k moři

aneb obhlídka Rakousko-Uherské monarchie po 103 letech od jejího zániku

Asi každého suchozemce fascinuje moře a pohled na jeho nekončící obzor, vzbuzující představy o dalekých krajinách a dobrodružství. A možná tím více nás, příslušníky národů které jsou obklopeny pouze pevnou zemí, to k moři odjakživa láká. Tak nějak asi vznikla i myšlenka na cestu k naší nejbližší velké louži. Na kole, přímo z domu. 

Nejkratší cestou je ze Zlína/Otrokovic přístav Terst, vzdálený jen asi 630 km.

Druhou zvažovanou možností bylo jet na sever do Štětína, kde je vzdálenost snad ještě o něco menší, ale rozhodla možnost projet více zemí, ačkoliv Polsko je určitě také velice zajímavé a někdy ho chci více prozkoumat. 

Nakonec byla za dílčí cíl cesty zvolena chorvatská Rijeka, hlavně díky tomu, že odsud jezdí vlaky Regiojetu. I když toto se nakonec ukázalo jako lehce problematické a trasa byla lehce změněna. 

Nejprve jsem přemýšlel absolvovat tuto cestu sám, ale poté co jsme si sociální izolace při covidu užili až dost, začal jsem shánět parťáka. Kamarádi mě označili za blázna, i když mi poté fandili, pokusy na cestovatelských fórech se ukázaly plané. Nakonec se alespoň k půlce cesty přihlásila moje sestra Katka, toho času čerstvě po výpovědi z patnáctiletého korporátního jařma.   

Covid si dal naštěstí letní pauzu, po druhé dávce očkování jsme byli již pár dní, takže se mohlo 16. července vyrazit bez výraznějších omezení v tomto směru.

Den 1

Vyrazili jsme ráno z Otrokovic z domu rodičů. Bohužel až po deváté, jelikož jsem ještě musel cosi nutně zařídit. Tím pádem si užíváme hned od dopoledne letní červencové horko, snad až ke 30 stupňům. Ale na kole je příjemně. Katka získá hned pár červených skvrn na svém neopáleném těle. Jedeme na jih po cyklostezce kolem Moravy, Uh. Hradiště, Veselí, hranice překračujeme u Sudoměřic. Jsou zde sice pohraničníci, ale jen nás s rádoby vtipnou hláškou odmávnou. Pěkná jsou slovenská města Skalica a Holíč se starým zámkem. Za Holíčem navštěvujeme v polích kostel svaté Markéty Antiochijské, nicméně u toho probíhá zvláštní rekonstrukce. Původní kamenná stavba je nahozena omítkou a působí to tak nějak moc nově a necitlivě. K večeru se koupeme v Adamovských jazerách, pěkná čistá voda, málo lidí. V bistru u nich dáváme pivo a nějaký smažený nezdravý žvanec (zřejmě jsme přijali filozofii že na kole je možné jíst cokoliv) a stavíme si stany kousek od Moravy a jazer za remízkem. Jediná nepříjemná věc tohoto prvního dne cesty jsou mračna komárů, která se na nás hned vrhnou. Ještě vyplašíme stádečko divočáků, kteří vyběhnou z remízku někam do polí a první den je zdárně za námi.

• 

Den 2  

Katčino spálení naštěstí není nijak dramatické a zdá se, že ji nelimituje. Vracíme se okoupat asi 1,5 km zpět k Adam. jazerám. Celý den je poměrně zataženo a dusno, asi přijde bouřka. Kolem Moravy se jede dobře, otevřená krajina s loukami a lužními lesy bez lidí. Cyklostezka je občas štěrková, ale je to pevné. V Malackách máme pauzu u zámku. Sleduju na radaru bouřku přicházející od severovýchodu. Zdá se nejprve, že bychom jí mohli ujet, ale bouře se na rovině rozmáhá a pěkně nás za jízdy sejme. Je to zrovna v místech kde se není kam ukrýt, nakonec se schováváme u stromu pod plachtu ze stanu. Pak kousek popojedeme, ale při další bouřce už se schováváme na zastávce ve vesnici Plavecký Štvrtok. Později odpoledne se sice už počasí umoudří, ale dál na jihu stále prší. Rozhodujeme se tedy nakonec zakotvit ve městě Stupava, kde zamluvíme ubytování v penzionu. Síly doplníme v restauraci U Samira pizzou a zmrzlinou.   

