No Blog Title Set

A je to zase tady. Červencová třítýdenní paralýza jménem Tour. Vrchol cyklistické sezóny. Miliony diváků na trase i přilepených u televizních obrazovek. 21 nepředvídatelných dnů, kdy se může stát cokoliv. Spousta velkých i malých příběhů, sladkých vítězství i hořkých porážek. Pot, krev, slzy, euforie i zklamání. Takže podívejme se na to, co nás čeká.

Trasa

Trasa je opět jiná, překvapivá, na papíře spíš lehká. Kromě tradičního střídání Alp a Pyrenejí ve druhém nebo třetím týdnu je letos nezvykle těžký první týden. Dříve v něm byly spíše rovinaté etapy, s nebezpečím větru, a maximálně jeden dojezd na kopec. Letos je hned v páté etapě těžký dojezd na Planche des Belles Filles (před třemi lety jsem si to stoupání zkoušel a je to pěkně náročný, i když krátký kopec). A navíc o víkendu dvě těžké etapy v pohoří Jura. Hlavně ta nedělní, tři velmi těžké kopce kolem deseti procent. Do toho ještě pořadí nadělí úvodní 14 km časovka v německém Düsseldorfu a možná i třetí klasikářská etapa do Longwy s kopcovitým dojezdem jako stvořeným pro Peťo Sagana.

9. etapa vypadá hrozivě (letour.fr)

Druhý, „Pyrenejský týden“ nabízí několik dobrých možností pro odvážné únikáře. Pro závodníky na celkové pořadí vypadá na papíře ne až tak náročně, ale všichni musí být pozorní, zvláště když v pelotonu jsou útočné typy jako Contador, Aru, Bardet nebo Daniel Martin. Zásadní tady určitě bude 12. etapa do Peyraguedes se stoupáním na Port de Balés a Col de Peyresourde v krátkém sledu před cílem. V následující 13. etapě pak následuje v posledních letech už každoročně zařazovaná krátká (jen 100 km!!) horská etapka, kterou se určitě vyplatí sledovat od začátku do konce. A možná 15. etapa je takovou nenápadnou záležitostí ala Fuente Dé.

Třetí týden nabídne alpské velikány Galibier a Izoard, ale už to nejsou tři horské etapy po sobě jako v minulých letech. Nicméně je tu i na závěr druhá časovka na 22,5 km, s ostrým krátkým kopečkem, která může nakonec rozhodnout o celkovém pořadí. I to je poměrně netypické, jen 36,5 km časovek celkem, žádná týmová. Nicméně po skoro třech týdnech závodění i zde mohou být rozdíly velké.

18. etapa a legendární Izoard (letour.fr)

Hlavní favorité

Chris Froome se letos nezdá neporazitelný. Jeho jaro bylo letos brzděno zraněními i rozvířenou situací kolem možných dopingových praktik v týmu Sky. Na posledním závodě před Tour – Dauphiné bylo vidět, že to není ještě ono. Na druhou stranu ale často útočil a je možné, že tuto taktiku od něj budeme vidět i na Tour a závod tak bude zajímavější, než když zaútočil pouze jednou a pak už jeho silný tým závod kontroloval. Překvapením byl na Dauphiné jeho výkon v časovce, kdy jej porazil nejen Porte, ale i Valverde a Contador.

Možná letos od Chrise uvidíme méně koukání na představec a více útočení (http://chrisfroomelookingatstems.tumblr.com)

Richie Porte se může stát druhým Australanem, který vyhraje Tour. Je tu ovšem několik ale. Vloni sice byl 5., a konečně tak dosáhl signifikantního výsledku, ale nevyhnul se mu jeden slabší moment tentokráte v podobě defektu. Nebýt toho dosáhl by pravděpodobně na pódium. Letos má za sebou vítězství na Tour Down Under a Romandii, vítězství na Dauphiné mu uniklo o sekundy, ale zase porazil všechny hlavní rivaly. Problémem může být to, že má vynikající formu právě už od lednových závodů v Austrálii a může mu něco chybět ve třetím týdnu. Rovněž jeho tým je slabší než Sky a Movistar, nicméně závodníci BMC nejsou ani žádná ořezávátka, někteří pomáhali k vítězství Cadelu Evansovi. Pro mě by bylo překvapení, pokud by nebyl na pódiu.

Richie Porte na trati časovky Dauphiné (letour.fr)

Nairo Quintana na Giru zklamal tím, jak nebyl schopný ujet Tomu Dumoulinovi ve vysokých horách italských alp. Nechci tím snižovat Holanďanův skvělý výkon, ale nejlepší vrchař posledních let by to měl dokázat, pokud chce vyhrát, ale nebylo tomu tak. Zda to bylo tím, že si nejlepší formu schovával na Tour bude zřejmé za pár týdnů. Ale je dost pravděpodobné, že ani on nedokáže zajet kombinaci Giro/Tour v top formě.

Alberto Contador a jeho forma je letos zahalena tajemstvím. V pořadí na letošních etapácích zaznamenal už 4 druhá místa, ale nemá letos ještě žádné vítězství. Na Dauphiné, kde byl až 11., jak sám uvedl, pouze ladil formu, ale je otázkou zda jeho fanoušci neuvidí jen další unavený výkon stárnoucího velikána. Jeho schopnost převrátit závod na hlavu se pomalu vytrácí, na jaře se mu to většinou ještě daří, ale v červenci jsou ostatní lídři i jejich domestici v takové formě že jeho útoky se obrací spíše proti němu. Tento rok se možná bude loučit s kariérou, tak uvidíme, zdase ještě v něm najde vzepětí k nějakému pěknému výkonu.

Alejandro Valverde vytrvale prohlašuje, že bude jen a jen k ruce svému lídru Quintanovi. Ale kdo by mu to věřil, že? Formu má stále skvělou, dokonce by se dalo říci, že se i zlepšuje, třeba v časovkách jsou jeho výkony z posledních let naprosto skvělé. Několik etap s kratšími kopci mu letos bude hodně sedět, možná snad alpští velikáni ve třetím týdnu nebudou pro něj to pravé ořechové, ale i tak by měl být celkově vysoko. Nebo alespoň mít pár vítězství v kapse.

Černí a jiní koně

Zdá se mi, že adeptů, kteří mohou doplnit pětici uvedenou výše na pódiu, je každým rokem více. O těch kdo mohou proniknout do desítky ani nemluvě. Napočítal jsem celkem 27 jmen v letošní startovce, kterým se to v minulosti podařilo (takže to mohou klidně zopakovat) a nadějných závodníků, kteří k tomu mají nejlepší předpoklady. Na Dauphiné jeli skvěle zejména Jakob Fuglsang, Fabio Aru a Dan Martin. Největší domácí nadějí bude Romain Bardet. Do desítky bude chtít určitě poprvé i dvojnásobný vítěz puntíků Rafal Majka a stabilně se zlepšující Louis Meintjes. Nad závodníky z Oricy, Chavesem a Simonem Yatesem visí otazníky. První se vrací po dlouhém zranění, u Simona Yatese mám pocit jakési křehkosti a nevyzrálosti pro Tour. Geraint Thomas může klidně napodobit Richieho Porta z let minulých a zůstávat se svým lídrem až do závěrů etap, což by mu mohlo vynést vysoké pořadí. Jako jeden z mála výše zmiňovaných (kromě Porteho a Frooma) má i skvělou časovku. Prostě dostat se letos do desítky bude vyžadovat velké výkony.

Fabio Aru pojede na Tour v mistrovském dresu své země (www.cyclingnews.com)

Mladíci

Louis Meintjes a Simon Yates se s největší pravděpodobností utkají o bílý dres, ale promluvit do tohoto souboje může i stále se lepšící Němec Emanuel Buchmann, a nadějní Francouzi Guillaume Martin a Pierre Latour.

Sprinteři

Sprinteři mají celkem 9 šancí na hromadný dojezd, což je v posledních letech nezvykle vysoké číslo ale v kontextu minulých desetiletí to není nic zvláštního. Peter Sagan může zaútočit na šestý zelený dres v řadě a vyrovnat tak Erika Zabela. Pokud bude stabilně dojíždět v popředí jak má ve zvyku a sem tam vyhraje nebo pobere body v nějaké těžší etapě, mělo by se mu to podařit. Marcel Kittel by měl sice několik etap vyhrát, ale na Sagana nemá a závodníci jako Michael Matthews, Sonny Colbrelli či Arnaud Démare, kteří jsou schopni přejet i kopec, zase nemají takovou stabilitu výkonů. Loňský vítěz 4 etap Mark Cavendish byl dlouho se svou účastí nejistý poté, co se léčil s mononukleózou a spíše se objevují názory, že nevydrží ani týden. Ale na druhou stranu vloni mu už také skoro nikdo nevěřil.

Týmy

Není překvapením, že už několikátý rok po sobě je Sky nejsilnějším týmem. Černá mašina sice letos mění tradiční barvu za bílou, ale opět čekejme vláček jejich jezdců v popředí pelotonu. Dokonce si mohli dovolit nevzít loňského hrdinu Wouta Poelse, nebo domácí borce Stannarda a Kennaugha. Henao, Nieve, Kwiatkowski, Thomas i Landa by byli v jiných týmech lídry. Tradičně silný bude i Movistar. Rovněž AG2R jde v poslední době hodně nahoru jako tým spolu s výsledky Romaina Bardeta. BMC nevypadá tak silně, ale Moinard, Caruso a Roche by měli Portemu ve většině etap být dostatečnou oporou. Chudák Daniel Martin nemá v Quick-Stepu nikoho, kdo by mu pomohl v horách, protože Julian Alaphilippe má zraněné koleno. Orica byla v posledních etapácích nezvykle neviditelná, ale na Tour by se mohli zvednout. Contadorovi budou v horách vozit bidony Felline, Pantano i Mollema. Nové týmy UAE a Bahrainu se svým majitelům určitě budou chtít prezentovat vítězstvími na největším závodě, ale budou to mít velmi těžké. Astana si veze tradiční závaží v podobě čtyř Kazachů, i když Lutsenko by se mohl předvést v nějakém úniku. Domácí týmy Cofidis, Fortuneo, Direct Energie a belgický nováček Wanty budou rádi za co největší počet km v únicích, i když Nacer Bouhanni by nějakou etapu vyboxovat mohl. Tuším, že Thomas Voeckler letos končí kariéru, určitě se od něj dočkáme nějakých velkých gest v průběhu závodu, přesně jak to mají jeho francouzští fanoušci rádi.

Naši hoši

I když Lefevre nás trochu napínal, bude na Tour startovat i Zdeněk Štybar. Je to asi naše největší šance na to, jak v závodě zanechat stopu. Před dvěma lety jednu etapu vyhrál, tak proč to nezopakovat. Dres mistra republiky mu dodá sebevědomí, práce pro Kittela by měla být spíše na jiných. Zda pojede i Petr Vakoč není jasné, podle mě ne. Pro Ondru Cinka je letošní sezona jedna velká pohádka. Nejdřív zjistil, že má na to jezdit ve světovém pelotonu, a dokonce že mu to docela jde do kopců a v časovkách a najednou je na nejslavnějším závodě hned v prvním svém roce na silnici. Jede jako hlavní pomocník Izagirreho a pokud pro něj bude příkladně pracovat, ještě se mu to mnohokrát vrátí. Roman Kreuziger prožívá nejhorší jaro kariéry, výsledkově se velmi trápil a zopakování umístění v desítce z minulých let je velmi nepravděpodobné. Nepochybuji o tom, že bude nakonec dobře připraven a bude příkladně pomáhat svým lídrům. Nicméně si myslím že Orica moc vysoko své zástupce v pořadí mít nebude a bylo by fajn, kdyby se Roman pokusil o nějakou etapu v závěru Tour. No a nesmím zapomenout na bratry Saganovy, hlavně Juraj jede poprvé na Tour a Peter s ním bude ještě lepší.

Letošní přenosy na ČT nabízí ojedinělou příležitost sledovat etapy od začátku do konce. I na tom je vidět že silniční cyklistika je u nás stále více sledovaná a populárnější. Snad se povede i týmu komentátorů a hostů doplnit skvělé obrázky alespoň slušným komentářem.

Je tady velký týden, dvě neděle s nejvýznamnějšími kostkovými klasikami. Jsou to jediné dva z pěti jednodenních monumentů, které jsou takto blízko v kalendáři u sebe, takže napětí diváka je vysoce koncentrováno do těchto dvou nedělních odpolední. Pro mě jsou to i klasiky nejzajímavější. Na San Remu jsou vždy dlouhé hodiny klidu se závěrem kde se vše najednou stane strašně rychle. Liége je poslední roky také jaksi bez šťávy, velmi vyrovnaná,
navíc v šedivé Belgické průmyslové krajině. Lombardie má zase svým místem na konci cyklistického kalendáře už trochu unavený odér. Ne že bych jejich význam snižoval, ale je to můj subjektivní názor proč preferuji právě tento velký jarní týden.
Pokusím se shrnout co v těchto závodech bude letos zajímavé.

