Po návratu ze tří týdenního výletu na jih k moři (viz. předchozí článek), byla dobrá forma, záda ani nohy nebolely, i váha ukazovala dokonce na začátku číslo 6, poprvé snad asi po dvaceti letech. Tak jsem se to rozhodl využít na nějaké cyklovýzvy.
První přišel na řadu půleveresting. Tedy nastoupat za den půlku výškových metrů nejvyšší hory světa, tedy 4425 m na což mě navedl Tom. Celý everesting není v mých možnostech, to ať si jezdí profíci, ale toto bylo celkem reálné a je možné, že jsem se tomu někdy již při dlouhých celodenních výletech ve Vogézách nebo Dolomitech přiblížil. Pro tuto záležitost jsem vybral kopec Hadovna mezi Lukovečkem a Rusavou, lesní cestu uzavřenou pro běžnou dopravu, ideální tréninkový téměř tříkilometrový kopec s průměrem přesně 7 %. Spíše než o fyzičku jsem se obával jak bude moje hlava zvládat jet tu samou trasu stále dokola nahoru a dolů. Jelikož převýšení tohoto kopce je něco přes 200 m, bylo nutné to jet jednadvacetkrát. K této dřině jsem vybral den kdy bylo jen něco málo nad dvacet stupňů, odpoledne. Bylo to už 14 dní po výletě, což možná nebylo úplně ideální, lépe by bylo asi to absolvovat tak týden výletu v lepší kondici. Ke kopci jsem přijel autem před osmou hodinou ráno. Auto sloužilo jako moje základna pro pití a jídlo, různé housky, sladké i slané, tyčinky, gely jsem nepoužíval. Prvních 5 výjezdů šlo docela dobře, pak mezi čísly 6 a 10 byla lehčí krize, spíše možná psychická. Vysledoval jsem že nemohu moc dlouho odpočívat protože pak tuhnu, takže jsem si dával vždy po trojici výjezdů a sjezdů pauzu tak jen patnáct minut. Po desítce, nebo spíše patnáctce výjezdů už se jelo dobře i když o něco málo pomaleji, ale cíl se jevil na dosah a reálný. Po celou dobu jsem poslouchal na jedno ucho podcasty nebo rozhlasové hry, což pomohlo zahnat tu jednotvárnost tohoto úkolu. Jezdil jsem tam takto celý den snad až do šesti hodin večer, společnost mi dělali jen houbaři a další cyklisti, kteří se ale málokdy prohnali trasou kolem mne vícekrát. Po nahrání jedenadvaceti výjezdů na stravu jsem zjistil že mi ještě pár metrů chybí, tak jsem ještě vyjel jednou alespoň do půlky pro těch 100 m výškových. Dokončil jsem celou tuto akci asi až k šesté hodině večerní a s pocitem dobře vykonané práce jsem se vydal domů dát si zasloužené pivo.
Druhou výzvou bylo ujet 200 kilometrů. Ale na to už jsem naštěstí nebyl sám.
Na začátku září se konečně naší nesouměrné trojici cyklistů na krásných bělavých kolech toho nejlepšího Italského rodokmenu podařilo domluvit na pořádnou vyjížďku a to na již dlouho Tomem naplánovanou trasu Břeclav – Vídeň – Břeclav, měřící 200 km a nějaké drobné. Najít volný termín byl problém, ale nakonec se to povedlo.
Počasí nám skvěle vyšlo, 3. září byl krásný den, bez větru, start babího léta.
Vyjel jsem již před pátou ze Zlína abych po cestě nabral Honzu a lehce po sedmé i přes velké množství uzávěr na trase se setkáváme v Břeclavi u cyklosféry. Po nacpání kapes jídlem, gely a dalšíma nezbytnostma vyrážíme nadšení ze dne před námi asi o půl osmé.
Tom od počátku udává ostré tempo, tak se rychle zahříváme. Poté co projedeme hraniční lesy jsme za chvíli v rakouských polích na nichž se válí mlha, kterou rozhání ranní slunce. Už asi v devět je celkem teplo po prvním kopci, odkládáme postupně všechny bundy a návleky a jedeme jako by bylo léto. Nakonec bude i takových 21-22 stupňů. Menší zemědělské cesty se střídají s cyklostezkami, není skoro žádný provoz, což je fantastické. Občerstvujeme se v kavárně a pak u obchodu s lavičkou doplňujeme další zásoby. Postupně pojídám obložené housky, které mám po kapsách, nakonec je ani všechny nesním. Valíme stále průměrem přes 26 km/hod, asi na 80. km u mě už začíná lehká první krize a únava. Po 12 hodině už jsme v předměstích Vídně, než se dostáváme až na dobrou cyklostezku kolem Dunaje je to trochu boj, ale rozhodně je to rychlejší dostat se do centra než v některých jiných velkých městech (nedávno ten Záhřeb třeba :-)). Jedeme přímo do klasického podniku Café Hawelka v centru, kde si dáváme skvělou gulášovku a Melange kávičku. Neberou karty tak chvíli hledám bankomat a aspoň obhlédnu náměstí s katedrálou a mračnem lidí. Dlouho se nezdržujeme, před druhou už míříme lehce na severovýchod zase ven z města. Vyloupneme se z něj v tomto směru rychleji než jsme se do něj dostali, akorát poté jedeme 50 kiláků po větších cestách. Ze začátku je trochu víc provoz tak to není moc pohoda. Mezi 120. a 150. km jedeme hrozné řešeto asi i kvůli tomu provozu nás to tak nutí. Pak odpočíváme lehce v pěkné zahradní hospůdce, ale po radlerovi zjevně díky tomu alkoholu v něm mě v jednom kopci celkem vybuchnou nohy. Však mě Tomáš varoval, že si ho nemám dávat. On sám na tom není o moc lépe, chytají ho křeče. Jediný Honza má ještě něco v tanku. Ale dáme pauzu, trochu se oklepeme a posledních cca 30 km už dojíždíme v pohodovém tempu. Na závěr nás čeká pizza a pivo v Cyklosféře, pokec a hlavně fajn pocit že jsme to dali. Cesta zpět zase autem je asi nejhorší na celém dni, ale naštěstí dojedu bez jakýchkoliv komplikací. Parádní den.
aneb obhlídka Rakousko-Uherské monarchie po 103 letech od jejího zániku
Asi každého suchozemce fascinuje moře a pohled na jeho nekončící obzor, vzbuzující představy o dalekých krajinách a dobrodružství. A možná tím více nás, příslušníky národů které jsou obklopeny pouze pevnou zemí, to k moři odjakživa láká. Tak nějak asi vznikla i myšlenka na cestu k naší nejbližší velké louži. Na kole, přímo z domu.
Nejkratší cestou je ze Zlína/Otrokovic přístav Terst, vzdálený jen asi 630 km.
Druhou zvažovanou možností bylo jet na sever do Štětína, kde je vzdálenost snad ještě o něco menší, ale rozhodla možnost projet více zemí, ačkoliv Polsko je určitě také velice zajímavé a někdy ho chci více prozkoumat.
Nakonec byla za dílčí cíl cesty zvolena chorvatská Rijeka, hlavně díky tomu, že odsud jezdí vlaky Regiojetu. I když toto se nakonec ukázalo jako lehce problematické a trasa byla lehce změněna.
Nejprve jsem přemýšlel absolvovat tuto cestu sám, ale poté co jsme si sociální izolace při covidu užili až dost, začal jsem shánět parťáka. Kamarádi mě označili za blázna, i když mi poté fandili, pokusy na cestovatelských fórech se ukázaly plané. Nakonec se alespoň k půlce cesty přihlásila moje sestra Katka, toho času čerstvě po výpovědi z patnáctiletého korporátního jařma.
Covid si dal naštěstí letní pauzu, po druhé dávce očkování jsme byli již pár dní, takže se mohlo 16. července vyrazit bez výraznějších omezení v tomto směru.
Den 1
Vyrazili jsme ráno z Otrokovic z domu rodičů. Bohužel až po deváté, jelikož jsem ještě musel cosi nutně zařídit. Tím pádem si užíváme hned od dopoledne letní červencové horko, snad až ke 30 stupňům. Ale na kole je příjemně. Katka získá hned pár červených skvrn na svém neopáleném těle. Jedeme na jih po cyklostezce kolem Moravy, Uh. Hradiště, Veselí, hranice překračujeme u Sudoměřic. Jsou zde sice pohraničníci, ale jen nás s rádoby vtipnou hláškou odmávnou. Pěkná jsou slovenská města Skalica a Holíč se starým zámkem. Za Holíčem navštěvujeme v polích kostel svaté Markéty Antiochijské, nicméně u toho probíhá zvláštní rekonstrukce. Původní kamenná stavba je nahozena omítkou a působí to tak nějak moc nově a necitlivě. K večeru se koupeme v Adamovských jazerách, pěkná čistá voda, málo lidí. V bistru u nich dáváme pivo a nějaký smažený nezdravý žvanec (zřejmě jsme přijali filozofii že na kole je možné jíst cokoliv) a stavíme si stany kousek od Moravy a jazer za remízkem. Jediná nepříjemná věc tohoto prvního dne cesty jsou mračna komárů, která se na nás hned vrhnou. Ještě vyplašíme stádečko divočáků, kteří vyběhnou z remízku někam do polí a první den je zdárně za námi.
Západ slunce u Adamovských jazer
Den 2
Katčino spálení naštěstí není nijak dramatické a zdá se, že ji nelimituje. Vracíme se okoupat asi 1,5 km zpět k Adam. jazerám. Celý den je poměrně zataženo a dusno, asi přijde bouřka. Kolem Moravy se jede dobře, otevřená krajina s loukami a lužními lesy bez lidí. Cyklostezka je občas štěrková, ale je to pevné. V Malackách máme pauzu u zámku. Sleduju na radaru bouřku přicházející od severovýchodu. Zdá se nejprve, že bychom jí mohli ujet, ale bouře se na rovině rozmáhá a pěkně nás za jízdy sejme. Je to zrovna v místech kde se není kam ukrýt, nakonec se schováváme u stromu pod plachtu ze stanu. Pak kousek popojedeme, ale při další bouřce už se schováváme na zastávce ve vesnici Plavecký Štvrtok. Později odpoledne se sice už počasí umoudří, ale dál na jihu stále prší. Rozhodujeme se tedy nakonec zakotvit ve městě Stupava, kde zamluvíme ubytování v penzionu. Síly doplníme v restauraci U Samira pizzou a zmrzlinou.
Krajina podél Moravy na Slovensku
Den 3
Po dobrém spaní v penzionu se rychle balíme a vyrážíme k Bratislavě. Už od rána je horko, ale máme fajn vítr v zádech, který nás bude provázet po celý den a vlastně až na jih Rakouska další tři dny. K hradu Děvín přijíždíme v 9, je brzy a do hradu je ještě zavřený přístup. Na soutoku Dunaje pozorujeme lodě snažící se tlačit svůj náklad proti mocnému toku. Před Bratislavou nalézáme pěkný podnik inspirovaný knihami Marka Twaina se starými parníčky a mapkou cest Mórice Beňovského a jinými cestovatelskými artefakty. Veletok přejíždíme po cyklostezce na mostě Lafranconi. Za řekou ještě na slovenské straně je spousta cyklistů a nejinak tomu bude i na klidných rakouských cyklostezkách, je totiž neděle tak všichni najíždějí kilometry. Dojedem až Neziderskému jezeru, kde bychom se chtěli okoupat. Ale bohužel jsou zde jen placené plovárny. Krajina je plochá a je znát že zde hodně fouká. Z nízkých rozhleden se dají pozorovat ptáci a vůbec přehlédnout hodně krajiny. V Illmitzu si dáváme radlery v hospodě se slovenským číšníkem. Blíží se velká bouře od severu, úplné černo a apokalypsa. Bušíme tedy do pedálů a s prvníma kapkama naštěstí dojíždíme do Pamhagenu, kde máme první Warmshowers ubytování u Markuse. Fajn mladý borec, který pěstuje bylinky a zeleninu na semínka. Uvědomuji si, že ten adrenalin/strach z bouřky a korigování jízdy dle počasí je jedna z těch dobrých a zajímavých věcí co člověka při pohodlné práci v kanceláři či lockdownu doma nepotká. Je prostě skvělé být “out there”.
Kvalitní strava je na cyklovýletě důležitá
Den 4
Cestou zpět k Neziderskému jezeru jedeme proti severnímu větru. Chceme totiž přejet jezero lodí a docela si tak zkrátit cestu. Je to pěkná dřina, naštěstí je to jen cca 15 km. Po nalodění na loď (všichni tu mají kola) koukáme, že by se nám v jezeře snad ani koupat nechtělo, voda je hodně hnědá. Prohání se zde spousta windsurferů. Trajekt je z Illmitzu do Mörbische, trvá to asi jen 20 minut než přistaneme na druhé straně. Už zase míříme na jih a po chvíli cesty do kopečka mezi vinohrady jsme v Maďarsku. V poledne přijíždíme do Šoproně, kterou si na střídačku prohlížíme pěšky bez kol. Moc pěkné město s historickým centrem. Dáváme si (opět) smažené jídlo (řízky) v restauraci na náměstí s místním pivem (hnusné). Jsme tak najezeni, že cestou z města musíme chvíli tlačit kola. Opět vjíždíme do Rakouska a k večeru dorazíme do Kaisersdorfu na WS ubytování v rodině Daniela a Sandy, velmi příjemných lidí, se kterýma se příjemně povídá u skvělé večeře.
Den 5
Po parádní snídani (vejce, slanina), kterou nám Daniel připravil trochu opravujeme moje kolo a ještě kecáme. Jedeme zpět do Maďarska, kde objevujeme moc pěkné město Köszeg. Krásné historické jádro, menší než Šoproň a také méně turistů, ale říkáme si že to Maďarsko v této oblasti je neobjevený klenot. Dnes už nás čekají kopečky, na hranicích i v Rakousku se krajina vlní. Ještě v Maďarsku se stavujeme v malé vesnici v obří cukrárně (kapacita tak 200 míst) na skvělé zákusky a kávu. Po radě hostitele Daniela navštěvujeme Rakouský vinařský kopec Eisenberg, ze kterého je krásný výhled. Jen na něj vyjet je ale docela dřina. Ubytovaní jsme večer na zahradě ve stanech v rodině Paula za městečkem s pěkným hradem na kopci Güssingem. Je to super rodina, žijící pěkným životem v souladu s přírodou, pěstují si vlastní zeleninu, dělají sýr a víno, na zahradě kočky, ovce, kachny, slepice, pes. Příjemné setkání.
Köszeg, městečko jako ze starých pohlednic
Hraniční přechod, pozůstatky železné opony
Den 6
Ráno nás budí zvuky krmících se indických běžců na dvorku. Světaznalý děda Hans nám připravuje kávu a ovesnou kaši na venkovních kamnech. Na cestu dostáváme ještě asi čtyři okurky a odjíždíme po ranním povídání opět později než bychom chtěli. Projíždíme opět do Maďarska, přes lesopark Örség. Za ním už je krajina rovná, otevřená a jednotvárná s typickými maďarskými domky. Jsem rád že zde není 40 stupňů, ještě před pár týdny totiž bylo. Den je poměrně nezáživný, takový přejezdový. Už před pátou jsme ve vesnici Tornyiszentmiklós u hranic se Slovinskem a vlastně i Chorvatskem. Opět máme ubytování přes Warmshowers, tentokrát na zahradě ve stanech u Janeze a Doris. Janez je Slovinec, Doris Maďarka, u ohně večer máme zajímavou rozpravu, porovnáváme například různá slova v našich slovanských jazycích.
Den 7
Ráno přejíždíme hranice do Lendavy a poté přes řeku Muru do Chorvatska. Tady nás kontrolují na hranicích, skenují si naše očkovací QR kódy, ale jde to rychle. Kupujeme si burek, jelikož zde začíná podle Janeze pravý balkán a ”burek country”. To také poznáváme na velkém množství chlapíků posedávajících už od rána v místních kavárnách. Jedeme nezajímavou rovnou krajinou na Čakovec a poté Varaždín, velice pěkná a historická města. Před Varaždínem se ještě okoupeme ve Varaždínském jezeře, což je v podstatě nádrž na Drávě. Je to pěkně studené, nikdo se zde nekoupe. Navštěvuje nás pouze malý černý pes a kočka. Pes pochtívá jídlo a dostane trochu salámu. Za Varaždínem se krajina náhle mění v krásnou kopcovitou, večerní sluníčko vše zalévá příjemným světlem. Dojíždíme do Novi Marof kde nás ubytovává Dario (který má vše trochu na háku) ve staré škole, nyní předělané na centrum pro mladé. Docela to tam žije. V místnosti, kde máme spát hraje místní spolek šachistů a jejich partie se protáhnou, zřejmě proto že je to jejich první setkání po covid pauze. Jinde v baráku zkouší punková kapela. V kuchyňce si můžeme uvařit polévku.
Den 8
Ráno Katka vyrazí koupit na snídani vejce, ale nakonec koupí párky a ne málo. Ale vynikající. Dario se s námi loučí, vypadá že toho moc nenaspal, poradí nám ale aspoň dobrou trasu na Záhřeb. Jedeme trochu přes kopce, mimo hlavní cestu, ale nakonec i po ní aby nastoupané metry nebyly tak extrémní. Naštěstí provoz není velký. Náhodou narážíme na moc pěkné poutní město Marija Bistrica s klášterem a ještě před ním na výstavu velkých vyřezávaných soch. Do centra Záhřebu se probíjíme od východu, a je to náročné, protože toto město má protáhlý tvar pod kopci právě v tomto směru, navíc cyklostezky jsou chabé tak jedeme převážně po chodníku. Těch 8 km do centra nám trvá asi hodinu, vedro, smrad z aut, no prostě ta pravá cyklistika ve velkém městě. Odměňujeme se za tu námahu pivem a jídlem v hospodě Bir! Pravděpodobně je to nějaký nový craftový podnik, jídlo super, pivo je ok, tedy po těch různých Šoproních, Laškách a Ožujskách je to balzám na duši pivního znalce. Střed Záhřebu je pěkný, obrovská katedrála a pěší zóny plné pulsujícího života. Snad by se tu dalo strávit i pár příjemných dní. Ubytovaní jsme v bytě u Hany, pracovnice neziskovky a velmi inteligentní osoby. Její byt je neskutečně narvaný knihami tak, že zde není skoro místa k hnutí. Vaří nám dobré smažené brambory a pokecáme na balkóně najmě o politice. Má rozhodně větší přehled o naší politické situaci než my o té Chorvatské. Večer se ještě trochu procházíme po Záhřebu, letní noční život zde opravdu jede, všude nějaká párty.
Marija Bistrica
Den 9
Ráno se opět dlouho vymotáváme ze Záhřebu. Tato velká města to je opravdové cyklistické peklo. Nevím jak bychom to zvládli bez map v mobilu. Provoz na silnici směrem k moři je hustý a stále horší, musíme nakonec sjet. Hned se dostáváme do pěkné krajiny bez aut a cesta je hned příjemnější, i když bude delší. Poté, co přejedeme dálnici si uvědomíme, že asi všichni Chorvati toho dne vyrazili k moři, kolona aut se tam pomalu šine. Dnes je docela horko, dáváme si tedy po obědě asi dvě hodinky siestu ve stínu stromů. Pak už míříme na Karlovac a k hranicím se Slovinskem. Tam se koupeme v krásné řece Kupa/Kolpa, není moc studená ani. Kolem jsou už jasně viditelné krasové závrty a louky s hustými lesy. Krajina se velmi proměnila za tento den. Na jedné z luk si stavíme stany, opravdu krásné místo.
Krasové závrty u řeky Kolpy
Den 10
Na základě mých trochu chybných propočtů nám nakonec chybí asi den k dojetí nás obou k moři. Katka musí odjet následující den večer vlakem a také jsme zjistili, že Regiojet nebere kola z Rijeky nýbrž jen z Ogulinu. Navíc kopec z Ogulinu do Novi Vinodolski a hlavně zpět vypadá i na mapě děsivě. Tak Katka odhaduje své síly zjevně správně a neriskujeme. K moři tedy dojedu následující den jen já. Dnes se rozhodujeme ještě popojet v pěkné krajině kolem řeky Kolpa a pak se ubytovat v Ogulinu. Krajina je dnes krásná, obzvláště na menších silnicích. Cestou do Ogulinu jsou všude krásné lesy plné obrovských buků. Pěkné místo je Severin na Kupi, se starým hradem a parkem kolem něj. K řece do městečka Blaževci je to pořádný kopec dolů, který pak musíme po vykoupání v řece zase vyjet zpět, ale nakonec to není taková hrůza, jak si Katka nejprve myslela. Ubytování máme v slušném a levném apartmánu před Ogulinem. Já ještě sjíždím do města, kde hledám nějaké potraviny k večeři. Dnešní převýšení bylo zatím nejvyšší, tak toho mám i bez brašen dost. Jelikož je neděle a ještě večer tak nakonec nakupuju jen na benzince piva a fazole a jíme a pijeme je ve venkovním posezení před apartmánem.
