Prach a kostky

Je tady velký týden, dvě neděle s nejvýznamnějšími kostkovými klasikami. Jsou to jediné dva z pěti jednodenních monumentů, které jsou takto blízko v kalendáři u sebe, takže napětí diváka je vysoce koncentrováno do těchto dvou nedělních odpolední. Pro mě jsou to i klasiky nejzajímavější. Na San Remu jsou vždy dlouhé hodiny klidu se závěrem kde se vše najednou stane strašně rychle. Liége je poslední roky také jaksi bez šťávy, velmi vyrovnaná,
navíc v šedivé Belgické průmyslové krajině. Lombardie má zase svým místem na konci cyklistického kalendáře už trochu unavený odér. Ne že bych jejich význam snižoval, ale je to můj subjektivní názor proč preferuji právě tento velký jarní týden.
Pokusím se shrnout co v těchto závodech bude letos zajímavé.

Okolo Flander
Trasa je letos trochu odlišná od loňska, vracíme se po letech na slavný Kapelmuur, ale jeho umístění v závodě nebude mít významný vliv na průběh, jelikož se nachází na 164 km (z 260). Finále je shodné jako v posledních letech. Zase zřejmě rozhodne dvojitý výjezd na Oude Kwaremont/Paterberg. Kopenberg, Tainberg i Kruisberg mezi, určitě sehrají klíčovou roli v prosetí pelotonu, možný je i nějaký překvapivý únik tak jako vloni Kwitkowského se Saganem.
Z uplynulých několika belgických závodů je jasné kdo bude v neděli favoritem a koho v závěru určitě neuvidíme, protože Flandry jsou v tomto nemilosrdné. Kdo na to nemá prostě vepředu nebude, v některém z mnoha kopců ztratí a už ho nikdy v
záběru televizních kamer neuvidíme.

Návrat Kapelmuuru na Flandry (foto: Tim De Waele)

Významní hráči (v obou závodech)
Jasným favoritem Flander je loňský vítěz Peter Sagan (dále o něm i viz. níže). Jeho dominance na Paterbergu vloni i jeho vůle po vítězství proti tak skvělému časovkáři v závěrečné rovině byla dominantní. Na Roubaix to Saganovi zatím moc nejde, jeho maximem je 6. místo z roku 2014.
Číslem dvě je Greg van Avermaet. Na Wevelgemu se ukázal na posledním kopci Saganovi rovnoceným protivníkem, jeho taktická vyspělost po letech druhých míst a skvělý sprint z něj dělá extrémně nebezpečného soupeře. Navíc má dobrý tým pomocníků, Daniel Oss se často objevuje později v závodě v útocích. Výhra v monumentu mu stále chybí, takže je hladový. A i na Roubaix umí být nebezpečný (3. a 4. místo v 2015 resp. 2013).                                                                                                                                               Třetím favoritem je pro mě Philippe Gilbert (o něm viz níže).
Pak je zde Sep Vanmarcke u něhož je zatím forma trochu neznámá po naražení žeber dříve na jaře. Z favoritů druhého sledu bych jmenoval Johna Degenkolba, který se v minulých závodech jevil i v kopcích velmi silný. Má navíc dobrou podporu v Theunsovi a Stuyvenovi. Ale více mu bude sedět Roubaix. To samé se dá říct o trojici Quickstepu Boonenovi, Terpstrovi a Štybarovi. Všem třem více sedí ploché, hrubé kostky severní Francie. Štyby už na Flandrech nějaké to umístění v desítce má, ale podle mě se letos někde opět ztratí v složité taktice svého týmu, který má navíc ještě Trentina a Lampaerta. Silný tým má i Lotto Soudal, s Benootem, Debusscherem a Roelandtsem. Poněkud nevýrazné je letos Sky. Thomas se soustředí na
etapáky a trio Stannard, Rowe a talent Moscon zatím nic světoborného nepředvedlo. Alexander Kristoff vyhrál dnes etapu v De Panne ale za favorita Flander se sám nepovažuje. Z dalších závodníků stojí za zmínku snad jen Lars Boom, který byl v loňských sezónách vždy nahoře. Pro Paris – Roubaix určitě domácí vkládají naděje do Arnauda Demarého, ale v minulých závodech byl velmi nenápadný. Z menších týmů jsem zvědav jestli dokáží obnovit solidním umístěním zašlou slávu Pippo Pozzato a Stijn Devolder. Na Roubaix jsou favorité v podstatě shodní se jmény výše uvedenými, s tím rozdílem že vyhrát může kdokoliv z asi 40 lidí.