Okolo Flander
Trasa je letos trochu odlišná od loňska, vracíme se po letech na slavný Kapelmuur, ale jeho umístění v závodě nebude mít významný vliv na průběh, jelikož se nachází na 164 km (z 260). Finále je shodné jako v posledních letech. Zase zřejmě rozhodne dvojitý výjezd na Oude Kwaremont/Paterberg. Kopenberg, Tainberg i Kruisberg mezi, určitě sehrají klíčovou roli v prosetí pelotonu, možný je i nějaký překvapivý únik tak jako vloni Kwitkowského se Saganem.
Z uplynulých několika belgických závodů je jasné kdo bude v neděli favoritem a koho v závěru určitě neuvidíme, protože Flandry jsou v tomto nemilosrdné. Kdo na to nemá prostě vepředu nebude, v některém z mnoha kopců ztratí a už ho nikdy v
záběru televizních kamer neuvidíme.

Návrat Kapelmuuru na Flandry (foto: Tim De Waele)

Významní hráči (v obou závodech)
Jasným favoritem Flander je loňský vítěz Peter Sagan (dále o něm i viz. níže). Jeho dominance na Paterbergu vloni i jeho vůle po vítězství proti tak skvělému časovkáři v závěrečné rovině byla dominantní. Na Roubaix to Saganovi zatím moc nejde, jeho maximem je 6. místo z roku 2014.
Číslem dvě je Greg van Avermaet. Na Wevelgemu se ukázal na posledním kopci Saganovi rovnoceným protivníkem, jeho taktická vyspělost po letech druhých míst a skvělý sprint z něj dělá extrémně nebezpečného soupeře. Navíc má dobrý tým pomocníků, Daniel Oss se často objevuje později v závodě v útocích. Výhra v monumentu mu stále chybí, takže je hladový. A i na Roubaix umí být nebezpečný (3. a 4. místo v 2015 resp. 2013).                                                                                                                                               Třetím favoritem je pro mě Philippe Gilbert (o něm viz níže).
Pak je zde Sep Vanmarcke u něhož je zatím forma trochu neznámá po naražení žeber dříve na jaře. Z favoritů druhého sledu bych jmenoval Johna Degenkolba, který se v minulých závodech jevil i v kopcích velmi silný. Má navíc dobrou podporu v Theunsovi a Stuyvenovi. Ale více mu bude sedět Roubaix. To samé se dá říct o trojici Quickstepu Boonenovi, Terpstrovi a Štybarovi. Všem třem více sedí ploché, hrubé kostky severní Francie. Štyby už na Flandrech nějaké to umístění v desítce má, ale podle mě se letos někde opět ztratí v složité taktice svého týmu, který má navíc ještě Trentina a Lampaerta. Silný tým má i Lotto Soudal, s Benootem, Debusscherem a Roelandtsem. Poněkud nevýrazné je letos Sky. Thomas se soustředí na
etapáky a trio Stannard, Rowe a talent Moscon zatím nic světoborného nepředvedlo. Alexander Kristoff vyhrál dnes etapu v De Panne ale za favorita Flander se sám nepovažuje. Z dalších závodníků stojí za zmínku snad jen Lars Boom, který byl v loňských sezónách vždy nahoře. Pro Paris – Roubaix určitě domácí vkládají naděje do Arnauda Demarého, ale v minulých závodech byl velmi nenápadný. Z menších týmů jsem zvědav jestli dokáží obnovit solidním umístěním zašlou slávu Pippo Pozzato a Stijn Devolder. Na Roubaix jsou favorité v podstatě shodní se jmény výše uvedenými, s tím rozdílem že vyhrát může kdokoliv z asi 40 lidí.

Je také jasné, že v obou závodech uvidíme pády, mechanické problémy a tyhle malé osobní tragédie některé z velkých favoritů Flandrů nebo Roubaix vyřadí.
Počasí v neděli kolem Oudenaarde má být příjemně jarní, bez deště.

Těžká rozhodování páně Lefevra                                                                            

Sestava Quickstepu je opět na oba závody obrovsky nabitá velkými jmény. A to může být zase potíž. Závodníci Qucikstepu se často střelí do vlastní nohy, anebo přebírají tak dlouho až přeberou. Do posledních kilometrů mají vždy největší zastoupení v prořídlém pelotonu, ale jejich taktické řešení situací se většinou ukáže jako nesprávné. Otázkou je, nakolik je toto dané fyzickými schopnostmi závodníků či taktickými pokyny z auta sportovních ředitelů. Docela by mě zajímalo zda Lefevre nějak do auta udílí pokyny Peetersovi a Steelsovi či to nechává na nich.

Čerstvý vítr vnesl do jejich řad Philippe Gilbert (věděli jste že jeho další jména jsou Marc Jacky?). Možná za to může jeho ryzí závodnický instinkt. Sice se dříve zaměřoval na
Ardenské klasiky a etapáky, ale z Ronde už má z minulosti dvě třetí místa. Je to podle mě největší šance podlahářů na vítězství na Flandrech. Roubaix zřejmě nepojede. Jeho schopnost akcelerace do prudkých krátkých kopců a následné nastolení ostrého tempa do cíle, i velmi slušný sprint z něj dělá největšího kandidáta na alespoň pódium z modré party. Sám říká, že po patnácti letech v pelotonu tento sport stále miluje a motivace mu nechybí. Na Paris – Roubaix mají trochu větší šance na solidní umístění Štybar a Terpstra, nicméně se určitě pojede na Toma Boonena. Nicméně peklo severu je vždy velká loterie a kdo ví, Tomovi to nakonec může i vyjít (nebo může spadnout ještě před Arenbergem), ale byl by to konec jako z pohádek a ty se skutečností nestávají.

Gilbert je na třech dnech v De Panne jasně nejlepší (zdroj: www.zikloland.com)

Sagan vs Quickstep

Dnes se na CN objevil článek ve, kterém DS Quickstepu Peeters říká: „Nebudeme pracovat na Flandrech na 100 % se Saganem, pokusíme se ale vyhrát. Pokud ale nevyhrajeme, on nevyhraje také.“
Je to prostě válka slov, taktiky a svěšených nohou. Peter Sagan ji začal letos na San Remu, když si po dojezdu frustrovaně zanadával na své parťáky z úniku, který zinscenoval. Minulý týden na Gentu Wevelgemu zase Terpstra Sagana „odpojil“ od prvních dvou závodníků a ten pak prohlásil něco v tom smyslu, že má moc rozhodnout kdo závod nevyhraje. Je to prostě těžká úloha pro Sagana, pokud nemá nějaký problém mechanický či zdravotní, je vždy vepředu, odjíždí do úniků, útočí. Je to závodník kterého si každý hlídá, v pelotonu je díky mistrovskému dresu a výkonnosti naprosto nepřehlédnutelný. Minulé Flandry mu vyšly takticky dokonale, i přes heroický výkon Cancellary, dokázal že je jeho zdatný nástupce. Podle mě je jeho jedinou možností se v těchto velkých závodech uskromnit, zkoušet překvapivé útoky, má totiž ještě 10 let možnost je vyhrávat i když jeho někteří soupeři tu dávno nebudou. A také by mu dost pomohl ještě jeden velmi silný závodník v týmu na tyto typy závodů. Po přestupu z Tinkoffu do Bory přešel z bláta do louže. Saramotins nebo němci jsou sice zdatní pomocníci na kostky, kteří ho budou 200 km krýt v pelotonu, ale potřebuje někoho kdo by byl schopný v závěru útočit, ať Sagan nemusí stále tahat tempo menších skupin, nebo mu nějaký útok rozjet. Uvidíme za rok, třeba to bude Zdeněk Štybar.                                                                                                                             Je jen škoda, že Peeters a celý Quickstep zapomíná na to, že Sagan je také člověk a občas dělá chyby nebo nemá svůj den. V závěru takto dlouhé klasiky ho klidně může někdo přespurtovat nebo zkusit z malé skupiny na posledních km útok jako Thomas E3 v 2015. Jisté je to, že ten kdo se nepokusí, nevyhraje, a ten Sagan tam někde vepředu velmi pravděpodobně vždy bude. Takže buď je to jen blufování a uvidíme v neděli krásný závod kdy vyhraje ten nejlepší, nebo to bude taktická šlamastika a vyhrát může někdo třetí, šťastnější (pravděpodobně GVA, který je nyní lepší než všichni z Quickstepu).
Jisté je že Sagan i Quckistep mají v tomto máslo na hlavě a já se nekloním ani k jedné straně.

Frustrovaný Sagan po dojezdu Gent Wevelgem (zdroj: velonews.com)

Noví klasikáři v této sezóně
Nedá se říci, že by se letos zčista jasna někdo vyloupl na klasikách jako blesk z čistého nebe. Jsou to většinou známá a talentovaná jména světového pelotonu. Potíž klasik je v tom že nikdo učený z nebe nespadl a na tyto těžké závody se musí sbírat zkušenosti.
Letos se mi zatím nejvíce líbí dvojice z Oricy Jens Keukeleire a Luke Durbridge. Oba jsou skvělí svým stylem. Keukeleiremu byla dlouho předpovídána skvělá kariéra na těchto závodech, ale zatím jezdil nenápadně. V závěru Gentu jel jako dráha, na kole jako přikovaný.
Durbridge, jako dříve skvělý časovkách překvapuje i svou schopností vyjet prudké dlážděné kopce. Oliver Naesen se jako domácí talent letos přidává k Benootovi, Stuyvenovi a Lampaertovi. Zvolil závodění za AG2R, místo domácích přecpaných stájí a svědčí mu to.
Nadějně vypadá i další závodník této stáje, Alexis Gougeard. Francie by potřebovala někoho silného. Naposledy byl velkým francouzským závodníkem klasik Chavanel a ten už pomalu končí kariéru. Alexey Lutsenko ukázal že loňské umístění na Flandrech nebyla náhoda a na Dwars door Vlaanderen jel výborně. Na GW však měl nehezký pád. Jméno holandské naděje zní Mike Teunissen. Dokázal vyhrát Paris Roubaix Espoirs, ale přechod k dospělým bývá složitý. Zajímavých výsledků dosáhl letos neznámý Rakušan Lukas Pöstelberger, třeba v Boře roste skvělý závodník na pomoc Peterovi Saganovi.

Peklo severu
Paris – Roubaix je od Flander odlišná svou nevypočitatelností. Je to dáno zejména tím, že na rovném terénu francouzských severních polí má šanci větší počet závodníků než v kopcích Flander a větší roli hraje také štěstí. Překvapiví vítězové z let minulých Vansummeren nebo Hayman dávají velkému množství závodníků možnost snít o tom, že i oni budou jednou třímat v rukou dlažební kostku na Roubaixském velodromu. Vloni jsme toho viděli jasný doklad. Závod byl velmi chaotický, skupiny se neustále proměňovaly, stále se útočilo a vítěz byl překvapením pro všechny. Trasa závodu je naprosto shodná s loňskou, pršet zatím nemá.

Poslední závod Toma Boonena
Tom Boonen si vybral Paříž Roubaix jako poslední závod své kariéry. I to dokazuje jeho status v Belgii, to že si mohl vybrat a skončit po 3 měsících sezóny. Tento závod dokázal čtyřikrát v minulosti vyhrát, a vloni jen málo chybělo aby se stal absolutním rekordmanem. Kdo by nechtěl svůj poslední závod kariéry vyhrát? Zní to jako pohádka, ale může se mu to podařit.
Bohužel pro něj nehovoří statistika právě nejvlídněji. V uplynulých šesti letech třikrát nedokončil nebo nestartoval po předchozích zdravotních problémech a pádech. Je těžké odhadnout nakolik byl loňský výsledek dílem štěstí, jeho obrovských zkušeností
a fyzické formy. Je to vždy jakási kombinace těchto třech vlastností a skutečností. Letos formu určitě má, zkušeností nepřeberně, jen to štěstí bývá často na tomto závodě vrtkavé. Může nastat pád, mechanický problém s kolem, defekt, nebo prostě ujede silná skupina v nevhodný okamžik a Boonen v ní nebude. Či někdo z těch mnoha závodníků na startu bude v cíli prostě o chlup lepší, tak jako vloni. Těžko říci co se v hlavě Tomekeho honí před závodem a jaký si sám na sebe naložil tlak. Každopádně nikomu nemusí nic dokazovat
a 9. dubna večer bude moci ve sprchách velodromu smýt špínu dne a zároveň se ohlédnout za krásnou kariérou.

Tom Boonen počtvrté vítězí na Paříž-Roubaix v roce 2012 (foto: Tim De Waele)

Napište mi do komentářů vaše názory nebo tipy na to kdo vyhraje.