Ranní koupání v Kolpě
Den 11
Vstáváme a balíme. Do koupelny se nám oknem dere malé koťátko a poté dveřmi místní psík. Rozdělujeme zbytky jídla na cestu a vybavení. V Ogulinu omrkneme nádraží ať Katka ví do čeho večer jde, kocháme se obrovským propadáním řeky uprostřed města a u hradu se pak loučíme. Náš společný výlet končí a já vyrážím sám směrem moře. Cesta z Ogulinu k moři přes vrch Banska vrata je velmi opuštěná, potkávám jen pár náklaďáků se dřevem, s těmi velkými buky které zde všude rostou. Na cca 45 km stoupání z Ogulinu je jen jedna vesnice a z cesty není ani přes lesy nikam vidět. Kdyby bylo pod mrakem tak je tento mocný hvozd poněkud depresivní. Na kopci není ani restaurace ani žádná cedulka že to je právě vrchol. V prudkém sjezdu k moři se krajina dvakrát promění, nejprve v krásné otevřené pastviny s koňmi a poté už typickou akátovou kamenitou přímořskou houštinu. Moře je již vidět v dálce. Sjezd je pěkně přísný a dlouhý, ráfky se zahřívají od brzd. Jsem rád že to nemusíme jet již zpět nahoru jak jsme původně uvažovali. V Novi Vinodolski na nic nečekám a jdu hned na pláž a do vody. Osvěžující, ne úplně teplé. Pár hodin zevluju a odpočívám u moře. Večer už se nachýlil a tak jedu najít nějaké místo na stanování. Kupuju ještě pivo a konzervu místní dršťkové polévky nebo guláše. Mám trochu obavu zda najdu místo na stanování ale kousek za Bribirem jsou u cesty pěkné skryté travnaté loučky se stromy. Večer lehce poprchá, ale až na zvuky zvířat je noc klidná.
Krajina za průsmykem Banska vrata
Den 12
Na každé cestě je den kdy nastane krize a pro mě to byl tento den. Vyjíždím velmi brzy, už asi v sedm, je zataženo a trochu zima. Po cestě do Rijeky dokonce chvíli prší. Cesta vnitrozemím se vlní, dnes bude mnoho výškových metrů. V taverně žádám o vodu, je to tady dobrý zvyk ji poskytnout. V centru Rijeky se zdržuju jen chvíli, víc mě fascinuje přístav se starými budovami a jeřáby. V osamocené pekárně v industriální zóně přístavu kupuju skvělou pizzu. Představuju si, že zde zahnali hlad už mnoha přístavním dělníkům a mořským vlkům. Pak kousek za Rijekou objevuji u hlavní cesty schodky dolů k pěkné uzavřené pláži. Snést kolo je trochu dřina ale za těch pár hodin zde to stojí. Lidí je tu málo, snad proto že je stále zataženo i když teplota vzduchu i vody fajn. Vyhrabání se pak do kopce nad Rijeku je hodně náročné, taky je tu hrozný provoz. Ale ten pak najednou jako když utne, to když najedu na malou cestu na Zvoneče. Vesnice zde jsou najednou chudé a velmi nepodobné těm přímořským. V okolí Jelovice před Slovinskými hranicemi se krajina náhle otevře v široké rozhledy s krásnými kopci a loukami v okolí. Ve sjezdech to ještě jde, ale na rovinách a kopcích už docela dnes trpím. Přejíždím hranice do Slovinska a pak do Itálie, celník u závory jen opět mávne rukou ať jedu. Na ubytování, které jsem si zamluvil včera to mám z kraje Terstu asi 250 m výškových a již melu z posledního. Poté co se trochu dám dohromady, sjedu do centra na vynikající pizzu a pivo. Naštěstí cesta v noci zpět na vrch není až tak hrozná bez báglů na kole.
Krajina v okolí Jelovce
Den 13
Včera k večeru jsem byl dost v depresi a přetažený z toho výkonu a ztrácel jsem motivaci k cestě dál. Uvažoval jsem také o cestě zpět vlakem z Ogulinu, který byl pořád tak 2 dny cesty vzdálen. Nakonec jsem to zavrhl i po barvitém líčení služeb Regiojetu od sestry, kdy jim například v Maďarsku shořela lokomotiva a vlak byl narvaný až po strop. Naordinoval jsem si odpočinkový den, resp. v podstatě tři dny po sobě trochu klidnější a s menší porcí km. Po sbalení odjíždím z penzionu až v deset, potloukám se po centru Terstu a fotím. V bistru si kupuju svačinu, výbornou housku se šunkou s křenem a hořčicí, asi pozůstatek chutí Rakouska-Uherska. Obdivuju obří staré budovy v přístavu a kolem něj jedu kousek dál z centra k místu, kde místní polehávají na kamenech a v lesíku u moře. Zde trávím většinu dne opalováním a koupáním, v plážovém bistru v lesíku si dávám pivo a smažené kalamáry, píšu pohledy a plánuju další trasu. K večeru pak spíše vytlačím než vyjedu do 400 m n. m. nad Terst. Je zde krásný výhled na celé město. Za chvíli jízdy příjemnou rovinatou krajinou jsem ve Slovinsku. Jako blázen koukám na krasovou propast Risnik, která se náhle u cesty zjeví. Obří jáma vzbuzuje závrať. U cesty jsou krásné louky bez zástavby, tak na jedné stanuju. Od moře přichází bouře, naštěstí mě zasáhne jen její okraj. Asi v jedenáct hodin slyším zavytí vlků, je to lehce strašidelné.
Den 14
Na louce je po dešti krásné ráno, sluníčko prosvítá mlhou a korunami stromů. Dnešní den bude nejkrásnějším na celé této pouti. Přejíždím řeku Reku již někdy po osmé hodině a za mostem objevuju železný žebřík do vody. Hned tam hupnu, voda je krásně temná, klidná a studená v hloubce. Je fascinující plavat v řece, která se po pár kilometrech propadá do nitra země na dlouhých 40 km a navíc se jmenuje Řeka. Jako kdyby to byla nějaká původní matka všech řek. K areálu Škocjanských jeskyní dojíždím po deváté hodině, již se tu najde pár zájemců o první prohlídku v deset, mezi nimi i pár Čechů. Kupuju lístek, zamykám kolo a věci do úschovny. Baví se se mnou jakýsi Španěl, kterému se líbí mé kolo, ale naše konverzace sestává pouze ze slov “muchos”, “kilometros” a “acqua”. Je totiž horko a on pravděpodobně také trochu jezdí na kole. Prohlídka jeskyní trvá celkem asi 2 hodiny, dlouho se jde k nim a ještě déle jde člověk z nich. Ale podzemní prostory jsou to fascinující, obří dómy, zvláště Tichá jama je neskutečná. Jak říkala Katka, skoro jako z Pána prstenů. Doporučila mi tyto druhé nejnavštěvovanější jeskyně ve Slovinsku, protože Postojna je prý více zprofanovaná a turistická. Po návštěvě jeskyní se odměňuju (asi za to množství schodů) kremšnitem a kávou a vyrážím směr Vrhnika. Celá dnešní cesta je nádherná, krásné kvetoucí louky, malý provoz, kopce i hory. Z mapy zjišťuju že jsem kousek od hradu Predjama, s čímž jsem ani moc nepočítal, ale musím se tam alespoň zajet podívat. Velice pěkná je i louka u města Planina s vyhořelým zámkem Haasberg. Muselo to být krásné sídlo, nejhonosnější zámek Vindiškréců. Dnes působí spíše strašidelně. Do města Vrhnika dojedu asi v 7 večer. Hned nacházím dům Bojana, který má pro pocestné jako jsem já celý apartmán s osmi dvoupatrovými postelemi. Ubytovává i poutníky na svatojakubské cestě, jeho dům je označen těmito symboly. Bojan, nadšený cyklista a cestovatel okolo padesátky, mi ukazuje fotky různých svých návštěvníků a i své z cest, převážně do Francie. Pokecáme i o olympiádě a slovinském hokeji. Je vidět jak tím hoštěním lidí žije.
Kremšnit po návštěvě Škocjanských jeskyní
Den 15
Ráno ještě pokecám s Bojanem. Chce mě odvézt dodávkou někam ke gejzíru, ale já s díky odmítám a jedu dál směrem na Ljubljanu. Hlavně mám hrozný hlad, jelikož jsem od něj nedostal nic na večeři ani snídani, ale to je moje chyba že jsem nebyl zásoben. Dnes mám opět naplánován celkem odpočinkový den a jen něco přes 40 km. Nejedu hlavní cestou, spíše lehce přes kopce až dojíždím na sever od Ljubljany k řece Sávě. Tady jím v čínské restauraci Velký Hong Kong 🙂 , nic moc kung pao a ještě horší obsluha. Poté se koupu v Sávě a pospávám ve stínu v lesíku. Řeka je studená a teče silným proudem, takže se vždy jen trochu namočím. Ubytován jsem v Domžale u Taji, plaché čtyřicátnice, environmentální dobrovolnice, která pobývá více v Jižní Americe než doma.
Krajina ve Slovinsku je překrásná
Den 16
Ráno odjíždím celkem brzy, po sedmé, Taja jede také někam bicyklovat, i když přejíždí autem. Vyrážím směrem Kranj a Savinské Alpy. Zdá se mi že od Triglavu, od západu, se to začíná už kolem deváté černat. Míjím Komendu, hrdé rodné městečko Tadeje Pogačara, s jeho velikým plakátem u silnice. Pak už pomalu začínám dlouhé stoupání na Jezerski vrh/Seeberg. Cesta není strmá, kolem mě se míhají jednotliví cyklisté i menší skupinky. Je to zde velmi oblíbené, zdá se. Přede mnou se rýsují nejvyšší hory masivu, zejména Grintovec. Jelikož se stále více černá a sleduji přibližující se bouřku na radaru, preventivně se asi 15 minut před začátkem deště ukrývám do přístřešku. Zde přečkám bouřku, asi jen hodinu a něco trvá. Pak už se zase pěkně vyčasí a jedu dále. Je to moc pěkný kopec, dlouhý, podél řeky, až poslední asi 4 km jsou cca 8 %. Nahoře už přejíždím hranice do Rakous. Je mi skoro líto že krásné Slovinsko tak rychle opouštím, ale jistojistě se zde někdy brzy vrátím. Sjezd je výživný a rychlý. Na dobrovolnickou ekofarmu Evy (kterou jsem vlastně ani neviděl) ve městečku Hart přijíždím kolem šesté. Je zde trochu chaos, kromě zde pracujících dobrovolníků jsou zde ubytovaní ještě další cyklisté a taky parta Poláků jedoucích z Triglavu přes AirBNB. Trochu pokecám na zahradě se Švýcarem Thomasem, který jede s přítelkyní také někam do Chorvatska, tak mu říkám nějaké tipy. Honí mě mlsná a hlad, tak si jdu dát pravý schnitzel do blízké restaurace. V noci mám krásný pokoj jen pro sebe. Vše je zařízeno ve starých dřevěných chalupách a předělaných stodolách a spí se tam skvěle, inu jak na dědině. V noci někdo cvičí na harmoniku.
Cestou k Jezerski vrh
Den 17
Vstávám ráno díky kokrhání kohouta. Všichni ostatní hosté zdá se již vyrazili, ranní ptáčata. Zjišťuju, že v noci sprchlo a já nechal na šňůře věci včetně obou párů ponožek, tak to dnes bude v teniskách celý den naboso. Ráno je ještě počasí ok, ale k jedenácté už začne téměř souvisle pršet. V malých přestávkách kdy déšť trochu poleví popojíždím, ale celý den je to nepříjemné. Nakonec najedu ale slušné kilometry směrem k severu, končím ve městě Zeltweg v hotelu. Nechtělo se mi v tom mokru nikde stanovat, navíc Rakousko vypadá už na to stanování na divoko nějak moc spořádaně. V hotelu je celkem nejasná situace s rezervací, kterou jsem učinil jen asi hodinu před svým příjezdem. Zdá se, že jim tam tyto moderní technologie bez kterých bych se o nich ani nedozvěděl, vůbec nevyhovují.
Den 18
Vstávám už před šestou, protože dnes chci dojet do města Lilienfeld kde mám domluvené ubytování u Martina. Po dešti je trochu chladno, ale celý den neprší. Víc než první polovinu dne mi fouká čelní vítr a nejede se úplně lehko. Ale jedu tvrdě a pořád. Poprvé na této cestě píchnu, ale duši vyměním rychle a nová minipumpička značky Lezyne je až překvapivě účinná. Opět stoupám na kopec s názvem Seeberg, i když samozřejmě jiný než ze Slovinska. Je tentokrát těžší, konec stoupání je hodně strmý. Pak mi ještě mapy.cz naplánují pěkný a strmý štěrkový úsek, kde musím chvíli tlačit. Po něm ale nastává příjemná změna větru, který mám najednou v zádech a i cesta kolem řeky Salzy je velice malebná, i když je stále mírně do kopce. Do Lilienfeldu je to ještě kus, ale převážně z kopce a i po sto a více km se najednou s větrem v zádech jede skvěle. Navíc Rakouské silnice a cyklostezky a vůbec okolní příroda a vesnice, to je pro cyklistu ráj. Martin je velmi energický šedesátník, bývalý tělocvikář na zdejším gymnáziu. Říká, že zde jistý Čech kdysi vymyslel sjezdové lyžování. Už jel kolem světa a hlavně na Rusko a jeho couchsurfing komunitu nedá dopustit. Zve mě do restaurace kde si dávám dost hrozně ostrý mexický salát.
Na cestě do Lilienfeldu
Den 19
Včera jsem ujel strašnou štreku, zřejmě už chci domů. Cílem dnešního dne je dojet do Znojma a odtud už domů večerním vlakem. Martin mi připraví skvělou snídani, müsli a ovoce. Fouká celý den krásně do zad, nohy jsou po včerejšku v pohodě, chvíli přemýšlím že bych dojel až do Brna. Dunaj přejíždím u Kremže. Krajina vinohradů a kopečků směrem k našim hranicím je moc pěkná, dobře se tu jede, rakouský asfalt mi bude na tom krátkém úseku u nás rychle chybět. Před hraničním přejezdem Hatě doprava dost zhoustne, kamiony a navíc úzký okraj. Unikám tedy do vinohradů a postupně se proplétám až na Šatov, ze kterého mířím do Znojma. Tam kupuju lístek na vlak a jdu do HoZpody, kde mají fajn znojemské pivo a ok jídlo. Cesta vlakem do Otrokovic pak již proběhne bez komplikací.
Cesta to byla krásná, plná hezkých zážitků, setkání, krásné přírody, a dobrého jídla. Krajina se mnohdy změnila třikrát během 80-ti kilometrů. Počasí až na tu jednu bouřku u Malacek vyšlo fantasticky, nebylo ani moc vedro. Nohy a záda pracovaly tak jak měly, vybavení až na pár drobností také v pořádku. Ale nejkrásnější ze všeho byla ta svoboda pohybu vlastními silami po cizích neobjevených krajích a ta krásná nejistota toho, co nového každý den na cestě přinese. Tak kam se asi vydáme příště?
Tour je jistota. Přináší znamení normálnosti, ačkoliv je to událost zbytná ve smyslu těch velkých lidských věcí.
Proč právě sport přináší do našich životů něco co nám tato podivná doba bere nebo upírá? Někdo namítne, proč bychom se měli zabývat zdánlivě zbytečným zápolením střízlíků v barevných trikotech na lehoučkých kolech drahých jako náš půlroční plat kdesi v cizině.
Jak říká fotbalista Dani Rojas v seriálu Ted Lasso, “football is life”! I Tour je “life”! Je to oslava života, návod na skutečný boj o přežití v tomto někdy krutém světě. Skvělé individuální výkony, týmová práce, přátelství, rivalita, emoce, štěstí i smutek, velká vítězství i prohry. A zítra je vždy nový den, a je důležité stále šlapat, každý den, za horka i deště, rovnou za nosem vstříc novým výzvám. Cyklistika je zde symbolem, svobodným pohybem jednotlivce stále se měnící krajinou na krásně jednoduchém a současně dokonalém stroji. Vždy vpřed a nikdy zpátky.
Tour ještě nikdy nikdo nevyhrál náhodou, Vždy jde o kombinaci skvělých nohou, hlavy, týmové pomoci a štěstí. Na trase čekají závodníky mnohá úskalí. Každý den se dá prohrát. Uděláte chybu,… chvilka nepozornosti a vaše celoroční příprava a jedinečná životní šance je ztracena. Tour není fér, je jako život krutá a nikoho nehýčká. Ale přeje odvážným. Jak řekl slavný trenér amerického fotbalu Vince Lombardi, není to o tom jak tvrdě upadnete, ale jestli se dokážete znovu zvednout. Pro diváka nabízí i návštěvu cizích, sluncem prozářených krajin, hor, pobřeží, a malebného francouzského venkova.
Trasa
Trasa je poměrně těžká, i když to je vlastně vždy, že? Letos je méně Alp, více Pyrenejí. Časovky jsou delší a mohou znamenat více časových rozdílů.
Start je letos poměrně brzy, už 26. června, zejména kvůli olympijskému závodu v Tokiu který je naplánován na 24.7. Začíná se v Bretani, jedné z kolébek francouzské cyklistiky, odkud pochází velikáni jako Louis Bobet, Bernard Hinault nebo dlouholetý ředitel FDJ Marc Madiot. A již první etapa je zajímavá, zvlněná s krátkým kopcem do cíle na konci. A samozřejmě jako vždy u moře zde může pěkně foukat a peloton se může nadělit. Druhá etapa je ještě těžší, jelikož v závěru čeká závodníky dvakrát stoupání na Mur de Bretagne. V prvních dvou etapách čeká celkem 12 (!) klasifikovaných stoupání. Co na tom že se jedná jen o “trojky” a “čtverky”, kdo přijede nepřipraven, může ztratit hned na začátku. Pohyb v pelotonu na úzkých venkovských silnicích bude důležitý, riziko pádu velké. Třetí etapa je první příležitost pro sprintery, stejně jako čtvrtá ještě plošší. Ale stále platí riziko větru na otevřených místech. Pátá etapa je plochá časovka na 27,2 km, která může znamenat převlékání do žlutého pro někoho z elitních jezdců proti chronometru. Určitě na ni bude mít zálusk Wout Van Aert. Šestka vede kolem zámků na Loiře a bude končit opět hromadným dojezdem. Na sedmou etapu se velmi těším, končí v oblasti Morvan, pro mě doposud neznámé a na Tour málo využívané pahorkatiny západně od Dijonu. V závěru etapy čeká závodníky pár delších stoupání, ale hlavně její délka je bez jednoho kilometru 250 km! Osmá etapa bude prvním skutečným horským testem v Alpách, v závěru ční dvojice vrcholů Col de la Romme a slavný Colombière. První týden vyvrcholí etapou savojským regionem do Tignes. Obě víkendové etapy mají jen cca 150 km. Organizátoři tedy tím pokračují v kratších horských etapách, které se osvědčily napínavější útočnou podívanou.
7. etapa do neznámého prostředí pahorkatiny Morvan (letrou.fr)9. etapa, vrchol prvního týdne (letour.fr)
Desátá etapa po volném dni je klasická tranzitní mezi hlavními horskými dějištěmi závodu do Valence. Uprchlíci dostanou šanci zápolit se sprinterskými vláčky. V jedenácté etapě na nás čeká lahůdka v podobě dvojího výstupu na Mont Ventoux, větrného velikána Provence. Končí se sjezdem, ale přesto toto bude jeden z klíčových momentů letošní Tour. Etapy 12 a 13 jsou opět příležitostí pro sprintery, čtrnáctka je klasická etapa pro početný únik s kopci kategorie 2 a 3, kde se ale může i něco nečekaného přihodit v poli hlavních favoritů. Druhý týden vrcholí těžkou Andorskou etapou s nejvyšším bodem Tour Port d’Envalira – 2408 m n. m.
