La Primavera pro cyklistické fanoušky neznamená jaro, ale přezdívku závodu Milán – San Remo, každoročně prvního z velkých klasických jednodenních závodů, tedy pěti monumentů. Je zajímavý tím, že je to jediná velká klasika kde mají šanci klasičtí sprinteři oproti útočným, výbušným typům a horským blechám. Někdo říká, že ten závod je dokonce nudný. Skoro 300 km sledujeme jak se peloton proplétá z italského vnitrozemí směrem k moři a pak je během pár desítek sekund rozhodnuto. Ale na San Remu je krásné, že jde právě o to neustále narůstající napětí vedoucí k nevyhnutelnému závěru, urputnému souboji v posledních kilometrech. A i když je scénář závodu často podobný, vítězství je obrovsky cenné a hlavně po těch 300 km vždy zasloužené.
Dobová pohlednice (www.ganzomag.com/)
Trasa
Hned po odjezdu z Milána je vše silně svázané taktikou, odjede vícečlenný únik, kde jsou zastoupeny hlavně menší týmy. Pak se v podstatě opravdu dlouho nic neděje, jen ve špatném počasí obávané Passo del Turchino může věci zkomplikovat (v neděli by mělo snad jen trochu pršet, teploty kolem 10 °C). Pobřežní brdky Capo Mele, Cervo a Berta slouží v dnešní době spíše jen k protažení nohou před posledními dvěma náročnými testy, než jako startovací rampy pro rozhodující útoky. První skutečné pokusy odvážných jsou vidět až na Cipresse, ale dlouho nevydrží, a až na Poggiu se skutečně něco děje. Většinou se po sjezdu sjede menší balík a vítězí sprinter, kterému zbylo nejvíce sil. Ale co když to třeba bude letos jinak? Poslední vítězství osamoceného gladiátora se povedlo v r. 2008 Cancellarovi a je skutečností, že drobné změny provedené v trase nahrávají opět spíše sprinterům.
Letošní profil se blíží původnímu záměru organizátorů (http://www.gazzetta.it/)
Sprintery obávaný vršek Pompeiana se totiž nakonec ani letos na trase neobjeví, a ubylo i La Manie. Jakoby si organizátoři z RCS uvědomili právě ten historický odkaz závodu – tedy sprinterské klasiky.
Po sedmi letech se změnil i dojezd. Po cíli na pobřeží Lungomare se vrací na ikonickou ulici v centru – Via Roma. Zajímavé je, že se tak sníží vzdálenost od vršku Poggia do cíle asi o 700 m, což by mohlo nahrávat nějakému odvážnímu úniku.
Poggio
Nájezd na Poggio (inrng.com)
Na to jak je tento kopec vzhledem ke svému převýšení v podstatě nevýznamný, jedná se o jedno z nejikoničtějších stoupání vůbec, srovnatelné snad jen s alpskými velikány z Tour de France. Před nájezdem na něj panuje v pelotonu obrovský zmatek a boj o pozice, většina týmů právě zde přetaví poslední síly svých domestiků k vytvoření co nejlepší pozice pro svého lídra. Pak následuje zatáčka vpravo a už se stoupá. Většinou je na začátku stoupání rychlost pelotonu hodně přes třicet a když asi v půlce trochu klesne začnou první útoky. Na 8 % rampě těsně před koncem se zpravidla ukáže kdo má nejvíce sil.
Nejrychlejší výjezd na Poggio zaznamenal v roce 1994 Giorgio Furlan. Zvládl to za 5:45 s průměrnou rychlostí 38,5 km/h. Dnes už víme, že to bylo hlavně zásluhou jeho tehdejšího sportovního doktora Ferrariho.
Někdy je víc než samotné stoupání důležitější hodně technický a docela dlouhý sjezd z Poggia. I tady se dá závod vyhrát či ztratit (často pádem). Třeba vnikající sjezdaři jako Nibali, Kwiatkowski nebo právě Cavendish tady mohou získat předtím ztracené vteřiny po atacích, které na Poggiu určitě přijdou či upevnit už vybudovaný náskok. Viz. vítězství Seana Kellyho v 92 (ten komentář je prostě skvělý).
Profil Cipressy a Poggia (www.cyclingnews.com)
Favorité (a černí koně)
Na vítězství si brousí zuby celá řada cyklistů. A oprávněně, protože poslední roky se nikomu nepodařilo vyhrát dvakrát. Jen Fabian Cancellara prokazuje v tomto závodě obdivuhodnou stabilitu výkonů – poslední čtyři roky byl vždy na pódiu. Letos je také ve formě což dokázal na Tirrenu v časovkách. Minulý vítěz Alexander Kristoff má letos již 5 vítězství a jeho silový dlouhý sprint bude velmi těžké přebít. O to se bude snažit Mark Cavendish, jež se po vítězství v r. 2009 neskrývá s obdivem a úctou k tomuto závodu. Jeho šéf Lefevre na něj nedávno vyvinul tlak narážkou na to, že už není králem sprintu, a je otázka zda Mark najde v sobě sílu mu tuto invektivu vrátit formou vítězství. V obdobné situaci se nyní ocitl Peter Sagan.V pondělí zaznamenal teprve první vítězství v sezoně (a to dokonce od loňského června!?), a i když by byl jinak obrovský favorit, je otázkou zda unese tlak od fanoušků a prohlášení velkohubého bosse stáje Tinkova o tom, že byl měl letos vyhrát 2 až 3 velké klasiky. Velmi silný bude John Degenkolb. Vloni nešťastně píchnul, ale tenhle závod je přesně pro něj a Giant je čím dál lepší tým.