…pár poznámek k začátku sezony

Zatímco český hobík úpí v tomto mrazivém počasí někde u kamen a tiše tloustne, nebo se v lepším případě věnuje zimním radovánkám na běžkách či fatbiku, v Austrálii se naplno rozjíždí nová cyklistická sezóna. Hurá, jásají majitelé domácích trenažerů a cyklisté gaučáci. Tradičně v polovině ledna začíná Tour Down Under, závod který už má své pevné místo v kalendáři. Uvidíme v něm nové dresy a nablýskaný materiál všech world tourových týmů, přestoupivší závodníky v nových týmech, to vše zabalené do krásného slunečného počasí a pohodové australské organizace. Snad jen ty vysílací časy nejsou pro středo evropana nejlepší, ale troufnu si tvrdit, že kdo si přivstane nebude litovat.

Willunga Hill je na začátku sezóny tvrdý test (mapio.net)

Nové týmy  

V Austrálii se představí dva nově vzniknuvší prvoligové týmy Bora – Hansgrohe a Bahrain Merida Pro Cycling Team. Říkal bych jim prostě Bora a Bahrain. Pozitivní je návrat velkého týmu do Německa (i když Sunweb je již také pár let německý), je to poměrně velký trh, který se dlouho probíral z dopingových let. Ovšem na druhou stranu neschopnost manažerů přilákat do týmu nějakou velkou německou hvězdu je poměrně zarážející. V týmu je celkem 8 Němců, a z toho snad jedině Buchmann má nějaký potenciál. Jinak je spíše charakter týmu národnostně podobný pelotonu Závodu míru – největší hvězdy jsou Slovák, Čech a Polák.

Že se šejkové vrhají do nových sportovních vod potvrzuje i vznik UAE Abu Dhabi (navrhuju zkratku “emiráti”), či spíše přerod z bývalého Lampre, které po dvaceti letech opustilo cyklistiku jako titulární sponzor. Ještě smutnější je však to, že po nedávném konci Liquigasu nemá Itálie worldtourový tým. Inu, kde jsou peníze, tam to jezdí.    

Pro úplný pořádek v názvech týmů: Giant se přejmenoval na Team Sunweb, Etixx – Quick Step na Quick Step Floors (pojedou zřejmě samou podlahu). Do Katushe přistoupil Alpecin (poté co jim plešatící Degenkolb v reklamách moc nenesl, je na řadě Kristoff) a zároveň se majetkově přestěhovali do Švýcarska.  Scott vstoupil výrazněji do Oricy (po BMC, Cannondalu, Treku, Meridě je dalším velkým výrobcem kol v názvu týmu).

V čem a na čem

Z nových dresů se mi docela líbí dresy obou nových týmů UAE a Bahrainu. Oba jsou barevně i geometricky výrazné. Orica značně ztmavla, jakoby chtěli říct “Doteď jsme se učili a bavili, and now we mean bussiness!”. Dres Bory je docela pěkný i když opět zase převažuje černá. I když to není nic pro temnému dresu Sky, na kterém jsou jakési čárečky které prý mají hlubší význam. Ostatní dresy jsou víceméně alespoň barevně podobné roku 2016, i když dříve rudá barva Katushe je nyní poněkud vínová (fuj).   

Jon Izaguirre v barvách nového týmu (www.cyclingweekly.co.uk)

  Specialized si s Argonem 18 vyměnili pozice v Astaně resp. v Boře. Astana rovněž přechází z Campagnola na Shimano. Bahrain bude sedlat Meridy na Shimanu. UAE bude prý jezdit na strojích Colnago s Campagnolem, takže aspoň nějaký návrat italských barev. I když zatím ten stroj nikdo neviděl kompletní. Zajímavě vypadají kola britské firmy Factor zastupované bývalým sprinterem Badenem Cookem, novinka ve stáji AG2R. Francouzi mění také sadu ze Sramu na Shimano.  Poměr Shimano/Campagnolo/Sram bude v roce 2017 14/3/1.

Takto prý vypadají nové Colnaga týmu UAE, ale moudřejší budeme  až příští týden. (twitter.com/Colnagoworld)Koho v Austrálii uvidíme v premiéře v novém týmu

Do velkého týmu se vrací po dvou letech Janez Brajkovič, do týmu Bahrain. Bena Swifta po sedmi letech ve Sky uvidíme v dresu UAE. Loňská kometa Tour Jarlinson Pantano se představí v barvách Treku. Katusha si vytáhla z druhé divize Baptiste Planckaerta. Owain Doull začíná silničářskou kariéru ve Sky.   

Trasa

Trasa je tradiční, bez překvapení. Jede se celkem 6 etap, den před závodem ještě na rozjetí tradiční kritérium . Čtyři etapy jsou sprinterské, celkové pořadí se bude rozhodovat ve druhé etapě ze Stirlingu do Paracombe a zejména v páté, kdy závodníky čeká dvakrát Willunga Hill.

Klasikářský profil druhé etapy ze Stirlingu do Paracombe (tourdownunder.com.au/)

Favorité

Už tradičně na začátku roku pořádané mistrovství Austrálie naznačilo, kdo bude z domácích závodníků vidět. Simon Gerrans vyhrál z posledních pěti ročníků třikrát, čtvrté vítězství má z roku 2006, je tedy jasným favoritem. Orica jede závod jako domácí tým značně motivována, Caleb Ewan bude chtít vyhrát některou ze sprinterských etap. Rohan Dennis ovládl národní časovku, takže po vítězství v roce 2015 bude také domácím želízkem v ohni. Stejně jako Richie Porte kterému tento závod také sedí.

Peter Sagan jede TDU poprvé od roku 2010, tedy svého prvního ve velké cyklistice. Byl to jeho první WT závod, a nevedl si tehdy ještě jako devatenáctiletý vůbec špatně. V jedné etapě byl třetí, ale hlavně v královské etapě na Willunga Hill byl čtvrtý. Od té doby získal dvakrát duhový dres, pětkrát ovládl zelený trikot na Tour a kupu velkých vítězství. Pokud přijel v dobré formě, může zvítězit.

Devatenáctiletý Peter Sagan na svém prvním závodě World Tour (cyclingnews.com)

Mezi další favority patří Diego Ulissi, Sergio Henao, možná i Michael Woods, Tom Jelte Slagter.

Máme zde i dva české závodníky. Petr Vakoč by měl být po skvělém loňském roce lídrem Quick Stepu (alespoň když se tak dívám na sestavu). Poprvé v novém dresu uvidíme Ondřeje Cinka. Pro něj to bude hlavně velká škola pohybu v pelotonu a oťukávání svých možností na začátku nové kariéry.

Jsem zvědavý na Milese Scotsona, další z australských mladých hvězd, které po kariéře na dráze začínají na silnici. Vyhrál nečekaně domácí mistrovství po nástupu v závěru. Jeho bratr Callum pojede za reprezentační tým UniSA. Je docela možné že v první desítce – dvacítce budou nějaká překvapivá jména, aby pak už o nich v tomto roce nebylo vůbec slyšet. Na TDU se to občas stává. Přeci jen je to pro mnoho závodníků příprava a rozzávodění v novém roce.  

Další závody u protinožců

Chris Froome bude chtít zopakovat recept z úspěšné loňské sezony, když pojede malý závod Herald Sun Tour. Vloni zde zahájil sezonu, zvítězil, a odstartoval tak skvělý rok s vítěznou Tour.

Spíše sprinterský jednodenní závod Cadel Evans Great Ocean Road Race (je zajímavé že tam Cadel nezařadil nějaký pořádný kopec:-)) u Melbourne se jede 29.1. a je nově zařazen do rozšířeného World Tour kalendáře. Je tedy nasnadě, že 13 WT týmů které závod pojedou, bude ve stejném nebo velmi podobném složení jako na TDU. Na jednu stranu je fajn že závodníci budou mít o týden více na trénink v teplém počasí, otázka je co to s nimi udělá po návratu do vymrzlé Evropy. Rozšíření WT kalendáře zatím budilo poměrně ostré reakce zejména u sportovních ředitelů. Uvidíme co na to budou říkat závodníci a jak se toto osvědčí v praxi.  

Pěkné australské léto.

I takovéto výhledy nabízí Cadelův závod.

…aneb koho a proč letos sledovat ve světě bláta a ledu.

Světu cyklokrosu vládl téměř dvě dekády Sven Nys. Jeho soupeři, kteří se ho snažili z pomyslného trůnu sesadit (a často se jim to také vedlo), byli zejména zpočátku Mario de Clerq, Erwin Vervecken, Bart Wellens, Richard Groenendaal. Později pak hlavně Niels Albert, Zděněk Štybar, někdy i Kevin Pauwels. Tito všichni jsou nyní kromě Pauwelse (a Štybara který je samozřejmě na silnici) pryč a světu cyklokrosu vládnou dvě jména.   

Nad všemi nyní ční Holanďan Mathieu Van der Poel a Belgičan Wout Van Aert. Jejich dominance nad ostatními je tak velká, že většina výsledkových listin má právě tyto dva v popředí. Viz výsledky nejvýznamnějších závodů tohoto roku:

První a druhý závod Worldcupu UCI v USA vyhrál Van Aert (Van der Poel v USA nebyl)

A pak už:

• Superprestige #1 Gieten ……………………1. Van Der Poel 2. Van Aert
• DVV Hottondcross……………………………  1. Van Aert …4. Van Der Poel
• Superprestige #2 Zonhoven ……………… 1. Van Der Poel 2. Van Aert
• WC UCI 3 Valkenburg ……………………… 1.Van Der Poel 2. Van Aert
• Niel Albert CX …………………………………  1. Van Aert 2. Van Der Poel
• Superprestige #3 Ruddervoorde ………   1.Van Der Poel 2. Van Aert
• Dvv Koppenbergcross ………………………  1. Van Aert… 15. Van Der Poel
• Superprestige #4 Gavere ……………………1.Van Der Poel 2. Van Aert
• WC UCI 4 Zeven ………………………………  1.Van Der Poel 2. Van Aert
• Dvv Flandriencross …………………………… 1.Van Der Poel 2. Van Aert
• Superprestige #5 Hansgrohe ……………… 1. Van Aert 2. Van Der Poel
• Zilvermeercross ……………………………….. 1.Van Der Poel 2. Van Aert

Na trati soupeři, ale jinak kamarádi (velonews.com)

Zdá se tedy, že i v této dvojici má jeden z rivalů navrch.  Již od juniorů byl Mathieu o fous lepší než Wout, ten nikdy nezískal juniorský titul. Zatímco Mathieu se jeví jako silovější, agresivnější jezdec s ryzím talentem, Wout je techničtější zvláště na těžkých tratích, nikdy nepanikaří a málokdy v závodě úplně vybuchne. Umí si správně rozvrhnout tempo a své síly. Van der Poel je mladší (21), syn slavného Adrieho a vnuk ještě slavnějšího Raymonda Poulidora. Takové předpoklady ho předurčují k velké kariéře nejen v cyklokrosu, ale i na silnici. Je přirovnáván svým stylem k Peterovi Saganovi. Nejen množstvím vítězství a talentem, ale i hravou povahou a potřebou ze všeho si dělat legraci a závody si hlavně užít. Až ho cyklokros začne nudit bude chtít vítězit jinde. Snad ho nebudou v kariéře brzdit jeho kolena, se kterými už musel nejednou pod nůž. 

Kdy Mathieu odejde na silnici je jen otázkou času. (cyclingnews.com)

Ale i Wout (22) je velkým talentem a stejně jako Mathieu dokáže jezdit výsledky i na silnici. Letos porazil v krátké časovce v závodu okolo Belgie taková jména jako Tony Martin nebo Niki Terpstra. Oba jsou už v cyklokrosu mistry světa v kategorii elite, Mathieu v roce 2015 u nás v Táboře, Wout nosí duhový trikot letos. Uvidíme, zda u cyklokrosu oba vydrží nebo spíše jak dlouho tato rivalita potrvá. K asfaltu má blíže nakročeno Holanďan, mohl by jít ve stopách svého otce a kombinovat cyklokros a těžké jarní klasiky. U Wouta je spíš pravděpodobnější, že zůstane u cyklokrosu. Pro Belgičany je tento sport téměř posvátný (a hlavně taky dobře placený), takže Wout nemá až takovou motivaci. Navíc, jak sám říká, tento sport miluje, zvláště proto že je to krátká, explozivní, vzrušující, hodinová záležitost oproti nudným čtyř až pětihodinovým etapám a ještě delším jednorázovkám na silnici. Má rád když může v každém kole vést. Když mluví o Zdeňku Štybarovi, kromě toho že si ho váží jako velkého šampiona, naznačuje, že Zdeňkovi možná i závody na blátě chybí. Proto se každý rok na pár závodů vrací. Silnice je prostě obrovská loterie s velkou konkurencí, kdežto cyklokros je závod pravdy, něco jako časovka. Kdo na to má je vepředu, kdo ne je v poli poražených.   