Den 3

Po dobrém spaní v penzionu se rychle balíme a vyrážíme k Bratislavě. Už od rána je horko, ale máme fajn vítr v zádech, který nás bude provázet po celý den a vlastně až na jih Rakouska další tři dny. K hradu Děvín přijíždíme v 9, je brzy a do hradu je ještě zavřený přístup. Na soutoku Dunaje pozorujeme lodě snažící se tlačit svůj náklad proti mocnému toku. Před Bratislavou nalézáme pěkný podnik inspirovaný knihami Marka Twaina se starými parníčky a mapkou cest Mórice Beňovského a jinými cestovatelskými artefakty. Veletok přejíždíme po cyklostezce na mostě Lafranconi. Za řekou ještě na slovenské straně je spousta cyklistů a nejinak tomu bude i na klidných rakouských cyklostezkách, je totiž neděle tak všichni najíždějí kilometry. Dojedem až Neziderskému jezeru, kde bychom se chtěli okoupat. Ale bohužel jsou zde jen placené plovárny. Krajina je plochá a je znát že zde hodně fouká. Z nízkých rozhleden se dají pozorovat ptáci a vůbec přehlédnout hodně krajiny. V Illmitzu si dáváme radlery v hospodě se slovenským číšníkem. Blíží se velká bouře od severu, úplné černo a apokalypsa. Bušíme tedy do pedálů a s prvníma kapkama naštěstí dojíždíme do Pamhagenu, kde máme první Warmshowers ubytování u Markuse. Fajn mladý borec, který pěstuje bylinky a zeleninu na semínka. Uvědomuji si, že ten adrenalin/strach z bouřky a korigování jízdy dle počasí je jedna z těch dobrých a zajímavých věcí co člověka při pohodlné práci v kanceláři či lockdownu doma nepotká. Je prostě skvělé být “out there”. 

• 

Den 4

Cestou zpět k Neziderskému jezeru jedeme proti severnímu větru. Chceme totiž přejet jezero lodí a docela si tak zkrátit cestu. Je to pěkná dřina, naštěstí je to jen cca 15 km. Po nalodění na loď (všichni tu mají kola) koukáme, že by se nám v jezeře snad ani koupat nechtělo, voda je hodně hnědá. Prohání se zde spousta windsurferů. Trajekt je z Illmitzu do Mörbische, trvá to asi jen 20 minut než přistaneme na druhé straně. Už zase míříme na jih a po chvíli cesty do kopečka mezi vinohrady jsme v Maďarsku. V poledne přijíždíme do Šoproně, kterou si na střídačku prohlížíme pěšky bez kol. Moc pěkné město s historickým centrem. Dáváme si (opět) smažené jídlo (řízky) v restauraci na náměstí s místním pivem (hnusné). Jsme tak najezeni, že cestou z města musíme chvíli tlačit kola. Opět vjíždíme do Rakouska a k večeru dorazíme do Kaisersdorfu na WS ubytování v rodině Daniela a Sandy, velmi příjemných lidí, se kterýma se příjemně povídá u skvělé večeře. 

Den 5

Po parádní snídani (vejce, slanina), kterou nám Daniel připravil trochu opravujeme moje kolo a ještě kecáme. Jedeme zpět do Maďarska, kde objevujeme moc pěkné město Köszeg. Krásné historické jádro, menší než Šoproň a také méně turistů, ale říkáme si že to Maďarsko v této oblasti je neobjevený klenot. Dnes už nás čekají kopečky, na hranicích i v Rakousku se krajina vlní. Ještě v Maďarsku se stavujeme v malé vesnici v obří cukrárně (kapacita tak 200 míst) na skvělé zákusky a kávu. Po radě hostitele Daniela navštěvujeme Rakouský vinařský kopec Eisenberg, ze kterého je krásný výhled. Jen na něj vyjet je ale docela dřina. Ubytovaní jsme večer na zahradě ve stanech v rodině Paula za městečkem s pěkným hradem na kopci Güssingem. Je to super rodina, žijící pěkným životem v souladu s přírodou, pěstují si vlastní zeleninu, dělají sýr a víno, na zahradě kočky, ovce, kachny, slepice, pes. Příjemné setkání.

