Poslední týden Tour de France je před námi a i když je zdá se mnohé rozhodnuto, je z pohledu zdejšího fanouška lákavý tím, že se odehraje v naší relativní blízkosti, tedy v Alpách. Do Gapu či Modane je to něco málo přes 1000 km a volný den je ideální na to vyrazit. Počítám s tím, že u trati bude vidět zase velké množství českých vlajek na podporu všech našich zatím skvěle jedoucích borců.
Nedávno se mě mí přátelé ptali co z toho mám, když se zajedu podívat někam na cyklistický závod přímo ku trati. Peloton přece rychle profrčí a je hned pryč, říkali mi. Většinou nevíte kdo a jak vyhrál, pokud zrovna není nablízku hospoda s přenosem závodu, nebo vedle vás nestojí majitel rádia, které vysílá ve vám srozumitelném jazyce. Závody se konají často v odlehlých místech, část trasy musíte zdolat na kole či pěšky, auta a jiné dopravní prostředky mají zákaz vjezdu. Zřídka se vám dostane příležitosti koupit si občerstvení, prostě s párkem, pivem, natož záchody nelze počítat. Navíc jste vystaveni rozmarům počasí (vždy když se někam vyjedu podívat tak kupodivu prší, což ovšem ze mě nedělá žádného ultras, např. ve srovnání s lidmi kteří třeba kempují na Alpe-d’Huez 3 dny). Prostě negativ je spousta. Přiznám se, že jsem jim v ten moment nebyl schopen úplně dobře vysvětlit jaká jsou ta pozitiva, která nakonec způsobí, že člověk překoná vrozenou lenost a ku trati závodu se vypraví. Snad mi chyběla slova pro vyjádření těch emocí nebo bariéra jejich nepochopení byla příliš vysoká. Pokusím se to tedy alespoň částečně osvětlit na příkladu mé návštěvy na Tour v minulém roce. Snad to navnadí některé příznivce, kteří ještě váhají zda se na Tour vydat či ne.
Když byla minulý rok k nám Tour nejblíže, ve Vogézách, rozhodl jsem se tam vypravit z nedalekého Švýcarska, které jsem projížděl na těžko na kole. Loňský červenec nebyl rozhodně tak suchý jako letos a jak to o dovolených bývá, pršelo skoro každý den. Měl jsem v plánu navštívit 3 etapy.
8. etapa – Tomblaine – Gérardmer
9. července jsem projel příhraniční Juru a v sobotu 12. července se blížil k Vogézám. Už ve Švýcarsku jsem příležitostně sledoval konce některých etap, zvláště ta 5. na kostkách byla epická. Měl jsem v plánu dojet do městečka La Bresse a zde sledovat průjezd ve stoupaní na Col de Grosse Pierre asi 15 km před koncem etapy. Jenže ve stoupání na Ballon de Alsace mě chytl takový slejvák, že jsem se před ním musel 2 hodiny skrývat . A jelikož jsem i tak stíhal s odřenýma ušima, skončil jsem nakonec promočený odpoledne v městečku Le Thillot pod kopcem asi 10 km od místa kde peloton projížděl. Vše zde bylo nazdobeno, protože městečkem měl slavný závod projet za dva dny. Všude visely vlaječky, barevná kola, figuríny, prostě to tam Tour jen žilo. Hledal jsem vhodný podnik kde bych se jednak občerstvil (usušil), a také shlédl alespoň závěr etapy. Bar za odbočkou na Cornimont vypadal slibně, v oknech měl rozvěšené repliky čtyř hlavních dresů Tour i nějaký nápis (něco jako Vive le Tour..) zde byl. Zaparkoval jsem kolo a s očekáváním vešel. Uvnitř byl celkem poklid, jen pár zdejších chlápků popíjelo a četlo noviny na baru. V rozích svítily dvě menší televize, ale k mému překvapení ani na jedné neběžel přenos slavného závodu. Na jedné, kterou sledovali chlápci běžely dostihy se sázkovými kurzy, na druhé nějaké reklamy. „Co se to děje?