Wout cyklokros a vše kolem něj miluje. Začátek sezóny ve Wisconsinu. (cyclingtips.com)

Trochu v pozadí této dvojice je nyní dřívější velký talent Laars van den Haar, přední pozice drží často veteráni Kevin Pauwels, Tom Meeusen.

Objevují se ale i noví mladí Belgičané, jako ostatně každý rok. Nejlépe vypadá asi Laurens Sweeck, Toon Aerts, hodně můžeme v budoucnu určitě čekat od Eli Iserbyta  a Jense Adamse. Z jezdců mimo Benelux se nadějně ukazují Francouz Clement Venturini a Ital Gioele Bertolini. 

Laurens Sweeck má z ostatních belgičanů letos nejlepší sezonu (www.stevensbikes.de) 

Nejlepší z našich ve velkých závodech, Michael Boroš se jen občas dostane do druhé desítky celkového pořadí, na víc to bohužel nestačí. Adam Ťoupalík jezdí slušně ve skupině do 23 let, ale na stupních vítězů byl letos zatím ve větších závodech jen jednou.

Další z šampionů (?) – Eli Iserbyt (sram.com)

Série Superprestige a světových pohárů UCI pokračují v těchto termínech:

Superprestige:

23. 12. Diegem
24. 2. Hoogstraten
25. 2. Middelkerke

UCI Worldcup:

18. 12. Namur
19. 12. Heusden-Zolder
20. 1. Fiuggi – Roma
21. 1. Hoogerheide

Pokračuje také prestižní série DVV/Bpost bank. Mistrovství světa v cyklokrosu pak bude v Bieles, Lucembursku, 28.-29. ledna 2017. Česká televize bohužel jednotlivé závody asi díky úbytku českých úspěšných sportovců nabízí jen spoře a ještě většinou ze záznamu. Ale MS určitě v přímém přenosu bude.  

Wout a Mathieu – souboj v blátě (sporza.be)

Já vím, já vím, ten titulek je bulvární jak na idnesu a je dost možné, že přílišná očekávání budou vystřídána lehkým zklamáním, ale přesto různé okolnosti červencového divadla dávají tušit, že to letos může být opravdu úžasný závod.

Letos se začíná v Bretaňi, ovce jsu už nachystané fandit u Le Mont-Saint-Michel

Trasa

Někdo někde napsal, že tato letošní trasa připomíná spíše Giro, tak je pekelně těžká. Ano, je zde sice mnoho (dokonce asi 9) etap určených pro sprintery, ale zbytek je nachystán na bitvy o GC. A to tedy určitě i v některých z těch devíti etap se budou dík věci zásadní, pády, echelony atd. Jelikož je trend posledních velkých závodů do toho jít naplno v každé trochu těžší etapě, je se na co těšit. Pyreneje letos přicházejí na řadu před Alpami, a i díky tomu je to trasa vyloženě pro vrchaře.

8. etapa – Pyrenejská královská etapa (cyclingnews.com)

Počet km v časovkách je 54, ale druhá časovka je horská a i ta delší není úplně plochá, takže rozdíly mezi GC aktéry nebudou značné, i když bude samozřejmě záležet na momentální formě a v případě špatného dne se v obou časovkách dají koupit minuty. Hned ve druhé etapě čeká v závěru krátký kopec, který zamíchá pořadím po úvodním sprinterském dni. Po „Pyrenejském“ závěru prvního týdne, je druhý okořeněn mýtickým provensálským gigantem, těžkou časovkou a zubatou etapou do Culozu. Poslední týden pak vrcholí čtyřmi etapami, kde jedna je těžší než druhá.

Horská časovka v 18. etapě po dlouhé době na programu Tour (cyclingnews.com)

Tři králové

Minule byli čtyři, tento rok jsou tři. Jména jsou stejná. Nejvýraznější postavy Grand Tours minulých několika let. Vicenzo Nibali z této loňské čtveřice vypadává, protože stejně jako vloni Contador vyhrál Giro, a i když jeho DS tvrdí, že je po něm čerstvý jako padlý sníh, bude se spíše soustředit na etapy a pomoc Aruovi. Sám jsem ale zvědav jak bude v týmu fungovat, protože mu v Astaně určitě letos končí smlouva a jeho animozita vůči mladšímu parťákovi je téměř hmatatelná.

Stane se Nairo prvním kolumbijským vítězem Tour? (velonews.competitor.com) 

Nairo Quintana v ročnících 2013 a 2015 byl vždy v závěru v horách silnější než Chris Froome, vloni to dokonce vypadalo pro něj velmi nadějně. Pokud se vyvaruje ztrát v prvním týdnu a časovce (a tu zlepšil), je tato trasa pro něj jak ušitá. Ve třetím týdnu dostane na rozdíl od loňska ten jeden den v horách navíc, kde by mohl svým slábnoucím protivníkům zasadit konečný úder. Bylo by symbolické, že se to stane právě v etapě do Morzine, která byla svědkem slavných vítězství jeho předchůdců Lucho Herrery a Fabio Parry. Letos zvolil stejný model přípravy jako vloni, dlouhý pobyt v rodném Boyacá a před Tour pouze krátký, ale výživný test na Route du Sud.

Chris Froome byl v 5. etapě Dauphinné nad síly všech (www.telegraph.co.uk)

Chris Froome na Dauphinné ukázal v první horské etapě všem záda (kromě bývalého parťáka Porteho) a vždy když opanoval tento důležitý závod tak se radoval i na Tour. Contadorovy útoky v dalších etapách pak zvládal pokrývat, a i když už nebyl tak dominantní tak závod vyhrál. Je otázka, jestli mu letos bude stačit jeden takto drtivý útok v Pyrenejích, nebo na Mont Ventoux, protože i potom budou mít jeho konkurenti mnoho příležitostí na útok. Sám prohlásil že očekává tvrdou bitvu až do konce. Týmovou podporu má ale vynikající, Mikel Landa by mohl zastoupit roli Porteho a zůstávat s ním až do konce etap.

Alberto Contador na Dauphinné (velonews.competitor.com)

Alberto Contador stojí trochu v pozadí a není tak favorizován jako předchozí dvojice. Je to možná proto, že na Dauphinné skončil až 5., i když vyhrál úvodní horskou časovku a i přes výborné výsledky od začátku sezony. Na Katalánsku a nyní ve Francii ho dokázali Quintana, resp. Froome porazit. Jeho útoky na Frooma byly sice na Dauphinné velmi časté, nicméně nikdy si nedokázal vytvořit větší náskok. Jeho styl však velí nikdy se nevzdávat, dovede překvapivě útočit v různých terénech. On sám mluví o tom, že letos nalezl novou chuť pokračovat ještě minimálně rok. A hlavně vloni byl na Tour unaven po Giru, letos vrhá všechny síly na Tour. Zda to ale bude stačit na Quintanu a Frooma není jasné. Přeci jen Froome ukazuje, že se na Tour dokáže vždy výborně připravit, a stále mladý Nairo se rok od roku zlepšuje. Týmovou podporu má El pistolero slušnou, nicméně diktovat tempo budou spíše Sky a Movistar.

Pokud se někdo jiný než tito tři výše zmiňovaní dostane na bednu, bude to asi opravdu spíš díky nějakému neštěstí v podobě pádu, nemoci.

Kdo doplní top ten

Nejvážnějšími kandidáty na top 10 nebo i top 5 jsou Tejay Van Garderen a Richie Porte z BMC, Fabio Aru vítěz Vuelty debutující na Tour a francouzská trojice Romain Bardet, Thibault Pinot a Warren Barguil. Velice dobře se na Dauphinné uvedl také Daniel Martin, měl ale vždy na velkých Tour problémy se zraněními nebo špatnými dny. Těch dalších jmen, které by do desítky mohly nakouknou je asi ještě 30, ale tito mají momentálně největší naději.

Bitva o zelený dres a sprinty 

Je vůbec možné porazit Petera Sagana v boji o zelený dres? Jedinou šanci má snad Marcel Kittel, pokud by se mu dařilo vyhrávat etapy jak na běžícím pásu a dojet až do Paříže. Profily sprinterských etap nejsou vždy tak lehké jak to vypadá na papíře, a navíc Peter dokázal letos přesprintovat v hromadných dojezdech mnoho typických špurtérů. A pokud by bodíky scházely, nasbírá si je jako vloni v únicích na prémiích. Jen to etapové vítězství mu po dva roky unikalo a letos v dresu mistra světa má o to větší motivaci jej získat. Tým mu moc pomáhat nemusí, zato však on bude muset sem tam jet na Contadora, ale to pro něj nepředstavuje problém. Němečtí rychlíci Kittel s André Greipelem jsou ve velké formě, což potvrdili na Giru, oba mají postavené týmy vyloženě na sebe, takže často uvidíme vepředu jezdce Lotta a Etixxu jak stahují uprchlíky. Zvláště vlak Kittela, to je síla. Lokomotiva Tony Martin, pracant Vakoč, a rychlí Sabatini, Richeze a Keisse. Německou dvojici doplňuje John Degenkolb vracející se po vleklém zranění. Mark Cavendish letos vyhrál pouze tři spurty na menších závodech, takže je velmi nepravděpodobné že by urval na Tour etapu, ale zvyk je železná košile. Trochu v útlumu je i Alexander Kristoff, zatím neopakuje skvělý loňský rok. Domácí naděje rváč Nacer Bouhanni a střízlík Bryan Coquard mohou pomýšlet na vítězství v některé z těžších etap. Překvapením sprintů se může stát Dylan Groenewegen, který letos vletěl do závodů po hlavě. Bude ale spíše sbírat cenné zkušenosti se sprinty na nejvyšší úrovni. 

Na co se ještě těšit

Zajímavý by mohl být boj o bílý dres, favoritem je již zmiňovaný Barguil, ale potrápit ho jistě budou chtít Wilco Kelderman, Louis Meintjes nebo i Julian Alaphilippe. Ten ukazuje letos další výrazné zlepšení v etapácích, zvláště jeho umístění na těžké Dauphinné slibuje mnohé.

Osobně jsem zvědav, jak prospěje přestup do Cannondalu Pierru Rollandovi, zda dokáže Gerraint Thomas zopakovat nebo vylepšit loňské vystoupení,  nebo jestli Richie Porte konečně zaznamená výraznější úspěch na Tour. Těším se rovněž na rozjetého Stephena Cummingse a na rekordmana Adama Hansena. Přál bych mu, aby okořenil svoji sérii i vítězstvím v etapě na Tour. Tony Martin bude po loňském pádu pěkně nažhavený, zatímco Fabian Cancellara se bude s Tour loučit. Diego Rosa by mohl zazářit v únicích, pokud nebude příliš svázaný týmovou taktikou.

Týmy

Rozdíly v rozpočtu jednotlivých týmů se stále zvyšují a tak Sky bude mít letos supertým, alespoň co do jmen. Zdatně mu bude konkurovat určitě Movistar a Astana, možná i BMC. Jako nejslabší z velkých se tak jeví tým Tinkoff, i když Roman Kreuziger ukazoval na Dauphinné že Contadorovi hodně pomůže.

Letošní Tour charakterizují silné dvojice závodníků hned v několika týmech. Ti lídři co jeli Giro, tedy Mikel Landa, Tom Dumoulin, Alejandro Valverde, Vicenzo Nibali a Rafal Majka se zřejmě budou soustředit na etapová vítězství, ale je možné že dlouho budou zůstávat vysoko v pořadí, aby pomohli lídrům svých týmů. Froome má tu výhodu že případné útoky mohou sjíždět Henao, Nieve a Thomas v různých fázích závodu. Jsem hlavně zvědavý, jak vykrystalizuje situace v BMC, zda si Tejay a Richie dokáží pomoci, nebo si budou spíše překážet.

Tým Astany je jakoby postaven na půl pro Arua a napůl pro Nibaliho, alespoň podle jmen která s nimi jezdila předchozí závody. To nikdy nevěstí nic dobrého, navíc u horkokrevných Italů. I když u takového Fuglsanga se nemůžu zbavit dojmu, že mu role superdomestika úplně nesedí a rád by se držel v popředí místo obětování se pro Nibaliho, potažmo Arua.

Budou takto vysmátí i v cíli etap? (cyclingnews.com)

Absentéři

Z nejrůznější důvodů (většinou se prostě nevešli do nominace, nebo jejich přípravu přibrzdilo zranění) chybějí na Tour tito výrazní závodníci: Philippe Gilbert, Tom Boonen, Zdeněk Štybar, Michael Kwiatkowski, Robert Gesink, Andrew Talansky nebo Arnaud Demaré.