11. etapa a dvojité stoupání na Ventoux (letour.fr)15. etapa – Andorská (letour.fr)
Zrádná etapa po druhém volném dni může některé zaskočit. Tři kopce pyrenejského předhůří ale spíš budou startovací drahou pro silné uprchlíky. V 17. etapě ční na na konci velmi těžký Col du Portet. Před ním, jen jako by se neřeklo, ještě Peyresorude a Col de Val Louroun – Azet. Zde už se bude lámat chleba. V následující etapě totiž čeká Tourmalet a Ardiden na konci. Poslední dvě sprinterské etapy ještě opepří mezi ně vklíněná druhá časovka, která pro unavené nohy z hor svými třiceti kilometry může znamenat velké změny v pořadí.
18. etapa – závěrečné dějství v horách (letour.fr)
Koho sledovat v popředí
O vítězství si to zřejmě rozdá opět Slovinská dvojka Tadej Pogačar a Primož Roglič. Druhý jmenovaný má letos na kontě velmi málo závodních km, nejel před Tour žádný přípravný závod. Možná chce svého mladšího krajana zdrtit v závěrečné časovce a oplatit mu tak loňskou porážku.
Loňský vítěz Tadej Pogačar (sport.cz)
V silném Ineosu bude lídr zřejmě Richard Carapaz. Nahoře v pořadí se ale určitě budou držet i Geraint Thomas a Richie Porte. Porte vyhrál Dauphinné, Carapaz pak Švýcarsko, tedy dva hlavní indikátory formy před Tour. Celý Ineos je nabitý fantastickými závodníky i když Rogličovo Jumbo je taky parádně složený tým. Tahat balík uvidíme zejména tyto dva týmy.
Richard Carapaz vítězí v 5. etapě Tour de Suisse před Jakobem Fuglsangem (cyclingweekly.com)
Jakob Fuglsang by určitě opět chtěl zase jednou dojet v desítce na Grand Tour. Silní budou jistě Kolumbijci Rigoberto Urán, Miguel Angel López, Nairo Quintana a Sergio Higuita. Španěl Enric Mas dovede zajet do pětky. I trojka z Bory Wilco Kelderman, Emanuel Buchmann a Patrick Konrad se popere o pěkné umístění. Z domácích závodníků při absenci Bardeta a Pinota snad jen Julian Alaphilippe bude zatápět svými útoky. Uvidíme zda to opět zkusí i na pořadí. Guillame Martin, David Gaudu nebo Warren Barguil půjdou spíš po etapách.
Překvapí někdo koho jsem nezmínil do top deset?
Sprinteři
Sprinterská konkurence bude velká, ale je dost možné že těch cca sedm až osm sprinterských dojezdů bude mít mnoho různých vítězů.
Caleb Ewan má z posledních dvou ročníků 5 vítězství v etapách Tour. Měl by být asi největším favoritem sprintů. Sam Bennett nakonec zdá se doléčil zánět šlachy v koleni a bude hlavním esem podlahářů. Ale je možné že nebude ve své top formě. Zajímavé spekulace že by se Tour zúčastnil Marc Cavendish, jehož forma šla nahoru, tak rázně utichly.
V Boře nastala malá rozepře ohledně startu Pascala Ackermanna. Ten měl údajně Tour slíbenou, ale hlavní sprinter Petr Sagan je jasnou sportovní i mediální hvězdou této stáje a určitě se nemíní o sprinty s někým dělit. Z českých cyklistů si udělal na společném mistrovství v neděli trhací kalendář. Zdá se tedy že jeho forma jde dobrým směrem.
Poprat o cenné vavříny se budou jistě snažit i domácí Arnaud Démare, Tim Merlier který letos vyletěl, jeho spolujezdec Jasper Philipsen, možná v těžších dojezdech i Mads Pedersen a dvojka Van Aert – Van Der Poel.
Budou sprinty chaos, nebo se vyloupne nový sprinterský král Tour s třemi a více vyhranými etapami?
Další zajímavá jména závodu
Určitě bude opět skvělé sledovat souboje věčných rivalů Wouta Van Aerta s Mathieuem Van Der Poelem. I když Mathieu bude mít pozici snadnější, jelikož nebude muset tolik pracovat na lídry své stáje. Wout už stihl ze dvou účastí na Tour vyhrát 4 etapy a držet žlutý dres. Pro o pár měsíců mladšího Holanďana je to první účast na závodě Grand Tour.
Fenomenální Mathieu Van Der Poel letos debutuje na Tour (roadcycling.cz)
Jsem docela zvědav na výkony mladých Australanů Bena O’Connora a Lucase Hamiltona.
Excelentně domestikovat určitě budou Rogličovi skvělí Sepp Kuss a Jonas Vingegaard.
Sepp Kuss táhne Rogliče, tento obrázek bude jistě často k vidění (cyclingnews.com)
Chris Froome po zranění prohlásil že nejede na pořadí. Bůhví zda ho kdy ještě uvidíme v popředí výsledkových listin. Neskutečný, jedenačtyřicetiletý Alejandro Valverde, jede svoji poslední sezonu. 14. Tour a celkově 30. Grand Tour. Vicenzo Nibali už je taky veterán a jeho výkonost šla dolů, ale na Tour se po zlomenině ruky která ovlivnila jeho Giro bude chtít ukázat.
Jedenačtyřicetiletý Alejandro Valverde by se s Tour chtěl rozloučit nějakým úspěchem (idnes.cz)
Českou zástavu na největším závodě roku doufejme podrží hrdě Petr Vakoč, jenž bude pomáhat svému lídru Van Poelovi a dalším spinterům Alpecinu. Bylo by to pro něj velké vítězství po smolném úrazu z roku 2018. Snad by mohl dostat i šanci ukázat se v nějakém úniku. Po ústupu Romana Kreuzigera ze slávy nás ale asi čekají hubenější roky na těchto největších závodech co do výsledků v popředí celkové klasifikace. Snad se brzy objeví další talentovaní cyklisté, kteří udělají i domácímu fanouškovi radost.
Těšme se na neopakovatelné zážitky, nečekané zvraty, scénář který napíše sám závod, radost i krutost spojenou s tvrdým závoděním až na krev, jako by šlo o víc než jen o peníze nebo slávu, ale o samotné vítězství člověka nad svou pozemskou tíží. Vyjet výše, rychleji, dále, porazit svého soka a být přitom přáteli, porazit sám sebe…
V minulých dnech se v krásném berlínském velodromu odehrálo mistrovství světa na dráze. Nádherné naleštěné stroje připomínající rakety vrhali jejich atletičtí piloti do ostrého klopení ze sibiřského dřeva. Jelikož je letošní sezona olympijská, bylo to na tomto klání velmi znát a také díky rychlému povrchu bylo k vidění mnoho skvělých výkonů a dokonce řada světových rekordů. Představila se většina hvězd světové dráhy, které ladí formu do Tokia. Berlínské publikum rádo tento velodrom navštěvuje a skvěle reaguje na napínavé momenty. Je velmi erudované díky zdejším šestidenním, které mají dlouholetou tradici a bouřlivou atmosféru. Celkem se rozdávalo dvacet sad duhových trikotů.
1. den
Kirsten Wild si počínala suverénně ve finále scratche a jakoby předznamenala holandskou nadvládu nad celým mistrovstvím. Kateřina Kohoutková ve scratchi byla 17.
V týmovém sprintu žen vyhrály německé nástupkyně Vogelové a Welteové, Pauline Sophie Grabosch, Emma Hinze, když porazily obhájkyně z Austrálie.
Hned první den nabídl dva rekordy v týmových disciplínách. V mužském týmovém sprintu už v kvalifikaci překonali skvělí Holanďané Jeffrey Hoogland, Harrie Lavreysen a Roy van den Berg světový rekord a ve finále ho ještě vylepšili. Nový rekord má hodnotu 41.275 s. Jason Kenny s britským triem se v olympijském roce opět vytáhli na medailové pozice, i když ve finále je oranžové rakety deklasovaly o více jak vteřinu. Do francouzského tria se navrátil snad nesmrtelný Gregory Baugé a dotáhl svůj tým k bronzu. Legendy Dawkins, Mitchell a Webster z Nového Zélandu závodící spolu už na 10. MS ve stejné sestavě neuspěly a skončily až 6. Zejména Dawkinsovi chyběla na posledním úseku rychlost.
finálová jízda Holanďanů a Britů
V rozjížďce týmové stíhačky si skvěle počínali Dánové vedení Lasse Normanem Hansenem a vylepšili světový rekord na 3:46.579.
2. den
Dánové ve finále stíhačky zlepšili svůj světový rekord z předchozího dne na fantastických 3:44.272. Poprvé se dostali pod hranici tří minut a čtyřiceti pěti sekund a deklasovali tradiční favority Austrálii a Británii, kteří se umístili na 4. resp. 5. místě. Titul získali po 12 letech a přerušili dlouholetou nadvládu týmů z anglicky mluvících zemí. Veterán Ed Clancy je ve stíhačce jistota, ale chybí mu do party tradiční opory jako byli dříve Wiggins nebo G. Thomas. Australané se v boji o třetí místo úplně rozpadli. Výborně zajeli Italové, tažení čahounem Filippem Gannou. Kdyby zajeli lepší čas v kvalifikaci nebyli by třetí, ale druzí místo Nového Zélandu.
video finále stíhačky mužů
V ženské týmové stíhačce titul jasně získaly Američanky před Britkami a domácími Němkami.
Mužský scratch vyhrál Bělorus Kareljuk, který využil aktivitu španěla Mora Vedriho, resp. se za ním vyvezl, za což sklidil bučení diváků na stupních vítězů. Ital Consoni získal dvě medaile v jediný den, stříbro ve scratchi a bronz ve stíhačce. Mladý závodník Brněnské Dukly Daniel Babor obsadil 17. místo.
Keirin potvrdil jak je nevyzpytatelný a také v tomto případě nabitý velkými sprinterskými jmény. Už v semifinále se poroučeli Jason Kenny, obhájce Büchli, i Hoogland. Vyhrál Harrie Lavreysen před Japoncem YutouWakimotem a AzizulhasniAwangem z Malaysie
finálová jízda Keirinu
Tomáš Bábek bohužel neprošel ani do ¼ finále keirinu, konkurence byla opravdu obří.
3. den
Filippo Ganna zaznamenal parádní vítězství v individuální stíhačce a pokořil světový rekord už v kvalifikaci. 4:01.934 je nový nejlepší čas a je možné že se Ital dostane jako první pod magickou hranici 4 minut. Ve finále porazil výstředního (viz. jeho knír) Američana Ashtona Lambieho, který dřív jezdil hlavně gravel disciplíny. V prvních dvou kilometrech dal Italovi zabrat, ale pak již ztrácel.
V bodovacím závodě zvítězil mladý Novozélanďan Corbin Strong. Náš Nicolas Pietrula závod nedokončil.
Tomáš Bábek na pevném kilometru těsně nepostoupil do finále a skončil 9., i když si zlepšil osobák v nízké nadmořské výšce. I to ukazuje jak byla konkurence vysoko. Další zlato bral pro Holandsko Sam Ligtlee, když ve finále porazil i vítěze z kvalifikace Quentina Lafargueho. Theo Bos, 36letá legenda, skončil 5. Je obdivuhodné, že pořád dokáže jezdit na této úrovni, vždyť svých pět duhových trikotů získal v letech 2004 – 2007.
V ženském omniu překvapivě zvítězila japonka Yumi Kajihara před Letizií Paternoster a Polkou Dariou Pikulik. Velké favoritky Kirsten Wild, Amelie Diderksen, Jenifer Valente, i zraněná Laura Kenny neuspěly.
V ženském sprintu zvítězila mladá domácí závodnice Emma Hinze, která porazila Anastázii Vojnovou z Ruska a Lee Wai Sze z Hong Kongu.
4. den
Fantastickým vrcholem dne byl světový rekord Američanky Chloe Dygert v individuální stíhačce. Svůj vlastní rekord z Apeldoornu z roku 2018 posunula nejprve v kvalifikaci o celé tři sekundy, aby ještě ve finále ubrala tři desetiny. Stopky se v druhém případě zastavily na čase 3:16.937.
Výborný a napínavý závod v madisonu jasně ovládly Holanďanky Kirsten Wild a Amy Pieters. Skvěle zajely na pásce Francouzsky pro stříbro a Italky braly bronz. Závod byl poměrně brutální a chaotický. Nejvíc to odnesla snad Polka Pikuliková, medailistka z omnia, které po pádu jedna z Číňanek doslova přejela hlavu. Polka však nakonec závod dokončila.
V omniu se Lasse Norman Hansen překvapivě nechal rychle vyřadit v eliminačním závodě a nechal tak cestu k vítězství volnou pro suverénního Francouze Benjamina Thomase. Druhý byl Jan Willem van Schip, třetí brit Wells. Na Eliu Vivianiho zbylo až 9. místo.
Ženský pevný půlkilometr vyhrála domácí Lea Sophie Friedrich.
Pavel Kelemen ani Martin Čechman neprošli kvalifikací sprintu.
5. den
Ženskou bodovačku vyhrála Elinor Barker. Kirsten Wild byla již zjevně unavená a pád ji definitivně znemožnil útok na medaili. Jarmila Machačová měla pár nadějných úniků ale na zisk kola to nestačilo. Umístila se na 14. místě.
Ženský keirin jasně ovládla Emma Hinze když vyhrála všechny jízdy. Získala tak třetí zlato a definitivně se stala miláčkem domácích fanoušků.
Titul sprintu obhájil Harrie Lavreysen, když porazil v repríze loňského finále krajana Jeffreyho Hooglanda. V jízdě o bronz vyškolil Azizulhasni Awang krásným podjetím Poláka Rudyka a vítězství tradičně oslavil poskočením do cíle.
Finále madisonu mužů se neslo v jasné režii Dánů Michaela Mørkøva a Lasse Normana Hansena. Zvítězili téměř o třicet bodů před Novým Zélandem a domácími závodníky. Přitom Mørkøv byl v ohrožení startu, když přicestoval z Arabských Emirátů s podezřením na coronavirus a několik dní byl v izolaci. Závod byl strhující, zvláště souboj na pásku započatý již šest kol před cílem a rezultující v dojezd čtyř závodníků v rozmezí asi půl metru byl obzvlášť strhující.
Medailová tabulka jasně vyznívá pro Holandské závodníky se šesti zlatými, výborně si vedli i domácí ženské sprinterky, které získaly zlata 4. Tradiční velmoci z anglicky mluvících zemí nebo i Francie naopak zůstali v pozadí. Austrálie dokonce nezískala ani jedno zlato. Chystá se na Tokio odveta? Bude se závodit v týmovém a individuálním sprintu, keirinu, týmové stíhačce, omniu a poprvé v madisonu v mužích i ženách.
A je to zase tady. Tour, největší závod roku. Tři týdny ostře sledované podívané v krásné Francii. Proč se na ni letos dívat, kdo bude favorit a jaké nachystali organizátoři novinky, se pokusím shrnout v tomto preview.
Trasa
Pořadatelé opět připravili zajímavou trasu, spíše pro vrchaře, s celkem pěti dojezdy na kopec. Ale nechybí i některé tradiční prvky pro puristy. V prvním týdnu je několik zajímavých klasikářských etap a jeden dojezd na kopec. Časovek je opět méně, což je dlouhodobý trend, jedna je týmová, druhá středně dlouhá individuální. Opět jsou zařazeny krátké horské etapy a v závěru čeká na závodníky nálož tří etap za sebou, kdy pokaždé vyjedou nad 2000 m n.m. Celá trasa vede od severu k jihu spíše ve východní části Francie, nelze tak čekat etapy ovlivněné větrem z Atlantiku.
Letošní trasa se vyhýbá přímořským oblastem Atlantiku (letour.fr)
Novinkou je v osmi etapách nový systém bonusů na většinou předposledním kopci před dojezdem. Cílem je udělat závod zajímavější už před cílovým stoupáním. Bonusy mají hodnotu 8, 5 a 2 s pro první tři závodníky a mohou hrát významnou roli. V cíli etap samozřejmě zůstávají bonusy 10, 6 a 4 s.
5. etapa může být záludná (letour.fr)První vážný test pro uchazeče o celkové prvenství přijde v 6. etapě (letour.fr)
Startuje se v Belgii s poctami Eddymu Mercxovi plochou etapou s pár kopci pro okořenění a ustanovení prvního nositele puntíkovaného dresu. Dojezd je pro sprintery, bude to tuhý boj o cenný první žlutý dres i když pouze jen asi na den. Druhý den je totiž na programu týmová časovka na 27,6 km. Třetí den se přejíždí hranice do Francie, v závěru etapy čekají zubaté kopečky i s prvním bonusem. Šance pro klasikáře. I ve čtvrté etapě číhá na konci kratší kopec, který může být překážkou pro některé sprintery. Pětka už slibuje ve druhé půlce zajímavou zápletku se třemi kopci okolo 5 km délky. Šestá etapa ve Vogézách již nabízí první test vrchařům, celkem 7 klasifikovaných stoupání, z toho 3 jedničky a cíl na těžkém kopci Planche de Belles Filles. Sedmá etapa je s 230 km nejdelší v závodě a v závěru plochá jako placka. Osmá etapa bude opět klasikářská, na závodníky čeká celkem 7 kopců druhé a třetí kategorie v Masiffu Central. Devátá etapa vychází na svátek dne dobytí Bastilly, domácí jezdci tak na budou chtít uspět v úniku v této zvlněné etapě. Dojíždí se v rodišti Romaina Bardeta. Desátá etapa se jede překvapivě ještě v pondělí a je pro sprintery.
Po úterním volném dni nás jedenáctá, spíše plochá etapa přiblíží k Pyrenejím. Ve dvanáctce, první pyrenejské etapě, čekají ve druhé půlce kopce Peyresourde a Hourquette d’Ancizan. Nicméně sjezd z druhého do cíle je cca 30 km. Poté následuje v tradičním městě Tour Pau jediná individuální časovka na 27,2 km, která je lehce zvlněná, ale ne zas tak aby nenahrávala specialistům na tuto disciplínu. Následuje druhá pyrenejská horská etapa, jen 117 km, ale cíl je konečně zase na bájném Tourmaletu, který bývá často až trestuhodně používán v půlce etapy. Důležitý čtyřdenní pyrenejský blok vyvrcholí novým dojezdem na kopec Prat d’Albis.
Col de l’Iseran, nejvýše položená silnice v Alpách (www.cycling-challenge.com)
Po druhém volném dni je šestnáctá etapa další šancí pro přeživší sprintery. A pak začíná alpské krešendo. Předehrou je etapa do rovněž tradičního Gapu, která bude pravděpodobně kořistí úniku. V 18. etapě čeká hrozivá svatá trojice vrcholů v podobě Col de Vars, Izoardu a Galibieru, všechny přes 2000 m. Do cíle je prudký sjezd dlouhý 19 km. Tato etapa by se zřejmě dala označit letos za královskou. Kratší páteční etapa stoupá z 585 m n. m. až do 2770 na Iseran. Pak následuje sjezd a cíl je na vrcholu v lyžařském středisku Tignes. Vyvrcholení přijde v sobotu stoupáním do Val Thorens, který i když má v průměru 5,5 % je 33 km dlouhý! Obě po sobě jdoucí etapy mají kolem 130 km, slibují tak útočnou podívanou od začátku do konce. Zajímavé je, že žádný ze zásadních kopců druhého a třetího týdne nedosahuje průměrného sklonu nad 8 %. Jen “planina krásných dívek” v prvním týdnu toto splňuje.
Královská 18. etapa (letour.fr)20. etapa má 4500 m převýšení na 130 km (letour.fr)
Favoritem není letos jednotlivec, ale tým
Letošní závodní pole je prořídlé o některé favority. Po dlouhé době nevstupují do závodu jasně favorizovaní závodníci, takže je zaděláno na otevřenou podívanou. Chris Froome a Tom Dumoulin jsou po pádech ze hry o nejcennější trofej venku. Roglič má po Giru pauzu a Nibali prohlašoval, že jede jen pro etapové úspěchy.