“, říkal jsem si a přemýšlel o změně lokálu. Když se ke mně přitočil vrchní (asi majitel což jsem později zjistil) a přinesl mi dříve objednané malé “blonde“ pivo, tázavě jsem se na něj zahleděl a ukazoval směrem k televizím se slovy „la tour, la tour?“ Z toho co mi řekl jsem pochopil, že jeden přístroj není vůbec televize a druhý nemůže kvůli těm štamgastům přepnout. Pomalu jsem srkal pšenici a mé zklamání nad ztracenými jistotami a řádem světa bylo viditelné. Asi bylo tak zjevné, že se ke mně majitel/vrchní za nedlouho přitočil a posunky mě lákal někam za bar do útrob podniku s tím, že si mám pivo vzít s sebou. Byl jsem překvapen, ale nakonec se ukázalo že dresy ve výloze nebyly jen tahem zkušeného obchodníka. V obýváku za barem seděla za stolem babička (asi maminka majitele) a upřeně sledovala televizi (větší než v baru) v otevřené skříni, kde běžela Tour. Majitel se jí něco zeptal, asi průběhu závodu, mě řekl ať si sednu vedle a dívám se. Tak jsme tam seděli, dva fanoušci cyklistiky, což bylo naše jediné ale silné pouto, a sledovali mlčky uplakaný konec etapy, ve které zvítězil navíc domácí borec Blel Kadri. Babička to kvitovala spokojeným pomlaskáváním a já popíjel pivo (objednal jsem si myslím i druhé za tu pohostinnost) a byl jsem šťastný jak se situace nakonec vyvrbila.
Denní bar v Le Thillot
9. etapa – Gérardmer – Mulhouse
V neděli jsem brzo vstal a plánem bylo jet se podívat na start etapy do místního centra a letoviska Gérardmeru. Pěkné počasí tentokrát zajistilo, že vše proběhlo dle plánu. Po cestě jsem potkal zaparkovaný autobus Lotta u malého hotelu, kolem kterého se procházel Adam Hansen a telefonoval. S každým kilometrem, kterým sem se přibližoval ke Gérardmeru bylo jasné že se tam něco děje. Předjely mě další autobusy Movistaru a Astany. Ve městě byly obrovské davy lidí. Chvíli mi trvalo než jsem pochopil, kde vlastně bude probíhat předstartovní prezentace, protože Tour a její zázemí zabíralo celé širší centrum města. Všude byly organizátoři, policajti, oficiální auta, zábrany, prostě mumraj. V hotelu nedaleko centra bydleli (vůči Lottu trochu protekčně) jezdci domácího Europcaru. Před autobusem čekal roj fanoušků na podpis domácí hvězdy Voecklera. Jezdci se postupně trousili z hotelu, Gene, Cocquard, Arashiro, a nakonec i populární “Thoma“. Podepsal pár svých fotek, vyfotil se a zmizel v útrobách autobusu. Na samotnou prezentaci se jezdci trousili po jednom, trvalo to snad hodinu než se všichni prostřídali. Projížděli na kolech předstartovním koridorem, bylo možné si všechny prohlédnout což také fanoušci dělali. Kluci sedící na ramenou svých tátů nadšeně hlásili jména jezdců, kteří projížděli kolem, někteří v poklidu někteří rychle a já jsem byl udiven jejích znalostmi. Postupně projeli i všechna auta s le Directeur Sportifs, Vinokurov lišácky pomrkával na diváky, asi už věděl že letos bude Tour jejich. Po startu odjela všechna doprovodná vozidla a zaměstnanci organizace začali jak mravenci rozebírat celý ten cirkus k přesunu do dalšího města a lidé se poklidně rozešli. Odpoledne jsem již pak sledoval velké vítězství Tonyho Martina po sólovém úniku v televizi v hotelu.