Naši

Naši závodníci jedou letos ve třech, navíc Roman Kreuziger bude oblékat dres českého mistra což se naposledy stalo za časů Jána Svorady. Roman bude k ruce svému šéfovi Albertu Contadorovi, a i když by s ním měl zůstávat do posledních kilometrů v těžkých etapách je velmi nepravděpodobné, že by mohl zopakovat skvělé 5. místo z roku 2013. Kandidátů na první desítku je prostě mnoho a Tinkoff v poslední sezoně Alberta i svého týmu bere jen vítězství. Roman je ale ve velmi dobré formě a i psychické pohodě a svým výkonem určitě zanechá na Tour stopu. Jan Bárta bude zřejmě pracovat pro talentovanou dvojici Konrad a Buchmann, ale jistě využije každou příležitost k úniku. Nováček Petr Vakoč si skvělými výkony vysloužil nominaci na Tour. Uvidíme ho, řekl bych, často tahat balík pro Marcela Kittela.

Roman Kreuziger vypadal na MČR ve formě. (sport.lidovky.cz)

Přeji pěkné sledování staré dámy ať již doma nebo přímo v reálu, ostatně do Švýcarska na poslední etapy je to od nás docela kousek.

Lacets du Grand Colombier přijdou na konci 15. etapy

Hurá, je tu Giro, první Grand Tour sezóny a pro mnohé ta nejlepší z hlediska kombinace sportovní úrovně a zároveň tradic, historie. Sami závodníci o Giru říkají že je pohodovější, ne tak zatížené stresem jako Tour, vše plyne v uvolněné italské atmosféře. Takže co nám nabídne další ročník závodu, kde se muži nestydí nosit růžovou?

Trasa

Trasa je vyvážená, bez nějakých výraznějších novinek a výstřelků. Tedy ne tak extrémní jako za Zomegnanovy éry, ale přesto velmi těžká. Minulý rok se Alberto Contador přesvědčil, že vyhrát po sobě Giro a Tour je nemožné a letos to ani nikdo nezmínil. Giro je prostě příliš těžké, čas na regeneraci krátký a konkurence na každém závodě obrovská. Letos nabízí organizátoři větší šanci sprinterům v několika etapách v první polovině závodu. Pojedou se také tři individuální časovky, tedy jedna kratší, jedna pěkně dlouhá a zvlněná, a jedna vyloženě horská. Týmovou časovku letos Giro nenabízí. Únikáři papírově nebudou mít letos moc příležitostí, ale určitě se někteří nezmaři pelotonu prosadí. Tradiční ikonické kopce jako Stelvio, Gavia, Zoncolan nebo Mortirolo se letos nekonají, ale hornatá Itálie má vždy z čeho vybírat.

Na trase vidím dva problémy, které mohou významně narušit průběh závodu. Když Giro startovalo v Nizozemí posledně v roce 2010, byl z toho masakr s velkým množstvím pádů a odstoupení. Start Grand Tour je vždy nervózní a umístění etap v zemi tulipánů je vždy problematické díky množství tzv. „road furniture“, tedy různých ostrůvků, pangejtů, kruháčů, přechodů atd. Peloton řítící se 50-ti km rychlostí bude mít co dělat aby se všem nástrahám vyhnul, ale doufejme, že pádů bude co nejméně.

U etap 19, 20 a v Dolomitech, mám obavy z uplatnění bezpečnostního protokolu UCI vztahující se k počasí. Giro bývá vzhledem k umístění v roce na počasí nejcitlivější a mnohokrát už závodníky v horských průsmycích zaskočil sníh. Letošní jaro je poměrně studené, na Tirrenu byla zrušena etapa a sněžilo dokonce i před týdnem na Liége. Ve zmiňovaných etapách na konci závodu mají jezdci šplhat na Col de la Bonette a Colle del Agnello, obojí přes 2700 m n. m. Snad mají pořadatelé nachystány nějaké náhradní trasy v případě, že by se bezpečnostní protokol musel uplatnit. Nicméně i případná hrozba zrušení těchto etap může znamenat zajímavější závod a boj o každou vteřinu ve všech etapách. Giro není Tirreno, aby jeho průběh zvrátila jedna etapa a Nibali tak nebude mít právo na to láteřit.

Sníh ke Giru patří. Vicenzo Nibali vyhrává etapu v r. 2013 (zdroj: velonews.competitor.com)

Pozitivní pro závodníky je to, že kromě přesunu z Nizozemí na jih Itálie, nebude jinak velké množství dlouhých transferů mezi etapami. Pojede se pěkně od jihu na sever a tam od Friuli do Piemonte.

1. etapa – spíše než o prolog se jedná o plnohodnotnou časovku na 9,8 km. Je techničtější s několika zatáčkami, Tom Dumoulin bude chtít doma jistě zvítězit.

2. a 3. etapa – jsou sprinterské etapy mezi Arnhemem a Nijmegenem. Budou určitě náročné a nervózní. Pokud se přidá ještě boční vítr, dá čekat snaha silných týmů o vytvoření terezínů.

4. a 5. etapa – po pondělím volnu se závod přesune na jih do špičky italské „boty“. První dvě etapy v Itálii by měly být rozehřívací s dojezdem pro sprintery. I když v té páté je poslední km na kostkách a do mírného kopce.

6. etapa – nabízí první test nohou favoritů. Cílový kopec na Roccarso vypadá na papíře jako ne úplně náročný, má celkem 16 km a jeho sklon se málokdy posune nad 7 %. Do cíle by měla dojet větší skupina, i když někdo může ztratit.

7. a 8. etapa – 7. etapa je opět typicky sprinterská s žádným zádrhelem na konci. Zato 8. etapa může být zajímavá. Její plochý profil naruší 20 km před cílem stoupání na Alpe di Poti, 8 km dlouhý kopec s prudkou pasáží, ale hlavně se sterratem, tedy štěrkovým povrchem.

9. etapa – časovka na 40,5 km. Má poměrně hodně zatáček a hlavně je členitá i výškově. V druhé půlce nabízí asi 5 km kopec. Zde nastane první výraznější rozčlenění mezi GC favority. Ale ti, co ztratí, budou mít ještě spoustu času případnou ztrátu dohnat v horách.

V minulém roce byla dlouhá časovka velmi zásadní, bude i letos?  (zdroj: www.cyclingnews.com)

10. etapa – po dalším dni volna je na pořadu těžká klasikářská etapa. Chybí v ní sice delší stoupání, ale celý den se pojede nahoru dolů, takže na cílovém kopci, který má necelých 8 km mohou mít někteří závodníci těžké nohy

11. a 12. etapa – tyto etapy by měly být dalšími dvěma příležitostmi pro sprintery. Je možné, že po nich část z rychlých mužů odstoupí, protože následující terény nebudou nic pro ně.

13. etapa – žádný ze 4 vrcholů v této etapě neměří přes 1000 m, ale všechno jsou to těžké krátké stojky na úzkých cestách na hranicích se Slovinskem. Vrchol posledního stoupání je 14 km před cílem, takže je možné očekávat příjezd menší skupinky favoritů.

14. etapa – epická etapa v srdci Dolomit. Obsahuje klasická stoupání na Passo Pordoi, Sella, Valparolla, Giau a další hory v této překrásné krajině. Snad bude přát závodníkům (a taky divákům) počasí.

Jeviště pro epickou etapu v Dolomitech je připraveno. (zdroj: www.cyclingweekly.co.uk)

15. etapa – časovka na 11 km do vrchu a pěkně strmého. Od 3. km je sklon stabilní mezi 8-9 %. Takový Mikel Landa by zde mohl dohnat případnou ztrátu z předchozí časovky.

16. etapa – kratší záležitost, 132 km, možná příležitost pro únik, zvláště po posledním volném dni. Ale ani favorité nebudou mít nouzi o zábavu, posledních 20 km je těžký kopec a pak technický sjezd a krátký kopec do cíle.

17. a 18. etapa – pokud po předchozích strastech v závodě zůstali ještě nějací sprinteři, tyto etapy mohou být pro ně odměnou. 18. je zkomplikovaná dvěma prudký kopci na konci a taky délkou 240 km.

19. a 20. etapa – finále s mohutnými dlouhými kopci na hranicích s Francií. Stoupání do střediska Risoul není moc dlouhé ani prudké, ale po třech týdnech bude znát, komu zbyly ještě síly. 20. etapa je pak označena jako královská, 4100 m převýšení jen na 134 km, žádná rovina. Kopce opět nejsou tak prudké jako v Dolomitech, ale poslední dva v závodě mají délku 20 km!

21. etapa – poklidný dojez Gira tentokráte do Turína.

Troika favoritů

Vicenzo Nibali prožil turbulentní minulý rok. Po vítězství na Tour v roce 2014 u něj nastal určitý útlum. Za loňské čtvrté místo ve Francii byl spíše kritizován, pak ho vyhodili z Vuelty za držení se doprovodného vozu a i vítězství na Lombardii byla pro mnohé slabá náplast. Letos jede na Giro dokázat hlavně sám sobě, ale taky svému náročnému šéfovi Vinokurovi, že může vyhrávat velké závody. Formu na jaře má zatím trochu záhadnou, ale to u něj nic neznamená jak jsme se mohli už několikrát přesvědčit.

Mikel Landa neměl v letošním roce na růžích ustláno poté, co se na začátku sezóny dlouho dostával z nemoci. Nicméně na Baskicku a hlavně vítězstvím na Trentinu potvrdil, že je na dobré cestě. Vloni byl objevem Gira, letos bude poprvé lídrem a může ukázat, co v něm vězí. Trochu slabinou je pro něj dlouhá časovka, ve které může na některé specialisty ztratit.

Alejandro Valverde Giro nikdy nejel, formu vždy směřoval na jarní klasiky a pak na Tour a Vueltu. I když to se u něj říct ani nedá, protože on je prostě vynikající od jara do podzimu, a letos se na Giro speciálně připravoval. Bude chtít přidat své druhé vítězství v GT. Duben ukázal, že je v dobré formě po vítězství na menších závodech ve Španělsku a hlavně čtvrtým zářezem na Valonském šípu. Jeho výborný sprint na konci etap může být klíčem k zisku mnoha cenných bonusových vteřin.

Valverdemu zima na Liége moc nechutnala (zdroj: velonews.competitor.com)

Druhý sled

Rigoberto Urán byl na Giru už dvakrát druhý, a po změně týmu se bude chtít určitě prodrat na pódium. Na Romandii ukázal slušnou vrchařskou formu. V časovce to ale není od něj tak dobré jako když byl v Ettixu. Rafal Majka nebyl na jaře moc vidět, na Giro se připravoval zvolna bez výrazných výsledků, ale v horách bude určitě zarytě sledovat kola těch nejlepších. Maličký Domenico Pozzovivo už lehce stárne, ale na první pětku může mít. Andrey Amador bude chtít potvrdit, že jeho minulé 4. místo nebyla náhoda, od té doby je totiž neviditelný. Spíše ale bude pouze pomáhat Valverdemu. Tom Dumoulin má zálusk na obě časovky. To, zda pojede na pořadí asi určí jeho momentální rozpoložení, on sám totiž asi neví co od svého těla čekat. Jeho loňská Vuelta byla pro všechny překvapením. Jhoan Chaves se každý rok zlepšuje, jak na tom ale bude s formou a jak mu bude sedět trasa a profily Gira je velká otázka. Ryder Hesjedal vloni ukázal, že ještě nepatří do starého železa, když byl pátý. Letos se pokusí ještě najít motivaci zajet aspoň do desítky.

Černí koně

Giro není letos tak kvalitně obsazeno jako v minulých ročnících, takže v první desítce by se mohlo poprvé v kariéře objevit pár překvapivých jmen. Řada týmů nejede vůbec s ambicemi na celkové pořadí, ale spíše se snahou na dílčí úspěchy v etapách.

Asi nejskloňovanějsí jméno je Ilnur Zakarin. Letos měl výborné jaro, jestli ale dokáže vydržet strasti tří týdnů, to ukáže až čas. Třetí týden pro něj bude kritický. Dvojce z Astany Tanel Kangert a Jakob Fuglsang by se v případě nepřítomnosti Nibaliho prala o lídrovství, takto musí čekat, jakou strategii vymyslí jejich stáj a lídr. Oba jsou ale dobře připraveni, což ukázali Trentinu.

Z dalších závodníků, kteří mohou překvapit v pořadí, nebo se alespoň pokusit o některou z těžkých etap jsou to:  Omar Fraile, Igor Anton, Joe Dombrowski, Davide Formolo, Gianluca Brambilla, Alexandre Geniez, Sergey Firsanov, Przemyslaw Niemiec, Carlos Betancur a Steven Kruiswijk.