• 

• 

Den 6

Ráno nás budí zvuky krmících se indických běžců na dvorku. Světaznalý děda Hans nám připravuje kávu a ovesnou kaši na venkovních kamnech. Na cestu dostáváme ještě asi čtyři okurky a odjíždíme po ranním povídání opět později než bychom chtěli. Projíždíme opět do Maďarska, přes lesopark Örség. Za ním už je krajina rovná, otevřená a jednotvárná s typickými maďarskými domky. Jsem rád že zde není 40 stupňů, ještě před pár týdny totiž bylo. Den je poměrně nezáživný, takový přejezdový. Už před pátou jsme ve vesnici Tornyiszentmiklós u hranic se Slovinskem a vlastně i Chorvatskem. Opět máme ubytování přes Warmshowers, tentokrát na zahradě ve stanech u Janeze a Doris. Janez je Slovinec, Doris Maďarka, u ohně večer máme zajímavou rozpravu, porovnáváme například různá slova v našich slovanských jazycích. 

Den 7

Ráno přejíždíme hranice do Lendavy a poté přes řeku Muru do Chorvatska. Tady nás kontrolují na hranicích, skenují si naše očkovací QR kódy, ale jde to rychle. Kupujeme si burek, jelikož zde začíná podle Janeze pravý balkán a ”burek country”. To také poznáváme na velkém množství chlapíků posedávajících už od rána v místních kavárnách. Jedeme nezajímavou rovnou krajinou na Čakovec a poté Varaždín, velice pěkná a historická města. Před Varaždínem se ještě okoupeme ve Varaždínském jezeře, což je v podstatě nádrž na Drávě. Je to pěkně studené, nikdo se zde nekoupe. Navštěvuje nás pouze malý černý pes a kočka. Pes pochtívá jídlo a dostane trochu salámu. Za Varaždínem se krajina náhle mění v krásnou kopcovitou, večerní sluníčko vše zalévá příjemným světlem. Dojíždíme do Novi Marof kde nás ubytovává Dario (který má vše trochu na háku) ve staré škole, nyní předělané na centrum pro mladé. Docela to tam žije. V místnosti, kde máme spát hraje místní spolek šachistů a jejich partie se protáhnou, zřejmě proto že je to jejich první setkání po covid pauze. Jinde v baráku zkouší punková kapela. V kuchyňce si můžeme uvařit polévku.     

Den 8

Ráno Katka vyrazí koupit na snídani vejce, ale nakonec koupí párky a ne málo. Ale vynikající. Dario se s námi loučí, vypadá že toho moc nenaspal, poradí nám ale aspoň dobrou trasu na Záhřeb. Jedeme trochu přes kopce, mimo hlavní cestu, ale nakonec i po ní aby nastoupané metry nebyly tak extrémní. Naštěstí provoz není velký. Náhodou narážíme na moc pěkné poutní město Marija Bistrica s klášterem a ještě před ním na výstavu velkých vyřezávaných soch. Do centra Záhřebu se probíjíme od východu, a je to náročné, protože toto město má protáhlý tvar pod kopci právě v tomto směru, navíc cyklostezky jsou chabé tak jedeme převážně po chodníku. Těch 8 km do centra nám trvá asi hodinu, vedro, smrad z aut, no prostě ta pravá cyklistika ve velkém městě. Odměňujeme se za tu námahu pivem a jídlem v hospodě Bir! Pravděpodobně je to nějaký nový craftový podnik, jídlo super, pivo je ok, tedy po těch různých Šoproních, Laškách a Ožujskách je to balzám na duši pivního znalce. Střed Záhřebu je pěkný, obrovská katedrála a pěší zóny plné pulsujícího života. Snad by se tu dalo strávit i pár příjemných dní. Ubytovaní jsme v bytě u Hany, pracovnice neziskovky a velmi inteligentní osoby. Její byt je neskutečně narvaný knihami tak, že zde není skoro místa k hnutí. Vaří nám dobré smažené brambory a pokecáme na balkóně najmě o politice. Má rozhodně větší přehled o naší politické situaci než my o té Chorvatské. Večer se ještě trochu procházíme po Záhřebu, letní noční život zde opravdu jede, všude nějaká párty. 

