Po návratu ze tří týdenního výletu na jih k moři (viz. předchozí článek), byla dobrá forma, záda ani nohy nebolely, i váha ukazovala dokonce na začátku číslo 6, poprvé snad asi po dvaceti letech. Tak jsem se to rozhodl využít na nějaké cyklovýzvy.
První přišel na řadu půleveresting. Tedy nastoupat za den půlku výškových metrů nejvyšší hory světa, tedy 4425 m na což mě navedl Tom. Celý everesting není v mých možnostech, to ať si jezdí profíci, ale toto bylo celkem reálné a je možné, že jsem se tomu někdy již při dlouhých celodenních výletech ve Vogézách nebo Dolomitech přiblížil. Pro tuto záležitost jsem vybral kopec Hadovna mezi Lukovečkem a Rusavou, lesní cestu uzavřenou pro běžnou dopravu, ideální tréninkový téměř tříkilometrový kopec s průměrem přesně 7 %. Spíše než o fyzičku jsem se obával jak bude moje hlava zvládat jet tu samou trasu stále dokola nahoru a dolů. Jelikož převýšení tohoto kopce je něco přes 200 m, bylo nutné to jet jednadvacetkrát. K této dřině jsem vybral den kdy bylo jen něco málo nad dvacet stupňů, odpoledne. Bylo to už 14 dní po výletě, což možná nebylo úplně ideální, lépe by bylo asi to absolvovat tak týden výletu v lepší kondici. Ke kopci jsem přijel autem před osmou hodinou ráno. Auto sloužilo jako moje základna pro pití a jídlo, různé housky, sladké i slané, tyčinky, gely jsem nepoužíval. Prvních 5 výjezdů šlo docela dobře, pak mezi čísly 6 a 10 byla lehčí krize, spíše možná psychická. Vysledoval jsem že nemohu moc dlouho odpočívat protože pak tuhnu, takže jsem si dával vždy po trojici výjezdů a sjezdů pauzu tak jen patnáct minut. Po desítce, nebo spíše patnáctce výjezdů už se jelo dobře i když o něco málo pomaleji, ale cíl se jevil na dosah a reálný. Po celou dobu jsem poslouchal na jedno ucho podcasty nebo rozhlasové hry, což pomohlo zahnat tu jednotvárnost tohoto úkolu. Jezdil jsem tam takto celý den snad až do šesti hodin večer, společnost mi dělali jen houbaři a další cyklisti, kteří se ale málokdy prohnali trasou kolem mne vícekrát. Po nahrání jedenadvaceti výjezdů na stravu jsem zjistil že mi ještě pár metrů chybí, tak jsem ještě vyjel jednou alespoň do půlky pro těch 100 m výškových. Dokončil jsem celou tuto akci asi až k šesté hodině večerní a s pocitem dobře vykonané práce jsem se vydal domů dát si zasloužené pivo.
Druhou výzvou bylo ujet 200 kilometrů. Ale na to už jsem naštěstí nebyl sám.
Na začátku září se konečně naší nesouměrné trojici cyklistů na krásných bělavých kolech toho nejlepšího Italského rodokmenu podařilo domluvit na pořádnou vyjížďku a to na již dlouho Tomem naplánovanou trasu Břeclav – Vídeň – Břeclav, měřící 200 km a nějaké drobné. Najít volný termín byl problém, ale nakonec se to povedlo.
Počasí nám skvěle vyšlo, 3. září byl krásný den, bez větru, start babího léta.
Vyjel jsem již před pátou ze Zlína abych po cestě nabral Honzu a lehce po sedmé i přes velké množství uzávěr na trase se setkáváme v Břeclavi u cyklosféry. Po nacpání kapes jídlem, gely a dalšíma nezbytnostma vyrážíme nadšení ze dne před námi asi o půl osmé.
Tom od počátku udává ostré tempo, tak se rychle zahříváme. Poté co projedeme hraniční lesy jsme za chvíli v rakouských polích na nichž se válí mlha, kterou rozhání ranní slunce. Už asi v devět je celkem teplo po prvním kopci, odkládáme postupně všechny bundy a návleky a jedeme jako by bylo léto. Nakonec bude i takových 21-22 stupňů. Menší zemědělské cesty se střídají s cyklostezkami, není skoro žádný provoz, což je fantastické. Občerstvujeme se v kavárně a pak u obchodu s lavičkou doplňujeme další zásoby. Postupně pojídám obložené housky, které mám po kapsách, nakonec je ani všechny nesním. Valíme stále průměrem přes 26 km/hod, asi na 80. km u mě už začíná lehká první krize a únava. Po 12 hodině už jsme v předměstích Vídně, než se dostáváme až na dobrou cyklostezku kolem Dunaje je to trochu boj, ale rozhodně je to rychlejší dostat se do centra než v některých jiných velkých městech (nedávno ten Záhřeb třeba :-)). Jedeme přímo do klasického podniku Café Hawelka v centru, kde si dáváme skvělou gulášovku a Melange kávičku. Neberou karty tak chvíli hledám bankomat a aspoň obhlédnu náměstí s katedrálou a mračnem lidí. Dlouho se nezdržujeme, před druhou už míříme lehce na severovýchod zase ven z města. Vyloupneme se z něj v tomto směru rychleji než jsme se do něj dostali, akorát poté jedeme 50 kiláků po větších cestách. Ze začátku je trochu víc provoz tak to není moc pohoda. Mezi 120. a 150. km jedeme hrozné řešeto asi i kvůli tomu provozu nás to tak nutí. Pak odpočíváme lehce v pěkné zahradní hospůdce, ale po radlerovi zjevně díky tomu alkoholu v něm mě v jednom kopci celkem vybuchnou nohy. Však mě Tomáš varoval, že si ho nemám dávat. On sám na tom není o moc lépe, chytají ho křeče. Jediný Honza má ještě něco v tanku. Ale dáme pauzu, trochu se oklepeme a posledních cca 30 km už dojíždíme v pohodovém tempu. Na závěr nás čeká pizza a pivo v Cyklosféře, pokec a hlavně fajn pocit že jsme to dali. Cesta zpět zase autem je asi nejhorší na celém dni, ale naštěstí dojedu bez jakýchkoliv komplikací. Parádní den.
301 reakcí na Podzimní výzvy