Je také jasné, že v obou závodech uvidíme pády, mechanické problémy a tyhle malé osobní tragédie některé z velkých favoritů Flandrů nebo Roubaix vyřadí.
Počasí v neděli kolem Oudenaarde má být příjemně jarní, bez deště.

Těžká rozhodování páně Lefevra                                                                            

Sestava Quickstepu je opět na oba závody obrovsky nabitá velkými jmény. A to může být zase potíž. Závodníci Qucikstepu se často střelí do vlastní nohy, anebo přebírají tak dlouho až přeberou. Do posledních kilometrů mají vždy největší zastoupení v prořídlém pelotonu, ale jejich taktické řešení situací se většinou ukáže jako nesprávné. Otázkou je, nakolik je toto dané fyzickými schopnostmi závodníků či taktickými pokyny z auta sportovních ředitelů. Docela by mě zajímalo zda Lefevre nějak do auta udílí pokyny Peetersovi a Steelsovi či to nechává na nich.

Čerstvý vítr vnesl do jejich řad Philippe Gilbert (věděli jste že jeho další jména jsou Marc Jacky?). Možná za to může jeho ryzí závodnický instinkt. Sice se dříve zaměřoval na
Ardenské klasiky a etapáky, ale z Ronde už má z minulosti dvě třetí místa. Je to podle mě největší šance podlahářů na vítězství na Flandrech. Roubaix zřejmě nepojede. Jeho schopnost akcelerace do prudkých krátkých kopců a následné nastolení ostrého tempa do cíle, i velmi slušný sprint z něj dělá největšího kandidáta na alespoň pódium z modré party. Sám říká, že po patnácti letech v pelotonu tento sport stále miluje a motivace mu nechybí. Na Paris – Roubaix mají trochu větší šance na solidní umístění Štybar a Terpstra, nicméně se určitě pojede na Toma Boonena. Nicméně peklo severu je vždy velká loterie a kdo ví, Tomovi to nakonec může i vyjít (nebo může spadnout ještě před Arenbergem), ale byl by to konec jako z pohádek a ty se skutečností nestávají.

Gilbert je na třech dnech v De Panne jasně nejlepší (zdroj: www.zikloland.com)

Sagan vs Quickstep

Dnes se na CN objevil článek ve, kterém DS Quickstepu Peeters říká: „Nebudeme pracovat na Flandrech na 100 % se Saganem, pokusíme se ale vyhrát. Pokud ale nevyhrajeme, on nevyhraje také.“
Je to prostě válka slov, taktiky a svěšených nohou. Peter Sagan ji začal letos na San Remu, když si po dojezdu frustrovaně zanadával na své parťáky z úniku, který zinscenoval. Minulý týden na Gentu Wevelgemu zase Terpstra Sagana „odpojil“ od prvních dvou závodníků a ten pak prohlásil něco v tom smyslu, že má moc rozhodnout kdo závod nevyhraje. Je to prostě těžká úloha pro Sagana, pokud nemá nějaký problém mechanický či zdravotní, je vždy vepředu, odjíždí do úniků, útočí. Je to závodník kterého si každý hlídá, v pelotonu je díky mistrovskému dresu a výkonnosti naprosto nepřehlédnutelný. Minulé Flandry mu vyšly takticky dokonale, i přes heroický výkon Cancellary, dokázal že je jeho zdatný nástupce. Podle mě je jeho jedinou možností se v těchto velkých závodech uskromnit, zkoušet překvapivé útoky, má totiž ještě 10 let možnost je vyhrávat i když jeho někteří soupeři tu dávno nebudou. A také by mu dost pomohl ještě jeden velmi silný závodník v týmu na tyto typy závodů. Po přestupu z Tinkoffu do Bory přešel z bláta do louže. Saramotins nebo němci jsou sice zdatní pomocníci na kostky, kteří ho budou 200 km krýt v pelotonu, ale potřebuje někoho kdo by byl schopný v závěru útočit, ať Sagan nemusí stále tahat tempo menších skupin, nebo mu nějaký útok rozjet. Uvidíme za rok, třeba to bude Zdeněk Štybar.                                                                                                                             Je jen škoda, že Peeters a celý Quickstep zapomíná na to, že Sagan je také člověk a občas dělá chyby nebo nemá svůj den. V závěru takto dlouhé klasiky ho klidně může někdo přespurtovat nebo zkusit z malé skupiny na posledních km útok jako Thomas E3 v 2015. Jisté je to, že ten kdo se nepokusí, nevyhraje, a ten Sagan tam někde vepředu velmi pravděpodobně vždy bude. Takže buď je to jen blufování a uvidíme v neděli krásný závod kdy vyhraje ten nejlepší, nebo to bude taktická šlamastika a vyhrát může někdo třetí, šťastnější (pravděpodobně GVA, který je nyní lepší než všichni z Quickstepu).
Jisté je že Sagan i Quckistep mají v tomto máslo na hlavě a já se nekloním ani k jedné straně.