Je nasnadě předpokládat, že vítěz letos stejně jako v šesti z předchozích sedmi ročníků vzejde z týmu Ineos, dříve Sky. Ovšem má to několik háčků. Tým je bez debat nejsilnější, není v něm slabé místo. Ale kdo bude lídrem, a bude to stačit na konkurenci? Obhájce Geraint Thomas měl ve Švýcarsku těžký pád a ačkoliv se tento tvrdý velšan oklepal a nemá nic zlomeného, ty horské švýcarské dny mu budou chybět. Navíc jeho forma byla letos nejistá, přes zimu nabral hodně kil navíc a jen pomalu se vracel do top kondice. Na Romandii sice předvedl již svůj standardní výkon, ale vloni jeho forma a výsledky směřující k Tour byly diametrálně odlišné. Mladá kolumbijská kometa Egan Bernal bude možná pro Ineos lepší volbou. Na Švýcarsku zvítězil poměrně s přehledem, i když proti slabší konkurenci. Časovku zlepšil, a ta navíc při absenci Frooma a Dumoulina nebude hrát letos takovou roli. Hovoří proti němu snad jen nezkušenost s velkými závody, i když třeba na jarním Paris-Nice si počínal mazácky i na větru, což třeba bývá často problém jeho krajana Quintany. Každopádně rozhodne se na silnici. Dave Brailsford již vloni ukázal, že dokáže dělat v průběhu závodu dobrá rozhodnutí ve prospěch svého týmu.
Egan Bernal při sjezdu na Tour de Suisse (www.cyclingweekly.com)
Nejlepším mužem jarních závodů je bezpochyby Jakob Fuglsang. Poslední roky dozrává v Astaně jako víno a prospívá mu i důvěra týmu bez práce na jiné lídry. Vyhrál Dauphiné a Liége, vepředu byl ve všech závodech ve kterých se letos objevil. Má dobrý cit pro to kdy zaútočit a Astana pro něj nachystala silný tým. Avšak, i když to bude již jeho 9. Tour, nejlépe byl v roce 2013 na sedmém místě. A neprosadil se ani na ostatních třítýdenních závodech. Vždy si vybral jeden či více slabších dnů. Nejlépe vypadal v roce 2017 kdy také vyhrál Dauphiné, ale tam ho vyřadil pád z 5. místa po 13. etapě. Vloni také dokázal dojet “jen” na 12. místě po slibném jaru.
Jakob Fuglsang vítězí v Liége. Potvrdí jarní formu na Tour? (www.cyclingweekly.com)
Takže pokud jsou toto hlavní favorité je jasné, že to bude velmi nepředvídatelná Tour kdy v úspěch může doufat zástup minimálně 20 závodníků. I když řada z nich neměla přípravu na Tour zrovna ideální.
Třeba Richie Porte neměl letos dobrý rok díky zdravotním potížím a ani na Dauphiné to nebyl nějak oslnivý výkon. Navíc jeho GT palmáres zatím nebudou stačit ani na pojmenování ulice v jeho rodném tasmánském městě. Nairo Quintana nebyl vloni poprvé po pěti letech na bedně v některé z Grand Tour. I když jeho bilance je jinak úctyhodná a není radno ho odepisovat. Jeho v posledních letech poněkud plané útoky, po kterých často sám odpadne vloni a letos patřily k jeho slabinám. Pro všechny Kolumbijce ale budou výhodné tři etapy v závěru, kdy se peloton dostane hodně nad 2000 m. Adam Yates by chtěl navázat na své dvojče Simona a získat své první umístění na pódiu Grand Tour. V časovce se zlepšil, jaro měl velmi dobré, ale ještě jsem u něj neviděl ty koncovky etap jaké třeba Simon předváděl vloni na Giru i Vueltě. Nicméně o top 5 by bojovat měl. Pro domácí cyklisty Thibauta Pinota a Romaina Bardeta je letos jedna z největších šancí na úspěch, po kterém celá země baží už od posledního vítězství Bernarda Hinaulta. Málo časovek a absence favoritů jim hraje do karet. Oba jsou v nejlepším věku a oba již ví jaké to je stát v tomto závodě na pódiu. Pinot má možná o chlup lepší formu i tým. Bardet má zase lepší sjezdy. Vicenzo Nibali, vítěz závodu z roku 2014, nemůže být podceňován. Sice má v nohách Giro a na Tour se chtěl soustředit na etapy, ale nyní toto prohlášení poupravil a pojede podle toho jak dopadne v prvním dojezdu na kopec. Mikel Landa, Alejandro Valverde z Movistaru budou opět tvořit spolu s Quintanou nebezpečnou trojici. Avšak i když Landa byl na Giru asi nejlepší vrchař, přenést formu na Tour bude obtížné a u Valverdeho nelze věk zastavit. I když i tento cyklistický nestor a v 39 letech nejstarší účastník, je po vítězství na Occitánii dobře připraven. Talentovaný Enric Mas jede Tour na zkušenou a v klasikářském Quick Stepu nemá do hor téměř žádnou podporu. Steven Kruijswijk byl vloni pátý na Tour a čtvrtý na Vueltě. Pokud mu pomohou De Plus a Bennett a přidá se životní forma jakou měl v roce 2016 na Giru, má šanci klidně i na pódium. Dan Martin se poslední tři ročníky usadil v top 10. Jeho útočný styl je sice pro diváka zábavný, ale i díky tomu je pro něj obtížné, aby se mohl posunout v pořadí ještě výše.
Ti, o nichž se tolik nemluví
Rohan Dennis zazářil na Švýcarsku, ale on sám drží své ambice pro Tour při zemi a chce se pokusit o etapová vítězství. Tejay van Garderen byl na Tour dvakrát 5., ale pak nastaly pro něj hubené roky a až nyní se opět připomněl skvělým druhým místem na Dauphiné. Jestli mu ovšem forma vydrží po tři týdny ve Francii není jasné. Mám pocit že Rigoberto Uran je v pelotonu odjakživa. Tento 32letý, v rodné Kolumbii nesmírně populární závodník už kroutí 13. sezonu a i když letos nemá moc velkých výsledků, 2. místo na Tour 2017 nebyla náhoda. Dvojice z Bory Patrick Konrad a Emanuel Buchmann se na trati popere o to kdo bude lídrem. Oba se každým rokem zlepšují a rostou v silné závodníky. Navíc Bora letos šlape švýcarské hodinky a vše jim vychází. George Bennett bude spíš pomocníkem Kruijswijka, ale i on umí zajet do desítky. Fabio Aru je letos po operaci kyčelní tepny. Na Švýcarsku se sice dobře rozjížděl, ale nemilosrdnému tempu Tour ještě nebude stačit. Wout Poels je až třetí vzadu v Ineosu, nicméně jeho zkušenosti a to, že je skvělý vždy ve třetím týdnu mohou rozhodnout o tom, že pojede na pořadí pokud by některý z jeho lídrů vypadl.
Sprinteři
Na sprinterské scéně probíhá už pár let střídání generací. Resp. není zde nikdo kdo by dokázal opanovat 3 a více etap jako tomu bylo v minulosti. Chybí Marcel Kittel, Mark Cavendish je po dlouhé nemoci stínem svého někdejšího já a pokud vůbec pojede není jisté zda přejede první kopce. André Greipel už dojíždí kariéru v malém týmu Arkea Samsic. A jelikož Fernando Gaviria nestartuje, budou hlavním lákadlem souboje tria Elia Viviani a Dylan Groenwegen a Peter Sagan. Možná Caleb Ewan do tohoto souboje občas promluví. Peter Sagan je jasným favoritem na 7. zelený dres. Na jím oblíbeném Švýcarsku se už ukázal po na jeho poměry slabším jaru ve své obvyklé formě. Několik etap hlavně v prvním týdnu by mu mohlo sedět, takže očekávejme i rozšíření jeho dosud jedenácti etapových triumfů. Ewan ani Viviani zatím na Tour vítězství nemají žádné, Holanďan tři. Do souboje o zelený dres by možná ještě mohl promluvit Michael Matthews, ale Saganova převaha v klasických sprintech hraje do karet devětadvacetiletému fenoménu ze Slovenska.
Peter Sagan vypadal na Tour de Suisse již v obvyklé pohodě (cyclingtips.com)
Další zajímavá jména
Ze závodníků které bude dobré bedlivě sledovat zejména při etapových únicích, budou určitě vidět Maximilian Schachmann, Alexey Lutsenko, Julian Alaphilippe či Matej Mohorič. Svoji první Tour pojede Wout van Aert a jak ukázalo Dauphiné má kromě výborného sprintu v těžších etapách i skvělé časovkářské dovednosti.
Julian Alaphilippe bude chtít letos navázat na dvě vítězství z loňska a obléci znovu puntíkatý dres (www.cyclingweekly.com)
Roman Kreuziger už pojede svoji 9. Tour v kariéře a 17. Grand Tour celkově, což je úspěch sám o sobě. Ačkoliv byl už na staré dámě 4x v první desítce, letos od něj není možné očekávat žádné zázraky. Jarní forma a příprava byla u něj narušena pádem na Valonském šípu a 22. místo na slabě obsazeném Švýcarsku není žádným zázrakem. Celému týmu Dimension Data se letos nedaří a i na Romanovi tato deka spočívá.
Česká televize opět vysílá všechny etapy živě od začátku do konce, bude se jistě na co koukat. Příjemnou zábavu.
Jaro je tady, dálky a nové destinace volají. Konečně jsem se dostal k dopsání druhé části podzimního výletu po Nové Anglii.
Day 11 – Lubec – Machias 119 km
Moje cesta po Nové Anglii byla doposud bezstarostnou projížďkou po bukolické krajině, ale ráno jedenáctého dne nastala situace, kterou by místní popsali asi souslovím “when shit hit the fan”. Nechal jsem totiž s důvěrou nabíjet powerbanku v koupelně kempu a ráno nebyla k nalezení. Jelikož byla pěkná zlatá, někdo ji prostě štípnul. Navíc i s kablíkem, který jsem potřeboval pro nabíjení svých dvou telefonů. Naštěstí alespoň adaptér tam zloděj nechal. Teda, okrást cestovatele, to by měl být těžký hrdelní zločin. V supermarketu v Lubecu sice usb kabel měli, ale mé telefony s poměrně vychozenými porty moc nenabíjí. Nu co dělat, vyrážím kolem poledne dál na cestu, lehce mrholí a já mám pocit jakoby právě dnes začal podzim. Vracím se asi 15 km po včerejší trase do Whittingu kde to obracím na sever. Po 40 km mžení, které zesiluje jsem už docela promoklý. Stavuju se v malém bistru na čaj a sušenku, osychám. Náladu mi nezvedají neustálé práce na silnici, vždy je to poměrně dlouhý úsek odkrytého bahnitého podloží silnice, všude plno velkých strojů, čilý stavební ruch. Krajina kolem mění s každým kilometrem směrem od pobřeží dramaticky charakter. Topím se v moři lesů, civilizace je kolem cesty velmi málo. Za Meddyhemps narážím na odbočku na silnici č. 9, kterou nakonec jedu jen několik km a následně to otáčím. Tady jsem udělal velkou navigační chybu, jednak díky vybitému telefonu nemám úplně představu o tom kde jsem a také druhá cesta kterou jsem se chtěl na 9 dostat neexistuje, resp. ztrácí se po kilometru v lese. Tady udělali soudruzi z Google Maps chybu a já jim slepě věřil. Nakonec se vracím směrem k pobřeží až do Machias, kde chci přespat, opět prší. To ještě netuším jak je to daleko a že si zadělávám na problém i pro zítřek. Poté co chvíli neúspěšně hledám volný motel, hodím nakonec stan pod rouškou tmy do lesíka vedle hlavní cesty. Spravuji si náladu junk foodem z blízkého McDonaldu.
Day 12 – Machias – Bangor 151 km
Vstávám brzy, už po šesté. Přeci jen takový stealth camping, ačkoliv jsem ho původně plánoval více, mi není úplně příjemný a nechci aby mě tu někdo vyhmátl. Dobíjím trochu telefon v blízkém mekáči a zjišťuju, že mám před sebou pořádnou porci km abych se ještě dnes dostal do Bangoru. Je naštěstí slunečno, i když trochu zima. Vyrážím na sever a po čase se konečně dostávám na silnici č. 9, která mi včera zdárně unikala. Devítka je široká cesta, osaměle se vinoucí do táhlých kopců, ze kterých jde vidět na směrem na sever jen zalesněnou divočinu s jezery a občasným vyšším kopcem předhůří Apalačských hor. Po cestě je naštěstí alespoň jeden obchůdek a osamělá restaurace, kde doplňuji energii. Jinak žádné větší sídla. Posledních 40 km jedu na krev. Nocleh mám u středoškolské učitelky Lisy a jejího partnera Kirka v Hamdenu kousek za Bangorem. Dobrá vegetariánská večeře a rady na další cestu.
Day 13 – Bangor – Skowhegan 101 km
Vyměňuju s Kirkem svůj nefunkční kabel k telefonům, ten jeho mi funguje a ten můj funguje jemu. Venku je cca 14 stupňů, fouká, dorazil podzim. Jedu nejdřív na druhou stranu Bangoru, kde kupuju novou powerbanku bez které to opravdu nejde. Bangor je oproti městům jižněji trochu zpustlý, přijde mi že tu je dost lidí bez práce a střechy nad hlavou. Dům Stephena Kinga nenavštěvuju a vyrážím na západ. Projíždím městečky se zvláštními často biblickými a starověkými názvy jako Canaan, Etna, Palmyra či Carmel. Dokonce potkávám dva mladé amiše. Děvče se na mě směje a chlapec v klobouku kyne. Část dne docela silně prší, snažím se být v suchu, pod přístřeškem. Odpoledne naštěstí přestane, tak stíhám večer dojet do kempu v Skowheganu. Je pěkný, na soutoku dvou řek. Jsem zde jako vždy jediný se stanem mezi karavany. Dokonce mi nabízejí jakési topení, ale já odmítám s tím že mám teplý spacák. A hlavně nemám ke stanu přivedenu elektriku.
Day 14 – Skowhegan – Dixfield 102 km
V noci nebyla moc zima a i ráno je teplo, nakonec přes den cca příjemných 17 ͒C. Peru si v kempu, suším, snídám. Na kole je hezky a chmury z předchozích dvou dní dnes definitivně odcházejí. Krajina je kopcovitější, prosluněná, úsek přejezdu mezi Sandy River a Androscoggin River si vyloženě užívám. V dálce jsou vidět vrcholky hor. Pak už jedu pohodově podél řeky a končím v Dixfieldu v kempu. Dixfield je ospalé městečko, je vidět že narozdíl od pobřeží zde není tolik práce, hodně domů je opuštěných. I kemp je levnější. Dělám si pravou tábornickou pohodu, ohýnek, hřeju si párky koupené v malém obchůdku u hlavní cesty. V noci přituhuje.
V Dixfieldu
Day 15 – Dixfield – Grafton Notch 73 km
Ráno je pořádná zima, možná tak k sedmi stupňům, mlha. Dělám si oheň abych se zahřál. Je paráda, že většina amerických kempů má pro táborníky takové jakési kovové zvony, ve kterých si můžou udělat ohýnek, dokonce občas je u nich i malý gril. Jen to (mokré) dřevo asi nesbírají v okolním lese jako já, ale kupují ho v úhledných otýpkách od správce. Oblíkám na sebe téměř vše co mám a jedu vstříc Apalačům. Je krásně. Souměstí Mexico a Rumford je podobně ospalé jako Dixfield, je vidět že zde byl dřív průmysl a továrny které dnes už dožívají. Cihlové domky pro dělníky a jinak spousta barů a hospod, lidé poznamenaní dlouhou recesí. Cestou na Grafton Notch se rozhoduju nechat věci v kempu po cestě a vylézt na kopec Old Speck Mt. Původně jsem chtěl spát až někde dál, ale řeka kolem se jmenuje Bear River tak neriskuju setkání s huňáčem. Navíc si už nejsem jistý zda věřit navigaci a původně plánované cestě, která podle mě opět neexistuje, příroda ji pozřela. Výstup na Old Speck je náročný, je to součást apalačského trailu. Stezka strmě šplhá po kamenných schodech, všude kolem je neprostupný prales. Jdu tam už docela pozdě odpoledne, potkávám jen turisty co jdou dolů. Po dvou hodinách tvrdé práce nakonec stanu na vrcholu kde je rozhledna nad stromy, nádherný rozhled. Všude kolem moře stromů a kopců, nikde ani živáčka nebo vůbec stopy po lidské činnosti. Moc se tady ale nezdržuju, je už dost pozdě. Sestup je stejně časově náročný a dolů scházím už za tmy, stezka je tak tak vidět. Na cestu do kempu mi krásně svítí měsíc.
Směrem ke Grafton NotchVýlet na Old Speck MtVýhled z Old Speck Mt
Day 16 – Grafton Notch – Passaconaway campground 136 km
Bear river dostála svému názvu. V noci se prý jeden méďa toulal po kempu, někdo na něj troubil klaksonem auta a odehnal ho. Já spal jak dřevo. Dnes nevyleze teplota nad 15 ͒C, ale už si naštěstí zvykám na chladnější počasí. Projíždím White Mountains kolem Mt Adams a Mt Washington, na vrcholové výstupy není čas ani moc chuť. Ve sjezdu do Conway fouká pěkně ledový vítr. Po tomto městě jezdí zvláštní stará železnice. Prostě si tu hrají s velkými vláčky. Najíždím na slavnou Kancamagus Highway. Je to poklidná mírně stoupající cesta nořící se opět do nitra hor. Postupně míjím několik kempů, ubytovávám se až v tom posledním – Passaconaway, protože tuším že zítřejší den bude pršet. Je to spartánský kemp organizace National Forest v lese bez vody, pouze se suchým záchodem. 22 dolarů které se vkládají do krabičky, vnímám jako příspěvek na zachování americké přírody. Ve světle baterky je možné zahlédnout na cestičkách v téměř opuštěném kempu všelijakou havěť. Příroda zde opravdu vládne mocnou rukou.
Staré nádraží v Gilead
Day 17 – Passaconaway – Franconia 64 km
Na vrcholu Kancamagus pass
V noci mě žádný medvěd nenavštívil, nebo o sobě alespoň nedal vědět. Ohřívám si na ohni polévku na zahřátí, zatažená obloha nevěstí nic dobrého. Vyjíždím na vrchol Kancamagus pass, překvapuje mě že je to cca 850 m n.m. Je zima a fučí. V Lincolnu začíná pršet a zmokám celou cestu až do Franconie. Tam trochu schnu v restauraci. Po páté jedu za Franconii k Robertovi a jeho družce Susane. Jsou to padesátníci hipíci, bydlící v krásném pronajatém dřevěném domečku. Robert má ještě kousek dál obchod s bicykly. Na zimu prý zavírá a třeba letos jede s kamarádem do Patagonie. U večeře (skvělé špenátové ravioli) mi dává dobré rady kudy dál jet. Velmi příjemné setkání.
Day 18 – Franconia – Morrisville 125 km
Typický domek v Nové Anglii, Franconia
Ráno se budím a zjišťuji, že jsem v domě sám. Susane je v práci a Robert jel provětrat jedno ze svých MTB. Snídám, zabouchnu dům dle pokynů a vyrážím. Dnes je tepleji. Vjíždím do Vermontu. Za St. Johnsbury nacházím parádní cyklostezku dle Robertovy rady. Je na starém náspu železnice a mírně stoupá asi 25 km tunelem nádherných, už se vybarvujících lesů. Z divoké hornaté krajiny New Hampshire se ve Vermontu stává spíše mírně zvlněná země farem a lesíků, připomíná mi to trochu jižní Anglii, akorát více zalesněnou. Na cyklostezce nepotkám jediného cyklistu jen pár běžců. Na konci cyklostezky a vrcholu kopce ve West Danville se občerstvuji výborným burgerem a lokálním pivem typu IPA v příjemném bistru. Do Morrisville je to převážně z kopce, koncem odpoledne začíná hustě pršet. Naštěstí je pořád teplo a s vidinou brzké sprchy moje morálka příliš neklesá. Bydlím u Leslie a jejího syna Landera. Mají dvě nádherné obří černé kočky. Jedna z nich mě kouše, má docela sílu.
LittletonCyklostezka namísto železnice
Day 19 – Morrisville – East Middlebury 137 km
Vstávám poměrně brzy, z domu je krásný výhled na Green Mountains a jejich nejvyšší vrcholek Mt Mansfield. Nádherný slunečný den. Vyrážím v devět směrem na Stowe. Rušné, turistické městečko s butiky a farmářskými obchůdky. Projíždím hezkou krátkou cyklostezku nad městem než zamířím na jih po silnici 100. Ve Vermontu nejsou tak kvalitní cesty jako v Maine a NH, hlavně krajnice je dost rozbitá. Po chvíli zjišťuju že jsem u Leslie nechal svoji drahou nepromokavou bundu. Nadávám si a vracím se. pěkných 45 km navíc. Naštěstí je doma syn, který má něco jako rýmečku, není ve škole a hraje videohry. Po vyzvednutí bundy pokračuju správným směrem na jih. Zastavuju se ve slavné místní zmrzlinárně Ben & Jerry. Mají snad 100 druhů zmrzliny. Je celkem dobrá, ale opět mi přijde, že všechna americká zmrzlina má lepivou, lehce žvýkačkovou konzistenci. Ve Warrenu nalézám pěkný krytý most, kterých je v této oblasti několik. Šplhám na druhou stranu Green Mt přes Lincoln Gap. Zpočátku je to pohoda, ale na konci se to zalomí do 15 a více procent. Jet se to nedá, musím tlačit. Sjezd je taky výživný, navíc je zde spousta cest šotolinových, musím dávat bacha. V zimě to tady musí být docela divoké. Míjím spoustu pěkných chat, příroda kolem je moc krásná, lesy už se barví. Nocleh mám v East Middlebury na druhé straně hor u týpka jménem RJ. Žije ve velkém domě spolu s několika přáteli, mimo jiné i s úspěšnou mladou spisovatelkou fantasy románů. Taková trochu komunita, resp. prodlužují si výhody studentského života i po přechodu do pracovního procesu. Ekonomicky to dává smysl. U večeře padne několik piv a vedou se řeči. Jen ten gauč není úplně nejpohodlnější.
Green Mtvodopád Moss GlenKrajina za Lincold Gap
Day 20 – East Middlebury – Tinmouth 101 km
Vyjíždím v 9. Pokračuju na jih na západní straně hor. Krajina je zalesněná, ne příliš kopcovitá. Projíždím kolem několika jezer. Trochu zalituju, že jsem si ještě nepůjčil kajak a neprojel se po nějakém. V Castletonu se zastavuju na jídlo v malém bistru u silnice, které vypadá že je zde odjakživa. V Poultney se má trasa stáčí zpět k horám. Míjím středoškolské hřiště s trénujícími fotbalisty. Překvapilo mě že poprvé vidím jak hrají americký fotbal, viděl jsem zatím spíše klasické hřiště na soccer u škol. Kdosi mi vysvětlil, že pro malé střední školy je am. footbal hodně drahý tak od něj upouští. Podél krásné řeky se cesta mírně vine až do Tinmouthu. Barevné listí všude kolem. Ubytován jsem dnes u Cathy a Douga na samotě kousek od městečka v krásné prostředí. Jsou to velmi milí lidé. Berou mě dokonce na lokální komunitní pečení pizzy, asi nějaká místní dobročinná akce. Konverzuji s vesničany, jsem tam u nich zjevně zpestřením běžného chodu dní.
řeky ve Vermontu byly krásné a divoké barevný podzim ve Vermontu krytý most Warren
Day 21 – Tinmouth – Brattleboro 138 km
štěrková cesta Kelley Stand štěrková cesta Kelley Stand
Cesta z Tinmouth do Arlingtonu vede otevřenou, kopcovitou farmářskou krajinou Vermontu. Odtud stoupám cestou Kelley Stand opět na hřeben hor. Cesta je štěrková, parádní stoupání, ne moc příkré, užívám si to. Stromy kolem se barví stovkami barev podzimu. Sjezd je už asfaltový a studený. Po opětovném napojení na silnici 100 mě překvapí ještě jedno nepříjemné stoupání, které mě trochu odrovná. Přece jen těch 20 dní v nohách už musí jít trochu cítit. I následujících pár km než se napojím na cestu podél řeky je náročných. Vermont je pěkně náročný terén. Brattleboro je menší, ale životem pulzující město. Má hostitelka Dorothy, učitelka v důchodu mě hostí pizzou, salátem a místním pivem. Pokud jsem něco zhubnul tak tady jsem vše nabral zpět. Mluví o hodně o lokální historii a vůbec o všem co se v Americe událo za posledních 50 let. Jsem spíše posluchačem, ale to já umím.
Day 22 – Brattleboro – Springfield 106 km
Ráno je mlha a zima, ale to tady znamená že později bude celkem teplo a slunečno. Cesta do Springfieldu není nic moc, provoz už se zhušťuje. Potkávám skupiny nedělních cyklistů, jede se zde zřejmě nějaký dobročinný závod. Kolem poledne jsem v Amherstu, univerzitním městě. Navštěvuji zde dům básnířky Emily Dickinson, nyní muzeum. Doprava ve Springfieldu je naštěstí celkem ok, bude to tou nedělí, jinak město není moc hezké, zejména ta předměstí jsou náročná na navigaci. Ale v pohodě dorážím s předstihem k železničnímu nádraží ze kterého mám jet do Bostonu. Nádraží vypadá jak na malém městečku a ne jak ve víc jak půlmilionové aglomeraci. Nádražák mi říká že vlak má 2 hodiny zpoždění, nikde to totiž není vidět. Odjezdy vlaků jsou vyskládané písmenkama na tabuli jako někde ve školce. Trochu ještě popojíždím po Springfieldu, dávám si tacos u málého stánku. Amtrak z Chicaga nakonec přijíždí až v 8, kolo dám do zavazadlového prostoru a jede se. Ještě na nástupišti se bavím s borcem, který mi potvrzuje že vlaky už tady nejsou to co bývaly, všichni jezdí auty. K Markovi v Bostonu u kterého jsem bydlel na začátku své cesty se dostávám až v 11 hodin večer.
Typická krajina ve Vermontu
Day 23 – Boston 27 km
Ráno je v Bostonu v pondělí rušno, nechávám ještě batožiny u Marka, který pracuje z domu a vyrážím do města ještě na nákupy. Docela blbě jsem si spočítal časovou rezervu na přepravu na letiště, takže jsem nakonec rád že po všech těch kontrolách sedím v 1730 v letadle po tom co mě už vyvolávali jménem. Sice ještě stojíme půl hodiny na ranveji kvůli odpolední špičce
Dům Emily Dickinson
Day 24 – Flughafen – Wien hbf 28 km
Z letiště ve Vídni jedu opět na nádraží kolmo, je zima a pěkně fouká. Zajímavé je že obráceně sem trasu trefil lépe, nyní trochu bloudím a málem (opět?!) nestíhám vybraný vlak.
Jelikož to byla moje první takto dlouhá cesta sepíšu tady (možná i víc sám pro sebe) pár poznámek a úvah, kterým se možná později zasměji.
Celkem jsem za 24 dní ujel 2255 km v poklidném tempu a nastoupal 23600 výškových m (dle aplikace Strava). Souhlasil jsem rád s Bobem z Franconie, který ač je bývalý solidní závodník, tak říká že je fajn jet průměrnou rychlostí cca 10 mil/hodinu, což byl zhruba můj průměr s různými zastávkami. A dá se tak udělat i 150 km pokud se jede celý den a člověk pořád stíhá vnímat krajinu a kochat se.
Měl jsem sice lehčí obavu jak to zvládnu po fyzické i psychické stránce, přeci jen jsem na takto dlouhé cestě a sám ještě nebyl (nejdéle 2 týdny Švýcarsko a Francie a to jsem se ještě nepřemísťoval každý den), nicméně tyto úvahy se ukázaly jako naprosto liché. Spíše jsem se s každým dnem cítil lépe. Kolena držely, na počasí si člověk rychle zvykne.
Krajina a příroda byla velmi krásná, ale ty rozhovory a příjemná setkání s místními lidmi mě obohatily možná ještě více než bych čekal.
Američané, alespoň ti co jsem poznal, jsou milí, laskaví a tím správným způsobem zvědaví lidé. Ale pořád jsem si uvědomoval, že jsem projel jen velmi malou část této obrovské země a ty rozdíly v lidech stejně jako v krajině jsou velké. Nicméně jsem se nesetkal s jediným projevem nějakých antipatií vůči mě (když nepočítám krádež powerbanky což byla částečně moje blbost), lidé se se mnou sami dávali do řeči a byli fajn.
Nikdy není radno podceňovat dopravu na letiště. Pokud je třeba ještě sbalit kolo (a tím myslím dobře sbalit, ne tak halabala), ty 3 hodiny před odletem být na letišti by měl být základ.
Některé plechovky s pivem cestu letadlem nevydrží.
S většinou vybavení jsem byl velmi spokojen. Máloco se ukázalo jako přebytečné a nevyužité a žádnou věc jsem naopak nepostrádal. Možná ten lepší foťák by nebyl špatný ať je nějaká lepší dokumentace a vzpomínky, když už je co fotit. Těch pár set gramů navíc se dá uvézt. Další dobré tipy na vybavení a možnou inspiraci pro cesty příští jsem nalezl zde. Ale těch různých ultralight touring a hiking webů je dnes spousta.
Původně jsem nechtěl brát vařič, ale moje sestra, zkušená tábornice mě naštěstí přesvědčila. Těch studených rán a večerů v kempech, kdy jsem si udělal čaj, kafe nebo polévku bylo dost.
Mobil s gps a mapami je fajn, ale když je vybitý je na dvě věci. Prostě pro příště tištěná mapa je základ.
Pořizoval jsem si před cestou zip simku na data, kterou jsem zejména proto že v některých částech nebyl skoro signál a téměř každý den jsem někde i v menších městech chytil nějakou wi-fi, vůbec nevyužil.
Kliky jsem měl na kole 50/34 – klasický kompakt, nicméně velký talíř jsem skoro nepoužil. Při tomto pohodovém cestování to opravdu není potřeba, jen snad kdyby mocně foukalo do zad. Resp. nemám asi tak silný motor abych větší talíř se zátěží na kole utočil. V rámci ušetření váhy a také možných zjednodušení výbavy si možná příště nechám pouze malou placku a velkou úplně vymontuju. Prostě jednotalíř, jaký se dnes už často používá v MTB. A vzadu koupím přesmykač s delším raménkem a kazetu 11×34. Tady jsem měl 11×25 a největší kolečko zejména v některých kopcích Vermontu jsem využil poměrně naplno a často jsem zoufale zkoušel přeřadit výše i když jsem už věděl, že tam žádné větší není. Ale tlačit jsem nakonec musel jen jednou.
Při debatě s někým z ws lidí mi někdo řekl, že ten systém nosiče brašny od Carradice má obrovskou výhodu v tom že při nerovnostech lehce pruží, takže váha zavazadla se nepřenáší na zadní stavbu rámu, jako by to bylo u klasických nosičů montovaných napevno. Navíc je brašna větší než ty systémy, které se přivazují pod sedlo bez nosiče. Těch způsobů jak na kolo dostat víc věcí je opravdu mnoho, ale při cestách trvajících víc jak 2 týdny a méně jak 2 měsíce si nemyslím že by to bylo žádoucí. Je to ale prudce individuální.
Už nějaký čas jsem měl v plánu delší výlet na kole, ne jen cca týdenní cesty jako doposud ale pravý “touring” se vším co člověk potřebuje k životu s sebou na kole. V podstatě i pro to jsem před pár lety původně zakládal tento blog, jako prostor ke sdílení takových zážitků, i když doposud jsem zde psal hlavně o silniční cyklistice.
Možností kam jet bylo a bude obrovské množství. Nejsem vyloženě fanoušek takových těch profláklých turistických destinací a tak jsem se nakonec rozhodl pro asi třítýdenní zářijovou cestu po Nové Anglii ve Spojených státech amerických. Tři týdny na kole jsou pro mě schůdný kompromis mezi pracovním vytížením a touhou poznat co nejvíce z cizí země a jejich obyvatel za co nejkratší čas. Původně jsem se chtěl vypravit na tour po Alpách a cestu do USA plánoval až na rok 2019, ale problémy s kolenem od minulého roku způsobily značný pokles mojí “formy” a zejména myšlenka na dlouhá alpská stoupání mě orosila čelo už při pouhé představě. Zvolil jsem tedy fyzicky méně náročnou, ale zato dobrodružnější cestu za oceán.
Do této části USA jsem se chtěl vždy podívat. Lákala mě zdejší krajina, která i když trochu podobná Evropské, je přece ve spoustě věcí jiná. Je zde na poměrně malém území k vidění hodně věcí a přišlo mi, že se charakter krajiny mění náhle ze dne na den. Navíc jsem neměl úplně odvahu a chuť jezdit na kole někde po pouštích a velehorách západu nebo prériích středozápadu, kde jsou vzdálenosti obrovské a vyžadují větší připravenost a odolnost od osamělého cyklisty. Zde to nebylo tak nehostinné. Velkou roli pro tuto destinaci hrála také znalost jazyka, přeci jen když si můžete s lidmi promluvit je hned den veselejší a poznáte více z místních zvyklostí. A také to, že je zde velká síť aktivních uživatelů Warmshowers.
Warmshowers je fenomén. Já jsem se připojil minulý rok a po zkušenostech z USA a poté co jsem měl tu čest hostit pár cestovatelů u sebe doma, si až říkám, že je to příliš dobré na to, aby se něco nepokazilo. Princip je v podstatě stejný jako u couchsurfingu. Jste buď hostitel nebo host či obojí a nabízíte nebo využíváte ubytování u lidí v domácnostech. S tím rozdílem, že toto je určeno pouze pro cyklisty. Výhodou tohoto zúžení na cyklocestovatele je jakási premisa, že když k vám někdo přijede zdaleka na kole, těžko bude mít v úmyslu vám krást třeba televizi. Název je odvozen od toho po čem cyklista po dni na kole nejvíce touží, tedy po teplé sprše. Kam až pak pohostinnost hostitele zajde se různí, ale jelikož lidé využívající tuto platformu většinou ví co unavený, špinavý a často zmoklý cyklista potřebuje, je pak vaše vděčnost za jakoukoliv vymoženost civilizace obrovská. Skvělé je i to, že dostanete tipy na místní zajímavosti, restaurace nebo cyklotrasy.
Jen za tento rok stoupl počet uživatelů Warmshowers z 80 na 120 tisíc a můžete je najít i v nejzapadlejších koutech planety. Samozřejmě vše má svá úskalí a pravidla. Musíte mít na své hosty čas, a pokud ho nemáte prostě se přepnete do dočasně nedostupného režimu. Kdo bydlí v nějaké velmi vyhledávané destinaci, např. v USA u ikonických cest jako je Route 66, může někoho hostit téměř každý den. A slyšel jsem, že řada lidí to tak dělá, třeba osamělí důchodci, kteří se tak mohou setkat se zajímavými lidmi z celého světa. Pokud cestujete, je dobré s hostiteli často komunikovat, dát přesně vědět kdy přijedete atd. Ve větších městech je koncentrace hostitelů velká, ale často se jedná o “mrtvé účty” lidí, kteří se kdysi zaregistrovali a nyní na zprávy neodpovídají. Dobrý článek o Warmshowers (dále již jen ws) je zde.
Kolo a vybavení
Docela dlouho jsem špekuloval jaké kolo na tuto cestu zvolit, poslední dobou totiž jezdím pouze na silničních kolech, ale pro touring to chtělo něco robustnějšího a pohodlnějšího. Nechtěl jsem úplně jít do tradičního ocelového bajku. Jsou to sice kola bytelná, ale většinou jsou hodně těžká a stavěná na to aby uvezly cyklistu i jeho 30 kg nákladu. To jak píšu níže, nebyl můj případ. Chtěl jsem si zachovat tu lehkost a pocit z jízdy na silničce, ale také jsem potřeboval něco do čeho by se daly někdy dát i silnější pneu pro trochu terénu. Nakonec jsem objevil na jedné holandské stránce rám hliníkového Wilieru CX, model z roku 2013 s navářkama pro klasické brzdy s karbonovou vidlicí. Jelikož Wilier byla a stále je moje první silnička, bral jsem to jako znamení a za dobrou cenu 299 Euro rám koupil. Někdo namítne, že hliník je jako materiál pro touring naprosto nevhodný, jelikož například v poušti Gobi těžko objevíte někoho kdo vám to svaří a také tento materiál stárne a křehne. Nicméně pokud už se vyskytne taková závada, která vyžaduje opravu rámu, znamená to stejně většinou konec cesty a je docela jedno jestli jedete na karbonu, hliníku či oceli. Možná kdybych jel někam na půl roku zvolím ocel, takto hliník naprosto splňuje mé nároky.
Kolo před a po složení
Moc ostatních komponentů jsem pořizovat nemusel, jen jsem je přemontoval ze svých dalších kol.
Co se týče vybavení rozhodl jsem se jít cestou co nejmenšího nákladu. Nakonec se mi podařilo váhu všeho vybavení stlačit na cca 10 kg a i když jsem jel pouze 20 dní, přišlo mi že s možná pár dalšími drobnostmi maximálně do 2 kg navíc by bylo možné zvládnout i třeba dvakrát delší výlet. Člověk si jen musí zvyknout na to, že ne vždy úplně voní, často prát oblečení a sušit ho kde se dá, třeba i za jízdy na kole.
Jako zdroj inspirace pro tento přístup mi sloužil zejména blog tohoto chlapíka a taky tento podcast . I když není potřeba zacházet do krajnosti a bublinková fólie místo karimatky mi přijde už jako docela velký extrém. Je fajn že kolo se pak chová opravdu jako kolo a ne jako nějaký malý tank nebo motorka, kterou máte problém zvednout když ji náhodou položíte. V kopcích jsou ty kila která nevezete hodně znát, navíc riziko že se vám zlomí výplety je minimální.
Samotnou cestu jsem naplánoval na 24 dní, s tím že 2 dny na začátku a na konci zabrala přeprava do destinace. Takže 20 dní na kole, každý den jinde. Až příliš smělý plán, který nepočítal s žádnými vynucenými zastávkami způsobenými nepřízní počasí, únavou materiálu či jinými okolnostmi.
Day 1 – Vídeň 24,5 km na kole
Cesta vlakem z bydliště do Vídně proběhla v pohodě. Trochu jsem sice při koupi jízdenky asi týden před cestou zaspal a nevlezl se s kolem do některých rychlíků (v Uherském Hradišti byly slavnosti vína, takže rezervace zabrali ovínění darmošlapové), ale nakonec mě zachránil osobák do Břeclavi. Trochu mě naštvalo to, že cena přepravy kola je pokud jedete do Rakouska 15 Euro. Dal jsem tedy za svůj lístek asi 200,- a za samotné kolo 300,- Co už. Do Vídně jsem tedy dorazil něco kolem 11 večer. Letadlo mi letí v 7 ráno a jelikož z centra vede údajně až na letiště cyklostezka, rozhodl jsem se tam přejet vlastními silami. Cyklostezku nacházím lehce s pomocí offline navigace Locus v mobilu. Vede podél Donaukanal a po starých komunikacích kolem rafinerie a dalších továren až k letišti. Noční jízda je lehce strašidelná, po trase nepotkám ani živáčka.
Day 2 – let a Boston 9,3 km
Na letišti trochu nekvalitně spím v polosedě, po čtvrté ráno balím kolo do vaku (dal jsem si záležet aby se nic nerozbilo). Odbavení probíhá v pohodě a rychle. Letím se skandinávci z SAS, za kolo pokud je do 23 kg stejně jako u dalších větších společností se dnes naštěstí už nic neplatí (v tomto světle se mi opět vybavuje drahá místenka pro kolo ve vlaku, trochu paradox). Let do Kodaně celý prospím. Na luxusním letišti v Kodani mám asi 3 hodiny pauzu mezi lety, i když je dopoledne dávám si pivo v Irské hospodě, snad aby se mi lépe spalo v letadle do Bostonu. Sedmihodinový let uběhne rychle, mezi dřímáním jsem se dívám na nějaké filmy. V Bostonu absolvuju krátký, z mé strany zbytečně nervozní, pohovor s imigračním úředníkem, vyzvednu kolo, projdu “vítací” halou ke stojánce autobusů do centra. Ty jsou směrem z letiště zdarma. Amerika mě nevítá úplně vlídně, trochu poprchá a je asi 18 °C (resp 65° F, musím si zvykat :-)). Cestou z letiště koukám na vysoké mrakodrapy v centru a hlavně mraky aut na čtyř a více proudých silnicích, je zrovna odpolední špička. Pro každého Evropana je první cesta do nového světa asi vždy velký zážitek a objev. Z podzemního nádraží South Station se vyškrábu na povrch a skládám kolo. Déšť mezitím zesílil. Oblékám vše proti dešti a jedu večerním městem do Cambridgeportu na druhou stranu Charles River. Ostrá zkouška nového oblečení do deště. Ubytován jsem u prvního z ws hostitelů – Marka. Je to postarší dětský psychiatr, který jezdí rád na svém skládacím kole po Evropě. Byl dokonce i u nás a zná pár lidí na Slovensku. Dobře jsme si poklábosili, popili moji slivovici a jeho vodku (už tady mě možná napadla poprvé myšlenka na to že slivovice jsem vzal málo).
V Bostonu
Day 3 – Boston – Newburyport 107,2 km
Ráno je mlha, bez deště a o dost tepleji, později dusno. Mark mi udělal výbornou snídani a poradil jak se nejlépe vymotat z Bostonu. Nechávám si u něj některé nepotřebné věci jako obal na kolo, přespím u něj ještě na zpáteční cestě. Dopoledne strávím ještě ve městě. Je zde rušno, spousta turistů se prochází po Freedom trail, pohyb na kole v centru není úplně jednoduchý. Kolem řek a i větších cest jsou ale parádní cyklostezky a spousta Bostoňanů je využívá. Obědvám obří a výbornou bagetu zakoupenou v bistru Pauli’s v italské čtvrti. V Bostonu není mnoho obřích mrakodrapů, samotné město nepůsobí nijak zběsile, naopak spousta menších domů z červených cihel hned kousek mimo centrum mu dodává příjemnou atmosféru. Určitě by bylo fajn zde strávit pár dní, ale kolo volá. A hlavně tu bagetu je nutné spálit. Cestou ven z města se stavuju v přístavu, je zde USS Constitution, nejstarší funkční americká válečná loď. A poté ještě v okrajových čtvrtích v jednom ze výborných místních malých pivovarů Nightshift. Výborná IPA, ale nejde sedět, už tak mám zpoždění a dlouhou cestu před sebou. Trefil jsem na cyklostezku, která vede jako mnoho jiných tady po staré železniční trati. Je částečně po šotolině, ale ta je tvrdá, tak se jede dobře. Projíždím kolem těch méně nablýskaných, špinavějších částí staré Ameriky, zadních dvorků, cihlových továren z 19. století. Na první den si docela dávám, projíždím bez delší zastávky Salem, město čarodějnic a nyní docela nóbl místo a poklidný přístav Manchester-by-the-Sea, dějiště stejnojmenného, pár let starého filmu. Za Manchesterem se krajina mění nejprve v hluboké lesy s jezery a pak rozsáhlé mokřadní oblasti s meandrujícími řekami. Do Newburyportu, kde mám domluveno ubytování u Jeannie a Martyho, dorážím až za hluboké tmy.
Jezero Beck Pond za Manchesterem
Newburyport
Day 4 – Newburyport – Cape Neddick 84,4 km
Dopoledne lehce mrholí a celý den fouká proti. Jedu kolem pobřeží, moře je docela rozbouřené. O 1000 km jižněji právě naráží na pevninu hurikán Florence. Tady na severu to naštěstí není moc znát. Široké písčité pláže jsou viditelně po sezóně a působí velmi melancholicky. Atmosféra jak z Felliniho filmů. Spousta různých atrakcí, restaurací a obchůdků je zavřená. Dostavuje se lehčí krize, jednak tělo bolí ze včerejšího dne, a počasí moc nepřidává na psychické pohodě. V Portsmouthu kupuju malou bombu na vařič. Poprvé ochutnávám slavnou humří bagetu (lobster roll) a ačkoliv mám plody moře rád, ten poprask kolem humrů jsem nepochopil. Dobré, ale nic převratného. Nohy stále moc nejedou, takže když vidím k podvečeru ceduli značící kemp, neváhám.
Salisbury Beach
Day 5 – Camp Neddick – Portland 101,3 km
Ráno platím za kemp správci, který jezdí kolem nervózně v golfovém vozíku (večer tam nebyl) 32$, což je tady docela standardní cena. Kvituju rozhodnutí vzít si vařič, teplá polévka a káva po noci ve stanu jsou prima. Včerejší chmurná nálada je pryč a i počasí se konečně spravuje a po třech dnech vychází slunce a hlavně nefouká. Po cestě narážím na muzeum starých vlaků a tramvají. Za Bidefordem najíždím opět na cyklostezku Eastern Trail, moc pěkná trasa lesem a poté nádhernou prosvětlenou krajinou kolem meandrů řeky Nonesuch. Všude je spousta ptáků, po stezce leze dokonce malá želva. Na Cape Elizabeth je moře stále rozbouřené, ale ve slunečním světle na plochých kamenných útesech vytváří krásnou podívanou. S výhledem na maják a moře neodolám občerstvení ve skvěle umístěné restauraci Lobster Shack at Two Lights. Už několikátý člověk za pár dní se u mě zastavuje na kus řeči, Američané v tomto koutě země jsou rozhodně srdeční. Do Portlandu dorazím v 6 večer. Je to nevelké město, ale je to tu rozhodně in. Ubytován jsem u dvou mladých lidí, čerstvých snoubenců Stephanie a Kevina. Zatáhnou mě na narozeninovou party jejich kamaráda. Všichni jsou tak nějak na prahu mezi školou nebo začínajícím zaměstnáním, moje cesta jim připadá “cool” a “awesome” a vše je zajímá. Padnou nějaká piva, griluje se. Noční jízda na kole spolu s dalšími patnácti mladými lidmi je pro mě velký zážitek (hipsteřina jak sviňa, rozumíš).
Ogunquit Beach
Eastern trail
Cape Elizabeth
Day 6 – Portland – Newcastle 95,3 km
Ráno se ještě trochu motám (ne že bych měl ještě v hlavě ze včera) v Portlandu. Jeho cihlové ulice krásně prosvětluje jasné slunce a vrhá ostré stíny. Město je poměrně kopcovité, resp. jeho centrální část. Musí to být příjemné místo k životu. Po chvíli už jsem opět na silnici č. 1 směrem na sever. Silnice je to sice poměrně rušná, ale pro cyklisty a jiné potížisty tady mají obrovitou krajnici, která je široká jako celý pruh. Chvílemi přemýšlím po které straně toho pruhu mám vůbec jet. Ve Wiscassetu se stavuju ve slavné humří boudě Red’s Eats, podle mnohých nejlepší vůbec, která údajně spotřebuje 14,5 tuny humřího masa za rok. Soudě podle mé porce to bude i více. Končím s humry, nebo mě to zruinuje. Den uzavírám ve městečku Newcastle, ubytování je opět u ws hostitele Kevina, cca 50 let. Říká, že už objel na kole skoro celý svět. Chystá se zrovna na přejezd Afriky – borec.
Portland, Maine
Krajina za Portlandem
Day 7 – Newcastle – Belmont 108,5 km
Ráno je u moře mlha, ale nakonec bude příjemných 25°C. Jedu většinou po silnici č. 1, pár km bloudím než zase trefím správný směr. Je to první den kdy je trochu členitější terén. V Camdenu mám snahu vylézt na Mt Megunticook, žulový kopec tyčící se asi 400 m nad mořem. Nakonec jsem zůstal jen u nižšího vrcholu Mt Battle, i odsud je pěkný výhled. Zpět cestou z kopce trochu bloudím, stezka není moc vychozená ani značená. Po pár km zpět na kole zastavuji u krásného jezera Lake Megunticook a koupu se. V jezeře je pár ostrůvků a to mu dodává na zajímavosti. Voda má pěkných 24°C. Ubytování mám opět přes ws v Belmontu, ještě se zastavuju v Searsmontu v pivovaru Thrashers, kde hraje parádní kapela a zdá se že je to místní kulturní centrum, protože se zde sejde postupně tak na sto lidí. Hostitelka Cathy má pro mě doslova dveře otevřené, v podstatě mi dovolí využívat vymoženosti a pohodlí svého domu bez toho aniž by sama byla přítomna. Jsem směrován pouze malými lístky s poznámkami. Cathy se později ukáže jen na chvíli, pečuje totiž v sousedství o nemocného příbuzného.
Výhled z Mt Battle
Lake Megunticook
Day 8 – Belmont – Mt Desert Island 99,8 km
Ráno při snídani si užívám klasickou americkou verandu s houpačkou. Cesta č.1 se od tohoto místa mění na téměř dálnici, s dost hustým provozem. Krajnice i když je stále široká má poměrně velké praskliny. Praží slunce. Sem tam minu přejetého rosomáka či jinou lesní potvoru. Je patrné že čím dál víc na sever vládne příroda nad krajinou silnější rukou a lidská obydlí tu tvoří jen malé ostrůvky propojené řídkou sítí silnic. Dojedu až na Mt Desert Island jehož velkou část zabírá Acadia National Park. Pochopil jsem že většina dopravy směřuje sem. Ubytovaný jsem na severu ostrova v motelu v části Eden.
Day 9 – Mt Desert Island – Sunset Point Campground 110,2 km
Krásný den. Slunce a teplo. Lituju později že jsem neskočil někde do moře, pak už možnosti nebyly. Vstávám brzy, dnes je toho potřeba objet hodně. Dorazím do Bar Harboru, hlavního letoviska ostrova, odkud pojedu později trajektem. Kupuji snídani a vyjíždím na objížďku východní části ostrova po jednosměrné Park Loop Road. I když se za vjezd musí platit, je to parádní projížďka s výhledy na krásné útesy z červené žuly. Borovice slabě voní v dopoledním slunci, asfalt je hladký, auta kolem jezdí pomalu. Nádhera. Vyjíždím na Cadillac Mountain, je to asi 450 m vysoko, ale v tom horku pěkná fuška. Místní tam jezdí auty, nahoře jsou obrovská plná parkoviště, cyklistu žádného nepotkám. Výhled do okolí z vršku stojí za to. Nemůžu se ale dlouho kochat, chci stihnout trajekt. V Bar Harboru si dávám ještě obří zmrzlinu, tady prostě malé porce neexistují. Trajekt do Winter Harboru mi ušetří tak 50 km a navíc je to skvělé svezení na malé lodi pro asi 40 lidí. Kolo mi vezmou bez problémů, kapitán je správně bodrý a během cesty ukazuje různá zvířata, například delfíny. Winter Harbor působí oproti Bar Harboru ospale a tiše, nejsou zde žádní turisté. Odpolední slunce v kombinaci s bíle natřenými domy vyvolává dojem, že zde čas plyne mnohem pomaleji a tak nějak správně. Na noc jsem se ubytuju v pěkném kempu kousek za Harringtonem. Od moře večer rychle přichází mlha, chlad a vítr.
Acadia National park
Day 10 – Sunset Point Campground – Lubec 105,7 km
Ráno si chci ještě zaplavat v Atlantiku než ho nadobro opustím, ale odliv moře posunul o něco dál a odhalil bahnité dno. Jedu poslední úsek pobřeží Maine do Lubecu. Zastavuji se jen v restauraci Helens v Machias. Dávám si burger a borůvkový páj pro energii na další cestu. V Lubecu to vypadá jak na konci světa a ještě po sezóně dohromady. Za mostem už je vidět ostrov Campobello, což už je Kanada, malé ostrůvky pohlcuje večerní mlha. Ulice jsou liduprázdné, skoro všechny podniky zavřené. Bohužel také trajekt, kterým jsem chtěl přejet do Eastportu už je mimo provoz. Budu tak muset pozměnit trasu a trochu se vracet. Stavím stan v kempu kousek před Lubecem a po nákupu potravin ještě zajíždím k majáku Quoddy Head, což je nejvýchodnější výspa americké pevniny. Od moře rychle přichází mlha a vše pohlcuje.
Ačkoliv sportovní fanoušky letos vytěžuje fotbalové mistrovství světa v Rusku, Tour de France převezme otěže pevně do rukou jako vždy po tři červencové týdny. Letošní závod je poznamenaný rozruchem kolem Chrise Frooma a jeho startu, který nebyl až do posledních dnů jistý. V pondělí, pět dní před startem ho nakonec UCI očistila, ale skvrna na tváři cyklistického sportu je opět o něco větší. Bohužel i to je cyklistika v roce 2018 a její fanoušek se musí vybavit růžovými brýlemi, aby mohl nerušeně sledovat pouze samotné dění na silnicích v epických krajinách krásné Francie. Snad se letos nedočkáme dalších kontroverzních okamžiků a závod proběhne v duchu fair play.
Trasa závodu
Letošní trasa je při bližším pohledu docela záludná. Letos se jede kolem Francie po směru hodinových ručiček, startuje se v regionu Vendé a konec je tradičně na Elysejských polích. První týden je po rovinách severu, ve druhém týdnu přijdou Alpy a ve třetím Pyreneje. Po dvou úvodních sprinterských etapách, přijde na řadu těžká týmová časovka na 35 km. Nedávné TTT na Dauphiné a Suisse ukázaly velké rozdíly mezi týmy, a tato časovka je ještě náročnější. Někteří jezdci na pořadí ztratí minutu i více. Pátá “bretaňská” etapa je docela klasikářská s množstvím krátkých stoupání. V šesté pak určitě uvidíme souboj klasikářů na Mur de Bretagne. Na závěr týdne přijde neděle v pekle, tedy více než dvacet km z celkových 150 po kostkách používaných na závodě Paříž – Roubaix. Proto množství týmů bere specialisty na tento povrch. Takto těžká etapa s tolika kostkovými úseky se ještě na Tour nejela. A ještě dodám, že některé z etap v prvním týdnu mohou být ovlivněny větrem vanoucím od Atlantiku a vytvořením echelonů.
9. etapa s 15 těžkými sektory na kostkách (letour.fr)
Hned po volném dni, přichází nálož tří těžkých etap v Alpách. Už v té desáté určitě někdo zaplatí, jak to po volném dni vždy bývá. Jedenáctá etapa končí prvním větším kopcem a také má jen 108,5 km, takže je možné očekávat urputné závodění od kilometru 0. 12. etapa je nabitá třemi alpskými velikány, Madeleine, Col de la Croix de Fer a končí na ikoně Alpe D’Huez. Celkem přes 70 km do kopců. Není úplně jasné, která etapa je letos královská, ale blíží se jí právě ta dvanáctka. Víkendové etapy jsou pak záludné, hlavně nedělní do Carcassone možná nebude jen nabídka pro únik.
12. etapa není dlouhá, zato je pořád do kopce a z kopce (letour.fr)
Hned po druhém volném dni přijde opět nálož horských etap. Šestnáctá je delší, sedmnáctá naopak představuje experiment a možná i extrém se svými jen 65 km. Není v ní ani metr roviny a je těžké předpovídat jak bude její průběh vypadat. V posledním týdnu jsou etapy v horách celkem tři a o konečném pořadí ještě rozhodne sobotní 31 km dlouhá časovka s krátkým ostrým kopcem v závěru.
17. etapa má jen 65 km! (letour.fr)
Favorité a jejich týmy
Tour je jako vždy výborně obsazená těmi nejlepšími závodníky. Jelikož Chris Froome jel Giro, jeho rivalové zavětřili možnost po jeho tříletém kralování konečně opět vyhrát Tour. Ale Froome jim nic nedá zadarmo, a dokonce do party rivalů přitáhl z Gira i Toma Dumoulina, kterému by trasa závodu měla také vyhovovat. Středně dlouhá časovka a docela dlouhá TTT je pro ně a jejich týmy lákadlem, jež si nedokážou odříci. Za poslední roky pokusy o double Giro/Tour skončily nejlépe 5. místem Contadora v roce 2015. Pokud by ale někdo mohl dokázat double vyhrát, pak je to právě nejlepší závodník třítýdenních závodů posledních let.
Chris Froome při svém úniku na Finestre (cyclingnews.com)
Nelze říci, že by byl Froome na Giru úplně dominantním závodníkem, resp. měl více slabších dní, ale stačily mu dva vynikající útoky na Zoncolanu a Finestre a tímto závod vyhrál. Dříve býval celé tři týdny konzistentnější, je tedy možné že dokázal nějakou část formy pošetřit ještě na Tour a dokáže vyhrát 4. Grand Tour v řadě. Každopádně na Tour se budou ztráty v prvních dvou týdnech těžko dohánět v tom třetím, takže musí být s týmem více obezřetný.
Pak je tu samozřejmě jeho kauza s překročením limitu salbutamolu z loňské Vuelty, která neměla být do startu dořešena.
Šéf UCI Lappartient tvrdil, že rozhodnutí komise o jeho vině či nevině pravděpodobně nepřijde před Tour a Froome se tak postaví na start. Jisté je, že Francouzi Frooma nebudou vřele vítat, naopak můžeme očekávat další převleky v podobě inhalátorů či polévání močí.
“Jezevec” Bernard Hinault Froomovi nedávno spílal v médiích, a nejen pro to že má tento bývalý závodník ve Francii a na Tour stále velký vliv a popularitu, řada fanoušků s ním souhlasí. Bohužel u francouzů je objektivita většinou trochu zastřená touhou po vítězství jejich závodníka, takže by se jim velmi hodilo kdyby Froome řekl že raději zůstává doma. Každopádně tlak francouzských médií i fanoušků Frooma může rozhodit. ASO zaslalo před pár hodinami Sky ostrý dopis, ve kterém žádá aby se Froome na start nepostavil a cituje v něm svá interní pravidla. Mohlo by prý nakonec dojít k tomu, že celá stáj bude ze závodu vyškrtnuta. Celé to měl ještě v tomto týdnu projednávat francouzský olympijský výbor a UCI. Je možné, že tento humbuk ASO dělá jen pro to aby si opět upevnila své výhradní postavení v rámci sportu, každopádně je pochopitelné že nechtějí aby Froome jel nebo dokonce vyhrál, načež by byl později z výsledků vyškrtnut. Každopádně dnes nastala protiakce UCI, která je s ASO dlouhodobě na nože a Frooma v této kauze očistilo.
Vicenzo Nibali ví kdy zaútočit – letošní San Remo (cyclingnews.com)
Závody v mezidobí po Giru ukázaly, že většina závodníků co směřují svoji formu k Tour je na tom velmi dobře. Snad jen Vicenzo Nibali po vítězství na San Remu bere závody jako přípravu bez výraznějších výsledků. Ale tato uspávací strategie se mnohokrát Italovi už vyplatila a žralok bude určitě kousat. Má k dispozici slušnou podporu do hor, ale možná v týmové časovce bude jeho ztráta větší. Richie Porte je pasován na největšího favorita závodu po Froomovi. Vloni musel odstoupit po těžkém pádu, i v roce 2016 byla jeho cesta ke konečnému 5. místu poznamenána problémy. Tour de Suisse vyhrál jakoby jen mimochodem, bez výraznější námahy, obě časovky na Tour mu hrají skvěle do karet. Pokud nebude opět jeho osudem pád, minimálně pódium je již pro něj nachystáno. Nairo Quintana po svém rázném vstupu na scénu v roce 2013 je na nejtěžších závodech obdivuhodně konzistentní, tedy každý rok je na pódiu. Na Tour už byl dvakrát druhý a jednou třetí. Možná Froomova únava mu může otevřít stupínek nejvyšší, ale Nairovi zatím vždy něco málo chybí. Má ale spolu se Sky nejsilnější tým do hor a je jisté od Movistaru čekat útočný závod. Romain Bardet je největší domácí nadějí. Na Tour se v posledních dvou letech umístil vždy na pódiu. V jeho neprospěch letos (jako i jindy) hovoří obě časovky. I když asi bude útočit ve sjezdech, bude rád když se nakonec umístí do 5. místa.
Černí koně
Primož Roglič se každým rokem strmě zlepšuje, letos již vyhrál tři etapáky. Jeho síla v horách a časovce ho předurčuje k velkým úspěchům na Grand Tours. On sám nic nechce uspěchat a na Tour údajně jede jen pro úspěchy v etapách, ale může být i vysoko v pořadí. Jakob Fuglsang zraje jako víno a minulý rok byl v nejlepší formě svého života. Musel však po pádu a dvou zlomeninách odstoupit z 5. místa. Do desítky na Tour a vůbec jakékoliv GT nakoukl jen jednou v roce 2013, jinak bývá poměrně konzistentní na krátkých etapácích. Druhé místo na Švýcarsku ukázalo, že je opět ve velké formě (v podstatě nevyhrál jen díky úvodní zpackané TTT, na kterou si musí Astana dát pozor).
