"Nothing compares to the simple pleasure of riding a bike." – John F. Kennedy

Projet se tento rok po Švédsku ve mě uzrálo už někdy vloni na podzim. Motivace byly dvě, nebo spíše tři. Jednak po loňském fajn výletu do Litvy mě lákal sever ještě více. Užít si tu pohodu táboření a svobodného pohybu v přírodě na severu. Také nedávná návštěva hlavního města Švédska byla velmi příjemná, i když v zimě bylo počasí drsné. A do třetice doprava byla pro mě zajímavá možností jet jednu cestu lodí do Gdaňsku z Nynäshmnu. Zde je tedy bez větších průtahů zápis z této cesty.

0. den – Cesta na sever

Cesta vlakem do Vídně na letiště proběhla bez problémů. Mé obavy že papírovou krabici na kolo nebudou ve vlaku mít příliš rádi, se nepotvrdily a dovezl jsem ji bez větších komplikací. Letiště ve Vídni se v noci ukázalo jako nepříliš vlídné a po složení kola do krabice jsem si na karimatce pospal jen pár mrzkých hodin, když se už po třetí ráno začalo vše probouzet. Hlavně Turek u stánku blízko mě pustil nějaké pitomé hlasité turko-disko. Trochu jsem spánkový deficit dohnal v letadle.

1. den – Švédské přivítání  

Po dosednutí letadla na letiště Arlanda kupuju koláč (resp. skořicový šnek), kafe a skládám kolo. Zdá se, že není nic poškozeno. Zbavuju se krabice a vyjíždím po desáté dopoledne z letiště a hned řeším, zdá se úspěšně, špatně řadící přehazovačku. Je asi 13°C a začne po chvíli lehce pršet a foukat k tomu, ale přečkám silnější přeháňky v úkrytech. Do Stockholmu je to asi 60 km a po příjemných cyklostezkách jsem ve 2 odpoledne tam. Osvěžil jsem se v Omnipollo kirke pivem a malým burgrem a přemístil se do hotelu ve čtvrti Solna, který jsem měl zamluven. Po krátkém odpoledním dospání jsem ještě večer projížděl zmoklé centrum. Ve čtvrti Gamla Stan měla mokrá dlažba a svítící okénka restaurací své kouzlo. Večeři jsem koupil v zde tradičním krámu-večerce 7eleven. 

2. den – První přístřešek vindskydd

Ráno kupuju snídani v COOPu a pekařství. Zjišťuji že výborné plněné kobliho-vdolky semlor budou opravdu jen masopustní záležitostí a nikde nejsou vidět. Kupuju pak bombu na táboření v outdoorovém obchodě a hledám dlouho bankomat (ve Švédsku lze všude platit kartou, ale co kdyby). Stockholm je bohaté město a je to vidět, všude luxusní obchody a spokojení, dobře oblečení lidé. Po vyjetí ve městě lehce zmoknu. Není moc času a tak zavrhuju další prozkoumávání města, včetně výletu na ostrov Djurgarden. Místo toho chci jet kousek lodí a dostat se do výletního městečka Vaxholm východně od Stockholmu. Bohužel jsem neprostudoval dobře jízdní řád a linka 80 nejede zrovna tam kam chci, tak se aspoň projedu pár km a vystoupím na pevninu v Ekuddenu, blíže k městu. Odsud jedu na sever na Uppsalu. Před Uppsalou poprvé používám přístřešek objevený v aplikaci. Cesta k němu sice není jednoduchá, jde se vysokou trávou, ale je to moc pěkné místo u malého jezera na skále. Dělám si ohýnek z připraveného dřeva a zaplavu si po večeři v jezeře. Úplná severská romantika. Na chvíli mi pohodu naruší tři návštěvníci, kteří zde asi také chtěli nocovat, ale zdekují se. Kdo dřív přijde…   

3. den – Dlouhý slunečný den

Ve Švédsku není v tento čas chvíli po slunovratu nikdy úplně tma, ale spalo se mi v přístřešku celkem fajn. Slunce bylo v 7 ráno už pěkně vysoko. Po úvodním oťukávání je dnes náročný dlouhý den. Musím dojet do Långshyttanu, kde mám Warmshowers ubytování. První je na trase zastávka v Uppsale, významném univerzitním městě jak v minulosti tak i v současnosti. Centrum města je pěkné, velká katedrála a fajn kavárny kolem menší řeky. Ale moc se nezdržuju, po nákupu zásob jedu dále. Dávkuju si vždy 15 km jízdy a přestávku na jídlo, pití či jiné drobné záležitosti. Cesta celkem ubíhá, jsou to trochu nudně rovné a dlouhé úseky a je docela teplo, i když tak nějak příjemně (nakonec to byl asi jediný celý slunečný den a zcela bez deště na mé cestě). Dalším zajímavým bodem na trase je bývalé hutní městečko Gysinge a národní park Färnebofjärden s jezery a peřejemi na řece Dalälven, kterou ještě později po cestě krajem Dalarna potkám. Krásné místo. Dávám si zde u řeky kávu, kterou si sám načepuji do velkého hrnku z konvice. To jsem ještě nevěděl, že ve Švédsku je možné si toto překapávané kafe i doplnit. Ale většinou je docela silné. Do cíle to mám ještě asi 60 km, ale jde to. Jedu i na nějakých gravelových cestách a do cíle dorazím po 8 večer. Vítá mě velký chlupatý kocour Ramses a švédský pár, něco kolem 50. Dám sprchu, dostanu jídlo (masové koule köttbullar) a popovídáme si o místních i celo švédských reáliích. Dozvím se ledasco zajímavého.     

4. den – Nečekané setkání

Ráno snídám jen s hostitelkou, která učí děti a má prázdniny. Hostitel už je v práci, jelikož učí přistěhovalce švédsky. Venku je zataženo, ale zatím neprší tak vyrazím. Nohy trochu cítí včerejší zátěž. Po asi 45 minutách jízdy ale začne pršet střídavě méně a více. Trochu jedu a trochu se schovávám. Nakonec delší čas strávím v městečku Vika v bistru, kde si dám kebab (nic moc, ale levný celkem a hlavně na mě neprší). Pak už se mraky trochu uklidní a dojedu do Falunu, kde obdivuju zblízka nejprve lyžařské můstky a poté i obří důl na měď Falu Gruva, který je v technickém dědictví UNESCO a mají to tu fakt pěkně udělané.  Ještě předtím mě ve skateparku pobaví nějací mladíci hrající pro pár lidí tvrdý thrash metal (nebo něco takového) v rámci nějaké křesťanské akce zdá se. Trocha kultury je vždy fajn. Dávám si v areálu dolu kafe, venku ještě trochu sprchne. Večer dojíždím do rušného letoviska Rättvik k jezeru Siljan. Jsem už celkem unaven. Nakupuji zásoby a mířím do nedalekého přístřešku u řeky Enån. Po chvíli jízdy náročnějším singletrackem v lese jej nacházím. Je to kousek od města, ale přitom už ve velmi odlehlé divočině. Po chvíli, kdy si dělám oheň a připravuji si toto dočasné bydliště, se z lesa vynoří holčina s batohem na zádech a nesměle mě zdraví: “Hello, do you speak English? I am from Czech Republic.” Tak jí odpovím: “I am from Czech Republic too, ahoj.” Ukáže se, že je to nějaká Kristýna, co jde z jihu Španělska až na Nordkapp – bláznivé. Takže nakonec spíme v přístřešku dva. Ona je ráda, že si pokecá česky a já od ní dostanu docela dost zajímavých cestovatelských rad. 

5. den – Vasův běh a velký kopec 

Vstávám asi v 8. Dávám kafe, zbytek párků ze včera, rychlé smočení v řece a pomalu se balím. Kristýna nespěchá, prý běžně začíná jít až po desáté. Jedu kousek na sever k Dalhalle, velkému lomu ve kterém bývají koncerty. Ale nejde tam moc vidět, jen nakouknout přes plot. Vracím se do Rättviku a udělám dobře. Jednak kupuju jídlo na další cestu a jednak už včera se mi zdálo, že je zde nezvykle rušno a velké množství starých amerických bouráků z 50. a 60. let. Jedná se o setkání vlastníků těchto aut a je to zřejmě ve Švédsku velmi populární věc. Jsou jich tu stovky. Obdivuju a fotím tu spoustu naleštěného chromu, tvarů, ploutví a nostalgie. V nevlídném podmračeném počasí s protivětrem jedu do Mory, což je cíl Vasova běhu na běžkách. Po kávě a zákusku se vydávám proti směru Vasova běhu po jeho trase. Jsou to velmi krásné úseky, nakonec i slunce vychází a já zažívám úplnou gravelovou nirvánu. Zvláštní je, že tam nepotkám ani človíčka. Někde za Oxbergem ale sjíždím na asfaltku a už jedu skoro pořád po ní. Do Evertsbergu je nepěkný kopec, snad asi největší jednorázové převýšení za celou cestu, navíc s velkým protivětrem. Chvíli se zkouším dobýt do obchodu který je zdá se jen na aplikaci, ale nejde to. Nicméně zásoby na večer mám a jedu kousek za Evertsberg vyhledat přístřešek ležící přímo na trase Vasova běhu. Rekonstruují zde cestu s velkými šutry v podkladu, tak to není zrovna fajn jízda na konec dne. Ale přístřešek je pěkný a i když jen na sezení, tak se nakonec vyspím na stole, po lehkých úpravách. 

6. den – Velký vítr

Rozhoduji se, že nepojedu dál na Sälen, ale více na sever přes Älvdalen. Celý den mě bude dnes trápit nepříjemný protivítr. Déšť a dokonce bouřku přečkávám v úkrytu přístřešku po cestě, ale nakonec taky trochu zmoknu. Cesta je poměrně frekventovaná. Na vrcholu jednoho kopce je dřevěná vysoká požární věž, kde se dá vylézt a je zde pěkný výhled na okolní moře lesů. Má to už takové ty severské parametry, všude lesy, sídla desítky km daleko od sebe, připomíná mi to trochu sever Maine. Ve sjezdu do Särne vítr ještě zesílí (v nárazech prý asi 20 m/s) tak jedu dost pomalu. Když se tam konečně doplazím zjišťuji, že místní Coop právě zavřel, tak se najím v místních dvou restauracích. Jedna je trochu lepší, tam si dám losí carpaccio, místní Dalaranské pivo a doplním vodu. Druhá je “u Turka”, tam si dám gyros. Po těžkém dni v protivětru jsem to prostě potřeboval. K přístřešku pak jedu ještě 15 km po gravelu. Ten je nakonec na ostrůvku u široké řeky Dälalven v jakémsi kempu pro karavany. Pár jich tam je, ale je tam klid. Koupání ve studené řece je nutnost, oheň v silném větru nehoří. Těžký den. 

7. den – Severská paráda

Vstávám brzo s vidinou dlouhého a zajímavého dne. Po rychlé snídani a sbalení se jedu do kopce pod vrchol Städjan. Vidím u cesty osamělého soba, je jakýsi neduživý. Pod kopcem nechávám kolo v lese a jdu nahoru. Fučí pořád a hodně. Jdu rychle. Potkám pouze dva lidi se psem co jdou dolů. Vrcholek je ostře kamenitý a krásný, jako hřbet nějaké prastaré velryby, která zde zkameněla v dávných časech ledovců a nyní vystupuje výrazně nad okolní krajinu. Čas na rozhledy se kvůli větru trochu zkracuje. Je to nejsevernější místo mé cesty. V Idre dokupuji zásoby a nabíjím mobil na kafi. Je celkem slunečno, takže vyjíždím směrem na národní park Fulufjället. Jede se mi dobře po zdolání většího kopce, protože mám konečně chvíli vítr v zádech. Pod parkem nechávám tašky dole, protože kopec nahoru ke vstupu je hodně strmý. Poperu se s ním a u vstupu do parku zamykám kolo, k čemuž mě hned instruuje paní co vyjde z místního íčka. Je to docela pěkně spravovaný park, je poznat, že je relativně nově otevřen a snaží se. Je tu ale i docela dost lidí. Jdu po pěkných chodníčcích, včetně dřevěných v rašeliništi a schůdků k vodopádu Njupeskär – nejvyššímu ve Švédsku. Je to opravdu podívaná. Voda se valí skoro 100 metrů z náhorní plošiny a vytváří kolem vodopádové mlžno. Jdu s pár odvážlivci (pokud by někdo z nich uklouzl na mokrém šutru v nevhodných botách spíše “idioty”) až skoro pod vodopád a cítím tu sílu padající vody a její chlad. Pak vylezu nahoru na plošinu abych viděl Old Tjikko – jeden z nejstarších stromových systémů vůbec. Smrk jehož kořeny mají stáří až 9000 let. Stromek je to takový neduživý, ale když to místní vědci říkají… Cesta druhou stranou než jsem přišel trvá dlouho. Je velmi kamenitá a únava mě už dostihuje. Dole u kola se nakonec rozhoduji jet ještě docela daleko k přístřešku za obec Sörsjön s vidinou toho, že tam bude otevřená benzinka, i když zásoby i vodu mám. Nebyla. Teda byla, ale už zavřená. Ale přímo před vesnicí je přístřešek, který mi poslouží jako nocoviště. Řeka Fulan co zde teče je sice moc studená a za ní hrozně štěkají psi, ale nějak to přežiju. Taky tuto noc asi nejvíc koušou komáři. Ti se naštěstí ukázali jako ne až takový problém na celé mé výpravě. Den to byl krásný a vše se podařilo.   