Frustrovaný Sagan po dojezdu Gent Wevelgem (zdroj: velonews.com)

Noví klasikáři v této sezóně
Nedá se říci, že by se letos zčista jasna někdo vyloupl na klasikách jako blesk z čistého nebe. Jsou to většinou známá a talentovaná jména světového pelotonu. Potíž klasik je v tom že nikdo učený z nebe nespadl a na tyto těžké závody se musí sbírat zkušenosti.
Letos se mi zatím nejvíce líbí dvojice z Oricy Jens Keukeleire a Luke Durbridge. Oba jsou skvělí svým stylem. Keukeleiremu byla dlouho předpovídána skvělá kariéra na těchto závodech, ale zatím jezdil nenápadně. V závěru Gentu jel jako dráha, na kole jako přikovaný.
Durbridge, jako dříve skvělý časovkách překvapuje i svou schopností vyjet prudké dlážděné kopce. Oliver Naesen se jako domácí talent letos přidává k Benootovi, Stuyvenovi a Lampaertovi. Zvolil závodění za AG2R, místo domácích přecpaných stájí a svědčí mu to.
Nadějně vypadá i další závodník této stáje, Alexis Gougeard. Francie by potřebovala někoho silného. Naposledy byl velkým francouzským závodníkem klasik Chavanel a ten už pomalu končí kariéru. Alexey Lutsenko ukázal že loňské umístění na Flandrech nebyla náhoda a na Dwars door Vlaanderen jel výborně. Na GW však měl nehezký pád. Jméno holandské naděje zní Mike Teunissen. Dokázal vyhrát Paris Roubaix Espoirs, ale přechod k dospělým bývá složitý. Zajímavých výsledků dosáhl letos neznámý Rakušan Lukas Pöstelberger, třeba v Boře roste skvělý závodník na pomoc Peterovi Saganovi.

Peklo severu
Paris – Roubaix je od Flander odlišná svou nevypočitatelností. Je to dáno zejména tím, že na rovném terénu francouzských severních polí má šanci větší počet závodníků než v kopcích Flander a větší roli hraje také štěstí. Překvapiví vítězové z let minulých Vansummeren nebo Hayman dávají velkému množství závodníků možnost snít o tom, že i oni budou jednou třímat v rukou dlažební kostku na Roubaixském velodromu. Vloni jsme toho viděli jasný doklad. Závod byl velmi chaotický, skupiny se neustále proměňovaly, stále se útočilo a vítěz byl překvapením pro všechny. Trasa závodu je naprosto shodná s loňskou, pršet zatím nemá.

Poslední závod Toma Boonena
Tom Boonen si vybral Paříž Roubaix jako poslední závod své kariéry. I to dokazuje jeho status v Belgii, to že si mohl vybrat a skončit po 3 měsících sezóny. Tento závod dokázal čtyřikrát v minulosti vyhrát, a vloni jen málo chybělo aby se stal absolutním rekordmanem. Kdo by nechtěl svůj poslední závod kariéry vyhrát? Zní to jako pohádka, ale může se mu to podařit.
Bohužel pro něj nehovoří statistika právě nejvlídněji. V uplynulých šesti letech třikrát nedokončil nebo nestartoval po předchozích zdravotních problémech a pádech. Je těžké odhadnout nakolik byl loňský výsledek dílem štěstí, jeho obrovských zkušeností
a fyzické formy. Je to vždy jakási kombinace těchto třech vlastností a skutečností. Letos formu určitě má, zkušeností nepřeberně, jen to štěstí bývá často na tomto závodě vrtkavé. Může nastat pád, mechanický problém s kolem, defekt, nebo prostě ujede silná skupina v nevhodný okamžik a Boonen v ní nebude. Či někdo z těch mnoha závodníků na startu bude v cíli prostě o chlup lepší, tak jako vloni. Těžko říci co se v hlavě Tomekeho honí před závodem a jaký si sám na sebe naložil tlak. Každopádně nikomu nemusí nic dokazovat
a 9. dubna večer bude moci ve sprchách velodromu smýt špínu dne a zároveň se ohlédnout za krásnou kariérou.

Tom Boonen počtvrté vítězí na Paříž-Roubaix v roce 2012 (foto: Tim De Waele)

Napište mi do komentářů vaše názory nebo tipy na to kdo vyhraje.