• 

Den 9 

Ráno se opět dlouho vymotáváme ze Záhřebu. Tato velká města to je opravdové cyklistické peklo. Nevím jak bychom to zvládli bez map v mobilu. Provoz na silnici směrem k moři je hustý a stále horší, musíme nakonec sjet. Hned se dostáváme do pěkné krajiny bez aut a cesta je hned příjemnější, i když bude delší. Poté, co přejedeme dálnici si uvědomíme, že asi všichni Chorvati toho dne vyrazili k moři, kolona aut se tam pomalu šine. Dnes je docela horko, dáváme si tedy po obědě asi dvě hodinky siestu ve stínu stromů. Pak už míříme na Karlovac a k hranicím se Slovinskem. Tam se koupeme v krásné řece Kupa/Kolpa, není moc studená ani. Kolem jsou už jasně viditelné krasové závrty a louky s hustými lesy. Krajina se velmi proměnila za tento den. Na jedné z luk si stavíme stany, opravdu krásné místo.

• 

Den 10   

Na základě mých trochu chybných propočtů nám nakonec chybí asi den k dojetí nás obou k moři. Katka musí odjet následující den večer vlakem a také jsme zjistili, že Regiojet nebere kola z Rijeky nýbrž jen z Ogulinu. Navíc kopec z Ogulinu do Novi Vinodolski a hlavně zpět vypadá i na mapě děsivě. Tak Katka odhaduje své síly zjevně správně a neriskujeme. K moři tedy dojedu následující den jen já. Dnes se rozhodujeme ještě popojet v pěkné krajině kolem řeky Kolpa a pak se ubytovat v Ogulinu. Krajina je dnes krásná, obzvláště na menších silnicích. Cestou do Ogulinu jsou všude krásné lesy plné obrovských buků. Pěkné místo je Severin na Kupi, se starým hradem a parkem kolem něj. K řece do městečka Blaževci je to pořádný kopec dolů, který pak musíme po vykoupání v řece zase vyjet zpět, ale nakonec to není taková hrůza, jak si Katka nejprve myslela. Ubytování máme v slušném a levném apartmánu před Ogulinem. Já ještě sjíždím do města, kde hledám nějaké potraviny k večeři. Dnešní převýšení bylo zatím nejvyšší, tak toho mám i bez brašen dost. Jelikož je neděle a ještě večer tak nakonec nakupuju jen na benzince piva a fazole a jíme a pijeme je ve venkovním posezení před apartmánem.   

• 

Den 11

Vstáváme a balíme. Do koupelny se nám oknem dere malé koťátko a poté dveřmi místní psík. Rozdělujeme zbytky jídla na cestu a vybavení. V Ogulinu omrkneme nádraží ať Katka ví do čeho večer jde, kocháme se obrovským propadáním řeky uprostřed města a u hradu se pak loučíme. Náš společný výlet končí a já vyrážím sám směrem moře. Cesta z Ogulinu k moři přes vrch Banska vrata je velmi opuštěná, potkávám jen pár náklaďáků se dřevem, s těmi velkými buky které zde všude rostou. Na cca 45 km stoupání z Ogulinu je jen jedna vesnice a z cesty není ani přes lesy nikam vidět. Kdyby bylo pod mrakem tak je tento mocný hvozd poněkud depresivní. Na kopci není ani restaurace ani žádná cedulka že to je právě vrchol. V prudkém sjezdu k moři se krajina dvakrát promění, nejprve v krásné otevřené pastviny s koňmi a poté už typickou akátovou kamenitou přímořskou houštinu. Moře je již vidět v dálce. Sjezd je pěkně přísný a dlouhý, ráfky se zahřívají od brzd. Jsem rád že to nemusíme jet již zpět nahoru jak jsme původně uvažovali. V Novi Vinodolski na nic nečekám a jdu hned na pláž a do vody. Osvěžující, ne úplně teplé. Pár hodin zevluju a odpočívám u moře. Večer už se nachýlil a tak jedu najít nějaké místo na stanování. Kupuju ještě pivo a konzervu místní dršťkové polévky nebo guláše. Mám trochu obavu zda najdu místo na stanování ale kousek za Bribirem jsou u cesty pěkné skryté travnaté loučky se stromy. Večer lehce poprchá, ale až na zvuky zvířat je noc klidná. 

• 

Den 12

Na každé cestě je den kdy nastane krize a pro mě to byl tento den. Vyjíždím velmi brzy, už asi v sedm, je zataženo a trochu zima. Po cestě do Rijeky dokonce chvíli prší. Cesta vnitrozemím se vlní, dnes bude mnoho výškových metrů. V taverně žádám o vodu, je to tady dobrý zvyk ji poskytnout. V centru Rijeky se zdržuju jen chvíli, víc mě fascinuje přístav se starými budovami a jeřáby. V osamocené pekárně v industriální zóně přístavu kupuju skvělou pizzu. Představuju si, že zde zahnali hlad už mnoha přístavním dělníkům a mořským vlkům. Pak kousek za Rijekou objevuji u hlavní cesty schodky dolů k pěkné uzavřené pláži. Snést kolo je trochu dřina ale za těch pár hodin zde to stojí. Lidí je tu málo, snad proto že je stále zataženo i když teplota vzduchu i vody fajn. Vyhrabání se pak do kopce nad Rijeku je hodně náročné, taky je tu hrozný provoz. Ale ten pak najednou jako když utne, to když najedu na malou cestu na Zvoneče. Vesnice zde jsou najednou chudé a velmi nepodobné těm přímořským. V okolí Jelovice před Slovinskými hranicemi se krajina náhle otevře v široké rozhledy s krásnými kopci a loukami v okolí. Ve sjezdech to ještě jde, ale na rovinách a kopcích už docela dnes trpím. Přejíždím hranice do Slovinska a pak do Itálie, celník u závory jen opět mávne rukou ať jedu. Na ubytování, které jsem si zamluvil včera to mám z kraje Terstu asi 250 m výškových a již melu z posledního. Poté co se trochu dám dohromady, sjedu do centra na vynikající pizzu a pivo. Naštěstí cesta v noci zpět na vrch není až tak hrozná bez báglů na kole. 

• 

Den 13

Včera k večeru jsem byl dost v depresi a přetažený z toho výkonu a ztrácel jsem motivaci k cestě dál. Uvažoval jsem také o cestě zpět vlakem z Ogulinu, který byl pořád tak 2 dny cesty vzdálen. Nakonec jsem to zavrhl i po barvitém líčení služeb Regiojetu od sestry, kdy jim například v Maďarsku shořela lokomotiva a vlak byl narvaný až po strop. Naordinoval jsem si odpočinkový den, resp. v podstatě tři dny po sobě trochu klidnější a s menší porcí km. Po sbalení odjíždím z penzionu až v deset, potloukám se po centru Terstu a fotím. V bistru si kupuju svačinu, výbornou housku se šunkou s křenem a hořčicí, asi pozůstatek chutí Rakouska-Uherska. Obdivuju obří staré budovy v přístavu a kolem něj jedu kousek dál z centra k místu, kde místní polehávají na kamenech a v lesíku u moře. Zde trávím většinu dne opalováním a koupáním, v plážovém bistru v lesíku si dávám pivo a smažené kalamáry, píšu pohledy a plánuju další trasu. K večeru pak spíše vytlačím než vyjedu do 400 m n. m. nad Terst. Je zde krásný výhled na celé město. Za chvíli jízdy příjemnou rovinatou krajinou jsem ve Slovinsku. Jako blázen koukám na krasovou propast Risnik, která se náhle u cesty zjeví. Obří jáma vzbuzuje závrať. U cesty jsou krásné louky bez zástavby, tak na jedné stanuju. Od moře přichází bouře, naštěstí mě zasáhne jen její okraj. Asi v jedenáct hodin slyším zavytí vlků, je to lehce strašidelné.  

           

Den 14

Na louce je po dešti krásné ráno, sluníčko prosvítá mlhou a korunami stromů. Dnešní den bude nejkrásnějším na celé této pouti. Přejíždím řeku Reku již někdy po osmé hodině a za mostem objevuju železný žebřík do vody. Hned tam hupnu, voda je krásně temná, klidná a studená v hloubce. Je fascinující plavat v řece, která se po pár kilometrech propadá do nitra země na dlouhých 40 km a navíc se jmenuje Řeka. Jako kdyby to byla nějaká původní matka všech řek. K areálu Škocjanských jeskyní dojíždím po deváté hodině, již se tu najde pár zájemců o první prohlídku v deset, mezi nimi i pár Čechů. Kupuju lístek, zamykám kolo a věci do úschovny. Baví se se mnou jakýsi Španěl, kterému se líbí mé kolo, ale naše konverzace sestává pouze ze slov “muchos”, “kilometros” a “acqua”. Je totiž horko a on pravděpodobně také trochu jezdí na kole. Prohlídka jeskyní trvá celkem asi 2 hodiny, dlouho se jde k nim a ještě déle jde člověk z nich. Ale podzemní prostory jsou to fascinující, obří dómy, zvláště Tichá jama je neskutečná. Jak říkala Katka, skoro jako z Pána prstenů. Doporučila mi tyto druhé nejnavštěvovanější jeskyně ve Slovinsku, protože Postojna je prý více zprofanovaná a turistická. Po návštěvě jeskyní se odměňuju (asi za to množství schodů) kremšnitem a kávou a vyrážím směr Vrhnika. Celá dnešní cesta je nádherná, krásné kvetoucí louky, malý provoz, kopce i hory. Z mapy zjišťuju že jsem kousek od hradu Predjama, s čímž jsem ani moc nepočítal, ale musím se tam alespoň zajet podívat. Velice pěkná je i louka u města Planina s vyhořelým zámkem Haasberg. Muselo to být krásné sídlo, nejhonosnější zámek Vindiškréců. Dnes působí spíše strašidelně. Do města Vrhnika dojedu asi v 7 večer. Hned nacházím dům Bojana, který má pro pocestné jako jsem já celý apartmán s osmi dvoupatrovými postelemi. Ubytovává i poutníky na svatojakubské cestě, jeho dům je označen těmito symboly. Bojan, nadšený cyklista a cestovatel okolo padesátky, mi ukazuje fotky různých svých návštěvníků a i své z cest, převážně do Francie. Pokecáme i o olympiádě a slovinském hokeji. Je vidět jak tím hoštěním lidí žije. 

• 

Den 15

Ráno ještě pokecám s Bojanem. Chce mě odvézt dodávkou někam ke gejzíru, ale já s díky odmítám a jedu dál směrem na Ljubljanu. Hlavně mám hrozný hlad, jelikož jsem od něj nedostal nic na večeři ani snídani, ale to je moje chyba že jsem nebyl zásoben. Dnes mám opět naplánován celkem odpočinkový den a jen něco přes 40 km. Nejedu hlavní cestou, spíše lehce přes kopce až dojíždím na sever od Ljubljany k řece Sávě. Tady jím v čínské restauraci Velký Hong Kong 🙂 , nic moc kung pao a ještě horší obsluha. Poté se koupu v Sávě a pospávám ve stínu v lesíku. Řeka je studená a teče silným proudem, takže se vždy jen trochu namočím. Ubytován jsem v Domžale u Taji, plaché čtyřicátnice, environmentální dobrovolnice, která pobývá více v Jižní Americe než doma. 

• 

Den 16

Ráno odjíždím celkem brzy, po sedmé, Taja jede také někam bicyklovat, i když přejíždí autem. Vyrážím směrem Kranj a Savinské Alpy. Zdá se mi že od Triglavu, od západu, se to začíná už kolem deváté černat. Míjím Komendu, hrdé rodné městečko Tadeje Pogačara, s jeho velikým plakátem u silnice. Pak už pomalu začínám dlouhé stoupání na Jezerski vrh/Seeberg. Cesta není strmá, kolem mě se míhají jednotliví cyklisté i menší skupinky. Je to zde velmi oblíbené, zdá se. Přede mnou se rýsují nejvyšší hory masivu, zejména Grintovec. Jelikož se stále více černá a sleduji přibližující se bouřku na radaru, preventivně se asi 15 minut před začátkem deště ukrývám do přístřešku. Zde přečkám bouřku, asi jen hodinu a něco trvá. Pak už se zase pěkně vyčasí a jedu dále. Je to moc pěkný kopec, dlouhý, podél řeky, až poslední asi 4 km jsou cca 8 %. Nahoře už přejíždím hranice do Rakous. Je mi skoro líto že krásné Slovinsko tak rychle opouštím, ale jistojistě se zde někdy brzy vrátím. Sjezd je výživný a rychlý. Na dobrovolnickou ekofarmu Evy (kterou jsem vlastně ani neviděl) ve městečku Hart přijíždím kolem šesté. Je zde trochu chaos, kromě zde pracujících dobrovolníků jsou zde ubytovaní ještě další cyklisté a taky parta Poláků jedoucích z Triglavu přes AirBNB. Trochu pokecám na zahradě se Švýcarem Thomasem, který jede s přítelkyní také někam do Chorvatska, tak mu říkám nějaké tipy. Honí mě mlsná a hlad, tak si jdu dát pravý schnitzel do blízké restaurace. V noci mám krásný pokoj jen pro sebe. Vše je zařízeno ve starých dřevěných chalupách a předělaných stodolách a spí se tam skvěle, inu jak na dědině. V noci někdo cvičí na harmoniku.  

• 

Den 17

Vstávám ráno díky kokrhání kohouta. Všichni ostatní hosté zdá se již vyrazili, ranní ptáčata. Zjišťuju, že v noci sprchlo a já nechal na šňůře věci včetně obou párů ponožek, tak to dnes bude v teniskách celý den naboso. Ráno je ještě počasí ok, ale k jedenácté už začne téměř souvisle pršet. V malých přestávkách kdy déšť trochu poleví popojíždím, ale celý den je to nepříjemné. Nakonec najedu ale slušné kilometry směrem k severu, končím ve městě Zeltweg v hotelu. Nechtělo se mi v tom mokru nikde stanovat, navíc Rakousko vypadá už na to stanování na divoko nějak moc spořádaně. V hotelu je celkem nejasná situace s rezervací, kterou jsem učinil jen asi hodinu před svým příjezdem. Zdá se, že jim tam tyto moderní technologie bez kterých bych se o nich ani nedozvěděl, vůbec nevyhovují.

Den 18  

Vstávám už před šestou, protože dnes chci dojet do města Lilienfeld kde mám domluvené ubytování u Martina. Po dešti je trochu chladno, ale celý den neprší. Víc než první polovinu dne mi fouká čelní vítr a nejede se úplně lehko. Ale jedu tvrdě a pořád. Poprvé na této cestě píchnu, ale duši vyměním rychle a nová minipumpička značky Lezyne je až překvapivě účinná. Opět stoupám na kopec s názvem Seeberg, i když samozřejmě jiný než ze Slovinska. Je tentokrát těžší, konec stoupání je hodně strmý. Pak mi ještě mapy.cz naplánují pěkný a strmý štěrkový úsek, kde musím chvíli tlačit. Po něm ale nastává příjemná změna větru, který mám najednou v zádech a i cesta kolem řeky Salzy je velice malebná, i když je stále mírně do kopce. Do Lilienfeldu je to ještě kus, ale převážně z kopce a i po sto a více km se najednou s větrem v zádech jede skvěle. Navíc Rakouské silnice a cyklostezky a vůbec okolní příroda a vesnice, to je pro cyklistu ráj. Martin je velmi energický šedesátník, bývalý tělocvikář na zdejším gymnáziu. Říká, že zde jistý Čech kdysi vymyslel sjezdové lyžování. Už jel kolem světa a hlavně na Rusko a jeho couchsurfing komunitu nedá dopustit. Zve mě do restaurace kde si dávám dost hrozně ostrý mexický salát.  

• 

Den 19

Včera jsem ujel strašnou štreku, zřejmě už chci domů. Cílem dnešního dne je dojet do Znojma a odtud už domů večerním vlakem. Martin mi připraví skvělou snídani, müsli a ovoce. Fouká celý den krásně do zad, nohy jsou po včerejšku v pohodě, chvíli přemýšlím že bych dojel až do Brna. Dunaj přejíždím u Kremže. Krajina vinohradů a kopečků směrem k našim hranicím je moc pěkná, dobře se tu jede, rakouský asfalt mi bude na tom krátkém úseku u nás rychle chybět. Před hraničním přejezdem Hatě doprava dost zhoustne, kamiony a navíc úzký okraj. Unikám tedy do vinohradů a postupně se proplétám až na Šatov, ze kterého mířím do Znojma. Tam kupuju lístek na vlak a jdu do HoZpody, kde mají fajn znojemské pivo a ok jídlo. Cesta vlakem do Otrokovic pak již proběhne bez komplikací.

Všechny fotky

Cesta to byla krásná, plná hezkých zážitků, setkání, krásné přírody, a dobrého jídla. Krajina se mnohdy změnila třikrát během 80-ti kilometrů. Počasí až na tu jednu bouřku u Malacek vyšlo fantasticky, nebylo ani moc vedro. Nohy a záda pracovaly tak jak měly, vybavení až na pár drobností také v pořádku. Ale nejkrásnější ze všeho byla ta svoboda pohybu vlastními silami po cizích neobjevených krajích a ta krásná nejistota toho, co nového každý den na cestě přinese. Tak kam se asi vydáme příště?