8. den – Na skok do Norska

Ráno vstávám v 8 a pokračuju jízdou kolem řeky na jih, je opět trochu protivítr. Všimnu si odbočky na Stöten, z čehož se později vyklube lyžařské středisko, ale teď v létě úplně opuštěné, nefunguje nic. Aspoň záchod je otevřený. Tak si doplňuju vodu a nabijím baterky. Pak jedu kousek Norskem, není tam nic jinak než ve Švédsku. Tedy krom kanálu na plavení dřeva a žluté středové čáry na silnici. V Rörbäcksnäs doplním zásoby. Cesta je pak trochu zádumčivá, nic moc gravel s velkými kameny a šedá obloha. Kolem cesty pak začnou být velké kameny a i mohutná přehrada se jeví temně a nevlídně. Na konci dne překvapí v malém městečku Höljes obří srocení lidí s karavany. Jede se zde od čtvrtka (je úterý) Rally Cross, a ať je to co je to, zdá se, že je to tu velmi populární. Na kopci nad Höljes nacházím pěkný velký přístřešek a dělám si v něm oheň z překvapivě suchých klacků. Voda ke koupání bohužel v blízkosti není, tak k očistě poslouží jen voda z potoka.  

9. den – První vlak

Ráno prší jak předpověď hlásila, ale není to tak hrozné a brzy se to umoudří. Po 30 km začne mžít a vytrvale více méně prší víc než hodinu, resp. než sjedu z 400 m n. m. níže a vyjedu tak z mraku. V malém městečku kde si kupuju zásoby si všimnu spolku důchodců u kafe. Je zde na venkově vůbec hodně starších lidí. Cesta není moc zajímavá, mokrý gravel je docela kluzký, hlavně ve sjezdech dávám pozor. Před 5 hodinou jsem v Torsby, zdá se že je to asi výletní místo podle množství restaurací. Přejíždím 1,5 hodiny vlakem do Karlstadu. Vlak jede na čas, skoro nikdo v něm není, kolo bez problémů bere a zdarma(!). Jízdenku kupuju online zároveň s nasedáním do vlaku. Krajina je hezká i z vlaku, ale teplo a únava mě přemohou a dřímu. Karsltad není na první ani druhý pohled zas tak pěkné město, jak většina Švédů tvrdí. Prý by tu chtěl žít každý, protože tu je mnoho slunných dní. No až na mě teda. Ale žije to tu. Doky jsou opravené pro restaurační byznysy, kolem přístavů největšího švédského jezera jsou pěkné domy k bydlení. V jednom podniku si dávám pivo a velice dobrou pizzu. Bydlím v hotelu v centru, který je teda docela nic moc, vlastně takový převlečený hostel. Ale mám pokoj sám pro sebe, akorát koupelna má necelý metr čtvereční. 

10. den – Nejhezčí místo na přenocování

Ráno venku trochu prší, tak si dávám po fajn snídani načas a vylézám z hotelu až v 11. Kupuju novou bombu, zásoby i pohledy, které pak ještě píšu a házím do schránky. Projedu se ještě lehce městem, navštívím místní knihovnu/informační centrum, ale stále nevidím to pěkné město. Slunce občas vysvitne, ale zase pekelně fouká do proti. Vítr aspoň trochu posuší věci na odpočívadle, když po praní neuschly v noci. Jedu na Åmål. Po cestě je zajímavý jen kostel Kila, poutní místo, kde je zrovna asi mše, protože u něj je spousta aut a další tam míří. Nechápu jak se tam mohou všichni vlézt. Åmål má v centru staré dřevěné domy, ale moc se tam nezdržím. Cesta k přístřešku resp. chatě u jezera Bergstjärnet je poměrně náročná, asi 1 km lesní pěšiny, ale zato místo je to jedinečné a mám ho celé pro sebe. 

11. den – Konečně ve stanu

Ranní probuzení v chatě je krásné a slunečné počasí láká do jezera. Je docela teplé narozdíl od těch severnějších vod. Udělám tedy i pár temp. Po pár km jízdy, kdy vyrazím zpět úzkou cestou a polňačkou zjistím, že nemám ručník. Vytřásl jsem ho hned pár metrů od chaty, tak se pro něj vracím, a to mě trochu zkazí začátek dne. Resp. chtěl jsem dnes projet co nejvíc km z pěkných gravelových tras v kraji Dalsland, což se mi nakonec nepodaří. Fouká zase proti, kopce jsou sice krátké, ale je jich docela dost. Odpoledne se asi hodinu schovávám pod přístřeškem před deštěm. Ve Fengersfors je hezká stará cihlová továrna, nyní hemžící se novými byznysy. Kupuju zde bagetu v pekařství a v obchodě další zásoby. Nabíjím telefon v dobíjecí budce. V Upperudu si dám kafe a citronový koláč v areálu muzea. V Håverudu se chvíli zabývám vodním akvaduktem – mostem spojující jezera na Dalsland kanálu. Poté jedu už točitou cestou pořád nahoru dolů a doleva doprava do Dåls Langed. Zde dokoupím zásoby a jedu k přístřešku. Ten je bohužel plný a tak mě čeká první (a poslední noc) ve stanu u nedalekého jezera Skarpetjärnet, kde mě ruší jen jeřábi. Vstup do jezera je suboptimální, je dost rašelinové a trochu začne i pršet, tak rychle vše vyřídím a zalezu do spacáku. 

12. den – Deštěm k moři

V noci i ráno prší, takže zůstávám dlouho ve stanu. V 9 přestává, tak vstávám. Další prasklá tyčka ve vzpěře stanu mě nutí přemýšlet o nové akvizici lepšího příbytku. Rychle snídám a vyjíždím, ale po chvíli začne opět pršet a nemíní přestat. Po pár km zastavuju na benzince v Bäckefors a dávám si velmi pomalé kafe a později i burger ve fast foodu Sybilla vedle. Jsem tam opravdu dlouho. Někdy po třetí se mi zdá, že déšť odchází a vyjíždím, ale celkem sucho začne být asi až v 5. To, že opět fouká protivítr od moře, vnímám už jako normu. Celý večer jedu a doháním manko. V Dingle dokoupím zásoby. Krajina za Dingle je zajímavá, velké načervenalé skály se tyčí všude kolem. U moře je i jiná architektura, domečky jsou menší a světlé, všude samé lodě. Dojíždím nakonec k moři do Bovallstrand a nad ním na kamenitém čupku nacházím malé jezírko s dokonce dvěma přístřešky. Cesta k nim byla opět s kolem náročná. Ale pozdě večer kolem desáté jsem rád, že jsem dorazil do dnešního cíle.  

13. den – Cesta do velkého města 

Vstávám brzo, před sedmou. Je docela hezky (což se samozřejmě změní a párkrát v tento den zmoknu). Jedu dál na východ do přírodní rezervace Ramsvikslandet. Moc pěkná přímořská kamenitá oblast je jednou z vrcholů mé cesty. Dalo by se po těch šutrech tady poskakovat celý den a dýchat krásně čistý mořský vzduch. Nikdo zde v 9 ráno ještě není. Poté zamířím do Lysekilu. Cesta je docela rušná, na to že je neděle, moc aut všude. Lysekil je pěkný, ale moc se nemohu zdržet a skáču do právě přijíždějícího trajektu z poloostrova na jih do Skaftö. Výhledy jsou fajn. Na druhé straně čeká pěkná vesnička. Vysednu a jedu do Malö. Cestou absolvuju ještě dva přívozy zdarma přes úzké průlivy a jednu dosti zvláštní stezku, kde snad nechodí ani pěší, na kterou mě zavede navigace. Ale zato s velice malebnou krajinou kolem, kamenné zídky a duby, venkov, jako někde v Anglii. Chvíli také čekám než přejde déšť. Docela se to tu hemží cykloturisty. Občas nevím, zda jsem na ostrově či poloostrově. Cestou na Stenungsund mi hezky foukne do zad a tak nakonec stihnu i dřívější vlak do Göteborgu. Před městem je ještě krásný vysoký most s pěkným výhledem. Vlak je opět v pohodě, začíná se mi to tu z vlakového hlediska velmi pozdávat. Průvodčí jsou zde mladí a milí. V Göteborgu nakonec odmítám nabízené ubytko ve Warmshowers, nějak se mi nechce se družit a spát na zemi, tak jdu na hotel. Po sprše a praní se jedu projet do města. Je zde hodně nových domů a hodně stavebních prací na silnicích. Zajímavé město. Líbí se mi zvláštní nosaté tramvaje. Dávám si výborné pivo v malém podniku 0/0 a večeřím až na hotelu po nákupu v supermarketu.     

14. den – propršený den

Ráno vidím, že má celý den pršet. Snídám tedy velmi dlouho a důkladně, než se jdu trochu projet městem, zatím ve slabém dešti. Kupuju magnetku a ztracený kabel k powerbance. Trochu se ještě zdržuju v pěkné staré čtvrti Haga s kavárničkami. Někdy kolem jedné hodiny nasedám na vlak do Falköpingu. Ve vlaku opět pohoda, žádný problém s kolem, jen se porovnám s paní s vozíkem a se dvěma kočárky. Ve Falköpingu není moc změna, mrak prostě stojí na místě nad celým jižním Švédskem. Chvíli jsem na nádraží, pak se přesunu do kavárny na kafe a zákusek, pak ještě do blízké hospody, kde srkám jedno pivo. Ale déšť stále nemíní odejít, takže nakonec ještě přejíždím vlakem do Skövde, kde mám domluvený Warmshowers. Je mi to trochu trapné přijet někam po celém dni deště suchý, ale ve Skövde aspoň trochu zmokám na cestě od nádraží k Andreasovi a Laimě. Fajn lidi, on je Němec s japonskými předky, ona Lotyška. Bydlí v malém bytě se psem Pookou. Dostanu dobré nudle a hlavně s Andreasem dobře pokecáme. Bolí ho hodně záda, má vyhřezlou ploténku a říká, že čeká na operaci. Spím na velkém rozkládacím gauči.

15. den – středem Švédska mezi velkými jezery

Vyspal jsem se velice dobře po odpočinkovém dni. Po snídani s Andreasem se ještě trochu zdržuji, protože stále ještě trochu prší. Po vyjetí v 10 ještě asi hodinku drobně mrholí, ale je to pak lepší, než déšť úplně ustane a jede se dobře. Dokonce i s větrem v zádech. Ze začátku jedu po nepříjemných cestách s provozem, ale pak najedu na menší cesty, kde je klid. Druhou půlku dne jedu hodně dobře s tou větrnou podporou, chci stihnout dojet nějak rozumně k dalšímu Warmshowers, které se mi nakonec na tomto úseku po počátečních nezdarech podařilo získat. Míjím zcela druhé velké jezero Vättern, jedu jen kolem jezera Unden, a i to se mi zdá obří. Celkem vzato tuto část Švédska nechávám na jindy. Dám si ještě burger v Burger Kingu, který se přede mnou najednou zjeví a já neodolám. Po osmé jsem u Jonatana. Je to farář, nebo kazatel a obráží farnosti v červeném zakrytovaném lehokole s nápisem “Blessing is coming”. Dobrý týpek. Je zvědavý, snad až trochu moc. Ale dá mi večeři a pak po desáté i klid, když říkám že budu brzy vstávat. Ostatní členové rodiny se se mnou nebaví, asi je to výhradně jeho záležitost. Jen habešská kočka mi spí v noci na matraci, nedá se vystrnadit a ani mi to vlastně nevadí.

16. den – Na trajekt

Budím se docela nervózně už v 3:40, ale ještě pak trochu spím. Ráno mi Jonatan udělá ovesnou kaši a já před 7 vyrážím, abych stihl vlak v Örebro. Nejdřív si máknu, ale pak zjišťuji že v pohodě stíhám, tak zvolním. I tak dojedu celkem se slušnou rezervou. Do města se podívat nejdu. Do vlaku se vlezu i když je zde opět několik kočárků, kolo žádné. Vystupuju v Södertäjle Syd. Chvíli mi trvá než se z nádraží vymotám výtahy na ulici, je totiž na velkém mostu. Tady vidím aspoň kousek nehezkého Švédska, průmyslové zóny všude kolem. Vymaním se z nich a po nákupu v levném supermarketu Willi’s, jedu na jih do Nynäshamnu. Krajina poloostrova Södertörn je zemědělská, ne moc obydlená a dosti kopcovitá. Malé brdky a vítr doproti mi ještě dají docela zabrat. Posledních 13 km kolem dálnice v protivětru je už docela na morál, ale dorazím dobře do cíle. Po koupení krevetového sendviče se jdu vykoupat v zálivu do Baltu. Je docela přijatelné teploty. Pak jdu omrknout loď, kterou pojedu, je to polský trajekt Wawel. Nakupuju ještě nějaké dary a pivo na cestu a jedu k lodi. Nástup proběhne v pohodě, i když se tam motám ještě s jedním cyklistou mezi auty a kamiony, maníci nás usměrňují. V 6 večer přesně vyjedeme. Je hezké z paluby sledovat ostrůvky a zálivy země, kterou opouštím. Píšu si deník, svačím, moc nečtu, protože jsem si zapomněl nabíjecí kabel dole v kole a tam se během plavby nesmí. Dobiju si trochu mobil na recepci. Pobyt na palubě je pěkný, moře se pěkně pohupuje, škoda jen, že slunce nezapadá úplně ideálně, je jakýsi opar. Večer si nakonec nacházím místo u restaurace pro řidiče náklaďáků na pohovce, je tam klid narozdíl od oficiální sedárny pro lidi bez kajut, kde se mi nelíbilo. Docela dobře se tam prospím. 

mapa celé cesty (bez vlaků) 

další foto

Různé poznámky na závěr a road wisdoms na další cesty: 

Dalsland a jeho gravel okruhy, jsem bohužel neprojel, nebyl úplně čas. I ta oblast poloostrovů a ostrovů nad Göteborgem byla velice zajímavá a vhodná k dalšímu prozkoumávání. Samozřejmě i další oblasti této velké země budou pěkné a lákají k objevení, jen ten sever je opravdu už dosti pustý a náročnější na plánování či zásoby. 

Přístřešky jsou boží, celá tahle kultura je prostě fajn. Zde je jejich mapa, případně aplikace. Ale většina z nich se dá najít i na mapách.cz.

Méně je někdy více opět platilo – chtělo to více času a méně km každý den, ale kde vzít dny navíc?

Škoda že jsem nepotkal více warmshowers lidí, i když je fakt že jsem i některé odmítl nakonec. Chvíli jsem nabyl pocitu, že to už moc nefunguje, ale hodně mi lidi odpovídali, že bohužel sami cestují jelikož je začátek šv. prázdnin a léta vůbec. 

Hlavní cesty ve Švédsku jsou nic moc, moc úzká krajnice a někteří Švédi zrovna moc neobjížděli a rozhodně nikdy neblikali.

Některé mé věci z výbavy narazily na své možnosti a možná životnost (brašna, bunda, nepromokavé kalhoty, karimatka, stan). Švédské počasí dosti vše prověřilo. Bude třeba investovat do pár věcí pro příští výpravu do takto náročných, deštivých či chladných podmínek. I kolo by mohlo být v lepším stavu, přemýšlím o nějakých upgradech, či spíše výměně různých dílů. Sedlo fizik mě potrápilo pořádně svojí nepohodlností, na silničce si ho naopak pochvaluju, ale tady je asi jiný posed.

aneb obhlídka Rakousko-Uherské monarchie po 103 letech od jejího zániku

Asi každého suchozemce fascinuje moře a pohled na jeho nekončící obzor, vzbuzující představy o dalekých krajinách a dobrodružství. A možná tím více nás, příslušníky národů které jsou obklopeny pouze pevnou zemí, to k moři odjakživa láká. Tak nějak asi vznikla i myšlenka na cestu k naší nejbližší velké louži. Na kole, přímo z domu. 

Nejkratší cestou je ze Zlína/Otrokovic přístav Terst, vzdálený jen asi 630 km.

Druhou zvažovanou možností bylo jet na sever do Štětína, kde je vzdálenost snad ještě o něco menší, ale rozhodla možnost projet více zemí, ačkoliv Polsko je určitě také velice zajímavé a někdy ho chci více prozkoumat. 

Nakonec byla za dílčí cíl cesty zvolena chorvatská Rijeka, hlavně díky tomu, že odsud jezdí vlaky Regiojetu. I když toto se nakonec ukázalo jako lehce problematické a trasa byla lehce změněna. 

Nejprve jsem přemýšlel absolvovat tuto cestu sám, ale poté co jsme si sociální izolace při covidu užili až dost, začal jsem shánět parťáka. Kamarádi mě označili za blázna, i když mi poté fandili, pokusy na cestovatelských fórech se ukázaly plané. Nakonec se alespoň k půlce cesty přihlásila moje sestra Katka, toho času čerstvě po výpovědi z patnáctiletého korporátního jařma.   

Covid si dal naštěstí letní pauzu, po druhé dávce očkování jsme byli již pár dní, takže se mohlo 16. července vyrazit bez výraznějších omezení v tomto směru.

Den 1

Vyrazili jsme ráno z Otrokovic z domu rodičů. Bohužel až po deváté, jelikož jsem ještě musel cosi nutně zařídit. Tím pádem si užíváme hned od dopoledne letní červencové horko, snad až ke 30 stupňům. Ale na kole je příjemně. Katka získá hned pár červených skvrn na svém neopáleném těle. Jedeme na jih po cyklostezce kolem Moravy, Uh. Hradiště, Veselí, hranice překračujeme u Sudoměřic. Jsou zde sice pohraničníci, ale jen nás s rádoby vtipnou hláškou odmávnou. Pěkná jsou slovenská města Skalica a Holíč se starým zámkem. Za Holíčem navštěvujeme v polích kostel svaté Markéty Antiochijské, nicméně u toho probíhá zvláštní rekonstrukce. Původní kamenná stavba je nahozena omítkou a působí to tak nějak moc nově a necitlivě. K večeru se koupeme v Adamovských jazerách, pěkná čistá voda, málo lidí. V bistru u nich dáváme pivo a nějaký smažený nezdravý žvanec (zřejmě jsme přijali filozofii že na kole je možné jíst cokoliv) a stavíme si stany kousek od Moravy a jazer za remízkem. Jediná nepříjemná věc tohoto prvního dne cesty jsou mračna komárů, která se na nás hned vrhnou. Ještě vyplašíme stádečko divočáků, kteří vyběhnou z remízku někam do polí a první den je zdárně za námi.

• 

Den 2  

Katčino spálení naštěstí není nijak dramatické a zdá se, že ji nelimituje. Vracíme se okoupat asi 1,5 km zpět k Adam. jazerám. Celý den je poměrně zataženo a dusno, asi přijde bouřka. Kolem Moravy se jede dobře, otevřená krajina s loukami a lužními lesy bez lidí. Cyklostezka je občas štěrková, ale je to pevné. V Malackách máme pauzu u zámku. Sleduju na radaru bouřku přicházející od severovýchodu. Zdá se nejprve, že bychom jí mohli ujet, ale bouře se na rovině rozmáhá a pěkně nás za jízdy sejme. Je to zrovna v místech kde se není kam ukrýt, nakonec se schováváme u stromu pod plachtu ze stanu. Pak kousek popojedeme, ale při další bouřce už se schováváme na zastávce ve vesnici Plavecký Štvrtok. Později odpoledne se sice už počasí umoudří, ale dál na jihu stále prší. Rozhodujeme se tedy nakonec zakotvit ve městě Stupava, kde zamluvíme ubytování v penzionu. Síly doplníme v restauraci U Samira pizzou a zmrzlinou.   

Den 3

Po dobrém spaní v penzionu se rychle balíme a vyrážíme k Bratislavě. Už od rána je horko, ale máme fajn vítr v zádech, který nás bude provázet po celý den a vlastně až na jih Rakouska další tři dny. K hradu Děvín přijíždíme v 9, je brzy a do hradu je ještě zavřený přístup. Na soutoku Dunaje pozorujeme lodě snažící se tlačit svůj náklad proti mocnému toku. Před Bratislavou nalézáme pěkný podnik inspirovaný knihami Marka Twaina se starými parníčky a mapkou cest Mórice Beňovského a jinými cestovatelskými artefakty. Veletok přejíždíme po cyklostezce na mostě Lafranconi. Za řekou ještě na slovenské straně je spousta cyklistů a nejinak tomu bude i na klidných rakouských cyklostezkách, je totiž neděle tak všichni najíždějí kilometry. Dojedem až Neziderskému jezeru, kde bychom se chtěli okoupat. Ale bohužel jsou zde jen placené plovárny. Krajina je plochá a je znát že zde hodně fouká. Z nízkých rozhleden se dají pozorovat ptáci a vůbec přehlédnout hodně krajiny. V Illmitzu si dáváme radlery v hospodě se slovenským číšníkem. Blíží se velká bouře od severu, úplné černo a apokalypsa. Bušíme tedy do pedálů a s prvníma kapkama naštěstí dojíždíme do Pamhagenu, kde máme první Warmshowers ubytování u Markuse. Fajn mladý borec, který pěstuje bylinky a zeleninu na semínka. Uvědomuji si, že ten adrenalin/strach z bouřky a korigování jízdy dle počasí je jedna z těch dobrých a zajímavých věcí co člověka při pohodlné práci v kanceláři či lockdownu doma nepotká. Je prostě skvělé být “out there”. 

• 

Den 4

Cestou zpět k Neziderskému jezeru jedeme proti severnímu větru. Chceme totiž přejet jezero lodí a docela si tak zkrátit cestu. Je to pěkná dřina, naštěstí je to jen cca 15 km. Po nalodění na loď (všichni tu mají kola) koukáme, že by se nám v jezeře snad ani koupat nechtělo, voda je hodně hnědá. Prohání se zde spousta windsurferů. Trajekt je z Illmitzu do Mörbische, trvá to asi jen 20 minut než přistaneme na druhé straně. Už zase míříme na jih a po chvíli cesty do kopečka mezi vinohrady jsme v Maďarsku. V poledne přijíždíme do Šoproně, kterou si na střídačku prohlížíme pěšky bez kol. Moc pěkné město s historickým centrem. Dáváme si (opět) smažené jídlo (řízky) v restauraci na náměstí s místním pivem (hnusné). Jsme tak najezeni, že cestou z města musíme chvíli tlačit kola. Opět vjíždíme do Rakouska a k večeru dorazíme do Kaisersdorfu na WS ubytování v rodině Daniela a Sandy, velmi příjemných lidí, se kterýma se příjemně povídá u skvělé večeře. 

Den 5

Po parádní snídani (vejce, slanina), kterou nám Daniel připravil trochu opravujeme moje kolo a ještě kecáme. Jedeme zpět do Maďarska, kde objevujeme moc pěkné město Köszeg. Krásné historické jádro, menší než Šoproň a také méně turistů, ale říkáme si že to Maďarsko v této oblasti je neobjevený klenot. Dnes už nás čekají kopečky, na hranicích i v Rakousku se krajina vlní. Ještě v Maďarsku se stavujeme v malé vesnici v obří cukrárně (kapacita tak 200 míst) na skvělé zákusky a kávu. Po radě hostitele Daniela navštěvujeme Rakouský vinařský kopec Eisenberg, ze kterého je krásný výhled. Jen na něj vyjet je ale docela dřina. Ubytovaní jsme večer na zahradě ve stanech v rodině Paula za městečkem s pěkným hradem na kopci Güssingem. Je to super rodina, žijící pěkným životem v souladu s přírodou, pěstují si vlastní zeleninu, dělají sýr a víno, na zahradě kočky, ovce, kachny, slepice, pes. Příjemné setkání.

• 

• 

Den 6

Ráno nás budí zvuky krmících se indických běžců na dvorku. Světaznalý děda Hans nám připravuje kávu a ovesnou kaši na venkovních kamnech. Na cestu dostáváme ještě asi čtyři okurky a odjíždíme po ranním povídání opět později než bychom chtěli. Projíždíme opět do Maďarska, přes lesopark Örség. Za ním už je krajina rovná, otevřená a jednotvárná s typickými maďarskými domky. Jsem rád že zde není 40 stupňů, ještě před pár týdny totiž bylo. Den je poměrně nezáživný, takový přejezdový. Už před pátou jsme ve vesnici Tornyiszentmiklós u hranic se Slovinskem a vlastně i Chorvatskem. Opět máme ubytování přes Warmshowers, tentokrát na zahradě ve stanech u Janeze a Doris. Janez je Slovinec, Doris Maďarka, u ohně večer máme zajímavou rozpravu, porovnáváme například různá slova v našich slovanských jazycích. 