Jakob Fuglsang vítězí ve 4. etapě Romandie (cyclingnews.com)
Vítěz Dauphiné Geraint Thomas je záložním lídrem Sky pokud by Froome odpadl, i když v třítýdenním závodě zatím nikdy nebyl ani v desítce. Dvojka Alejandro Valverde a Mikel Landa,bude krýt záda Quintanovi a je dost pravděpodobné, že vytvoří neustále útočící trojku. Tím že budou všichni vysoko v pořadí by to mohlo být velice zajímavé.Adam Yatesviděl na Giru jak jeho dvojiče Simon vyzrálo v plnohodnotného GC závodníka a bude jistě chtít představení svého bratra alespoň částečně napodobit. Samozřejmě ale bez výpadku v posledním týdnu. Vloni překvapivě druhý Rigo Uran pravděpodobně tento výsledek nezopakuje, ani kdyby byl ve stejně dobré formě, ale alespoň může držet skomírající Cannondale v první desítce. Dan Martin se na Tour postupně lepší, až k loňskému šestému místu. Ale nakouknout do pětky pro něj bude velmi obtížné.
Jisté je že tým Sky bude po té co se umístí na čelních místech v TTT ve třetí etapě opět chtít závod kontrolovat, nicméně nevypočitatelný první týden s kostkami jim to může pěkně zavařit. A také velké množství závodníků jako je Nibali, Bardet, Dan Martin, a další, kteří nečekají a útočí na jakémkoliv typu a sklonu povrchu, může ze závodu udělat skvělou podívanou. Sestava Sky je možná nejsilnější co kdy byla. Resp. je to letos první Tour v éře osmičlenných týmů a asi se ještě více projeví jejich dominance, jelikož její závodníci jsou i velmi univerzální. Vidím tam 7 vynikajících časovkářů, 5 skvělých vrchařů a 4 závodníky kteří Froomovi pomůžou na kostkách. Pokud budou všichni ve výborné formě (nejsem si jistý Poelsem po Giru) budou to mít jejich soupeři opět velmi těžké. O sestavě Movistaru jsem již mluvil, ti jediní by snad mohli Sky v horách početně konkurovat. BMC pomůže Portemu velmi v časovce, v horách bude mít k ruce jen Carusa a Van Garderena. Týmy Nibaliho a Bardeta, Bahrain resp. AG2R budou mít v TTT, ve větrných oblastech a na kostkách jistě problémy. V horách mají oba podporu dobrou. Quickstep je postaven hlavně pro Gaviriu, ale Alaphillippe a Jungels budou útočit na etapy. U Jungelse se letos trochu zastavil progres v etapácích (i když vítězství na Liége je pro to více než slušná náhrada), nicméně desítku při shodě okolností atakovat může. Soupisky všech týmů lze vidět například zde.
Bílý trikot
V soutěži o nejlepšího závodníka do 25 let budou vidět zejména francouzi David Gaudu, Guillaume Martin a Pierre Latour. Na Marca Solera zbyde v nabité sestavě Movistaru pozice pomocníka a učně, ale i vytáhlý španěl může překvapit v pořadí. Nejvíce zvědaví jsou všichni na kolumbijskou senzaci Egana Bernala, pokud pojede*. Je mu stále teprve 21 let, ale jeho talent je obrovský a do World Tour vlétl po hlavě. Mnozí, např. jeho bývalý trenér Gianni Savio z Androni, říkají ale že jeho zařazení do sestavy Sky je ještě moc uspěchané, a může tak mladého jezdce psychicky i fyzicky odrovnat. Nikdo neví zda může vydržet tři týdny v plném nasazení. Aby jel pouze na etapy mě nehraje zase s filozofií Sky soustředit se pouze na celkovou výhru. Spíše tedy bude stejně jako Soler pomocníkem Frooma.
Egan Bernal suverénně ovládl Tour of California (cyclingnews.com)
Sprinteři
U rychlých mužů nastává poměrně zajímavá situace. Tradiční trio Mark Cavendish, André Greipel a Marcel Kittel se v tomto roce nijak zvlášť často neprosadilo. Dohromady mají na kontě pouze 11 vítězství ze spíše menších závodů (z toho Cavendish jen 1!). Ani Alexander Kristoff nevypadá v nejlepší formě, a navíc teplé počasí ve Francii mu nikdy nesvědčilo. Je tak možné, že nastane střídání generací. Ačkoliv nestartuje Caleb Ewan, ani Elia Viviani, jsou zde talentovaní Dylan Groenewegen a Fernando Gaviria, kteří se mohou přihlásit o opuštěný sprinterský trůn, resp. vyhrát pár etap. A pak je tu samozřejmě Peter Sagan, který může klidně vyhrát tři i více etap. Na Tour se často stává že sprinter, který vyhraje první etapu, pak získané sebevědomí přetvoří v zisk mnoha etap dalších. Letos to na nějakou dominanci jednoho závodníka nevidím, spíše to budou chaotické koncovky a o vítězství se podělí více závodníků. Možná mezi nimi budou i domácí Arnaud Démare a Nacer Bouhanni, Michael Matthews, nebo v nějaké těžší etapě Daryl lmpey či Sony Colbrelli. Quickstep má na ploché etapy nejsilnější tým, DeClercq, Terpstra, Lampaert a Gilbert nedají únikům žádnou šanci.
Peter Sagan si z Mistrovství ČR a SR udělal vlastní závod (sport.idnes.cz)
Soukromé tipy:**
pódium: 1. Richie Porte 2. Chris Froome 3. Vicenzo Nibali
Egan Bernal vyhraje bílý trikot
Peter Sagan vyhraje zelený trikot
Sky vyhraje klasifikaci týmů
Peter Sagan vyhraje 2 a více etap
Jakob Fuglsang bude do 10. místa, stejně jako Nibali, Quintana, A. Yates
Richie Porte bude celkově do 3. místa
Mark Cavendish nevyhraje ani jednu etapu
André Greipel nevyhraje ani jednu etapu
Fernando Gaviria vyhraje 1 nebo více etap
Dylan Groenewegen vyhraje 1 nebo více etap
Alejandro Valverde vyhraje aspoň 1 etapu
Primož Roglič vyhraje aspoň 1 etapu
Egan Bernal vyhraje aspoň 1 etapu
* v době uzávěrky článku nebyla známa ještě sestava Sky
** autor nenese žádné následky pokud se prognóza nevyplní 🙂
Máme za sebou první Grand Tour tohoto roku. Zkusím napsat pár poznámek a komentářů o tom jak jsem ji vnímal a k tomu co se odehrálo.
Giro bylo jako vždy velmi zajímavé, nepředvídatelné, s jedním velkým zvratem na konci jako vystřiženým z hollywoodského trháku (např. Šestý smysl). Za posledních několik let se něco podobného stalo snad jen před dvěma lety kdy Nibali v posledních dnech Gira převrátil pořadí naruby, i když hlavně díky tomu že Kruiswijk spadl. I na Vueltě se občas podobná zápletka objeví (Contador 2012 nebo souboj Dumoulin Aru před třemi lety), ale třeba na Tour která je více svázaná si takové drama v novodobé éře nepamatuju.
Hlavní momenty Gira
Už úvodní časovka v Jeruzalémě naznačila že Giro bude velmi zajímavé. Rohan Dennis dlouho seděl v budce pro vedoucího závodníka, až mu nakonec sebral prvenství obhájce Tom Dumoulin. Časovka nebyla nakonec tak jednoduchá jak to vypadalo na papíře, a hodně vyhovovala vrchařům. V následujících dvou etapách v Izraeli jasně ukázal Elia Viviani kdo bude králem letošních sprintů. Ve čtvrté etapě na Sicílii splnil úlohu favorita v klasikářském dojezdu Tim Wellens. V páté podobné etapě s trochu lehčím dojezdem pak zvítězil Enrico Bataglin a Giro se dostávalo do obrátek. V prvním horském dojezdu na Etnu se výborně ukázali závodníci Mitcheltonu. Esteban Chaves se dostal překvapivě do velkého úniku a zvítězil. V závěru etapy se k němu ještě z malé skupiny favoritů dotáhl Simon Yates a projeli cílem společně. Chris Froome nevypadal v této etapě vůbec dobře, ale nakonec ztratil čas pouze na Yatese. V dalším stoupání se pak předvedl talentovaný Ekvádorec Richard Carapaz. V závěrečné etapě prvního těžkého týdne na apeninský velikán Grand Sasso zvítězil Simon Yates. Zde Froome ztratil dokonce více než minutu a s jeho ambicemi to nevypadalo vůbec dobře.
Takto vypadalo pořadí po prvním týdnu:
1 YATES, Simon (MITCHELTON – SCOTT) 37:37:15 2 CHAVES RUBIO, Jhoan Esteban (MITCHELTON – SCOTT) + 32 3 DUMOULIN, Tom (SUNWEB) + 38 4 PINOT, Thibaut (GROUPAMA – FDJ) + 45 5 POZZOVIVO, Domenico (BAHRAIN – MERIDA) + 57 6 CARAPAZ, Richard (MOVISTAR) + 1:20 7 BENNETT, George (LOTTO NL – JUMBO) + 1:33 8 DENNIS, Rohan (BMC RACING) + 2:05 9 BILBAO LOPEZ DE ARMENTIA, Pello (ASTANA) 10 WOODS, Michael (EF EDUCATION FIRST – DRAPAC) + 2:25 11 FROOME, Chris (SKY) + 2:27
Rozdíly sice nebyly až tak dramatické (zvláště při pohledu na konečné pořadí), ale spíše styl jízdy závodníků jako je Yates, Chaves a oproti tomu Froomův, v této fázi závodu byl více než vypovídající.
Prvním zásekem do brnění Mitcheltonu bylo odpadnutí Chavese hned v prvním kopci po volném dnu. Direktoři zmiňovali alergie, možným problémem u Chavese je také jeho křehká fyzická povaha, jelikož dříve prošel vleklým zraněním, nebo prostě nevyladil formu na tři týdny těžkého závodu. Až do konce závodu už nenašel sílu k výraznému výsledku v etapě, dokonce ani v horských dojezdech nebyl vidět po boku Simona Yatese. Etapu vyhrál Matej Mohorič, ze kterého se stává specialista na tyto etapy z úniku. V 11. etapě která končila krátkým ostrým kopcem zvítězil opět Simon Yates a pevně tak svíral otěže závodu. Froome ztratil dalších 40 sekund. Následující sprinterské etapy si rozdělili Sam Bennett a Viviani. Na mýtickém Zoncolanu se poprvé ukázal znovuzrozený Chris Froome, odrazil závěrečný nápor Simona Yatese a potvrdil že od souboje s Cobem na Angliru mu tyto prudké dlouhé kopce svědčí. Ovšem hned následující den se v etapě do Sappady role převrátily. Simon Yates zaútočil již na předposledním kopci a dojel do cíle 41 sekund před prvním pronásledovatelem. Froome na něj ztratil dokonce 1:32.
Pořadí po druhém týdnu:
1 YATES, Simon (MITCHELTON – SCOTT) 65:57:37 2 DUMOULIN, Tom (SUNWEB) + 2:11 3 POZZOVIVO, Domenico (BAHRAIN – MERIDA) + 2:28 4 PINOT, Thibaut (GROUPAMA – FDJ) + 2:37 5 LOPEZ MORENO, Miguel Angel (ASTANA) + 4:27 6 CARAPAZ, Richard (MOVISTAR) + 4:47 7 FROOME, Chris (SKY) + 4:52 8 BENNETT, George (LOTTO NL – JUMBO) + 5:34 9 BILBAO LOPEZ DE ARMENTIA, Pello (ASTANA) + 5:59 10 KONRAD, Patrick (BORA – HANSGROHE) + 6:13
Časovku po dni volna vyhrál Rohan Dennis, Dumoulin ani Froome neztratili mnoho. Simon Yates zajel velmi slušně a z růžového trikotu nebyl vysvléknut. Nicméně později sám uváděl že toto čtyřiceti minutové úsilí bylo klíčové k výpadkům v regeneraci v dalších etapách a přispělo k jeho zlomení. Poté slavil ve dvou etapách úspěch Quickstep s Vivianim a Maxem Schachmanem na Prato Nevoso. Již zde Simon Yates ztratil pár sekund na Dumoulina a v tomto poměrně nenáročném kopci to povzbudilo jeho soupeře. Poprvé se v horách objevila u Yatese slabost a žraloci ucítili ve vodě krev. A v následující etapě to přišlo. Sky říkalo, že připravuje velký plán, bylo to samozřejmě i součástí psychologických hrátek před královskou etapou, ale určitě to nalomilo nejednu unavenou mysl. Na prvním kopci se nepodařilo vytvořit dostatečně velký únik a až pod úpatí Colle delle Finestre se jelo pekelné tempo, únik měl jen minutu na peloton. Stoupání má 18 km a již v úvodní čtvrtině se podařilo Sky orvat peloton jak samicu, hlavně Simon Yates začal výrazně ztrácet. V půlce kopce ještě před šotolinou pak už z tak zběsilého tempa nastoupil Chris Froome a svou typickou kadencí se vzdálil Dumoulinovi a ostatním pronásledovatelům. Na vrcholu Finestre měl asi 40 sekund na malou skupinku vedenou Dumoulinem, a svůj náskok navyšoval i ve sjezdu. Byly před ním ještě dvě stoupání do Sestriere a Jafferau a i díky tomu že stíhat ho v malé skupince musel hlavně Tom Dumoulin dojel o více než 3 minuty před nimi a převlékl se do růžového. V následující etapě už si vítězství pohlídal i díky pomoci Astany a navzdory dvěma pokusům Toma Dumoulina o útok. Do té doby na pódiu jedoucí Thibaut Pinot v této etapě těžce zaplatil za předchozí úsilí a vypadl z pořadí. Giro je prostě kruté. Kruté a krásné. V poslední etapě v kulisách římských monumentů našel nejvíce sil v nohách Sam Bennett.
Konečné pořadí:
1 FROOME, Chris (SKY) 86:11:50 2 DUMOULIN, Tom (SUNWEB) + 46 3 LOPEZ MORENO, Miguel Angel (ASTANA) + 4:57 4 CARAPAZ, Richard (MOVISTAR) + 5:44 5 POZZOVIVO, Domenico (BAHRAIN – MERIDA) + 8:03 6 BILBAO LOPEZ DE ARMENTIA, Pello (ASTANA) + 11:50 7 KONRAD, Patrick (BORA – HANSGROHE) + 13:01 8 BENNETT, George (LOTTO NL – JUMBO) + 13:17 9 OOMEN, Sam (SUNWEB) + 14:18 10 FORMOLO, Davide (BORA – HANSGROHE) + 15:16
Chris Froome si zaslouží samostatný odstavec….
Spadl ještě před časovkou, kterou jel pak docela opatrně. V úvodních etapách byl nevyrovnaný, ztrácel v krátkých kopcích na koncích etap. Až na Zoncolanu se probral a zvítězil, ale i v následující etapě zaplatil za své úsilí a opět ztratil na Yatese o hodně víc než v předchozí etapě získal. Stále nad ním visí salbutamolový přízrak a je velmi nejisté zda se objeví na Tour (otázka je jestli po třech GT za sebou mu to vůbec tělo dovolí i když sám na Tour chce). Až v předposlední možné etapě si připravil útok jako z dílny Coppiho či Pantaniho (i když někteří spíše zmiňují Landise zejména v souvislosti s nepovolenými látkami). Jeho tým, který do té doby jakoby jen trénoval mu připravil dokonalou pozici a na Colle delle Finestre naprosto zničili celý peloton, zlomili do té doby suverénního Yatese. Další závodníci dojeli s velkými ztrátami nebo zaplatili další den. Osmdesáti kilometrový útok jediného osamoceného muže v horském terénu je opravdu něco co vejde do historie cyklistiky a kdo měl možnost to vidět si to bude dlouho pamatovat. Je vidět, že z Frooma se stal naprosto výjimečný a komplexní závodník, u něhož je nejdůležitější ta zkušenost s výhrou Grand Tour. Prostě ví jak na to, podařilo se to jednou, dvakrát, třikrát, podaří se to znovu. Dříve se opíral o časovku a o jeden zdrcující nástup v horách. Nyní je i vynikající sjezdař, a poprvé předvedl tak dlouhý sólo únik. Nutno dodat že to bylo přesně to co stačilo, jiným způsobem by Dumoulina neporazil. V jisté nadsázce se dá říci, že mu v podstatě stačil jeden vynikající výkon v jedné etapě, který následně potvrdil tím že v další etapě nic neztratil. Dumoulin předváděl sice skvělé časovky a v horských dojezdech vždy dojížděl na předních pozicích, ale bez toho že by některý den dokázal výrazně odskočit. Froomovi opět sice k vítězství pomohl skvělý tým kolem něj, ale těch 80 km si musel ujet sám. To že za to nezaplatil v následující etapě může asi jeho skvělá regenerace zvláště v těchto koncích těžkého závodu.
V moderní éře cyklistiky se tak stal prvním člověkem, kterému se povedlo vyhrát 3 GT za sebou (dříve jen Mercx a Hinault).
Na druhou stranu lze říct, že Froome neměl na Giru vůbec startovat, než se vyřeší aféra z Vuelty 2018. Takto se jedná o výsledek, který stejně jako mnoho jiných může být vymazán z historických tabulek.
…stejně jako Tom Dumoulin
Čekalo se na to v jaké přijede formě po celkem nevýrazném jaru, ale Tom od úvodní časovky ukázal, že je v něm síla se kterou se bude muset v následujících letech počítat. V přímém souboji s nejlepším závodníkem na Grand Tours posledních let sice prohrál, ale jen o 46 sekund a jeho zarputilost a vytrvalost i v těch nejprudších horských dojezdech je obdivuhodná. Sice není schopen reagovat na prudké nástupy, ale vytrvalým tempem si vše dojede a někdy i nastupující horské blechy odpáře. Je ideálním závodníkem pro Tour, na které ještě vlastně v nejlepší formě nestartoval, zejména pokud bude na programu delší časovka.
…a také Simon Yates
Po dva a půl týdne si počínal naprosto suverénně a vládl Giru. Čtyřmi odvážnými útoky v závěrech etap si postupně navýšil své vedení a zdál se neohrožen ve vedení. Novináři i veřejnost na jeho styl závodění pěli ódy. Zdá se mi až trochu zvláštní, že jeho forma spadla z naprosté špičky až někam k bodu mrazu, že nebyl ty poslední dvě etapy schopen dojet trochu slušně a alespoň uhájit místo v desítce. Možná se ještě dovíme co za tím bylo, snad nemoc, nebo prostě nebyl jeho organismus dobře vyladěn na poslední týden a tělo řeklo “už dost”. Orica tak musí nadále doufat, že jeden z bratrů Yatesů nebo Chaves nakonec tu první příčku urve. Tady tomu bylo blízko i když přeci jen strašně daleko.
Naši závodníci bohužel zapadli do průměru Gira. Roman Kreuziger si z Arden přivezl dobrou formu, kterou potvrdil šestým místem ve čtvrté etapě (mohlo to být i lepší pokud by najížděl do kopce v lepší pozici), ale pak už pomáhal svému lídrovi spíše na začátcích kopců. Na to aby vydržel do závěrů neměl natrénováno resp. se to u něj neslučovalo s přípravou na Ardeny. Zdeněk Štybar zkoušel několik útoků v závěrech etap ale výraznějšího umístění se nedočkal. Může se radovat aspoň ze čtyř vítězství Vivianiho, kterému dobře rozjížděl spurty. Honza Hirt zůstal za očekáváním, v horských dojezdech nejezdil v popředí a nepovedl se mu ani výsledek z úniku. Spíše pracoval pro své lídry, ale v závěrech stoupání odpadal.
Známkování jednotlivých týmů:
Team Sky – 1
Jasná 1 vzhledem ke všemu již výše řečenému. Opět se ukázala na konci Gira jejich skvělá připravenost. Čtyři závodníci by klidně v jiném týmu mohli jet Giro na sebe, hlavně Woutu Poelsovi by měl Chris Froom postavit pomník za jeho loajalitu a pomoc v závěrečné fázi už několikáté GT. Sky vyhrálo i týmovou klasifikaci.