Řadí pondělní vítězství na Tirrenu P. Sagana mezi favority?
Z „puncherů“ jsou v dobré formě Stannard, Van Avermaet, Valverde, Kwiatkowski, Gallopin, Thomas, Rui Costa a Štybar. Nibali, Paolini, Pozzato či Chavanel jsou se svojí formou spíše tajemní, ale určitě je nelze šmahem odepisovat. A nelze zapomenout určitě ani Gilberta, i když ten letos zatím také moc nezáří.
Mezi černé koně lze řadit Geralda Ciolka. Vítěz z roku 2013 by mohl patřit mezi favority, ale je pravda, že od té chvíle zase spíš uvadal. V pondělí se však ukázal druhým místem na Tirrenu. Matthews, Bouhanni, Greipel, Lobato, Swift, Nizollo, Cimolai a Haussler by mohli promluvit do souboje sprinterů. Zejména prvně jmenovaný bude nebezpečný, silná Orica pojede vyloženě na něj. Z ostatních týmů jsou nejsilnější BMC a Ettix, jelikož jsou připraveni na více scénářů vývoje závodu. I Lotto Soudal, Sky, Tinkoff-Saxo a Giant budou svou kolektivní silou určovat tempo a vývoj závodu.
Pro českého fanouška je skvělé, že může v neděli sledovat hned tři naše cyklisty v akci. Zatímco Honza Bárta se bude pravděpodobně zkoušet dostat se do nějakého úniku a Roman Kreuziger bude hlavně pomáhat Saganovi, Zdeněk Štybar je mnohými považován za jednoho ze širšího okruhu favoritů.
Zajímavosti a fakta z historie MSR
První ročník se jel v r. 1907. Závod se nejel jen v letech 1916, 1944, a 1945. Letos se jede 106. ročník. V r 1906 se sice také jelo, ale jednalo se o dvoudenní akci bez jakékoliv publicity. Rok nato už závod zviditelnil žurnalista z La Gazzetta dello Sport Eugenio Costamagna.
Nejvíc vítězství má Eddy Merckx – 7, na druhém místě je s 6 vítězstvími předválečný Ital Costante Girardengo.
Pořadí národů: Italové 50 vítězství, Belgičané 20, Francouzi 12, Německo 6, Španělsko5, Holandsko 3, Británie, Irsko, Švýcarsko, a Austrálie po 2.
Nejmladším vítězem byl Ugo Agostoni – 20 let a 252 dní. Nejstarší Andrei Tchmil, 36 let a 57 dní.
Ital Wladimiro Panizza drží rekord v počtu účastí, jel 18 krát.
Lucien Petit-Breton vyhrál první ročník. V tom a následujícím roce vyhrál i Tour.
První ročník začal ve 4 ráno, jelo se 288 km a zúčastnilo se 33 závodníků. Petit-Breton jel trasu 11h04’15“. Jen 13 závodníků dokončilo.
Eugène Christophe vyhrál v r. 1910 poté co 185 závodníků nenastoupilo vůbec do závodu kvůli sněhové bouři. V cíli měl takové omrzliny že se z toho dostával dva roky.
Milán byl vybrán jako startovní město díky tomu, že byl v té době centrem italské výroby jízdních kol. V San Remu končí proto, že se nápad na závod zrodil v klubu Unione Sportiva Sanremese, sídlícím v tomto městě.
Traduje se že v r. 1946 Fausto Coppi, poté co unikl sám na Turchinu, měl v San Remu takový náskok, že sesedl z kola a dal si v jedné z kaváren na pobřeží kávu.
Fausto Coppi se chystá na rozhodující útok v r. 1948
V r. 1953 poprvé vítěz jel pod 7 hodin – 6h59’20“.
Po poválečné éře, kdy se ve vítězství střídali velikáni Coppi s Bartalim, přišly tři vítězství belgických spurterů za sebou. Proto se rozhodli zhrzení Italové pro zařazení kopce na konci, aby měli více šancí na úspěch. Takže přišlo v roce 1960 Poggio, kde byl první Gastone Nencini. Nicméně italské vítězství zaznamenal až v r. 1970 Michele Dancelli. Nyní jsou již domácí 8 let bez úspěchu po vítězství Pozzata v r. 2006.
Cipressa byla přidána v r. 1982
V dřívějších dobách se závod často rozhodoval už na Passo del Turchino. Poté co se zlepšila závodní technika a peloton se vyrovnal ve výkonosti, organizátoři přidávali v závěru další a další kopce k zatraktivnění závodu.
45.806 Km/h – nejvyšší průměrná rychlost závodu, kterou zaznamenal Gianni Bugno v r. 1990.
V r. 2004 si Erik Zabel byl tak jistý svým prvenstvím, že už zvedal ruce nad hlavu ve vítězném gestu. Ovšem lišák Oscar Freire využil jeho nepozornosti a závod vyhrál, když úspěšně vrhl své kolo před německého špurtéra.
Slavná prohra Zabela s Freirem
Mezi lety 1937 a 1981 se jezdilo 19. března na den sv. Josefa. Poté dlouho v tradiční sobotu, ale poslední 2 ročníky se stejně jako ostatní velké klasiky jedou v neděli.
A na závěr můj tip na vítěz MSR 2015: Cancellara
Použité zdroje a odkazy:
http://www.milansanremo.co.uk/facts.htm
http://www.cyclingnews.com
5 reakcí na La Primavera