Den 7

Ráno přejíždíme hranice do Lendavy a poté přes řeku Muru do Chorvatska. Tady nás kontrolují na hranicích, skenují si naše očkovací QR kódy, ale jde to rychle. Kupujeme si burek, jelikož zde začíná podle Janeze pravý balkán a ”burek country”. To také poznáváme na velkém množství chlapíků posedávajících už od rána v místních kavárnách. Jedeme nezajímavou rovnou krajinou na Čakovec a poté Varaždín, velice pěkná a historická města. Před Varaždínem se ještě okoupeme ve Varaždínském jezeře, což je v podstatě nádrž na Drávě. Je to pěkně studené, nikdo se zde nekoupe. Navštěvuje nás pouze malý černý pes a kočka. Pes pochtívá jídlo a dostane trochu salámu. Za Varaždínem se krajina náhle mění v krásnou kopcovitou, večerní sluníčko vše zalévá příjemným světlem. Dojíždíme do Novi Marof kde nás ubytovává Dario (který má vše trochu na háku) ve staré škole, nyní předělané na centrum pro mladé. Docela to tam žije. V místnosti, kde máme spát hraje místní spolek šachistů a jejich partie se protáhnou, zřejmě proto že je to jejich první setkání po covid pauze. Jinde v baráku zkouší punková kapela. V kuchyňce si můžeme uvařit polévku.     

Den 8

Ráno Katka vyrazí koupit na snídani vejce, ale nakonec koupí párky a ne málo. Ale vynikající. Dario se s námi loučí, vypadá že toho moc nenaspal, poradí nám ale aspoň dobrou trasu na Záhřeb. Jedeme trochu přes kopce, mimo hlavní cestu, ale nakonec i po ní aby nastoupané metry nebyly tak extrémní. Naštěstí provoz není velký. Náhodou narážíme na moc pěkné poutní město Marija Bistrica s klášterem a ještě před ním na výstavu velkých vyřezávaných soch. Do centra Záhřebu se probíjíme od východu, a je to náročné, protože toto město má protáhlý tvar pod kopci právě v tomto směru, navíc cyklostezky jsou chabé tak jedeme převážně po chodníku. Těch 8 km do centra nám trvá asi hodinu, vedro, smrad z aut, no prostě ta pravá cyklistika ve velkém městě. Odměňujeme se za tu námahu pivem a jídlem v hospodě Bir! Pravděpodobně je to nějaký nový craftový podnik, jídlo super, pivo je ok, tedy po těch různých Šoproních, Laškách a Ožujskách je to balzám na duši pivního znalce. Střed Záhřebu je pěkný, obrovská katedrála a pěší zóny plné pulsujícího života. Snad by se tu dalo strávit i pár příjemných dní. Ubytovaní jsme v bytě u Hany, pracovnice neziskovky a velmi inteligentní osoby. Její byt je neskutečně narvaný knihami tak, že zde není skoro místa k hnutí. Vaří nám dobré smažené brambory a pokecáme na balkóně najmě o politice. Má rozhodně větší přehled o naší politické situaci než my o té Chorvatské. Večer se ještě trochu procházíme po Záhřebu, letní noční život zde opravdu jede, všude nějaká párty. 

• 

Den 9 

Ráno se opět dlouho vymotáváme ze Záhřebu. Tato velká města to je opravdové cyklistické peklo. Nevím jak bychom to zvládli bez map v mobilu. Provoz na silnici směrem k moři je hustý a stále horší, musíme nakonec sjet. Hned se dostáváme do pěkné krajiny bez aut a cesta je hned příjemnější, i když bude delší. Poté, co přejedeme dálnici si uvědomíme, že asi všichni Chorvati toho dne vyrazili k moři, kolona aut se tam pomalu šine. Dnes je docela horko, dáváme si tedy po obědě asi dvě hodinky siestu ve stínu stromů. Pak už míříme na Karlovac a k hranicím se Slovinskem. Tam se koupeme v krásné řece Kupa/Kolpa, není moc studená ani. Kolem jsou už jasně viditelné krasové závrty a louky s hustými lesy. Krajina se velmi proměnila za tento den. Na jedné z luk si stavíme stany, opravdu krásné místo.

• 

Den 10   

Na základě mých trochu chybných propočtů nám nakonec chybí asi den k dojetí nás obou k moři. Katka musí odjet následující den večer vlakem a také jsme zjistili, že Regiojet nebere kola z Rijeky nýbrž jen z Ogulinu. Navíc kopec z Ogulinu do Novi Vinodolski a hlavně zpět vypadá i na mapě děsivě. Tak Katka odhaduje své síly zjevně správně a neriskujeme. K moři tedy dojedu následující den jen já. Dnes se rozhodujeme ještě popojet v pěkné krajině kolem řeky Kolpa a pak se ubytovat v Ogulinu. Krajina je dnes krásná, obzvláště na menších silnicích. Cestou do Ogulinu jsou všude krásné lesy plné obrovských buků. Pěkné místo je Severin na Kupi, se starým hradem a parkem kolem něj. K řece do městečka Blaževci je to pořádný kopec dolů, který pak musíme po vykoupání v řece zase vyjet zpět, ale nakonec to není taková hrůza, jak si Katka nejprve myslela. Ubytování máme v slušném a levném apartmánu před Ogulinem. Já ještě sjíždím do města, kde hledám nějaké potraviny k večeři. Dnešní převýšení bylo zatím nejvyšší, tak toho mám i bez brašen dost. Jelikož je neděle a ještě večer tak nakonec nakupuju jen na benzince piva a fazole a jíme a pijeme je ve venkovním posezení před apartmánem.   

• 

Den 11

Vstáváme a balíme. Do koupelny se nám oknem dere malé koťátko a poté dveřmi místní psík. Rozdělujeme zbytky jídla na cestu a vybavení. V Ogulinu omrkneme nádraží ať Katka ví do čeho večer jde, kocháme se obrovským propadáním řeky uprostřed města a u hradu se pak loučíme. Náš společný výlet končí a já vyrážím sám směrem moře. Cesta z Ogulinu k moři přes vrch Banska vrata je velmi opuštěná, potkávám jen pár náklaďáků se dřevem, s těmi velkými buky které zde všude rostou. Na cca 45 km stoupání z Ogulinu je jen jedna vesnice a z cesty není ani přes lesy nikam vidět. Kdyby bylo pod mrakem tak je tento mocný hvozd poněkud depresivní. Na kopci není ani restaurace ani žádná cedulka že to je právě vrchol. V prudkém sjezdu k moři se krajina dvakrát promění, nejprve v krásné otevřené pastviny s koňmi a poté už typickou akátovou kamenitou přímořskou houštinu. Moře je již vidět v dálce. Sjezd je pěkně přísný a dlouhý, ráfky se zahřívají od brzd. Jsem rád že to nemusíme jet již zpět nahoru jak jsme původně uvažovali. V Novi Vinodolski na nic nečekám a jdu hned na pláž a do vody. Osvěžující, ne úplně teplé. Pár hodin zevluju a odpočívám u moře. Večer už se nachýlil a tak jedu najít nějaké místo na stanování. Kupuju ještě pivo a konzervu místní dršťkové polévky nebo guláše. Mám trochu obavu zda najdu místo na stanování ale kousek za Bribirem jsou u cesty pěkné skryté travnaté loučky se stromy. Večer lehce poprchá, ale až na zvuky zvířat je noc klidná. 

• 

Den 12

Na každé cestě je den kdy nastane krize a pro mě to byl tento den. Vyjíždím velmi brzy, už asi v sedm, je zataženo a trochu zima. Po cestě do Rijeky dokonce chvíli prší. Cesta vnitrozemím se vlní, dnes bude mnoho výškových metrů. V taverně žádám o vodu, je to tady dobrý zvyk ji poskytnout. V centru Rijeky se zdržuju jen chvíli, víc mě fascinuje přístav se starými budovami a jeřáby. V osamocené pekárně v industriální zóně přístavu kupuju skvělou pizzu. Představuju si, že zde zahnali hlad už mnoha přístavním dělníkům a mořským vlkům. Pak kousek za Rijekou objevuji u hlavní cesty schodky dolů k pěkné uzavřené pláži. Snést kolo je trochu dřina ale za těch pár hodin zde to stojí. Lidí je tu málo, snad proto že je stále zataženo i když teplota vzduchu i vody fajn. Vyhrabání se pak do kopce nad Rijeku je hodně náročné, taky je tu hrozný provoz. Ale ten pak najednou jako když utne, to když najedu na malou cestu na Zvoneče. Vesnice zde jsou najednou chudé a velmi nepodobné těm přímořským. V okolí Jelovice před Slovinskými hranicemi se krajina náhle otevře v široké rozhledy s krásnými kopci a loukami v okolí. Ve sjezdech to ještě jde, ale na rovinách a kopcích už docela dnes trpím. Přejíždím hranice do Slovinska a pak do Itálie, celník u závory jen opět mávne rukou ať jedu. Na ubytování, které jsem si zamluvil včera to mám z kraje Terstu asi 250 m výškových a již melu z posledního. Poté co se trochu dám dohromady, sjedu do centra na vynikající pizzu a pivo. Naštěstí cesta v noci zpět na vrch není až tak hrozná bez báglů na kole. 

• 

Den 13

Včera k večeru jsem byl dost v depresi a přetažený z toho výkonu a ztrácel jsem motivaci k cestě dál. Uvažoval jsem také o cestě zpět vlakem z Ogulinu, který byl pořád tak 2 dny cesty vzdálen. Nakonec jsem to zavrhl i po barvitém líčení služeb Regiojetu od sestry, kdy jim například v Maďarsku shořela lokomotiva a vlak byl narvaný až po strop. Naordinoval jsem si odpočinkový den, resp. v podstatě tři dny po sobě trochu klidnější a s menší porcí km. Po sbalení odjíždím z penzionu až v deset, potloukám se po centru Terstu a fotím. V bistru si kupuju svačinu, výbornou housku se šunkou s křenem a hořčicí, asi pozůstatek chutí Rakouska-Uherska. Obdivuju obří staré budovy v přístavu a kolem něj jedu kousek dál z centra k místu, kde místní polehávají na kamenech a v lesíku u moře. Zde trávím většinu dne opalováním a koupáním, v plážovém bistru v lesíku si dávám pivo a smažené kalamáry, píšu pohledy a plánuju další trasu. K večeru pak spíše vytlačím než vyjedu do 400 m n. m. nad Terst. Je zde krásný výhled na celé město. Za chvíli jízdy příjemnou rovinatou krajinou jsem ve Slovinsku. Jako blázen koukám na krasovou propast Risnik, která se náhle u cesty zjeví. Obří jáma vzbuzuje závrať. U cesty jsou krásné louky bez zástavby, tak na jedné stanuju. Od moře přichází bouře, naštěstí mě zasáhne jen její okraj. Asi v jedenáct hodin slyším zavytí vlků, je to lehce strašidelné.  

           

Den 14

Na louce je po dešti krásné ráno, sluníčko prosvítá mlhou a korunami stromů. Dnešní den bude nejkrásnějším na celé této pouti. Přejíždím řeku Reku již někdy po osmé hodině a za mostem objevuju železný žebřík do vody. Hned tam hupnu, voda je krásně temná, klidná a studená v hloubce. Je fascinující plavat v řece, která se po pár kilometrech propadá do nitra země na dlouhých 40 km a navíc se jmenuje Řeka. Jako kdyby to byla nějaká původní matka všech řek. K areálu Škocjanských jeskyní dojíždím po deváté hodině, již se tu najde pár zájemců o první prohlídku v deset, mezi nimi i pár Čechů. Kupuju lístek, zamykám kolo a věci do úschovny. Baví se se mnou jakýsi Španěl, kterému se líbí mé kolo, ale naše konverzace sestává pouze ze slov “muchos”, “kilometros” a “acqua”. Je totiž horko a on pravděpodobně také trochu jezdí na kole. Prohlídka jeskyní trvá celkem asi 2 hodiny, dlouho se jde k nim a ještě déle jde člověk z nich. Ale podzemní prostory jsou to fascinující, obří dómy, zvláště Tichá jama je neskutečná. Jak říkala Katka, skoro jako z Pána prstenů. Doporučila mi tyto druhé nejnavštěvovanější jeskyně ve Slovinsku, protože Postojna je prý více zprofanovaná a turistická. Po návštěvě jeskyní se odměňuju (asi za to množství schodů) kremšnitem a kávou a vyrážím směr Vrhnika. Celá dnešní cesta je nádherná, krásné kvetoucí louky, malý provoz, kopce i hory. Z mapy zjišťuju že jsem kousek od hradu Predjama, s čímž jsem ani moc nepočítal, ale musím se tam alespoň zajet podívat. Velice pěkná je i louka u města Planina s vyhořelým zámkem Haasberg. Muselo to být krásné sídlo, nejhonosnější zámek Vindiškréců. Dnes působí spíše strašidelně. Do města Vrhnika dojedu asi v 7 večer. Hned nacházím dům Bojana, který má pro pocestné jako jsem já celý apartmán s osmi dvoupatrovými postelemi. Ubytovává i poutníky na svatojakubské cestě, jeho dům je označen těmito symboly. Bojan, nadšený cyklista a cestovatel okolo padesátky, mi ukazuje fotky různých svých návštěvníků a i své z cest, převážně do Francie. Pokecáme i o olympiádě a slovinském hokeji. Je vidět jak tím hoštěním lidí žije. 