Quick Step – 1-
Elia Viviani vyhrál celkem 4 etapy a získal trikot pro vítěze bodovací soutěže. Další etapu vyhrál ještě mladý talent Max Schachmann, takže pro belgickou sestavu tradičně úspěšná Grand Tour. Minus je za poslední etapu v Římě.
Bora Hansgrohe – 1-
Sam Bennett byl Vivianimu velmi zdatným soupeřem a nedal mu nic zadarmo. 3 vítězství jsou maximum čeho mohl dosáhnout, možná i díky převaze sprinterského vlaku Quickstepu je to trochu nadplán. Ostatní sprinteři tak na Giru ostrouhali a 7 etap si rozdělili právě tito dva. Navíc mladíci Davide Formolo a Patrick Kondrad potvrdili své Grand Tours ambice a skončili oba v desítce.
Mitchelton-Scott – 2
Sympatická stáj z Austrálie sice vyhrála díky svým vrchařům pět etap, ale zůstane v nich hořký pocit z neúspěchu v GC. Vždyť v jednu chvíli to vypadalo tak růžově (:-)). Simon Yates vozil od 6. až do 19. etapy růžový dres a dominoval závodu, a Esteban Chavés se jevil také velmi dobře. Ale jeden špatný den u Chavése a úbytek formy Yatese ve třetím týdnu znamenají že si tento tým bude muset na další úspěch ještě počkat. Alespoň Jack Haig ukázal velký potenciál v horách.
Astana Pro Team – 2
Sice nezvítězili v žádné etapě, ale nakonec si odvážejí úspěch v podobě 3. a 6. místa. U Miguela Lopeze se čekalo, že bude vysoko i když byl spíše nenápadný a ke konci raději jen bránil bílý dres před Carapazem. To Pello Bilbao dosáhl životního výsledku. I když je mu už 28 a vždy platil za talent, podařilo se mu až nyní prosadit se takto vysoko.
Movistar – 2
Movistar jel na Giro se sestavou bez hvězd, ale nakonec bojovali s Richardem Carapzem o bílý trikot a i když si ho Lopez pohlídal je 4. místo skvělý úspěch pro talentovaného Ekvádorského vrchaře. Navíc vyhraná etapa. Carlos Betancur ukázal, že v něm stále dříme někdejší talent.
Sunweb – 2
Tom Dumoulin přijel ve skvělé formě a i přes všechnu snahu to na vítězství nebylo. V horách jel spíše defenzivně, ale to je jeho styl. Navíc i pořád se zlepšující Sam Oomen proklouzl do desítky.
Androni Giacatolli – Sidermec – 3
Zástupci domácí stáje chodili hlavně do úniků, Davide Ballerini získal dvě prventství v soutěži průběžných sprintů a combativity. Manuel Belletti nebyl ve sprintech moc vidět, nejlépe skončil pátý.
Lotto Fix All – 3
Lotto vyhrálo díky Wellensovi jednu etapu a velice dobře si vedl také v úvodní etapě Victor Campenaerts. Adam Hansen odjel svoji 20. GT v řadě na solidním 60. místě. Jens Debuscherre byl daleko od úspěchu ve sprintu. Na víc to v téhle sestavě být nemohlo.
Bahrain-Merida – 3
Sice urvali jedno vítězství díky Mohoričovi, ale zklamáním bylo vypadnutí Domenica Pozzoviva z boje o titul nebo alespoň pódium. I když 5. místo je pro něj vyrovnáním nejlepšího umístění, vypadal na víc.
AG2R – 3-
Můj oblíbenec Alexandre Geniez se téměř protlačil až do desítky. Pouze Nico Denz a jeho druhé místo v etapě stojí za zmínku.
Lotto Jumbo – 3-
V druhém Lottu si vedl solidně Bataglin a vyhrál 5. etapu. V únicích mě zaujal Koen Bouwman. Robert Gesink je svým někdejším stínem, ale to je po jeho zdravotních lapáliích docela pochopitelné.
Bardiani CSF – 3-
Giulio Ciccone předváděl v horách odvážné kousky, ale k vítězství v etapě bylo daleko. Byl druhý v klasifikaci vrchařů, kterou na začátku vedl jeho kolega Barbin.
BMC Racing – 4
BMC se pokoušelo přetvořit Rohana Denise z časovkáře na GT závodníka a ne úplně se to podařilo. Každopádně toto Giro pro to nebylo zrovna nejvhodnější. V časovkách vynikající, dokonce vezl chvíli i růžováka. Ale v horách na nejlepší zatím nemá. Ostatní z týmu docela neviditelní.
Groupama – FDJ – 4
Dlouho to vypadalo na úspěch pro Pinota v podobě pódia, ale sny se zhroutily v předposlední etapě. Sébastien Reichenbach se opět zapsal jako jeden z nejlepších horských domestiků, ale tady sázka na jednu kartu nakonec nevyšla.
Dimension Data – 4
Zklamáním byl výkon Louise Meintjese, který se nepotkal s formou a vzdal. V překvapení naopak pokračoval objev Ben O’Connor, který se držel na hraně desítky. Bohužel při sjezdu ze Sestriére spadl a zlomil si klíční kost.
EF Education First – Drapac – 4
Michael Woods dlouho figuroval v popředí, ve čtvrté etapě téměř zvítězil. Ale v závěru couval v pořadí až z toho bylo 19. místo v GC. Sacha Modolo byl ve sprintu nejlépe druhý. Vrchaři Dombrowski a Carthy nepředvedli až na pár účastí v únicích nic převratného.
Katusha Alpecin – 4
V Katushi překvapil José Gonçalves umístěním v úvodní časovce a nakonec i 14. místem v GC. Tony Martin už není v časovkách to co býval, takže v té delší bral jen druhé místo.
Israel Cycling Academy – 4-
Pouze veterán Ruben Plaza předvedl v jedné z etap velmi sympatický výkon a dojel si pro druhé místo. Ke konci Gira byl v únicích aktivní i Kirsts Neilands, ale jinak tato nová stáj ničím nepřekvapila. Ben Hermans nepředvedl nic.
UAR Team Emirates – 4-
Všechny karty měli vyložený na Fabia Arua, ale když ten odpadl a posléze odstoupil už bylo pozdě znovu míchat balíček. Zpočátku byl velmi aktivní Valerio Conti.
WILIER TRIESTINA – SELLE ITALIA – 5
Po odstoupení sprintera Jakuba Mareczka už se na víc než pár účastí v úniku nezmohli. Celkově velmi slabé vystoupení italských prokontinentálních týmů.
Trek – Segafreddo – 5
Dost žalostný výkon Treku. Jakoby v tom závodě ani nebyli.
V Itálii dělají s vášní skoro vše, od politiky, přes fotbal, italskou kuchyni, design, umění. Někdy se nám to může zdát jako vyprázdněný pojem, fráze a klišé, ale pokud tu vášeň někomu věřit, tak Italové jsou první v pořadí. A o cyklistice to platí obzvláště. Giro bude zase třítýdenní oslavou tohoto sportu, plnou růžové barvy v kulisách krásných italských měst a horských velikánů. Letos se organizátoři rozhodli opět pro export závodu, a to až do Izraele. Poté se závod přesune od Sicílie směrem k severu Itálie a končit se bude v Římě ve smyslu křesťanské symboliky a historického spojení věčného města s Jeruzalémem. A také je zde ještě spojující prvek Gina Bartaliho, vyznamenaného titulem spravedlivý mezi národy za svou činnost v proti-fašistickém odboji a pomocí židovské rodině jež ukrýval ve svém sklepě.
Gino Bartali – cyklista a hrdina (https://www.rollingstone.it)
Trasa
Tím, že se začíná v Izraeli a končí v Římě, se Giro vrátilo ke svému často cyklisty a týmy kritizovanému nešvaru, tj. dlouhým transferům. Přelety jsou dva, no a pak ještě několik poměrně dlouhých přesunů mezi etapami.
Organizátoři také tentokrát vynechali nejvyšší horské velikány jako Stelvio nebo Gavia, zřejmě z obavy zkrácených etap kvůli počasí. Etapy jsou rozděleny na dvě individuální časovky, 7 etap pro sprintery, 6 středně těžkých a 6 těžkých etap. I když profily u Gira bývají někdy zrádnější než je z papíru, tedy obrázku profilu zřejmé. A samozřejmě bude také záviset na samotných závodnících jak si kterou etapu udělají náročnou.
Expozice
Krátká, lehce zvlněná časovka v Jeruzalémě a následující dvě ploché etapy budou mít pravděpodobně pouze vliv na úvodní rozřazení závodníků, i když závodění v pro peloton netypické zemi může mít vliv na pády způsobené nervozitou v balíku.
Po přesunu do Itálie se začíná v úterý na Sicílii a hned je na programu poměrně těžká klasikářská etapa s dojezdem do krátkého prudkého kopce. Ani 5. etapa není úplně lehká, ale v 6. etapě přijde první velký test – výjezd na Etnu. Kopec téměř od moře do 1736 m není sice úplně prudký (většinou pod 7% ve své druhé části), ale celkově má téměř 40 km. Často se stává, že někoho z favoritů první hora závodu překvapí a na Etně se k tomu určitě schyluje. Sedmá etapa je pro sprintery, ale závěr prvního týdne bude patřit opět vrchařům. Osmá etapa končí u klášteru Montevergine di Mercogliano a devátá šplhá na apeninský gigant Gran Sasso až do 2135 m. Víkendové etapy mají 209, resp. 225 km což bude hrát také svou roli. Jak na Etně tak i na Sassu mohou závodníci počítat se silným větrem. Pěkně náročných prvních 9 etap.
4. etapa je zubatá jak pila (www.gazzetta.it)
Zápletka
Po dni volna následuje nejdelší etapa letošního ročníku, tedy 239 km dále směrem na sever Itálie, kterou by teoreticky měly kontrolovat spurterské týmy. Jedenáctá etepa bude jistě plná vzpomínek na Michele Scarponiho, zavítá do Fillotrana, tedy místa kde tragicky zahynul. Závěrečný krátký kopec v Osimu bude opět nachystán pro výbušné klasikáře. Po fotbale a cyklistice jsou třetí italskou sportovní vášní závody na rychlých strojích s motory, takže dvanáctá etapa zavítá do Imoly a i zde by měli vítězit nejrychlejší muži pelotonu. Třináctá etapa je rovněž plochá a předznamenává klid před bouří, kterou bude sobotní výšlap na Zoncolan, obávané a brutální stoupání Karnských Alp. Patnáctá etapa nevypadá na papíře tak náročně a měla by spíše vést k vítězství úniku, ale po útrapách na Zoncolanu v předchozím dni může mít někdo slabší den. Tyto dvě etapy jsou rovněž nejblíže z ČR takže uvidíme opět silnice obsypané českými fanoušky tak jako v minulých ročnících.
Legendární Zoncolan a jeho šílený profil (www.gazzetta.it)
Velké finále
Ve třetím týdnu následuje hned po volném dni časovka na 34 km, která je převážně plochá a bude tak sedět specialistům. Horské blechy zde hodně ztratí a proto bude jistě závod v horách plný útoků. 17. etapa startuje v oblíbeném letovisku Riva u Gardského jezera, ale jinak se jedná o profilově spíše klidnější záležitost. Vyvrcholení závodu nastane v následujících třech etapách. Nejprve je cílem etapy Prato Nevoso, kopec který se postupně čím dál víc zalamuje. Ve dvacáté etapě čeká v půlce Colle delle Finestre, dlouhý a nemilosrdný stoupák s druhou polovinou na štěrkové cestě. Po něm se ještě před závodníky zvedne stoupání do Sestriere a Bardonecchie. Poslední šance na změnu pořadí bude ve dvacáté etapě končící v Cervinii, před kterou jsou ještě dva dlouhé kopce. Nedělní dojezd v Římě po leteckém transferu bude již formalitou a odměnou pro přeživší spurtéry.
19. etapu s Finestre se dá označit za královskou (www.gazzetta.it)
Maglia rosa
Hlavními favority na vítězství jsou obhájce Tom Dumoulin a Chris Froome. Dumoulin je vynikající časovkář, a vloni ho v horách nesetřásli ani Nibali s Quintanou. Letošní přípravu pojal nenápadně, ale patnácté místo na Liége a jeho vlastní slova o skvělé kondici naznačují dobrou pohodu. Nad Froomem jedoucím Giro po dlouhých devíti letech od časů Barloworldu se vznáší přízrak dopingového skandálu TUE, který se táhne od konce minulého roku. Froome navenek nenechává nic na sobě znát, ale v hlavě mu určitě hryže pocit nejistoty nad vývojem celé kauzy a nad budoucností svého závodění. Současně však bude chtít dokázat svoji nadvládu na pelotonem. I když jsou tifosi mnohdy k dopingu tolerantní, Frooma určitě vítat s otevřenou náručí nebudou. Ne že by snad na něj měli jako ve Francii lít moč, ale i informace, že jeho účast na Giru je výsledkem tučného finančního bonusu mu mnoho příznivců na trati rozhodně nepřidá. A jelikož se Sky se na Giru nikdy moc nedařilo je tento jinak jasný favorit třítýdenních podniků v nelehké pozici.
Chris Froome byl v roce 2009 ještě v dresu Barloworldu blízko k vítězství v etapě, vyhrál Simon Gerrans, Froome dojel šestý (www.bikeraceinfo.com)
Miguel Angel Lopez je jako předurčený pro ostrá stoupání italských hor. Bude navíc lídrem v silné Astaně. Stále je velmi mladý a chybí mu lepší výkonnost v časovce, nicméně v horách by mohl kralovat.
Thibaut Pinot ukázal dobrou formu na Trentinu, chuť útočit mu nechybí i když jeho sjezdy jsou stále jeho achillovou patou. Oproti ostatním vrchařům, kromě Frooma a Dumoulina, má ale lepší časovku a může si tak dělat zálusk na pódium.
Maličký Domenico Pozzovivo se na Giro dokáže vždy dobře nachystat a letos to platí opět. Trentino i Liége pro něj dopadly skvěle. A tým z Bahrainu sice bude podporovat Nibaliho na Tour, ale Pozzovivo může i tak pomýšlet na vyrovnání svého nejlepšího umístění v první pětce.
I když se Fabio Aru na Trentinu nejevil tak dobře jak výše jmenovaní, může to pro něj znamenat pomalejší nástup formy s cílením na poslední týden Gira. UAE je ovšem citelně slabší tým než vloni Astana a zdá se, že Aru zatím tímto svým vydupaným přestupem trochu ztratil.
Simon Yates zaznamenal v jarních závodech velmi dobré výsledky a na Giro je dobře připraven. Johan Esteban Chaves na jaře několik závodů nedokončil a jeho forma je mi trochu záhadou, nicméně někdo kdo skončil na Giru druhý nemůže být podceňován.
Další závodníci patří spíše mezi černé koně. Kanaďan Michael Woods by chtěl navázat na loňský úspěch na Vueltě a také na vítězství Rydera Hesjedala na Giru v roce 2012, ale sám naznačil že půjde hlavně po etapách. Novozélaňďan v barvách Lotta George Bennett už měl rozjeto několik slibných Grand Tour, ale vždy ho brzdily pády či nemoce. Letos by to mohlo vyjít, i když má už poměrně mnoho (28) závodních dní odjeto. Louis Meintjes je letos po návratu svého původního týmu poměrně neviditelný, spíše věřím někomu z dvojice Bory Davide Formolo,Patrick Konrad že budou vidět v popředí.
Maglia bianca
Na Giro se chystá množství talentovaných mladých vrchařů. Miguel Angel Lopez bude velmi pravděpodobně nejlepší z nich, ale jsem zvědav i na výkony mladých závodníků jako jsou Ben O’Connor, Sam Oomen, Giulio Ciccone, Hugh Carthy, Richard Carapaz nebo Jack Haig. Někdo z nich může zažít průlomový závod a skočit do desítky.
Maglia ciclamino
Ciclamino jest italsky brambořík, a jeho fialová barva květů bude letos určena pro dres nejlepšího sprintera. Giro bývá tradičně sprintery opomíjené, ti se soustředí hlavně na Tour, a také množství klasických plochých etap je na Giru pomálu. Největším favoritem na ploché etapy je Elia Viviani, který má za sebou i silný podpůrný tým Quick Stepu a zatím také velmi dobře rozjetou sezónu. Ve Sky nedostal minulý rok vůbec příležitost jet Grand Tour, takže má o motivaci postaráno. Nahánět ho budou určitě další domácí spurtéři, zejména Sacha Modolo, Jakub Mareczko, Niccolo Bonifazio či Manuel Belletti, ale překvapilo by mě pokud by jeden z nich získal více než jednu etapu. prosadit by se mohl také Sam Bennett z Bory, ale letos nemá zatím moc dobrou sezonu.
Týmy
Nejsilnější tým má Astana, vždy se dokázali na Giro skvěle připravit a letos jsou snad ještě lepší. Na Tour of Alps měli v horách dominantní převahu a zde tým doplnili ještě o agresivního Lutsenka a spolehlivého domestika Kangerta.Ve Sky bude hodně záležet na výkonu Wouta Poelse, který Frooma často na Tour v posledním týdnu zachraňoval. Než se rozjede zastoupí ho ve formě jezdící maličký Elissonde a Sergio Henao. David de la Cruz má také zatím dobrou formu, Sky může být nakonec stejně silné jako je pro ně obvyklé na Tour. Tyto dva týmy by měly závod kontrolovat v horách, za nimi zeje poměrně hluboká díra. Sunweb obhájce růžového trikotu Toma Dumoulina není tak silný, spoléhat na formu stárnoucího Ten Dama a trojici mladíků Oomena, Hamiltona a Vervaekeho, může být ošemetné. Ale vloni to Dumoulin zvládl. Řada týmů vysílá na Giro sestavu, kde není lídr určený pro celkové pořadí a půjde jim tak zejména o dílčí etapové úspěchy. Je zde možné zařadit AG2R, Lotto Fix All, Quick Step, Movistar, Katusha, Trek, pravděpodobně i BMC. V případě druhodivizních domácích týmů se bude počítat hlavně agresivita a účast v únicích. Bude zajímavé sledovat jak se poprvé v závodě projeví snížení počtu závodníků z 9 na 8.
České zastoupení
Na Giro jedou Zdeněk Štybar, Jan Hirt a Roman Kreuziger a všichni tři vypadají ve skvělé kondici po vydařeném jaru. Zdeněk Štybar bude mít poměrně hodně prostoru k individuálním výsledkům, hned po Vivianim je asi největší nadějí Quickstepu na etapová vítězství. Jan Hirt je zdá se po přestupu do Astany v dobré pohodě a měl by zůstávat s Lopezem ve velkých kopcích co nejdéle. Je vidět, že nový materiál i kvalitní příprava v jedné z top stájí světového pelotonu ho zase nakopla o něco výše, v pohodě se se všemi dorozumí italsky a jelikož taktika Astany na Trentinu byla velmi útočná, klidně se může stát že může získat i nějakou etapu. Na celkové pořadí Jan nemyslí, ale tohle Giro ho i tak může posunout zase o něco výš v profipeletonu. Roman Kreuziger v Ardenách doslova zářil, a i na předešlých jarních závodech vypadal velmi dobře. Nicméně jeho hlavní práce bude domestikování pro Chavese a Yatese. V Australské stáji jsou ale i v dobré formě jezdící Haig a ve slušné kondici se po zranění vracející Nieve, takže na to Roman nebude sám a není vyloučen ani nějaký individuální úspěch v etapě. I když letos nejsou kopce na Giru tak vysoké, je u něj zřejmě vyloučeno vyšší umístění v pořadí, chybí mu vysokohorské soustředění a příprava směřovaná k výbušnosti na Ardenách zřejmě také není pro Giro ideální. Daniel Turek se bohužel neprosadil v Izraelském týmu pro Giro. Je to škoda, v únicích by ho bylo jistě vidět. Stejně tak Leo König dlouho figuroval v předběžné soupisce, ale jeho vleklé patálie s kolenem mu zabránily startovat. Nicméně i tak budou naši závodníci určitě vidět.
Jan Hirt v útoku na Giro del Trentino (sport.idnes.cz)
Giro bude opět epickým dobrodružstvím s nepředvídatelnými zápletkami a krásnou, uvolněnou atmosférou italských měst a přírody. Přeji Vám hodně zážitků při jeho sledování.
