dickinson

Day 24 – Flughafen – Wien hbf 28 km

Z letiště ve Vídni jedu opět na nádraží kolmo, je zima a pěkně fouká. Zajímavé je že obráceně sem trasu trefil lépe, nyní trochu bloudím a málem (opět?!) nestíhám vybraný vlak. 

Všechny fotky z druhé části

Road Wisdoms, statistiky a další poznámky

Jelikož to byla moje první takto dlouhá cesta sepíšu tady (možná i víc sám pro sebe) pár poznámek a úvah, kterým se možná později zasměji.

Celkem jsem za 24 dní ujel 2255 km v poklidném tempu a nastoupal 23600 výškových m (dle aplikace Strava). Souhlasil jsem rád s Bobem z Franconie, který ač je bývalý solidní závodník, tak říká že je fajn jet průměrnou rychlostí cca 10 mil/hodinu, což byl zhruba můj průměr s různými zastávkami. A dá se tak udělat i 150 km pokud se jede celý den a člověk pořád stíhá vnímat krajinu a kochat se.  

Měl jsem sice lehčí obavu jak to zvládnu po fyzické i psychické stránce, přeci jen jsem na takto dlouhé cestě a sám ještě nebyl (nejdéle 2 týdny Švýcarsko a Francie a to jsem se ještě nepřemísťoval každý den), nicméně tyto úvahy se ukázaly jako naprosto liché. Spíše jsem se s každým dnem cítil lépe. Kolena držely, na počasí si člověk rychle zvykne.   

Krajina a příroda byla velmi krásná, ale ty rozhovory a příjemná setkání s místními lidmi mě obohatily možná ještě více než bych čekal.

Američané, alespoň ti co jsem poznal, jsou milí, laskaví a tím správným způsobem zvědaví lidé. Ale pořád jsem si uvědomoval, že jsem projel jen velmi malou část této obrovské země a ty rozdíly v lidech stejně jako v krajině jsou velké. Nicméně jsem se nesetkal s jediným projevem nějakých antipatií vůči mě (když nepočítám krádež powerbanky což byla částečně moje blbost), lidé se se mnou sami dávali do řeči a byli fajn.  

Nikdy není radno podceňovat dopravu na letiště. Pokud je třeba ještě sbalit kolo (a tím myslím dobře sbalit, ne tak halabala), ty 3 hodiny před odletem být na letišti by měl být základ.

Některé plechovky s pivem cestu letadlem nevydrží.

S většinou vybavení jsem byl velmi spokojen. Máloco se ukázalo jako přebytečné a nevyužité a žádnou věc jsem naopak nepostrádal. Možná ten lepší foťák by nebyl špatný ať je nějaká lepší dokumentace a vzpomínky, když už je co fotit. Těch pár set gramů navíc se dá uvézt. Další dobré tipy na vybavení a možnou inspiraci pro cesty příští jsem nalezl zde. Ale těch různých ultralight touring a hiking webů je dnes spousta.

Původně jsem nechtěl brát vařič, ale moje sestra, zkušená tábornice mě naštěstí přesvědčila. Těch studených rán a večerů v kempech, kdy jsem si udělal čaj, kafe nebo polévku bylo dost.

Mobil s gps a mapami je fajn, ale když je vybitý je na dvě věci. Prostě pro příště tištěná mapa je základ.

Pořizoval jsem si před cestou zip simku na data, kterou jsem zejména proto že v některých částech nebyl skoro signál a téměř každý den jsem někde i v menších městech chytil nějakou wi-fi, vůbec nevyužil.

Kliky jsem měl na kole 50/34 – klasický kompakt, nicméně velký talíř jsem skoro nepoužil. Při tomto pohodovém cestování to opravdu není potřeba, jen snad kdyby mocně foukalo do zad. Resp. nemám asi tak silný motor abych větší talíř se zátěží na kole utočil. V rámci ušetření váhy a také možných zjednodušení výbavy si možná příště nechám pouze malou placku a velkou úplně vymontuju. Prostě jednotalíř, jaký se dnes už často používá v MTB. A vzadu koupím přesmykač s delším raménkem a kazetu 11×34. Tady jsem měl 11×25 a největší kolečko zejména v některých kopcích Vermontu jsem využil poměrně naplno a často jsem zoufale zkoušel přeřadit výše i když jsem už věděl, že tam žádné větší není. Ale tlačit jsem nakonec musel jen jednou.

Při debatě s někým z ws lidí mi někdo řekl, že ten systém nosiče brašny od Carradice má obrovskou výhodu v tom že při nerovnostech lehce pruží, takže váha zavazadla se nepřenáší na zadní stavbu rámu, jako by to bylo u klasických nosičů montovaných napevno. Navíc je brašna větší než ty systémy, které se přivazují pod sedlo bez nosiče. Těch způsobů jak na kolo dostat víc věcí je opravdu mnoho, ale při cestách trvajících víc jak 2 týdny a méně jak 2 měsíce si nemyslím že by to bylo žádoucí. Je to ale prudce individuální.

Příspěvek byl publikován v rubrice Travelogue. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *