Už počtvrté jsem vyjel s kamarády navštívit italské Giro, a teď jsem se konečně dokopal k tomu napsat report z těchto intenzivních šesti dní. Naše čtyřka velmi anatomicky nesourodých chlapíků (pracovně se nazývejme Dlouhý, Široký, Malý a Hubený) vyrazila nabušenou dodávkou divokých barev západoněmecké výroby zapůjčenou hodnými solárníky z firmy pana Širokého.
Den první
Ráno jsem já (tedy pan Malý nebo někdy též nazývaný pan Bystrozraký, což se kupodivu tak neujalo) začal tvrdým zaspáním, kdy jsem se vzbudil v 5:23, tedy asi půl hodiny po té co jsem chtěl, načež jsem vystřelil rychle z bydliště do Vnorov, odkud jsme po přebalení do dodávky vyrazili v 6:30. Pan široký odřídil statečně celou cestu, jelo se pěkně bez nějakých problémů a delších zastávek. Za slovinskými hranicemi jsme se zastavili posílit se místními specialitami. Nedávno jsem byl v Lublani, tak jsem menu znal a dal si vypečenou Pljeskavicu, která mi do výčtu nedávno pozřených balkánských jídel citelně chyběla. Přijeli jsme do Gorizie asi v 15:30 a po čtvrté hodině jsme se vydali projet unavené haksny ze sezení v autě po cyklostezce kolem řeky Soči, zde v Itálii zvané Isonza. Dali jsme kafe a rozdělili se o jednu panna cottu (jelikož jsme zjistili že pan Hubený je mlsounem zájezdu) v restauraci ve vesničce Ložice už na slovinské straně hranice. Zaujalo nás, že na super zvlněné cyklostezce jsme nepotkali i přes docela pěkné počasí skoro nikoho a i na počítadle cyklistů nebyla závratná čísla. Obdivovali jsme Solkanský most po návratu zpět. Večer jsme zašli do místního Lidlu přes slovinskou hranici a pan Široký vykouzlil skvělé těstoviny.
V závodě v tento den při dojezdu 13. etapy do Vicenzy zvítězil Mads Pedersen, nakonec jasně nejlepší špurtér závodu i s velkou mírou přispění našeho Mathiase Vacka.
Den druhý
Po kvalitní snídani skládající se z vajec a slaniny připravené panem Dlouhým a naložení věcí do auta, vyrážíme na výlet na jih směrem k moři. Je parádní počasí, docela teplo, pan Dlouhý nasazuje přísné tempo jak je zvyklý z brněnského oválu a tak jsme za chvíli u Jadranu. Jedeme trochu po hlavní cestě trochu mimo ni, takže občas kolem nás docela sviští provoz. U moře v malém letovisku Sistiana Mare dáváme kafe a briošku za mrzké 2 eura a fotíme se v přístavu. Na našich Giro výletech jsme moře zatím ještě neviděli, tak je to pěkné a máme radost. Zpět vyrážíme podél největších evropských loděnic Fincantieri do Monfalcone. Vidíme rozestavěnou obří výletní loď (myslím že Explora II) i dělňase na ní pracující, chlapíky někde asi z Pakistánu jak jdou právě z roboty. Cestou zpět do Gorizie narážíme i na velký památník bojů z 1. světové války u Polazza. V Gorizii máme nějaký čas do příjezdu závodníků, kteří zde mají cíl 14. etapy. Převlékáme se, protože to vypadá na déšť později odpoledne. Dáváme si dobrou pizzu v centru a pak i přečkáme přeháňku na kafi a zmrzlině v kavárně. Pan Hubený opět potvrzuje svoji chuť na sladké celými třemi kopečky, ale gelato musí být kdyby co bylo. Pak si jdeme najít místo odkud bude dobré sledovat dojezd etapy. Nacházíme ho asi pár km před cílem městského okruhu pod hraničním přechodem. Závodníci jsou toho dne postiženi množstvím pádů a tak dojíždějí trochu rozsypaní, např. Roglič zde ztratil pádem (opět) své letošní Giro. Vyhraje Kasper Asgreen, poslední z denního úniku. Po etapě ještě parádně opepří náš zážitek 3x přeletem piloti z jednotky Frecce Tricolori z vojenského letiště v Udine s barevnými kouřovými stopami. Prodereme se fanoušky k autu, vidíme projíždějícího Van Aerta i další, a odjíždíme po sbalení směr na Bassano dal Grappa. Tam dojedeme někdy po 8 večer, cestou ještě nakoupíme, ubytováváme se a jdeme ještě s panem Dlouhým na dvě malá pivka.
Den třetí
Dnes nás čeká těžký až epický den a to výjezd na legendární Monte Grappa. Opět si dáváme ráno vejce a každý řešíme záhady dne, tedy co si vzít do batohu s sebou a zda bude na vrcholu pršet a hrozná zima. Vyjíždíme po 10 abychom byli asi někdy ve 3 v místě průjezdu závodu. Po vymotání z města kluci potkávají nějakého českého plašana, v béžových kraťasech (už to je mělo varovat a způsobit nedůvěru k němu), který hlásí, že nahoru se dá jen se zvláštním povolením a že je cesta zavřená. Skutečně dojíždíme k místu na trase kde nás dál nepouštějí, ale dá se po kousku improvizace objet a jsme zase na trase a stoupáme. Kromě pana Hubeného všichni v kopci trpíme, profil je kolem 8 %, pak se trochu zvolňuje a z horka se postupně trochu začne ochlazovat. Po pauze na vodu, kafe a karbanátek (skutečně tam něco takového bylo a od teď bych to už vyžadoval všude) v jedné z místních cyklisty obsypaných restaurací, nás za malou chvíli dojíždí pan Široký. Jede mu to a nepotí se, protože (logicky) nepije. Český plašan v béžových šortkách se opět objevuje a ptá po nás nějaká eura, jelikož má jen kartu (bude patrně z Prahy). Jedeme tedy raději z jeho dosahu stále výše, cáry mlhy se začínají válet všude kolem nás, ale neprší. Posiluje nás to, že bolest našich nohou a plic je nesrovnatelná s utrpením a obětí mnoha i českých vojáků ve zdejších bojích za první světové vojny. Bohužel výhledy dolů na Pádskou nížinu nejsou valné, resp. žádné. V místě kde chceme sledovat závod pod vrcholem Grappy, se rychle převlékáme ze zpocených a studených hadrů. Je zde spousta fanoušků, včetně ztělesnění Marca “Piráta” Pantaniho. Na peloton čekáme jen asi půl hodiny. Vidíme únik i odskočené závodníky z hlavní skupiny a následně gruppetto. Poté vyjíždíme ještě na vrchol Grappy a nakonec pokračujeme nepříliš využívanou a po davech na Grappě úplně opuštěnou cestou k Monte Tomba, kde krásným sjezdem padáme (úplně jako Alberto Tomba) zpět do nížiny. Nohy jsou dosti tuhé, ale makáme s jednou kratší zastávkou na občerstvení zpět do Bassana. Tam se odměňujeme dobrou pizzou (hamburgery v Bassanu nevypadaly vůbec dobře) a nakonec ten večer vyzkoušíme opět s panem Dlouhým i místní piva, a likér mezzo e mezzo který se podává na starém mostě, kde to večer vždy velmi žije. Navštívíme krátce i párty za obchodem místních krásných kol Basso, která pravděpodobně s Girem nějak souvisí. Etapu vyhrává Carlos Verona.
Den čtvrtý
Ráno se vzbudím s následky ze včerejšího večerního tahu Bassanem s trochu lehkou hlavou a menší kocovinou. Pan Široký naštěstí už včera slíbil, že autem do Brentonica, naší poslední zastávky, popojede, a tak se nemusím trápit řízením na italských dálnicích. Vyrušují nás z ranních rituálů místní policisté, a podivnou směsicí angličtiny a italštiny nám sdělují ať si přeparkujeme náš barevný oř. Zavazíme totiž místnímu obchodu a brzdíme ekonomiku takhle v pondělí ráno. Balíme a po desáté odjíždíme. Je pěkně teplo, uháníme po dálnici, někdy po jedné jsme na ubytování. Velký a prostorný dům nám ukazuje pronajimatel Mauro, fajn osobní přístup pro jednou. Chvíli se zabydlujeme a pak se jdeme projet. Někteří (pánové Dlouhý a Hubený) zdolávají kopec nad Brentonicem, tedy masiv Monte Baldo, pan Široký si nakonec dává volný den, já jedu to Torbole k Lago di Garda na zmrzlinu. Nejdřív jsem si myslel, že to bude odpočinkový den, ale spíše se z toho vyklube den v těžkém terénu jen v mém vlastním tempu. Sjíždím strmou kozí stezkou mezi vinohrady k Mori, měl jsem zvolit spíše hlavní cestu, povrch je velmi nepěkný a drncá to. Dole už je parádní cyklostezka, která vede až k jezeru. Cestou obdivuju krásné Lago di Loppio se stromy tyčícími se z jezera. Je docela možné, že jsem tu už kdysi před lety jel s Kudrnovským zájezdem do Trentina a této oblasti. Do Torbole je to ke Gardě pěkný sešup, který později budu muset vyjet. Ale už se po rozpačitém dopoledni cítím docela dobře. U jezera pěkně fouká, jsou půlmetrové vlny a hory na západním břehu vystupují mocně z oparu. Všude už je plno turistů. Dávám si kafe, je to jediný podnik kde se mě ptají zda chci espresso (expresso :-)), asi se zde vyskytuje hodně amerických turistů. Spořádám také dva kopečky dobré zmrzliny a jedu hned zpět. První kopec nad jezero jde, pak cyklostezka do Mori s větrem v zádech a následně 500 m výškových do Brentonica cestou kde pojede další den závod. Jede se to dobře, sklon je ideální a stabilní kolem 5-6 %, akorát je hodně velký provoz a v horku smrad z aut docela vadí. Nahoře si dám ještě pár projížděk kolem “baráku” na vychladnutí a jde se dělat večeře.
Brentonico je překvapivě velké a pěkné městečko s velkým parkem uprostřed. Večer se po něm ještě procházíme, nakoukneme do Giro domu, v parku promítají nějaký film s cyklistickou tématikou. Dáváme pivko, někteří zmrzku (hádejte kdo asi) a jde se spát. Je pondělí a v závodě je den volna.
Den pátý
Ráno se probouzíme do zamračeného a deštivého počasí. To se čekalo podle předpovědí. Jdeme nakoupit pohledy a jídlo, vaříme oběd. Pak, jak předpovědi také předpověděly, se začíná vyjasňovat. Já jsem už nedočkavý a vyrážím. Nejdříve na poštu s pohledy a pak jezdím nervózně kolem baráku. Nestíháme cestu dolů do údolí a tak po krátké domluvě jedeme na kopec nad Brentonicem, kde v prudkém stoupání čekáme na peloton spolu s dalšími mraky fanoušků. Je pěkně nakonec a opalujeme se. Cyklisté po chvíli přijíždějí po malých skupinkách, náročná etapa pole pěkně roztrhala. Po projetí všech se v nás zhmotňuje představa zdolat ještě dnes vrchol Monte Baldo, nohy jsou dobré a počasí fajn. Jedeme vzhůru s pány Širokým a Hubeným do cíle etapy v San Valentinu, kolem nás projíždějí dolů závodníci a píšťalkami si vynucují místo. A také týmová auta, jedni z nejhorších řidičů vůbec. Ale jede se i tak fajn. Pan Dlouhý se vydal do údolí, byl nahoře včera. Vzduch je po dešti pěkně čistý a ve stínech je dost chladno. 3 km před cílem dávám panini s würstlem, už by byl jinak hlad. Nahoru na Baldo nás bohužel přísný karabiniér rozpažením nepustil, tak jedeme ještě aspoň s panem Hubeným k přehradě Lago di Pra della Stua a pak zase nahoru za pořvávání skupinek fanoušků, kteří už fandí všemu co má pod sebou dvě kola. Když chceme z cíle už jet na barák, překvapují nás kamiony tv Rai, které se právě rozhodly jet také s námi dolů. Trochu váháme jestli jet s nimi nebo počkat, pak statečně vyrážíme s touto kolonou. Je to trochu dobrodružnější jízda, ale jsme opatrní a dostaneme se dobře dolů. Večer se už pěkně ochladilo a ruce mrznou. Po sprše jdeme za odměnu na parádní večeři do místní hospody Lo Scoglio. Vysoké gastro je zde prostě všude. Etapu vyhrává domácí Scaroni.
Den šestý
Po sbalení už jen jedem domů. Nakonec jsme původně zvažovaný nápad na ranní vyjížďku opustili, protože nám opravdu vyšlo počasí a jezdilo se každý den. Cesta trvá dlouho, jednak zastavujeme ještě v Aldi na nákupy olivových olejů a podobných v Čechách luxusních komodit, a druhak nás v Německu postihne skoro hodinová zácpa. V Rakousku zase přijdou přísné lijáky dosti zpomalující jízdu. Ale nakonec úspěšně po prostřídání všech řidičů dorazíme bezpečně zpět do Vnorov a i do našich vzdálenějších příbytků. Bylo to opět krásné a za rok zase. Ciao ragazzi!