Sprinteři

Množství plochých etap přilákalo na Giro početnou sestavu kvalitní sprinterů. Nechybí zde Marcel Kittel, který bude testovat svůj spurterský vlak před Tour, André Greipel, jemuž se osvědčila účast na Giru v minulém roce (zajel pak skvěle na Tour), vítěz San Rema Arnaud Démare (tifosi asi na něj budou pískat) a talentovaný mladík z Oricy Caleb Ewan. Domácí sestava sprinterů nabízí to nejlepší z Italů – Giacomo Nizzolo, Elia Viviani, Jakub Mareczko, Sacha Modolo, Sonny Colbrelli, Mateo Pelucchi či Matteo Trentin.

Greipel versus Kittel, německý sprinterský souboj vypukne na Giru. (zdroj: www.t-online.de)

Další významná jména

Fabian Cancellara si letos dělá kolečko po svých oblíbených závodech a loučí se s nimi. A nutno dodat že ve velkém stylu. Formu má skvělou, obě časovky co letos jel, vyhrál a právě ty budou jeho cílem.  Adama Hansena zmiňuji v každém přehledu GT a asi ještě nějaký čas budu. Železný muž světového pelotonu jede 14. Grand Tour v řadě.

Týmy

Dá se očekávat opět výrazná dominance Astany, i když patrně ne taková jako v minulém roce. Ale Giro je prostě závod, na který se Kazaši umí připravit. Sky i Movistar mají kvalitní týmy, takže tyto tři ekipy budou diktovat tempo ve vysokých horách. Ostatní lídři nemají tak silnou podporu, možná ještě AG2R, Katusha a Cannondale na tom nemusí být zle. Ale takový Majka, Hesjedal, Brambilla, Chaves, Dumoulin nebo Niemiec budou často v popředí izolováni (pokud tam tedy vůbec budou). Z divokých karet jsem zvědav, jak se povede všeruskému Gazpromu. Malé Italské týmy Southeast, Nippo a Bardiani budou rády za ukořistění jedné etapy, na posledních Girech se to dařilo jen Bardiani.

Z Čechů nejede letos Giro nikdo, ale i tak to pro všechny fanoušky dobré cyklistiky bude zážitek.

Bude mít Stefano Pirazzi příležitost ke svému vítěznému gestu? (zdroj: www.lastampa.it)

Jsou za námi kostkované klasiky. Letos bylo opět na co se dívat. Oba noví a čerství vítězové monumentů jsou velmi sympatičtí a zasloužení, i když jejich cesta k nim a dosavadní životní dráha nemůže být rozdílnější. Počasí nakonec cyklistům přálo, a těch diváků u trati, no radost pohledět.

Vítězství šampiona

Peter Sagan po loňském mistrovství světa vyhrál konečně první monument a definitivně se zdá, že nalezl ten správný závodnický cit pro velká vítězství. Zprvu to ale vypadalo, že i letošní kampaň pro něj nebude úspěšná, když mu po odvážném úniku na E3 vyfoukl vítězství ve spurtu Kwiatkowski.  V Gent Welvegemu dojížděl do cíle ve skupině se závodníky, kteří si tudíž také věřili, že by ho mohli ve spurtu porazit, ale Sagan to takticky zvládl výborně. Na Flandrech to vypadalo na velmi bláhový útok znovu s Kwiatkem a později i Vanmarckem už 33 km před cílem. Cancellara a celý Etixx si v tu chvíli říkali: „To přece nemůže vyjít, je to moc brzy“, ale ukázalo se že Peterova výkonnost je taková, že nechtěl nic ponechat náhodě (resp. tomu že by mu Cancellara na Oude či Paterbergu možná ujel a on už by jej nikdy neviděl). Tak ujel on. Etixx o tom jen mluvil, on to skutečně udělal. Jeho závěrečná sólo časovka, kdy držel trojnásobného mistra světa Fabiana Cancellaru pořád na odstupu 10 – 15 sekund, svědčí o jeho silné hlavě a velké touze po tomto vítězství.

Sagan útočí na Paterbergu, rozhodující moment (zdroj: www.cyclingweekly.co.uk)

Peter Sagan měl prostě ve zvyku vždy dělat věci trochu jinak než je v profipelotonu běžné, a proto mu možná někteří vyčítali špatnou taktiku, nezkušenost, ale srdce jiných si právě tím získal. Kombinace jeho hravé nátury a vynikající výkonnosti může vést k více skvělým výsledkům, jako byl tento. Jen tu angličtinu by měl zlepšit, pokud chce dávat pozávodní rozhovory. Na Roubaix byl také v pozici velkého favorita, ale zde se ukázalo, že tento závod je mnohem méně předvídatelný než jiné monumenty a díky brzké snaze Etixxu (a také tentokrát slabé podpoře Tinkoffu, která byla mimochodem na Flandrech vynikající…), dojel 11.      

Na patnáctý pokus

Mathew Hayman dosáhl vítězství způsobem, o kterém sní snad každý cyklista, který je jinak oddaným domestikem svým lídrům a v roce dostává jednu nebo dvě příležitosti jet na sebe. V roce 2003 skončil tehdy v jako ještě mladík v Rabobanku na 25. místě a od té doby se snažil v tomto závodě pozici vylepšit. Až po třicítce dosáhl dvou umístění v desítce. A teď, v 37 se mu vše sešlo. 

Hayman ve sprše na velodromu v roce 2008, když dojel 113., poslední z celého pole  (zdroj: cyclingtips.com).

Je to pro něj odměna za celoživotní tvrdou a nezištnou práci a slzy štěstí, ke kterým po dojezdu neměl několikrát daleko a nevěřícné kroutění hlavou svědčí o tom, že závod musel jet v jakémsi transu s hlavou soustředěnou jen na příští správnou věc v závodě, kdy každou vteřinu lze vše ztratit.

„…teď, teď ujíždí dobrá skupina, dostanu se do ní…“

„…nebudu se na čele moc šťavit, nedávno zlomená ruka vypadá ok…“

„…Arenberg už je tady, projeto bez problémů, jede se pěkně zostra, a vzadu je to určitě maso…“

„…50 km do cíle, dojíždí nás skupina, není v ní pár velkých jmen, cítím se ok, jedu s nima…“

„…bacha Rowe to rozjíždí na větru, teď hlavně neodpadnout…“

„…pitomý Stannard takhle mě naremplovat, ale klid, klid, dojedu si je na těch příštích kostkách…“

„…Vanmarcke je odjetý, má pár metrů, ti ostatní tři ho stahují…“

„…mrknu na Boonena, vypadá nejsilnější, EBH toho má dost…“

„…asi 5 kiláků do konce, zkusím zaútočit, jen takový malý test…“

„…útočí Boonen i Stannard, a Boonen podruhé tentokrát silněji, vyrážím za ním, ostatní jsou mrtví…“

„…nastoupím hned z háku i Tomekemu, je za mnou, ale jak na gumě ale nakonec mě dojede…“

„…a je tu velodrom, zkusím si najet nahoru, ať získám rychlost, Vanmarcke je zase za mnou, Boonen zůstal dole…“

„…jdu na rovince přes Boonena a makám, makám, ideální stopa…“

„…čekám, kdo mě zprava přejede…, nikdo, nikdo, já vyhrál?… JÁ TO SNAD DOOPRAVDY VYHRÁL!!!“

Paris Roubaix je prostě závod kde se občas stane malý zázrak a letos tomu tak bylo. Radost týmových parťáků a DS svědčí o tom, že tohle prostě nikdo nečekal. 

Tomeke, ajajaj

To bylo zvolání belgického komentátora, poté co jejich bůh skončil na velodromu těsně druhý. Přitom on a jeho tým udělali závod a ještě před pár lety by tato pozice pro něj skončila vítězstvím o dvě délky. Ale Tom Boonen aspoň ukázal, že ještě nepatří do starého železa. Po těžkém zranění hlavy na Abu Dhabi Tour to s ním pro letošní klasiky nevypadalo dobře. Ale dokázal se z toho dostat, i když až do Roubaix to nebylo ono. Ale tohle je jeho závod a forma už od začátku klasik nebyla zas tak špatná. Ve flanderských kopcích mu už sice chyběl ten správný “punch“ na to, aby se udržel se ostatními soupeři, ale na francouzských kočičích hlavách ukázal velké zkušenosti s tímto závodem a přehled. Na pódiu byl skoro tak vysmátý jako by to sám vyhrál. Belgičané jej i proto milují, a on sám nevyloučil ještě jednu sezonu.

Tomeke byl na pódiu usměvavý a přející – opravdový šampion (zdroj: eurosport.fr)

Spartakus naposled

Fabian Cancellara jel letos poslední sezonu na kostkách a byl výborně připraven. Jediný kdo mohl konkurovat jeho nástupům v prudkých dlážděných kopcích, byl Sagan. Jeho stíhací jízda na Oude Kwaremontu a Paterbergu, to bylo něco. Skoro by se až nabízela možnost prodloužit kariéru ještě o rok, ale Spartacus chce zřejmě odejít na vrcholu. Roubaix mu zkazil pád, jako už tolikrát na těchto velkých závodech. Ale to je asi daň za úspěch. Oba největší závody prožíval velmi emotivně a dal do toho vše co mohl. Díky Fabiane za krásné zážitky!

Pašáci v černém

Sky je team, který se mi na kostkách asi nejvíce líbil. Dříve jim byl vyčítán nedostatek klasikářské závodnické taktitky, ale oni se rok co rok na těchto závodech zlepšují a Kwiatkowski, Rowe či Stannard mohou v příštím roce vyhrát klidně jeden z monumentů. Možná byla chyba že Geraint Thomas chce letos jezdit Grand Tours a týdeňáky, mohl by ještě zvýšit šance týmu na případný úspěch. V záloze mají ještě mladého Gianni Moscona, který si do pádu v neděli na své první Roubaix nevedl vůbec špatně.

Lefévrúv vzek

Etixx Quickstep naopak vychází z kostkových klasik s prázdnýma rukama, tedy téměř. Boonenovo druhé místo v Roubaix a Kittelovo vítězství na semiklasice Scheldeprijs nemohou uspokojit Lefevrovo belgické přebujelé ego. Opět byl často vidět stejný obrázek jako v minulých letech, kdy jezdci Etixxu sice měli na čele závodu mnoho lidí, ale jakoby postrádali přesvědčení o tom, kdo je vlastně jejich lídr. Akorát zraněného Lampaerta vystřídal Trentin. Pouze na Paris Roubaix se díky použití Tonyho Martina (to je prostě lokomotiva!) podařilo Etixxu konečně závod ostatním pořádně ztížit, a taky to přineslo ovoce. Jako příklad práce pro lídra se mi strašně líbilo to potáhnutí Luka Rowea na Roubaix, kdy to na větru zavařil třem členů přední skupiny a sám pak odpadl. To od Etixxu letos nikdo v rozhodujících fázích závodů neuměl. Štybar letos neměl takovou fazonu a byl bržděný nemocí, Terpstrovy roky jsou zdá se už pryč, to samé lze i s výjimkou (neděle) potvrzující pravidlo říci o Boonenovi. Bude zajímavé sledovat co se stane po přestupové sezoně, Lefevre totiž chce mít vždy toho nejlepšího.

Nové tváře

Jasper Stuyven je asi nejvýraznějším novým Belgičanem letos. Vyhrál Kuurne a byl pátý na E3. V hlavních kostkových závodech sice uvadal, ale i tak k němu Vlámové vzhlížejí s nadějí stejně jako před rokem k Benootovi nebo dříve Vanmarckemu. Ovšem vyrovnat se s nálepkou nového Vlaemincka, Musseuwa nebo Boonena je v této zemi velmi těžké. Svým způsobem i Michal Kwiatkowski je letošním objevem kostkových klasik. Ukázal se už před pár lety (myslím že dvěma) při úniku na Flandrech, skvěle ovládá kolo na těchto površích, časovku má perfektní a spurt více než solidní. Je jen na něm a na týmu Sky na jaké závody se bude v budoucnu připravovat, protože z jednodenních závodu mu sedí snad vše. Imanol Erviti zřejmě nebude úplně nový talent vzhledem k tomu, že je ročník 1983, ale letos se mu to prostě sešlo a na dvou největších závodech byl v desítce. Byla na tom vidět ta velká zkušenost, protože tyhle klasiky jezdí už 10 let a také čich na správný únik. Klidně z něj za rok může být nový Hayman. Dylan van Baarle potvrdil zvěsti o svém velkém talentu a prosadil se letos 6. místem na Flandrech U plošších závodů mě zaujal sprinter Fernando Gaviria, jel tyto těžké klasiky poprvé, a přesto mu k vítězství na některé z nich nescházelo mnoho. Po pádu před cílem v San Remu má definitivně pověst obávaného sprintera.     

Smrt na pavé

Nešťastná tragická nehoda Antoina Demoitiého  v závodě Gent Wevelgem způsobila opětovné volání po omezení množství motorek a doprovodných vozů na závodech. Na těch úzkých silnicích a při vysokých rychlostech se může stát vše strašně rychle a výsledná zranění mohou být pro nechráněné cyklisty fatální. UCI připravuje změny v počtu vozidel a vyšší zpřísnění řidičských licencí. Nutno dodat že tým Antoina, Wanty – Groupe Gobert, se poté na Flandrech překonal a Dimitri Clayes dokončil pro ně jistě velmi emotivní závod na 9. místě. Smutnou atmosféru podtrhl a i předčasný skon po Critérium International.