• 

Den 15

Ráno ještě pokecám s Bojanem. Chce mě odvézt dodávkou někam ke gejzíru, ale já s díky odmítám a jedu dál směrem na Ljubljanu. Hlavně mám hrozný hlad, jelikož jsem od něj nedostal nic na večeři ani snídani, ale to je moje chyba že jsem nebyl zásoben. Dnes mám opět naplánován celkem odpočinkový den a jen něco přes 40 km. Nejedu hlavní cestou, spíše lehce přes kopce až dojíždím na sever od Ljubljany k řece Sávě. Tady jím v čínské restauraci Velký Hong Kong 🙂 , nic moc kung pao a ještě horší obsluha. Poté se koupu v Sávě a pospávám ve stínu v lesíku. Řeka je studená a teče silným proudem, takže se vždy jen trochu namočím. Ubytován jsem v Domžale u Taji, plaché čtyřicátnice, environmentální dobrovolnice, která pobývá více v Jižní Americe než doma. 

• 

Den 16

Ráno odjíždím celkem brzy, po sedmé, Taja jede také někam bicyklovat, i když přejíždí autem. Vyrážím směrem Kranj a Savinské Alpy. Zdá se mi že od Triglavu, od západu, se to začíná už kolem deváté černat. Míjím Komendu, hrdé rodné městečko Tadeje Pogačara, s jeho velikým plakátem u silnice. Pak už pomalu začínám dlouhé stoupání na Jezerski vrh/Seeberg. Cesta není strmá, kolem mě se míhají jednotliví cyklisté i menší skupinky. Je to zde velmi oblíbené, zdá se. Přede mnou se rýsují nejvyšší hory masivu, zejména Grintovec. Jelikož se stále více černá a sleduji přibližující se bouřku na radaru, preventivně se asi 15 minut před začátkem deště ukrývám do přístřešku. Zde přečkám bouřku, asi jen hodinu a něco trvá. Pak už se zase pěkně vyčasí a jedu dále. Je to moc pěkný kopec, dlouhý, podél řeky, až poslední asi 4 km jsou cca 8 %. Nahoře už přejíždím hranice do Rakous. Je mi skoro líto že krásné Slovinsko tak rychle opouštím, ale jistojistě se zde někdy brzy vrátím. Sjezd je výživný a rychlý. Na dobrovolnickou ekofarmu Evy (kterou jsem vlastně ani neviděl) ve městečku Hart přijíždím kolem šesté. Je zde trochu chaos, kromě zde pracujících dobrovolníků jsou zde ubytovaní ještě další cyklisté a taky parta Poláků jedoucích z Triglavu přes AirBNB. Trochu pokecám na zahradě se Švýcarem Thomasem, který jede s přítelkyní také někam do Chorvatska, tak mu říkám nějaké tipy. Honí mě mlsná a hlad, tak si jdu dát pravý schnitzel do blízké restaurace. V noci mám krásný pokoj jen pro sebe. Vše je zařízeno ve starých dřevěných chalupách a předělaných stodolách a spí se tam skvěle, inu jak na dědině. V noci někdo cvičí na harmoniku.  

• 

Den 17

Vstávám ráno díky kokrhání kohouta. Všichni ostatní hosté zdá se již vyrazili, ranní ptáčata. Zjišťuju, že v noci sprchlo a já nechal na šňůře věci včetně obou párů ponožek, tak to dnes bude v teniskách celý den naboso. Ráno je ještě počasí ok, ale k jedenácté už začne téměř souvisle pršet. V malých přestávkách kdy déšť trochu poleví popojíždím, ale celý den je to nepříjemné. Nakonec najedu ale slušné kilometry směrem k severu, končím ve městě Zeltweg v hotelu. Nechtělo se mi v tom mokru nikde stanovat, navíc Rakousko vypadá už na to stanování na divoko nějak moc spořádaně. V hotelu je celkem nejasná situace s rezervací, kterou jsem učinil jen asi hodinu před svým příjezdem. Zdá se, že jim tam tyto moderní technologie bez kterých bych se o nich ani nedozvěděl, vůbec nevyhovují.

Den 18  

Vstávám už před šestou, protože dnes chci dojet do města Lilienfeld kde mám domluvené ubytování u Martina. Po dešti je trochu chladno, ale celý den neprší. Víc než první polovinu dne mi fouká čelní vítr a nejede se úplně lehko. Ale jedu tvrdě a pořád. Poprvé na této cestě píchnu, ale duši vyměním rychle a nová minipumpička značky Lezyne je až překvapivě účinná. Opět stoupám na kopec s názvem Seeberg, i když samozřejmě jiný než ze Slovinska. Je tentokrát těžší, konec stoupání je hodně strmý. Pak mi ještě mapy.cz naplánují pěkný a strmý štěrkový úsek, kde musím chvíli tlačit. Po něm ale nastává příjemná změna větru, který mám najednou v zádech a i cesta kolem řeky Salzy je velice malebná, i když je stále mírně do kopce. Do Lilienfeldu je to ještě kus, ale převážně z kopce a i po sto a více km se najednou s větrem v zádech jede skvěle. Navíc Rakouské silnice a cyklostezky a vůbec okolní příroda a vesnice, to je pro cyklistu ráj. Martin je velmi energický šedesátník, bývalý tělocvikář na zdejším gymnáziu. Říká, že zde jistý Čech kdysi vymyslel sjezdové lyžování. Už jel kolem světa a hlavně na Rusko a jeho couchsurfing komunitu nedá dopustit. Zve mě do restaurace kde si dávám dost hrozně ostrý mexický salát.  

• 

Den 19

Včera jsem ujel strašnou štreku, zřejmě už chci domů. Cílem dnešního dne je dojet do Znojma a odtud už domů večerním vlakem. Martin mi připraví skvělou snídani, müsli a ovoce. Fouká celý den krásně do zad, nohy jsou po včerejšku v pohodě, chvíli přemýšlím že bych dojel až do Brna. Dunaj přejíždím u Kremže. Krajina vinohradů a kopečků směrem k našim hranicím je moc pěkná, dobře se tu jede, rakouský asfalt mi bude na tom krátkém úseku u nás rychle chybět. Před hraničním přejezdem Hatě doprava dost zhoustne, kamiony a navíc úzký okraj. Unikám tedy do vinohradů a postupně se proplétám až na Šatov, ze kterého mířím do Znojma. Tam kupuju lístek na vlak a jdu do HoZpody, kde mají fajn znojemské pivo a ok jídlo. Cesta vlakem do Otrokovic pak již proběhne bez komplikací.

Všechny fotky

Cesta to byla krásná, plná hezkých zážitků, setkání, krásné přírody, a dobrého jídla. Krajina se mnohdy změnila třikrát během 80-ti kilometrů. Počasí až na tu jednu bouřku u Malacek vyšlo fantasticky, nebylo ani moc vedro. Nohy a záda pracovaly tak jak měly, vybavení až na pár drobností také v pořádku. Ale nejkrásnější ze všeho byla ta svoboda pohybu vlastními silami po cizích neobjevených krajích a ta krásná nejistota toho, co nového každý den na cestě přinese. Tak kam se asi vydáme příště?

Jaro je tady, dálky a nové destinace volají. Konečně jsem se dostal k dopsání druhé části podzimního výletu po Nové Anglii. 

Day 11 – Lubec – Machias 119 km

Moje cesta po Nové Anglii byla doposud bezstarostnou projížďkou po bukolické krajině, ale ráno jedenáctého dne nastala situace, kterou by místní popsali asi souslovím “when shit hit the fan”. Nechal jsem totiž s důvěrou nabíjet powerbanku v koupelně kempu a ráno nebyla k nalezení. Jelikož byla pěkná zlatá, někdo ji prostě štípnul. Navíc i s kablíkem, který jsem potřeboval pro nabíjení svých dvou telefonů. Naštěstí alespoň adaptér tam zloděj nechal. Teda, okrást cestovatele, to by měl být těžký hrdelní zločin. V supermarketu v Lubecu sice usb kabel měli, ale mé telefony s poměrně vychozenými porty moc nenabíjí. Nu co dělat, vyrážím kolem poledne dál na cestu, lehce mrholí a já mám pocit jakoby právě dnes začal podzim. Vracím se asi 15 km po včerejší trase do Whittingu kde to obracím na sever. Po 40 km mžení, které zesiluje jsem už docela promoklý. Stavuju se v malém bistru na čaj a sušenku, osychám. Náladu mi nezvedají neustálé práce na silnici, vždy je to poměrně dlouhý úsek odkrytého bahnitého podloží silnice, všude plno velkých strojů, čilý stavební ruch. Krajina kolem mění s každým kilometrem směrem od pobřeží dramaticky charakter. Topím se v moři lesů, civilizace je kolem cesty velmi málo. Za Meddyhemps narážím na odbočku na silnici č. 9, kterou nakonec jedu jen několik km a následně to otáčím. Tady jsem udělal velkou navigační chybu, jednak díky vybitému telefonu nemám úplně představu o tom kde jsem a také druhá cesta kterou jsem se chtěl na 9 dostat neexistuje, resp. ztrácí se po kilometru v lese. Tady udělali soudruzi z Google Maps chybu a já jim slepě věřil. Nakonec se vracím směrem k pobřeží až do Machias, kde chci přespat, opět prší. To ještě netuším jak je to daleko a že si zadělávám na problém i pro zítřek. Poté co chvíli neúspěšně hledám volný motel, hodím nakonec stan pod rouškou tmy do lesíka vedle hlavní cesty. Spravuji si náladu junk foodem z blízkého McDonaldu.  

Day 12 – Machias – Bangor 151 km

Vstávám brzy, už po šesté. Přeci jen takový stealth camping, ačkoliv jsem ho původně plánoval více, mi není úplně příjemný a nechci aby mě tu někdo vyhmátl. Dobíjím trochu telefon v blízkém mekáči a zjišťuju, že mám před sebou pořádnou porci km abych se ještě dnes dostal do Bangoru. Je naštěstí slunečno, i když trochu zima. Vyrážím na sever a po čase se konečně dostávám na silnici č. 9, která mi včera zdárně unikala. Devítka je široká cesta, osaměle se vinoucí do táhlých kopců, ze kterých jde vidět na směrem na sever jen zalesněnou divočinu s jezery a občasným vyšším kopcem předhůří Apalačských hor. Po cestě je naštěstí alespoň jeden obchůdek a osamělá restaurace, kde doplňuji energii. Jinak žádné větší sídla. Posledních 40 km jedu na krev. Nocleh mám u středoškolské učitelky Lisy a jejího partnera Kirka v Hamdenu kousek za Bangorem. Dobrá vegetariánská večeře a rady na další cestu.

Day 13 – Bangor – Skowhegan 101 km

Vyměňuju s Kirkem svůj nefunkční kabel k telefonům, ten jeho mi funguje a ten můj funguje jemu. Venku je cca 14 stupňů, fouká, dorazil podzim. Jedu nejdřív na druhou stranu Bangoru, kde kupuju novou powerbanku bez které to opravdu nejde. Bangor je oproti městům jižněji trochu zpustlý, přijde mi že tu je dost lidí bez práce a střechy nad hlavou. Dům Stephena Kinga nenavštěvuju a vyrážím na západ. Projíždím městečky se zvláštními často biblickými a starověkými názvy jako Canaan, Etna, Palmyra či Carmel. Dokonce potkávám dva mladé amiše. Děvče se na mě směje a chlapec v klobouku kyne. Část dne docela silně prší, snažím se být v suchu, pod přístřeškem. Odpoledne naštěstí přestane, tak stíhám večer dojet do kempu v Skowheganu. Je pěkný, na soutoku dvou řek. Jsem zde jako vždy jediný se stanem mezi karavany. Dokonce mi nabízejí jakési topení, ale já odmítám s tím že mám teplý spacák. A hlavně nemám ke stanu přivedenu elektriku.

Day 14 – Skowhegan – Dixfield 102 km

V noci nebyla moc zima a i ráno je teplo, nakonec přes den cca příjemných 17 ͒C. Peru si v kempu, suším, snídám. Na kole je hezky a chmury z předchozích dvou dní dnes definitivně odcházejí. Krajina je kopcovitější, prosluněná, úsek přejezdu mezi Sandy River a Androscoggin River si vyloženě užívám. V dálce jsou vidět vrcholky hor. Pak už jedu pohodově podél řeky a končím v Dixfieldu v kempu. Dixfield je ospalé městečko, je vidět že narozdíl od pobřeží zde není tolik práce, hodně domů je opuštěných. I kemp je levnější. Dělám si pravou tábornickou pohodu, ohýnek, hřeju si párky koupené v malém obchůdku u hlavní cesty. V noci přituhuje.

Day 15 – Dixfield – Grafton Notch 73 km

Ráno je pořádná zima, možná tak k sedmi stupňům, mlha. Dělám si oheň abych se zahřál. Je paráda, že většina amerických kempů má pro táborníky takové jakési kovové zvony, ve kterých si můžou udělat ohýnek, dokonce občas je u nich i malý gril. Jen to (mokré) dřevo asi nesbírají v okolním lese jako já, ale kupují ho v úhledných otýpkách od správce. Oblíkám na sebe téměř vše co mám a jedu vstříc Apalačům. Je krásně. Souměstí Mexico a Rumford je podobně ospalé jako Dixfield, je vidět že zde byl dřív průmysl a továrny které dnes už dožívají. Cihlové domky pro dělníky a jinak spousta barů a hospod, lidé poznamenaní dlouhou recesí. Cestou na Grafton Notch se rozhoduju nechat věci v kempu po cestě a vylézt na kopec Old Speck Mt. Původně jsem chtěl spát až někde dál, ale řeka kolem se jmenuje Bear River tak neriskuju setkání s huňáčem. Navíc si už nejsem jistý zda věřit navigaci a původně plánované cestě, která podle mě opět neexistuje, příroda ji pozřela. Výstup na Old Speck je náročný, je to součást apalačského trailu. Stezka strmě šplhá po kamenných schodech, všude kolem je neprostupný prales. Jdu tam už docela pozdě odpoledne, potkávám jen turisty co jdou dolů. Po dvou hodinách tvrdé práce nakonec stanu na vrcholu kde je rozhledna nad stromy, nádherný rozhled. Všude kolem moře stromů a kopců, nikde ani živáčka nebo vůbec stopy po lidské činnosti. Moc se tady ale nezdržuju, je už dost pozdě. Sestup je stejně časově náročný a dolů scházím už za  tmy, stezka je tak tak vidět. Na cestu do kempu mi krásně svítí měsíc.

Day 16 – Grafton Notch – Passaconaway campground 136 km     

Bear river dostála svému názvu. V noci se prý jeden méďa toulal po kempu, někdo na něj troubil klaksonem auta a odehnal ho. Já spal jak dřevo. Dnes nevyleze teplota nad 15 ͒C, ale už si naštěstí zvykám na chladnější počasí. Projíždím White Mountains kolem Mt Adams a Mt Washington, na vrcholové výstupy není čas ani moc chuť. Ve sjezdu do Conway fouká pěkně ledový vítr. Po tomto městě jezdí zvláštní stará železnice. Prostě si tu hrají s velkými vláčky. Najíždím na slavnou Kancamagus Highway. Je to poklidná mírně stoupající cesta nořící se opět do nitra hor. Postupně míjím několik kempů, ubytovávám se až v tom posledním – Passaconaway, protože tuším že zítřejší den bude pršet. Je to spartánský kemp organizace National Forest v lese bez vody, pouze se suchým záchodem. 22 dolarů které se vkládají do krabičky, vnímám jako příspěvek na zachování americké přírody. Ve světle baterky je možné zahlédnout na cestičkách v téměř opuštěném kempu všelijakou havěť. Příroda zde opravdu vládne mocnou rukou.  

Day 17 – Passaconaway – Franconia 64 km

V noci mě žádný medvěd nenavštívil, nebo o sobě alespoň nedal vědět. Ohřívám si na ohni polévku na zahřátí, zatažená obloha nevěstí nic dobrého. Vyjíždím na vrchol Kancamagus pass, překvapuje mě že je to cca 850 m n.m. Je zima a fučí. V Lincolnu začíná pršet a zmokám celou cestu až do Franconie. Tam trochu schnu v restauraci. Po páté jedu za Franconii k Robertovi a jeho družce Susane. Jsou to padesátníci hipíci, bydlící v krásném pronajatém dřevěném domečku. Robert má ještě kousek dál obchod s bicykly. Na zimu prý zavírá a třeba letos jede s kamarádem do Patagonie. U večeře (skvělé špenátové ravioli) mi dává dobré rady kudy dál jet. Velmi příjemné setkání.

Day 18 – Franconia – Morrisville 125 km      

Ráno se budím a zjišťuji, že jsem v domě sám. Susane je v práci a Robert jel provětrat jedno ze svých MTB. Snídám, zabouchnu dům dle pokynů a vyrážím. Dnes je tepleji. Vjíždím do Vermontu. Za St. Johnsbury nacházím parádní cyklostezku dle Robertovy rady. Je na starém náspu železnice a mírně stoupá asi 25 km tunelem nádherných, už se vybarvujících lesů. Z divoké hornaté krajiny New Hampshire se ve Vermontu stává spíše mírně zvlněná země farem a lesíků, připomíná mi to trochu jižní Anglii, akorát více zalesněnou. Na cyklostezce nepotkám jediného cyklistu jen pár běžců. Na konci cyklostezky a vrcholu kopce ve West Danville se občerstvuji výborným burgerem a lokálním pivem typu IPA v příjemném bistru. Do Morrisville je to převážně z kopce, koncem odpoledne začíná hustě pršet. Naštěstí je pořád teplo a s vidinou brzké sprchy moje morálka příliš neklesá. Bydlím u Leslie a jejího syna Landera. Mají dvě nádherné obří černé kočky. Jedna z nich mě kouše, má docela sílu.

Day 19 – Morrisville – East Middlebury 137 km  

Vstávám poměrně brzy, z domu je krásný výhled na Green Mountains a jejich nejvyšší vrcholek Mt Mansfield. Nádherný slunečný den. Vyrážím v devět směrem na Stowe. Rušné, turistické městečko s butiky a farmářskými obchůdky. Projíždím hezkou krátkou cyklostezku nad městem než zamířím na jih po silnici 100. Ve Vermontu nejsou tak kvalitní cesty jako v Maine a NH, hlavně krajnice je dost rozbitá. Po chvíli zjišťuju že jsem u Leslie nechal svoji drahou nepromokavou bundu. Nadávám si a vracím se. pěkných 45 km navíc. Naštěstí je doma syn, který má něco jako rýmečku, není ve škole a hraje videohry. Po vyzvednutí bundy pokračuju správným směrem na jih. Zastavuju se ve slavné místní zmrzlinárně Ben & Jerry. Mají snad 100 druhů zmrzliny. Je celkem dobrá, ale opět mi přijde, že všechna americká zmrzlina má lepivou, lehce žvýkačkovou konzistenci. Ve Warrenu nalézám pěkný krytý most, kterých je v této oblasti několik. Šplhám na druhou stranu Green Mt přes Lincoln Gap. Zpočátku je to pohoda, ale na konci se to zalomí do 15 a více procent. Jet se to nedá, musím tlačit. Sjezd je taky výživný, navíc je zde spousta cest šotolinových, musím dávat bacha. V zimě to tady musí být docela divoké. Míjím spoustu pěkných chat, příroda kolem je moc krásná, lesy už se barví. Nocleh mám v East Middlebury na druhé straně hor u týpka jménem RJ. Žije ve velkém domě spolu s několika přáteli, mimo jiné i s úspěšnou mladou spisovatelkou fantasy románů. Taková trochu komunita, resp. prodlužují si výhody studentského života i po přechodu do pracovního procesu. Ekonomicky to dává smysl. U večeře padne několik piv a vedou se řeči. Jen ten gauč není úplně nejpohodlnější.   

Day 20 – East Middlebury – Tinmouth 101 km     

Vyjíždím v 9. Pokračuju na jih na západní straně hor. Krajina je zalesněná, ne příliš kopcovitá. Projíždím kolem několika jezer. Trochu zalituju, že jsem si ještě nepůjčil kajak a neprojel se po nějakém. V Castletonu se zastavuju na jídlo v malém bistru u silnice, které vypadá že je zde odjakživa. V Poultney se má trasa stáčí zpět  k horám. Míjím středoškolské hřiště s trénujícími fotbalisty. Překvapilo mě že poprvé vidím jak hrají americký fotbal, viděl jsem zatím spíše klasické hřiště na soccer u škol. Kdosi mi vysvětlil, že pro malé střední školy je am. footbal hodně drahý tak od něj upouští. Podél krásné řeky se cesta mírně vine až do Tinmouthu. Barevné listí všude kolem. Ubytován jsem dnes u Cathy a Douga na samotě kousek od městečka v krásné prostředí. Jsou to velmi milí lidé. Berou mě dokonce na lokální komunitní pečení pizzy, asi nějaká místní dobročinná akce. Konverzuji s vesničany, jsem tam u nich zjevně zpestřením běžného chodu dní.

Day 21 – Tinmouth – Brattleboro 138 km

Cesta z Tinmouth do Arlingtonu vede otevřenou, kopcovitou farmářskou krajinou Vermontu. Odtud stoupám cestou Kelley Stand opět na hřeben hor. Cesta je štěrková, parádní stoupání, ne moc příkré, užívám si to. Stromy kolem se barví stovkami barev podzimu. Sjezd je už asfaltový a studený. Po opětovném napojení na silnici 100 mě překvapí ještě jedno nepříjemné stoupání, které mě trochu odrovná. Přece jen těch 20 dní v nohách už musí jít trochu cítit. I následujících pár km než se napojím na cestu podél řeky je náročných. Vermont je pěkně náročný terén. Brattleboro je menší, ale životem pulzující město. Má hostitelka Dorothy, učitelka v důchodu mě hostí pizzou, salátem a místním pivem. Pokud jsem něco zhubnul tak tady jsem vše nabral zpět. Mluví o hodně o lokální historii a vůbec o všem co se v Americe událo za posledních 50 let. Jsem spíše posluchačem, ale to já umím.

Day 22 – Brattleboro – Springfield 106 km

Ráno je mlha a zima, ale to tady znamená že později bude celkem teplo a slunečno. Cesta do Springfieldu není nic moc, provoz už se zhušťuje. Potkávám skupiny nedělních cyklistů, jede se zde zřejmě nějaký dobročinný závod. Kolem poledne jsem v Amherstu, univerzitním městě. Navštěvuji zde dům básnířky Emily Dickinson, nyní muzeum. Doprava ve Springfieldu je naštěstí celkem ok, bude to tou nedělí, jinak město není moc hezké, zejména ta předměstí jsou náročná na navigaci. Ale v pohodě dorážím s předstihem k železničnímu nádraží ze kterého mám jet do Bostonu. Nádraží vypadá jak na malém městečku a ne jak ve víc jak půlmilionové aglomeraci. Nádražák mi říká že vlak má 2 hodiny zpoždění, nikde to totiž není vidět. Odjezdy vlaků jsou vyskládané písmenkama na tabuli jako někde ve školce. Trochu ještě popojíždím po Springfieldu, dávám si tacos u málého stánku. Amtrak z Chicaga nakonec přijíždí až v 8, kolo dám do zavazadlového prostoru a jede se. Ještě na nástupišti se bavím s borcem, který mi potvrzuje že vlaky už tady nejsou to co bývaly, všichni jezdí auty. K Markovi v Bostonu u kterého jsem bydlel na začátku své cesty se dostávám až v 11 hodin večer.     

Day 23 – Boston 27 km

Ráno je v Bostonu v pondělí rušno, nechávám ještě batožiny u Marka, který pracuje z domu a vyrážím do města ještě na nákupy. Docela blbě jsem si spočítal časovou rezervu na přepravu na letiště, takže jsem nakonec rád že po všech těch kontrolách sedím v 1730 v letadle po tom co mě už vyvolávali jménem. Sice ještě stojíme půl hodiny na ranveji kvůli odpolední špičce 

Day 24 – Flughafen – Wien hbf 28 km

Z letiště ve Vídni jedu opět na nádraží kolmo, je zima a pěkně fouká. Zajímavé je že obráceně sem trasu trefil lépe, nyní trochu bloudím a málem (opět?!) nestíhám vybraný vlak. 

Všechny fotky z druhé části

Road Wisdoms, statistiky a další poznámky

Jelikož to byla moje první takto dlouhá cesta sepíšu tady (možná i víc sám pro sebe) pár poznámek a úvah, kterým se možná později zasměji.

Celkem jsem za 24 dní ujel 2255 km v poklidném tempu a nastoupal 23600 výškových m (dle aplikace Strava). Souhlasil jsem rád s Bobem z Franconie, který ač je bývalý solidní závodník, tak říká že je fajn jet průměrnou rychlostí cca 10 mil/hodinu, což byl zhruba můj průměr s různými zastávkami. A dá se tak udělat i 150 km pokud se jede celý den a člověk pořád stíhá vnímat krajinu a kochat se.  

Měl jsem sice lehčí obavu jak to zvládnu po fyzické i psychické stránce, přeci jen jsem na takto dlouhé cestě a sám ještě nebyl (nejdéle 2 týdny Švýcarsko a Francie a to jsem se ještě nepřemísťoval každý den), nicméně tyto úvahy se ukázaly jako naprosto liché. Spíše jsem se s každým dnem cítil lépe. Kolena držely, na počasí si člověk rychle zvykne.   

Krajina a příroda byla velmi krásná, ale ty rozhovory a příjemná setkání s místními lidmi mě obohatily možná ještě více než bych čekal.

Američané, alespoň ti co jsem poznal, jsou milí, laskaví a tím správným způsobem zvědaví lidé. Ale pořád jsem si uvědomoval, že jsem projel jen velmi malou část této obrovské země a ty rozdíly v lidech stejně jako v krajině jsou velké. Nicméně jsem se nesetkal s jediným projevem nějakých antipatií vůči mě (když nepočítám krádež powerbanky což byla částečně moje blbost), lidé se se mnou sami dávali do řeči a byli fajn.  

Nikdy není radno podceňovat dopravu na letiště. Pokud je třeba ještě sbalit kolo (a tím myslím dobře sbalit, ne tak halabala), ty 3 hodiny před odletem být na letišti by měl být základ.

Některé plechovky s pivem cestu letadlem nevydrží.

S většinou vybavení jsem byl velmi spokojen. Máloco se ukázalo jako přebytečné a nevyužité a žádnou věc jsem naopak nepostrádal. Možná ten lepší foťák by nebyl špatný ať je nějaká lepší dokumentace a vzpomínky, když už je co fotit. Těch pár set gramů navíc se dá uvézt. Další dobré tipy na vybavení a možnou inspiraci pro cesty příští jsem nalezl zde. Ale těch různých ultralight touring a hiking webů je dnes spousta.

Původně jsem nechtěl brát vařič, ale moje sestra, zkušená tábornice mě naštěstí přesvědčila. Těch studených rán a večerů v kempech, kdy jsem si udělal čaj, kafe nebo polévku bylo dost.

Mobil s gps a mapami je fajn, ale když je vybitý je na dvě věci. Prostě pro příště tištěná mapa je základ.

Pořizoval jsem si před cestou zip simku na data, kterou jsem zejména proto že v některých částech nebyl skoro signál a téměř každý den jsem někde i v menších městech chytil nějakou wi-fi, vůbec nevyužil.

Kliky jsem měl na kole 50/34 – klasický kompakt, nicméně velký talíř jsem skoro nepoužil. Při tomto pohodovém cestování to opravdu není potřeba, jen snad kdyby mocně foukalo do zad. Resp. nemám asi tak silný motor abych větší talíř se zátěží na kole utočil. V rámci ušetření váhy a také možných zjednodušení výbavy si možná příště nechám pouze malou placku a velkou úplně vymontuju. Prostě jednotalíř, jaký se dnes už často používá v MTB. A vzadu koupím přesmykač s delším raménkem a kazetu 11×34. Tady jsem měl 11×25 a největší kolečko zejména v některých kopcích Vermontu jsem využil poměrně naplno a často jsem zoufale zkoušel přeřadit výše i když jsem už věděl, že tam žádné větší není. Ale tlačit jsem nakonec musel jen jednou.

Při debatě s někým z ws lidí mi někdo řekl, že ten systém nosiče brašny od Carradice má obrovskou výhodu v tom že při nerovnostech lehce pruží, takže váha zavazadla se nepřenáší na zadní stavbu rámu, jako by to bylo u klasických nosičů montovaných napevno. Navíc je brašna větší než ty systémy, které se přivazují pod sedlo bez nosiče. Těch způsobů jak na kolo dostat víc věcí je opravdu mnoho, ale při cestách trvajících víc jak 2 týdny a méně jak 2 měsíce si nemyslím že by to bylo žádoucí. Je to ale prudce individuální.

Už nějaký čas jsem měl v plánu delší výlet na kole, ne jen cca týdenní cesty jako doposud ale pravý “touring” se vším co člověk potřebuje k životu s sebou na kole. V podstatě i pro to jsem před pár lety původně zakládal tento blog, jako prostor ke sdílení takových zážitků, i když doposud jsem zde psal hlavně o silniční cyklistice.

Možností kam jet bylo a bude obrovské množství. Nejsem vyloženě fanoušek takových těch profláklých turistických destinací a tak jsem se nakonec rozhodl pro asi třítýdenní zářijovou cestu po Nové Anglii ve Spojených státech amerických. Tři týdny na kole jsou pro mě schůdný kompromis mezi pracovním vytížením a touhou poznat co nejvíce z cizí země a jejich obyvatel za co nejkratší čas. Původně jsem se chtěl vypravit na tour po Alpách a cestu do USA plánoval až na rok 2019, ale problémy s kolenem od minulého roku způsobily značný pokles mojí “formy” a zejména myšlenka na dlouhá alpská stoupání mě orosila čelo už při pouhé představě. Zvolil jsem tedy fyzicky méně náročnou, ale zato dobrodružnější cestu za oceán.

Do této části USA jsem se chtěl vždy podívat. Lákala mě zdejší krajina, která i když trochu podobná Evropské, je přece ve spoustě věcí jiná. Je zde na poměrně malém území k vidění hodně věcí a přišlo mi, že se charakter krajiny mění náhle ze dne na den. Navíc jsem neměl úplně odvahu a chuť jezdit na kole někde po pouštích a velehorách západu nebo prériích středozápadu, kde jsou vzdálenosti obrovské a vyžadují větší připravenost a odolnost od osamělého cyklisty. Zde to nebylo tak nehostinné. Velkou roli pro tuto destinaci hrála také znalost jazyka, přeci jen když si můžete s lidmi promluvit je hned den veselejší a poznáte více z místních zvyklostí. A také to, že je zde velká síť aktivních uživatelů Warmshowers.  

Warmshowers  je fenomén. Já jsem se připojil minulý rok a po zkušenostech z USA a poté co jsem měl tu čest hostit pár cestovatelů u sebe doma, si až říkám, že je to příliš dobré na to, aby se něco nepokazilo. Princip je v podstatě stejný jako u couchsurfingu. Jste buď hostitel nebo host či obojí a nabízíte nebo využíváte ubytování u lidí v domácnostech. S tím rozdílem, že toto je určeno pouze pro cyklisty. Výhodou tohoto zúžení na cyklocestovatele je jakási premisa, že když k vám někdo přijede zdaleka na kole, těžko bude mít v úmyslu vám krást třeba televizi. Název je odvozen od toho po čem cyklista po dni na kole nejvíce touží, tedy po teplé sprše. Kam až pak pohostinnost hostitele zajde se různí, ale jelikož lidé využívající tuto platformu většinou ví co unavený, špinavý a často zmoklý cyklista potřebuje, je pak vaše vděčnost za jakoukoliv vymoženost civilizace obrovská. Skvělé je i to, že dostanete tipy na místní zajímavosti, restaurace nebo cyklotrasy.

Jen za tento rok stoupl počet uživatelů Warmshowers z 80 na 120 tisíc a můžete je najít i v nejzapadlejších koutech planety. Samozřejmě vše má svá úskalí a pravidla. Musíte mít na své hosty čas, a pokud ho nemáte prostě se přepnete do dočasně nedostupného režimu. Kdo bydlí v nějaké velmi vyhledávané destinaci, např. v USA u ikonických cest jako je Route 66, může někoho hostit téměř každý den. A slyšel jsem, že řada lidí to tak dělá, třeba osamělí důchodci, kteří se tak mohou setkat se zajímavými lidmi z celého světa. Pokud cestujete, je dobré s hostiteli často komunikovat, dát přesně vědět kdy přijedete atd. Ve větších městech je koncentrace hostitelů velká, ale často se jedná o “mrtvé účty” lidí, kteří se kdysi zaregistrovali a nyní na zprávy neodpovídají. Dobrý článek o Warmshowers (dále již jen ws) je zde.

Kolo a vybavení

Docela dlouho jsem špekuloval jaké kolo na tuto cestu zvolit, poslední dobou totiž jezdím pouze na silničních kolech, ale pro touring to chtělo něco robustnějšího a pohodlnějšího. Nechtěl jsem úplně jít do tradičního ocelového bajku. Jsou to sice kola bytelná, ale většinou jsou hodně těžká a stavěná na to aby uvezly cyklistu i jeho 30 kg nákladu. To jak píšu níže, nebyl můj případ. Chtěl jsem si zachovat tu lehkost a pocit z jízdy na silničce, ale také jsem potřeboval něco do čeho by se daly někdy dát i silnější pneu pro trochu terénu. Nakonec jsem objevil na jedné holandské stránce rám hliníkového Wilieru CX, model z roku 2013 s navářkama pro klasické brzdy s karbonovou vidlicí. Jelikož Wilier byla a stále je moje první silnička, bral jsem to jako znamení a za dobrou cenu 299 Euro rám koupil. Někdo namítne, že hliník je jako materiál pro touring naprosto nevhodný, jelikož například v poušti Gobi těžko objevíte někoho kdo vám to svaří a také tento materiál stárne a křehne. Nicméně pokud už se vyskytne taková závada, která vyžaduje opravu rámu, znamená to stejně většinou konec cesty a je docela jedno jestli jedete na karbonu, hliníku či oceli. Možná kdybych jel někam na půl roku zvolím ocel, takto hliník naprosto splňuje mé nároky.  

Kolo před a po složení

Moc ostatních komponentů jsem pořizovat nemusel, jen jsem je přemontoval ze svých dalších kol.

Co se týče vybavení rozhodl jsem se jít cestou co nejmenšího nákladu. Nakonec se mi podařilo váhu všeho vybavení stlačit na cca 10 kg a i když jsem jel pouze 20 dní, přišlo mi že s možná pár dalšími drobnostmi maximálně do 2 kg navíc by bylo možné zvládnout i třeba dvakrát delší výlet. Člověk si jen musí zvyknout na to, že ne vždy úplně voní, často prát oblečení a sušit ho kde se dá, třeba i za jízdy na kole.

Jako zdroj inspirace pro tento přístup mi sloužil zejména blog tohoto chlapíka a taky tento podcast . I když není potřeba zacházet do krajnosti a bublinková fólie místo karimatky mi přijde už jako docela velký extrém. Je fajn že kolo se pak chová opravdu jako kolo a ne jako nějaký malý tank nebo motorka, kterou máte problém zvednout když ji náhodou položíte. V kopcích jsou ty kila která nevezete hodně znát, navíc riziko že se vám zlomí výplety je minimální.

Kompletní seznam vybavení

Cesta

Samotnou cestu jsem naplánoval na 24 dní, s tím že 2 dny na začátku a na konci zabrala přeprava do destinace. Takže 20 dní na kole, každý den jinde. Až příliš smělý plán, který nepočítal s žádnými vynucenými zastávkami způsobenými nepřízní počasí, únavou materiálu či jinými okolnostmi.  

Day 1 – Vídeň 24,5 km na kole

Cesta vlakem z bydliště do Vídně proběhla v pohodě. Trochu jsem sice při koupi jízdenky asi týden před cestou zaspal a nevlezl se s kolem do některých rychlíků (v Uherském Hradišti byly slavnosti vína, takže rezervace zabrali ovínění darmošlapové), ale nakonec mě zachránil osobák do Břeclavi. Trochu mě naštvalo to, že cena přepravy kola je pokud jedete do Rakouska 15 Euro. Dal jsem tedy za svůj lístek asi 200,- a za samotné kolo 300,- Co už. Do Vídně jsem tedy dorazil něco kolem 11 večer. Letadlo mi letí v 7 ráno a jelikož z centra vede údajně až na letiště cyklostezka, rozhodl jsem se tam přejet vlastními silami. Cyklostezku nacházím lehce s pomocí offline navigace Locus v mobilu. Vede podél Donaukanal a po starých komunikacích kolem rafinerie a dalších továren až k letišti. Noční jízda je lehce strašidelná, po trase nepotkám ani živáčka.