10. etapa – Mulhouse – La Planche les Belles Filles
Část desáté etapy jsem si chtěl projet na kole, i když jsem nevěděl moc o tom jak je to s uzávěrkami u trati a zda je to vůbec možné. Ale bylo to v pohodě. Projel jsem kolem baru z prvního dne v Le Thillotu, babička se synem se určitě chystali sledovat průjezd před domem. Vystoupal jsem 3 km na Col des Croix, všude obrovské davy diváků, někteří mi dokonce fandili a nebylo to vůbec nepříjemné nebo nepatřičné (dokonce se to i pak jelo líp). Na Col des Chevréres vedla úzká lesní nepříliš kvalitní cesta. Stoupání bylo pěkně ostré (9,5 %), fandění diváků už moc nepomáhalo, takže jsem asi v půlce tříkilometrového kopce slezl a rozhodl se uvelebit pro dnešek na tomto místě. Kolem mě už bylo hodně lidí, a to do příjezdu pelotonu zbývaly ještě tři hodiny. Temperamentní Francouzi se bavili mezi sebou, a vymýšleli různé kratochvíle jak si zkrátit čekání na peloton. Díky společnému zájmu tam vznikala zvláštní chemie. Obecenstvo bylo různorodé, od dětí až po důchodce. Fandilo se projíždějícím, zejména ženám. Děti kreslili na cestu obrázky a jména svých oblíbenců. Nikomu nevadilo ani občasné mrholení. Asi dvě hodiny před pelotonem projel závod espoirs – mladíků (ani sem nevěděl že se tam něco takového děje).
Kdosi, kdo poslouchal příruční rádio, prohlásil nahlas že “Contador abandonné“, čemuž rozuměl i takový nefrankofil jako já. Davem projel zvláštní šum plný zklamání. I když Francouzi Contadora zrovna nemilují, Tour bez jednoho z favoritů už nebude taková jak by měla.
Poté už předznamenal blížící se závod průjezd reklamní karavany. Hostesky házely z roztodivně ozdobených vozů malé reklamní předměty. Bylo zřejmé, že někteří diváci na takové akci nejsou poprvé jako já a zručně je pochytali nebo posbírali. Pak už bylo cítit jak napětí stoupá s každým projíždějícím vozem a policejní motorkou. Místo jsem zvolil dobré, protože zrovna tady se začal lámat únik v čele s Rodriguezem. Tonymu Martinovi po včerejším vítězství zrovna tady došlo, což bylo skoro slyšet. Z ostrého tempa si vystoupil a jel skoro tak jak před ním zdejší hobíci. Zanedlouho po úniku se prohnala hlavní skupina dirigovaná Astanou a až dlouho po nich jela osamocená pětice ze Saxa, zdeprimovaná odstoupením svého lídra. Po průjezdu posledního pomláceného Tiaga Machala projel zametací vůz “voiture balai“ a lidé věděli že se mohou pomalu rozcházet, protože dnešní představení alespoň pro toto místo bylo u konce.
Dodatek: Na samotné Col des Chevréres (pár dní po závodě úplně opuštěné) a La Planche jsem si vyjel o den později stejnou trasou jako závodníci a musel jsem konstatovat, že jsou ta stoupání, do kterých peloton jen letěl, pěkně těžké. Tuším že závodníci měli standardní převody 39×23 (možná 39×25) a já se se svými 37×27 pěkně vytrápil. Planche jsem jel pomalu v páru s nějakým Němcem, který v klidu točil trojtalíř. Odměnou nahoře byla hospůdka, kde čepovala “belle fille“ výborné pivo ze štrasburského minipivovaru.
Pocit být u toho se nedá u televizní obrazovky zažít i přes všechny nesporné výhody jaké moderní přenos má. Je to v podstatě investice, protože se jedinec stává větším fanouškem, než byl dosud. A pokud se Vám ještě podaří některé části etap projet a protrpět na kole, dovolím si tvrdit, stáváte se pak, alespoň zdánlivě, malou součástkou celého toho velkého kolosu.
I když letos návštěvu staré dámy nestihnu, bude mi náplastí srpnová malé česká tour.