Skvělí fanoušci

Roubaix a Flandry znamenají krásnou oslavu cyklistiky. Ačkoliv Francii i Belgii deprimují nedávné teroristické útoky, lidé se nenechali odradit a dorazili ku tratím v obrovském počtu. Slunné jarní počasí tomu nahrávalo, ale věřím tomu, že i kdyby lilo jak z konve diváků by byl pořád obrovský počet. I česká televize se připojila k rostoucí popularitě a letos vysílala 3 hodiny závodu. Jaká byla sledovanost zatím není jasné.

Takže zase za rok na stejných kolbištích s jinými příběhy.   

Fanoušci barevnější než závodníci, tak se fandí na Flandrech (zdroj: www.brakethroughmedia.com)

Zítra naplno startuje sezona v Austrálii. Mrkl jsem se tudíž na to kdo kde bude od této sezony jezdit, abych se pak nedivil proč má ten který závodník na sobě úplně jiné triko než vloni.

I když byl v minulém roce na poli přestupů docela klid, vyvolaný zejména skutečností že po dlouhé době žádná z profi stájí nezanikla, pár zajímavých transferů se odehrálo.

Do AG2R přišli Cyril Gautier (z Europcaru) a Jesse Sergent (Trek). Po Betancurovi se ve Francii asi nebude nikomu stýskat.

V Astaně přibyl do již tak početné italské komunity Eros Capechi (Movistar). Vino přibral také nějaké další Kazachy, i když ti budou zřejmě jen do počtu.

V BMC je jasně největší posila Richie Porte (Sky), snad mu prospěje větší volnost a změna prostředí.

Cannondale -Garmin je letos velmi obměněný tým. Přišli Matti Breschel, Simon Clarke, Lawson Craddock, Pierre Rolland, Rigoberto Uran, Wouter Wippert a tvoří tak zajímavý kotlík plný talentů, zkušených závodníků, „odpadlíků“ z jiných stájí toužících zkusit něco jiného a závodníků, kteří se zatím prosazovali jen na domácí US scéně. Poslední ze zakládajících členů původního Garminu Ryder Hesjedal odešel na důchod do Treku.

Tým Dimension Data vznikající z MTN Qhubeky doplnil volné 18. místo ve WT a dává dohromady část staré party z HTC – Marka Cavendishe, Marka Renshawa (oba Ettix) a Bernie Eisela (Sky). Dále přichází polozapomenutý Igor Anton (Movistar),  Omar Fraile (Caja Rural), Konstantin Sivcov (Sky), kteří se spolu s mladými Afričany pokusí zaplnit díru po nečekaném odchodu Meintjese v kopcovitějších závodech.

Do Ettix Quickstepu přišel Bob Jungels (Trek), Dan Martin (Cannondale), a samozřejmě Marcel Kittel (Giant Alpecin). Je jasné, že se tým po odchodu Urána už bude výhradně soustředit na oblíbené klasiky, jakýkoliv GC úspěch na Grand Tour nevypadá reálně. Snad je s tím Dan Martin srozuměn.

 Daniel Martin představuje nový dres Etixxu (www.cyclingweekly.co.uk)

V FDJ stojí za zmínku snad jen příchod Sébastiena Reichennbacha (IAM).

V IAM bude tuto sezónu působit nenápadný Oliver Zaugg (Saxo – Tinkoff). Uvidíme zda se mu ještě podaří zazářit tak jako kdysi na Lombardii. Odchází naopak Sylvain Chavanel, po letech v zahraničních týmech jde zpět do Francie do Direct Energie.

V Lampre se docela dost měnilo. Přišel Yukia Arashiro (Europcar), Marko Kump (Adria Mobil), Matej Mohoric (Cannondale), a hlavně Louis Meintjes (MTN). Veteráni Pippo Pozzato (Southeast) a Plaza Molina (Orica) se rozloučili.

Lotto Soudal si vytáhl nahoru Jelle Wallayse (Topsport), do hor přišel Rafael Valls (Lampre).

Už tak silný Movistar přivítal Daniho Morena(Katusha), jestli bude přínosem i Carlos Betancur (AG2R) se ukáže časem.Carlos Betancur má co shazovat i dokazovat (www.cyclingnews.com)

Do Oricy přichází pisatel vtipných komentářů a pro tento tým jako stvořený Christopher Juul Jensen (Saxo). Dále Amets Txurruka (Caja Rural), Luka Mezgec (Giant), Plaza Molina (Lampre). Angažování obou španělských veteránů je mi trochu záhadou, možná jedině na pomoc Chavésovi jak do hor, tak i na pokec.

Giant nakonec ukecal Laurense Ten Dama (Lotto Jumbo), který chtěl původně závodit jen v USA v nějakém menším tým. Je možné, že po odchodu Kittela se bude některým závodníkům z jeho vláčku lépe dýchat a dostanou více prostoru k rozvoji.

Do Katushy přichází Michael Morkov (Saxo), Jurgen Van Den Broeck (Soudal) a Rein Taaramae (Astana). Ztráta Daniho Morena ale bude pro Purita bolestná.

Lotto Jumbo angažovalo Enrico Bataglina (Bardiani), který poslední sezónu docela stagnoval.

Team Sky – přišli Michalové Kwiatkowski a Golas (Ettix), Benat Inxausti (Movistar), už po Giru domluvený Mikel Landa (Astana) a sprinter Danny Van Poppel (Trek).

Tinkoffa jakoby se všichni báli, nebo větřili jeho brzký konec v následující sezoně. Přišel tak pouze Jurij Trofimov (Katusha) který zazářil na Giru, slovenský talent Erik Baška (AWT) a Adam Blythe (Orica) na pomoc Saganovi do sprintů a na klasiky. Stejně je to ale málo, Breschel, Juul Jensen nebo Morkov mu budou chybět v závěrech těžkých klasik. Odešel krom Zaugga i Chris Anker Sorensen (Fortuneo Vital Concept). 

Trek přibral jako sponzora Segafredo a přivítal navrátilce do WT Jacka Bobridge (Budget Forklifts), Rydera Hesjedala (Cannondale), Kiela Reijnena (Unitedhealthcare), Petera Stetinu (BMC) a výborného mladého klasikáře Edwarda Theunse (Topsport).

Neopros

Mezi týmy se rozdělilo také pár zajímavých nováčků, které bude dobré v novém roce pozorně sledovat. Kdo z nich ukáže hvězdný potenciál?

Nebudu zmiňovat jména jako Gaviria, Küng, Soler, Latour či  Benoot, kteří se prosadili už v minulé sezoně i když technicky vzato stále patří mezi neopros.

Itala Gianniho Moscona  si zvolila Sky, a to už samo o sobě něco musí znamenat. Jeho krajani Davide Martinelli a Simone Petilli budou zkoušet štěstí v Etixxu, resp. v Lampre. Mnoho talentů z Itálie v posledních letech přechod k dospělým nezvládlo, tak uvidíme, jestli se to podaří alespoň jednomu z nich. Lotyš Toms Skujins ukázal všem mladíkům jak si říct o místo u profíků vítězstvím v etapě na Californii a jde do Cannondale. Jack Haig je novým nadějným Australanem v Orice.  Časovkář Lennard Kämna se ukazuje jako budoucí nástupce Toniho Martina, ale nejde zatím do Wolrd Tour nýbrž do Teamu Stölting. Je mu nakonec teprve 19. Z Holandska jdou samé dobré zprávy o Samu Oomenovi. Tvrdý chleba profesionála okusí v Giantu. Další Holanďan Floris Gerts má sice už skoro 24, ale BMC zaujal na podzim svými výsledky jako stážista. Alex Peters doplňuje britskou ekipu ve Sky.  Laurens de Plus je už podle jména jasný Belgičan a tudíž přichází do týmu Patricka Lefevra.  Dánský časovkář Soren Kragh Andersen jde do Giantu, Kiwi Paddy Bevin do Cannondale, a jeden z mnoha nadějných Rusů Matvey Mamykin pochopitelně do Katushe.  Cristian Rodríguez, Julen Amezqueta (oba Southeast), Jaime Rosón (Caja Rural) jsou tři zajímavé jména, které se vynořily ze španělské domácí scény. Nicméně u nich je to vždy otázka těžké adaptace na evropský styl závodění a změnu mentality. Ale jelikož si první dva z nich zvolili italský tým, je vidět že to myslí se závoděním v Evropě vážně.

Kdo vloni pověsil kolo na hřebík

Bradley Wiggins,Ivan Basso, Cadel Evans, Kevin De Weert, John Gadret, Alexander Kolobnev, Pablo Garcia Lastras, Björn Leukemans, Alessandro Petacchi, Gert Steegmans. Tyto kabrňáky už na okruhu neuvidíme, i když Wigginse bude možné sledovat ještě na prknech, myslím že v Riu si dojede pro další zlatou v týmové stíhačce.  

Ivan Basso se svým pověstným „úsměvem“ na Tour 2005.

Alessandro Ballan, Tom Danielson, Giampaolo Caruso, Gustav Erik Larsson, Luca Paolini, Emanuele Sella – tito také pravděpodobně skončí, nebo alespoň zatím nemají smlouvu. Někteří ze zcela pochopitelných důvodů, kdo by je taky chtěl. Jose Serpa a hlavně Chris Horner (44!) budou pokračovat ve svých domovinách v malých týmech. Z našich borců je stále otázkou kde skončí Franta Paďour, škoda by ho byla.

2. liga

Změny na 2. úrovni profesionální cyklistiky byly jako vždy značné. Některé stáje změnily sponzory, některé povýšily z kontinentální úrovně. Pozitivní je že se jejich počet zvedl z 20 na 23.  Z Dánské Cult Energy se stal německý Stölting Service Group  s poměrně silnou sestavou. Bretagne – Séché Environnement se přejmenoval na Fortuneo – Vital Concept, Europcar na Direct Energie. Z kontinentální divize přichází francouzská stáj Delko – Marseille Provence KTM, polská Verva – ActiveJet (s Karlem Hníkem a Jiřím Polnickým), britská One Pro Cycling, švýcarský Team Roth.  Končí bohužel dvojnásobný účastník Gira – Colombia.  

Kontinentální farma Etixxu AWT Greenway se přejmenovává na Klein Constantia. Pro tento rok v ní budou působit Franta Sisr, Michal Schlegel a Roman Lehký. Zvláště osud Sisra byl nejistý a je dobře že je nyní ve stáji ve které může zaujmout manažery World Tour. 

Rok je skoro u konce. Silniční profi sezona je dávno u konce, resp. spíše je blíže ta nová. Ale ještě se zkusím ohlédnout za tím, co bylo, dokud jsou dojmy ještě aspoň tak čerstvé jako vánoční kapři v kádích na náměstí.

Sypu si popel na hlavu, protože jsem docela dlouho nic nenapsal, vlivem nejrůznějších vnějších okolností. Snad se s nadcházejícími zimními měsíci frekvence příspěvků zvýší.

Takže pár dojmů a poznámek z minulého roku…

Těžký život profíka

Nibali, Sagan, Urán, Cavendish. Řeknete si, že tihle čtyři nemají mnoho společného. Mají. Až příliš často v průběhu sezony jejich týmoví šéfové vyjadřovali nespokojenost s jejich výkony a hlavně výsledky. Přitom s odstupem času je vidět, že všichni dosáhli velkých vítězství, akorát nebyli prostě úspěšní v těch několika závodech, ve kterých to okolí nejvíc očekávalo. Nejmarkantnější je to u Rigoberta Urána. Ačkoliv podle některých zdrojů (cqranking) měl nejlepší sezónu v kariéře, přesto již v průběhu Gira byl v Etixxu pro další sezonu zavržen. Připadá mi, že na hvězdy pelotonu je vyvíjen velký, až nepřiměřený tlak od fanoušků, sponzorů, novinářů a manažerů. Tím, že se základna vynikajících jezdců rozšířila je nesmírně těžké udržet se na špici a neustále opakovat nebo vylepšovat své výsledky. Všichni chtějí růst, zlepšovat se, pokud to ale soustavně nedokazujete, máte problém. Dříve byl jeden slabší rok ok, nyní to vypadá, že to bude stačit ke ztrátě důvěry v jedince a staneme se tak asi svědky neustálého pendlování mezi týmy, kdy nikdo nebude schopen zůstat v jedné stáji déle než 3 roky.