Day 2 – let a Boston 9,3 km

Na letišti trochu nekvalitně spím v polosedě, po čtvrté ráno balím kolo do vaku (dal jsem si záležet aby se nic nerozbilo). Odbavení probíhá v pohodě a rychle. Letím se skandinávci z SAS, za kolo pokud je do 23 kg stejně jako u dalších větších společností se dnes naštěstí už nic neplatí (v tomto světle se mi opět vybavuje drahá místenka pro kolo ve vlaku, trochu paradox). Let do Kodaně celý prospím. Na luxusním letišti v Kodani mám asi 3 hodiny pauzu mezi lety, i když je dopoledne dávám si pivo v Irské hospodě, snad aby se mi lépe spalo v letadle do Bostonu. Sedmihodinový let uběhne rychle, mezi dřímáním jsem se dívám na nějaké filmy. V Bostonu absolvuju krátký, z mé strany zbytečně nervozní, pohovor s imigračním úředníkem, vyzvednu kolo, projdu “vítací” halou ke stojánce autobusů do centra. Ty jsou směrem z letiště zdarma. Amerika mě nevítá úplně vlídně, trochu poprchá a je asi 18 °C (resp 65° F, musím si zvykat :-)). Cestou z letiště koukám na vysoké mrakodrapy v centru a hlavně mraky aut na čtyř a více proudých silnicích, je zrovna odpolední špička. Pro každého Evropana je první cesta do nového světa asi vždy velký zážitek a objev. Z podzemního nádraží South Station se vyškrábu na povrch a skládám kolo. Déšť mezitím zesílil. Oblékám vše proti dešti a jedu večerním městem do Cambridgeportu na druhou stranu Charles River. Ostrá zkouška nového oblečení do deště. Ubytován jsem u prvního z ws hostitelů – Marka. Je to postarší dětský psychiatr, který jezdí rád na svém skládacím kole po Evropě. Byl dokonce i u nás a zná pár lidí na Slovensku. Dobře jsme si poklábosili, popili moji slivovici a jeho vodku (už tady mě možná napadla poprvé myšlenka na to že slivovice jsem vzal málo).     

V Bostonu

Day 3 – Boston – Newburyport  107,2 km

Ráno je mlha, bez deště a o dost tepleji, později dusno. Mark mi udělal výbornou snídani a poradil jak se nejlépe vymotat z Bostonu. Nechávám si u něj některé nepotřebné věci jako obal na kolo, přespím u něj ještě na zpáteční cestě. Dopoledne strávím ještě ve městě. Je zde rušno, spousta turistů se prochází po Freedom trail, pohyb na kole v centru není úplně jednoduchý. Kolem řek a i větších cest jsou ale parádní cyklostezky a spousta Bostoňanů je využívá. Obědvám obří a výbornou bagetu zakoupenou v bistru Pauli’s v italské čtvrti. V Bostonu není mnoho obřích mrakodrapů, samotné město nepůsobí nijak zběsile, naopak spousta menších domů z červených cihel hned kousek mimo centrum mu dodává příjemnou atmosféru. Určitě by bylo fajn zde strávit pár dní, ale kolo volá. A hlavně tu bagetu je nutné spálit. Cestou ven z města se stavuju v přístavu, je zde USS Constitution, nejstarší funkční americká válečná loď. A poté ještě v okrajových čtvrtích v jednom ze výborných místních malých pivovarů Nightshift. Výborná IPA, ale nejde sedět, už tak mám zpoždění a dlouhou cestu před sebou. Trefil jsem na cyklostezku, která vede jako mnoho jiných tady po staré železniční trati. Je částečně po šotolině, ale ta je tvrdá, tak se jede dobře. Projíždím kolem těch méně nablýskaných, špinavějších částí staré Ameriky, zadních dvorků, cihlových továren z 19. století. Na první den si docela dávám, projíždím bez delší zastávky Salem, město čarodějnic a nyní docela nóbl místo a poklidný přístav Manchester-by-the-Sea, dějiště stejnojmenného, pár let starého filmu. Za Manchesterem se krajina mění nejprve v hluboké lesy s jezery a pak rozsáhlé mokřadní oblasti s meandrujícími řekami. Do Newburyportu, kde mám domluveno ubytování u Jeannie a Martyho, dorážím až za hluboké tmy.

Jezero Beck Pond za Manchesterem

Newburyport

Day 4 – Newburyport – Cape Neddick 84,4 km                                                   

Dopoledne lehce mrholí a celý den fouká proti. Jedu kolem pobřeží, moře je docela rozbouřené. O 1000 km jižněji právě naráží na pevninu hurikán Florence. Tady na severu to naštěstí není moc znát. Široké písčité pláže jsou viditelně po sezóně a působí velmi melancholicky. Atmosféra jak z Felliniho filmů. Spousta různých atrakcí, restaurací a obchůdků je zavřená. Dostavuje se lehčí krize, jednak tělo bolí ze včerejšího dne, a počasí moc nepřidává na psychické pohodě. V Portsmouthu kupuju malou bombu na vařič. Poprvé ochutnávám slavnou humří bagetu (lobster roll) a ačkoliv mám plody moře rád, ten poprask kolem humrů jsem nepochopil. Dobré, ale nic převratného. Nohy stále moc nejedou, takže když vidím k podvečeru ceduli značící kemp, neváhám.   

 Salisbury Beach

Day 5 – Camp Neddick – Portland 101,3 km

Ráno platím za kemp správci, který jezdí kolem nervózně v golfovém vozíku (večer tam nebyl) 32$, což je tady docela standardní cena. Kvituju rozhodnutí vzít si vařič, teplá polévka a káva po noci ve stanu jsou prima. Včerejší chmurná nálada je pryč a i počasí se konečně spravuje a po třech dnech vychází slunce a hlavně nefouká. Po cestě narážím na muzeum starých vlaků a tramvají. Za Bidefordem najíždím opět na cyklostezku Eastern Trail, moc pěkná trasa lesem a poté nádhernou prosvětlenou krajinou kolem meandrů řeky Nonesuch. Všude je spousta ptáků, po stezce leze dokonce malá želva. Na Cape Elizabeth je moře stále rozbouřené, ale ve slunečním světle na plochých kamenných útesech vytváří krásnou podívanou. S výhledem na maják a moře neodolám občerstvení ve skvěle umístěné restauraci Lobster Shack at Two Lights. Už několikátý člověk za pár dní se u mě zastavuje na kus řeči, Američané v tomto koutě země jsou rozhodně srdeční. Do Portlandu dorazím v 6 večer. Je to nevelké město, ale je to tu rozhodně in. Ubytován jsem u dvou mladých lidí, čerstvých snoubenců Stephanie a Kevina. Zatáhnou mě na narozeninovou party jejich kamaráda. Všichni jsou tak nějak na prahu mezi školou nebo začínajícím zaměstnáním, moje cesta jim připadá “cool” a “awesome” a vše je zajímá. Padnou nějaká piva, griluje se. Noční jízda na kole spolu s dalšími patnácti mladými lidmi je pro mě velký zážitek (hipsteřina jak sviňa, rozumíš).  

Ogunquit Beach

Eastern trail

Cape Elizabeth

Day 6 – Portland – Newcastle 95,3 km

Ráno se ještě trochu motám (ne že bych měl ještě v hlavě ze včera) v Portlandu. Jeho cihlové ulice krásně prosvětluje jasné slunce a vrhá ostré stíny. Město je poměrně kopcovité, resp. jeho centrální část. Musí to být příjemné místo k životu. Po chvíli už jsem opět na silnici č. 1 směrem na sever. Silnice je to sice poměrně rušná, ale pro cyklisty a jiné potížisty tady mají obrovitou krajnici, která je široká jako celý pruh. Chvílemi přemýšlím po které straně toho pruhu mám vůbec jet. Ve Wiscassetu se stavuju ve slavné humří boudě Red’s Eats, podle mnohých nejlepší vůbec, která údajně spotřebuje 14,5 tuny humřího masa za rok. Soudě podle mé porce to bude i více. Končím s humry, nebo mě to zruinuje. Den uzavírám ve městečku Newcastle, ubytování je opět u ws hostitele Kevina, cca 50 let. Říká, že už objel na kole skoro celý svět. Chystá se zrovna na přejezd Afriky –  borec.  

Portland, Maine

  Krajina za Portlandem

Day 7 – Newcastle – Belmont 108,5 km

Ráno je u moře mlha, ale nakonec bude příjemných 25°C. Jedu většinou po silnici č. 1, pár km bloudím než zase trefím správný směr. Je to první den kdy je trochu členitější terén. V Camdenu mám snahu vylézt na Mt Megunticook, žulový kopec tyčící se asi 400 m nad mořem. Nakonec jsem zůstal jen u nižšího vrcholu Mt Battle, i odsud je pěkný výhled. Zpět cestou z kopce trochu bloudím, stezka není moc vychozená ani značená. Po pár km zpět na kole zastavuji u krásného jezera Lake Megunticook a koupu se. V jezeře je pár ostrůvků a to mu dodává na zajímavosti. Voda má pěkných 24°C. Ubytování mám opět přes ws v Belmontu, ještě se zastavuju v Searsmontu v pivovaru Thrashers, kde hraje parádní kapela a zdá se že je to místní kulturní centrum, protože se zde sejde postupně tak na sto lidí. Hostitelka Cathy má pro mě doslova dveře otevřené, v podstatě mi dovolí využívat vymoženosti a pohodlí svého domu bez toho aniž by sama byla přítomna. Jsem směrován pouze malými lístky s poznámkami. Cathy se později ukáže jen na chvíli, pečuje totiž v sousedství o nemocného příbuzného.    

Výhled z Mt Battle

Lake Megunticook

Day 8 – Belmont – Mt Desert Island 99,8 km

Ráno při snídani si užívám klasickou americkou verandu s houpačkou. Cesta č.1 se od tohoto místa mění na téměř dálnici, s dost hustým provozem. Krajnice i když je stále široká má poměrně velké praskliny. Praží slunce. Sem tam minu přejetého rosomáka či jinou lesní potvoru. Je patrné že čím dál víc na sever vládne příroda nad krajinou silnější rukou a lidská obydlí tu tvoří jen malé ostrůvky propojené řídkou sítí silnic. Dojedu až na Mt Desert Island jehož velkou část zabírá Acadia National Park. Pochopil jsem že většina dopravy směřuje sem. Ubytovaný jsem na severu ostrova v motelu v části Eden.   

Day 9 – Mt Desert Island – Sunset Point Campground 110,2 km

Krásný den. Slunce a teplo. Lituju později že jsem neskočil někde do moře, pak už možnosti nebyly. Vstávám brzy, dnes je toho potřeba objet hodně. Dorazím do Bar Harboru, hlavního letoviska ostrova, odkud pojedu později trajektem. Kupuji snídani a vyjíždím na objížďku východní části ostrova po jednosměrné Park Loop Road. I když se za vjezd musí platit, je to parádní projížďka s výhledy na krásné útesy z červené žuly. Borovice slabě voní v dopoledním slunci, asfalt je hladký, auta kolem jezdí pomalu. Nádhera. Vyjíždím na Cadillac Mountain, je to asi 450 m vysoko, ale v tom horku pěkná fuška. Místní tam jezdí auty, nahoře jsou obrovská plná parkoviště, cyklistu žádného nepotkám. Výhled do okolí z vršku stojí za to. Nemůžu se ale dlouho kochat, chci stihnout trajekt. V Bar Harboru si dávám ještě obří zmrzlinu, tady prostě malé porce neexistují. Trajekt do Winter Harboru mi ušetří tak 50 km a navíc je to skvělé svezení na malé lodi pro asi 40 lidí. Kolo mi vezmou bez problémů, kapitán je správně bodrý a během cesty ukazuje různá zvířata, například delfíny. Winter Harbor působí oproti Bar Harboru ospale a tiše, nejsou zde žádní turisté. Odpolední slunce v kombinaci s bíle natřenými domy vyvolává dojem, že zde čas plyne mnohem pomaleji a tak nějak správně. Na noc jsem se ubytuju v pěkném kempu kousek za Harringtonem. Od moře večer rychle přichází mlha, chlad a vítr.

Acadia National park

Day 10 – Sunset Point Campground – Lubec 105,7 km

Ráno si chci ještě zaplavat v Atlantiku než ho nadobro opustím, ale odliv moře posunul o něco dál a odhalil bahnité dno. Jedu poslední úsek pobřeží Maine do Lubecu. Zastavuji se jen v restauraci Helens v Machias. Dávám si burger a borůvkový páj pro energii na další cestu. V Lubecu to vypadá jak na konci světa a ještě po sezóně dohromady. Za mostem už je vidět ostrov Campobello, což už je Kanada, malé ostrůvky pohlcuje večerní mlha. Ulice jsou liduprázdné, skoro všechny podniky zavřené. Bohužel také trajekt, kterým jsem chtěl přejet do Eastportu už je mimo provoz. Budu tak muset pozměnit trasu a trochu se vracet. Stavím stan v kempu kousek před Lubecem a po nákupu potravin ještě zajíždím k majáku Quoddy Head, což je nejvýchodnější výspa americké pevniny. Od moře rychle přichází mlha a vše pohlcuje.  

Lubec a maják Quoddy Head

pokračování příště…

Všechny fotky z první části