Rigoberto vyhrává Quebec s výmluvným gestem (zdroj: www.uci.ch)

Richie Porte a jeho podivuhodný případ

Už už se zdálo, že Richie Porte půjde v šlépějích Wigginse a Frooma, a přetaví svou dominanci z týdenních etapáků ve vítězství na Grand Tour. Jenže ouha, něco se zaseklo. Na jaře vyhrál, co se dalo, a pro Giro byl považován za jednoho ze tří favoritů, jenže opět zklamal. Jakoby mu nebylo souzeno na GT uspět. Jako domestik ukazoval v posledních letech obdivuhodnou vrchařskou formu, ale jako lídr to předvést nedokázal. Jeho nelepším umístěním tak zůstává GIRO 2010 a 7. místo po poněkud podivném uniku s následným bráněním vydobytých pozic. Snad jediným podobným případem, který mě napadá, je Simon Spilak. Ten je také vždy skvělý od Nice do Švýcarska, ale na GT už raději ani nejezdí, protože by tam nepochodil. Jak sám ale říká, nemá rád teplo a prostě a víc jak 10 dní je pro něj moc. Richie ale doufá, ačkoliv mu bude příští rok 31, že se v novém týmu BMC vše změní. No uvidíme. Hlavně bude zajímavé to, jak se srovná s Teejayem Van Garderenem, který je podobným typem, ale hlavně má na kontě už výsledky na GT. Zatím oba chtějí být lídry na Tour.

Peter Sagan

Peter Sagan konečně dosáhl velkého vítězství – stal se mistrem světa. Přitom se jeho sezóna nevyvíjela zpočátku nijak růžově. V jarních klasikách měl sice standardní formu, ale byly z toho jen dvě 4. místa a Tinkoff nešetřil na jeho adresu kritikou. Poté sice skvělým způsobem vyhrál Californii, na které ukázal, že  i do kopce mu to jde, když je o co se rvát. Na Tour sice stejně jako vloni nedokázal vyhrát etapu, ale zelený dres získal s přehledem. I když mu organizátoři trochu ztížili podmínky, byl zvláště ve druhé půlce Tour fantastický a dostal se do téměř všech úniků. Na MS vyvrcholila jeho sezona brutálním útokem v ten správný čas, možná k tomu hodně přispělo i to, že závody v Americe má opravdu rád. Je stále svůj a hlavně zábavný. Do médií mluví svým nakřáplým hlasem a nejistou angličtinou, na Tour si dělal šoufky z Frooma a v Dubaji na vyhlašování UCI zaujal rockerským outfitem mezi kravaťáky. Příští rok to bude mít v duhovém ještě těžší, ale i když letos po Van Avermaetovi převzal přezdívku „věčně druhý“, určitě to bude stále zkoušet a hlavně to bude zábavné. Akorát tu politiku by mohl z pozávodních prohlášení vynechat.

Peter Sagan si na Mount Baldy pěkně hrábl (zdroj: tinkoffsaxo.com)

Naši

Pro domácí závodníky to byla velmi úspěšná sezóna, jak z pohledu celku, tak i z hlediska celé domácí scény, a i když český fanoušek chce vždy víc, byla spousta důvodů k radosti. Zdeněk Štybar měl skvělé jaro, jen malý kousek mu chyběl k dosažení vítězství na velké klasice. Nicméně jeho triumf na Strade Bianche a druhá místa z E3 a Paris – Roubaix, způsobily všem našim fanouškům čirou radost. Jakoby si Zdeněk přenesl z cyklokrosu tu touhu prát se každý týden v sobotu či neděli o vítězství, akorát pouze trochu přidal na kilometrech. Vítězství v etapě Tour de France bylo sladkou třešničkou na dortu.  Na MS sice zkusil odvážně zaútočit v předposledním kopci, ale nakonec to nevyšlo na dobré umístění. Roman Kreuziger vybojoval největší vítězství u „zeleného stolu“, když byl téměř po dvou letech soudních tahanic očištěn z nařčení z dopingu. Vyznění celého jeho případu je sice prapodivné, ale všichni jsou rádi, že se může v klidu soustředit na další kariéru. I přes tento dvouletý zádrhel předvedl Roman pár slušných výsledků, zejména 5. místo v Liége a vítězství v etapě v Coloradu ukázaly, že příští rok po tréninku s čistou hlavou může být zase tak dobrý jako v r. 2013. Leopold König měl rozpačité jaro. Už to vypadalo, že se ve Sky nechytne a ztratí se v té velké konkurenci. Ale na Trentinu se chytl a těžké Giro zajel skvěle poté, co Porte vypadl ze hry. Zase tak posunul svoji GT laťku o něco výš. Na Tour pomohl Froomovi k vítězství, i když jeho prohlášení do médií někdy nevyznívaly příliš týmově. Snad mu to neuškodí v další sezoně, v nabité Sky dostane totiž jen omezené množství příležitostí jet na sebe a bude se muset naučit lépe zvládat i roli domestika. Mladí závodníci jako Vakoč, Hirt nebo Schlegel jdou po strmé křivce vzhůru. A čtyři Češi na Tour plus Štybarovo vítězství definitivně stvrzují návrat českých cyklistů mezi elitu.

Štyby vítězí v Le Havre a česká cyklistika je zpět na výsluní (zdroj: www.ceskatelevize.cz)

Noví klasikáři

Na jaře přišla malá revoluce a střídání stráží v klasikách. Tom Boonen si s Cancellarou pravidelně rozděloval tituly na největších závodech, ovšem letos je nahradili John Degenkolb s Alexandrem Kristoffem. Jsou to podobné typy jako kdysi Rikové Van Looy a Van Steenbergen, prostě odolní a siloví závodníci kteří umí přejet krátké kopce nebo v nich dokonce setřást většinu soupeřů a ten zbytek porazit ve sprintu. Spolu s nimi se letos prosadili i tři mladí Belgičané Tiesj Benoot, Yves Lampaert a Edward Theuns, takže místní fanatičtí fanoušci nemusí vyhlížet konec Tommekeho s velkými obavami.

Na klasikách ardenských vyletěl jako kometa Julian Alaphilippe. Tak velký progres v tak těžkých závodech svědčí o mimořádném talentu. Francouzi mají také další důvod k radosti v osobě Alexise Vuillermoze. Prosadil se na Tour vítězství v 8. etapě, kde v krátkém kopci útočil tak dlouho, dokud nezvítězil. Pro tento typ těžkých klasik je zdá se předurčen. Michael Matthews ukázal, že bude dobrým nástupcem svého krajana Gerranse, má dobrý sprint a zvlněný profil mu také nevadí. Akorát mu může v Orice ublížit právě ta rivalita se svým typově podobným kolegou, která vyústila v malou slovní válku na MS v Richmondu.

Chamtivost mocných

V průběhu sezony a na jejím konci se událo několik obchodů a přestupů s velkými jmény, které vzbuzují otázky. Přijde mi, že se rozevírají ekonomické a tím pádem i výkonnostní nůžky mezi silnými stájemi a těmi slabšími. Mikel Landa přestupuje do Sky, kde sice uvolnil místo Porte, ale je zde početná skupina lídrů v čele s Froomem. Thomas, König, Nieve, Roche či Henao, …, byla by škoda nechat celý rok tato jména pouze domestikovat.

„Pojedu ještě někdy něco jako lídr?“ (zdroj: www.skysports.com)

Zrovna Sky a Etixx ještě nedávno platily za stáje, které kladly velký důraz na výchovu a postupné zařazování britských potažmo belgických talentů na soupisku. Pokud budou pokračovat v politice nakupování hotových hvězd, může se stát že na to dojedou. Přestup Kwiatkowského a Daniela Martina je toho příkladem. Jsem docela zvědav zda si oba polepší po stránce příležitostí a vítězství.

Třetím prudce dominantním týmem v pelotonu se stala Astana. Astaně se podařilo to, že hodně přeskupila kádr někdy v době příchodu Nibaliho, udělala pár dobrých akvizic, a i když má nyní jasné dva velké lídry, tak disponuje obrovskou silou v (loajálních) domesticích. Fuglsang, Cataldo, Tiralongo, Zeits, Kangert, Rosa, LLSanchez, to je prostě síla a to ještě odešel Taaramae a (neloajální) Landa. Její dominance na Giru byla zarážející a vzhledem k minulosti této stáje se nelze pochybovačům příliš divit. Uvidíme, jak budou pokračovat v příštím roce poté co nepopulárního Martinelliho nahrazuje Fofonov (prodloužená Vinova ruka?).

Astana na Giru, typický obrázek (zdroj: roadcyclinguk.com)

Rok karambolů

Letošek byl bohužel také ve znamení pádů a karambolů způsobených auty a motorkami doprovázejícími peloton. Případů bylo takové množství, že to není možné brát jako náhodu a UCI spolu s organizátory s tím budou muset něco dělat, zřejmě zredukovat počet fotografů a kameramanů, nebo nasadit přísnější pravidla pro řidiče jejich strojů. Peter Sagan a Sergio Paulinho na Vueltě, Matthew Brammeier V Utahu, Greg Van Avermaet na San Sebastianu, Jesse Sergent na Flandrech, prostě výčet událostí je příliš velký. Konkrétní kroky zatím UCI nepodnikla, tak jsem zvědav, co vymyslí pro příští sezónu.

Aktuální roztržka mezi UCI a A.S.O. také nevěstí nic dobrého pro budoucnost cyklistiky, ale bylo to holt už na spadnutí. Francouzi jsou v tomto sportu mocní. Snad změny, které nutně nastanou nezpůsobí zrušení některých závodů, a ještě větší prohloubení ekonomických rozdílů (mezitím co jsem to psal zrušili Bayern Rundfahrt, jeden z mála slušných závodů v Německu).

Pro mě osobně byl uplynulý rok nic moc, na kole jsem toho moc nenajezdil, resp. méně než vloni, což je vždycky tak nějak špatně. Na běžky to zatím moc nevypadá, tak se zkusím namísto vánočního vysedávání na gauči zúčastnit Rapha Festive 500. Přidejte se, bude to maso.

Pěkné vánoce všem!

Někdy na jaře jsem v médiích narazil na zprávu, že Mark Cavendish se chystá na konci srpna závodit na Memoriálu Otmara Malečka v Prostějově. Rozhodnutí vypravit se tam podívat bylo v tu chvíli zpečetěno. Jedná se o náš nejkvalitněji obsazený dráhařský podnik s dlouhou tradicí a podle výsledků z let minulých bylo jasné, že to není jen nějaký domácí pouťák, ale zúčastňují se ho i kvalitní zahraniční závodníci bojující o cenné UCI body. Dorazil jsem na hlavní čtvrteční program někdy kolem šesté a strávil jsem tam pěkný letní večer plný kvalitních výkonů. Atmosféra byla zprvu pohodová, fanoušci kolem hrazení oválu i uprostřed se občerstvovali pivem s uzeninou, až ke konci večera při finále sprintu a hlavně eliminačním zavodě do omnia se podařilo skvělým komentátorům večera (Svaťovi Buchtovi a Lukáši Thunovi) dostat ty dvě stovky příznivců trochu do varu. S přibývající tmou a umělým osvětlením se atmosféra závodů postupně proměňovala a pořád se bylo na co koukat. Po celý večer vládla výborná atmosféra, kdy se závodníci mísili s příznivci a rodinnými příslušníky. Dalo se dokonce i osahat dráhové speciály FES či Look, které se „povalovaly“ vedle výčepu.

Pavel Kelemen dojíždí 5. ve sprintu

Představili se výborní závodníci např. Evgeniya Romanyuta, Andrii Vynokurov, Njisane Phillip, Aaron Gate, Tim Veldt, Lucas Liss, Viktor Manakov, mnozí z nich mistři světa, plus domácí špička a velmi silná polská ekipa.

Njisane Phillip při rozjížďce sprintu

Právě na výborně připravené Poláky nestačili naši  závodníci ve sprintech, Tomáš Bábek a Pavel Kelemen (oba Dukla Brno) skončili těsně pod stupni vítězů. Lucie Hochmann (Dukla Praha) zajela parádně Omnium a skončila druhá za suverénní Romanyutou. Na pevném kilometru předvedl výborný výkon mladý Jirka Fanta – čas 1:03,941 je na betoně víc než solidní. Výborný výkon podal v eliminičním závodu Franta Sisr (Dukla Praha), skončil třetí. Eliminační závod byl také i díky své délce a stupňujícímu se napětí nejlepším zážitkem celého večera.

Omnium – elimination race, zlatý hřeb večera

Pořadatelé i rozhodčí odváděli kvalitní práci, i když to někdy v těsných dojezdech neměli lehké. Malý renonc, kdy chtěli jet ještě třetí finále sprintu, ačkoliv první i druhé vyhrál Damian Zielinski, je odpustitelný. I když Cav nakonec nepřijel, byl to parádní večer a za rok se pojedu podívat zase. Přijďte také!

Finále sprintu vyhrál Damian Zielinsky (vlevo) před Mateuszem Lipou.

Výsledky obou dní

Více foto (profesionálních) zde